Mechanický jezevec

jezevec„Před týdnem jsem mluvil na Hůrce s hajným a ten hajný mi ukázal starou zapadlou štolu, o které jsem vůbec nevěděl,“ svěřil se Pažout Lišákovi. „Vede do ní nízká, asi třicet centimetrů vysoká plazivka, kterou obývá už několit let mimořádně veliký a nepříjemně nespolečenský jezevec.“
„Určitě to bude nějaká zcela nevýznamná krátká průzkumná chodba, do které nemá smysl lézt ani se jí podrobněji zabývat,“ mínil Lišák. „Nemáš snad v úmyslu pokoušet se proniknout dovnitř? Jednak je to protizákonné a jednak i nechutné, protože celý objekt bude značně znečištěn jezevcovými smrdutými exkrementy. Přece jen je jezevec kočkovitá šelma a katzendreck smrdí jak šílený.“

Lisak

Pár metrů za vchodem

„Jezevec není šelma kočkovitá, leč medvědovitá,“ poučoval Pažout. „To sice nijak nesnižuje nebezpečí, kterému se důvěřivý poutník vystavuje, pakliže se s ním setká tváří v tvář, nicméně tvou představu o štole zaplněné smrdutými katzendrecky tato skutečnost odsouvá do říše bájí. Druhá věc, s kterou nemohu souhlasit, je tvé hodnocení hůrecké štoly jakožto nevýznamné krátké průzkumné chodby. Mám od ní totiž mapu, z které lze při troše snahy vyčíst, že právě tahle štola vede necelých čtyři sta metrů až do rozfáraného ložiska, které na jižním úbočí Hůrky otvíraly tři dodnes patrné  byť dávno zasypané  šachty.“
„Čtyři sta metrů není zas tak nezanedbatelná délka,“ souhlasil Lišák. „Nemohu však sdílet tvůj nezdravý optimismus, jelikož se dá očekávat, že tak dlouhou štolu za ta staletí, co uplynula od jejího vyražení, přeruší jeden nebo několik závalů. Není ani vyloučeno, že když  vlezeš dovnitř, spadne zával za tvými zády a ty pak budeš bezmocně a zmateně pobíhat mezi dvěma neprostupnými hromadami kamení jako pološílené uvězněné zvířátko, dokud nepadneš vyčerpáním a milosrdná smrt nepokryje tvé oči bělavou neprůhlednou blánou.“
Někdo méně odvážný by se po Lišákových slovech nejspíš otřásl hrůzou, ale na srdnatého Pažouta analogie s pološíleným uvězněným zvířátkem neučinila nejmenší dojem.
„Posvítil jsem si do té díry,“ pokračoval ve svém vyprávění, „a viděl jsem, že ta plazivka vede pod stropem pořád někam dál. Je asi metr dvacet široká, ale na výšku se drží pořád na nějakých třiceti centimetrech a kam jsem dohlédl, což byly asi čtyři metry,  se její výška nezvyšovala ani nesnižovala.“
„Jestli je ta chodba zanesená pouhou hlínou, šla by poměrně rychle vyčistit a vyzmáhat,“ vzal Pažoutův objev na milost Lišák. „Stačila by lopatka a nízký  plastový barel na špagátě. Jeden odváživec by barel uvnitř plnil a druhý vytahoval ven a vysypával.“
„Já bych venku ledabyle vysypával a ty uvnitř v potu tváře plnil,“ navrhoval Pažout. „Kdyby na tebe při tom plnění náhodou spadl strop, zhotovil bych před vchodem na tvoji památku ozdobný kříž z vrbového proutí.“
„To je sice hezký plán,“ pochválil Pažouta Lišák, „má ale jednu chybu. A tou chybou je ten jezevec, který se ukrývá někde uvnitř, cvaká svými krvelačnými tesáky a potměšile čeká, až bude někdo tak pošetilý a vleze mu do jeho stísněného obydlí.“
„Nemyslím, že by tupý jezevec představoval pro nás dva nějaké zvláštní nebezpečí,“ děl nepříliš přesvědčivě Pažout. „Když budu mít možnost, vytahnu jezevce za ocas, roztočím ho nad hlavou a odhodím tak daleko, že už nikdy nenalezne cestu zpět.“
„Možná ho chytíš za ocas a roztočíš, leč pouze tehdy, pokud se k tobě jezevec otočí zády,“ strašil kolegu Lišák. „Daleko pravděpodobnější je, že nastane situace, kdy se k tobě jezevec obrátí tlamou, zakousne se ti do hlavy, škubne a odtrhne ti ji od těla, které pak vytahne před štolu. Nechci tě děsit, ale staré štoly, které obývají jezevci, se přímo hemží ohlodanými lebkami příliš sebevědomých montanistů.“
„Co budeme tedy dělat?“ otázal se sklesle Pažout a jeho tvář pobledla.
„Nezbude nám, než oslovit slavného montanistu Surikatu,“ rozhodl Lišák. „Surikata je expert na jezevce a myslím, že je zároveň jediným žijícím člověkem, který nám dokáže pomoci. Kde je každá rada zlatá, pomůže jen Surikata.“

942

Po stu metrech

Příští den se Surikata na své přátele díval tak nevrle, jak jen dokázal. „Chtěl jsem se právě kochat se svými úžasnými krušnohorskými acháty a vy mne přijdete otravovat s nějakou debilní brdskou štolou, která podle geologické mapy prochází horninami tak nezajímavými, že se v nich nevyskytuje ani železitý křemen.“
„Potřebujeme pomoci s jezevcem, který tu štolu obývá,“ přiznal Pažout,“ a jak je známo, na jezevce jsi v zrovna ty širokém dalekém okolí ten největší odborník.“
„Myslíte?“ zeptal se polichoceně Surikata, ač bylo zřejmé, že on sám si tím je dokonale jist. „V čem spočívá váš problém?“
„Potřebujeme proplazit kus štoly, v které ten jezevec bydlí,“ doznal Lišák. „Obáváme se, riziko takového plazení před jezevčím chřtánem  je příliš veliké a proto bychom byli rádi, kdyby nám tvá nekonečná ba přímo božská moudrost poskytla nějaké osvědčené rady, jak si přitom počínat, abychom co nejvíce eliminovali nebezpečí, které nám bezpochyby hrozí.“
„Slyšel jsem, že je jezevce možno z nory vypudit tak, že se dovnitř vhodí hadr namočený do petroleje,“ zmínil Pažout, aby pozlátko odbornosti ulpělo i na něm.
„Takovou metodu bych neváhal zařadit do říše pověr,“ potřásl hlavou Surikata. „My budeme postupovat přísně vědecky. Přijďte zítra, pokusím se něco vymyslet.“
A s těmito slovy se Surikata s naší dvojicí rozloučil.
„Myslíš, že opravdu něco vymyslí?“ tázal se Lišák Pažouta a i dosti nepozorný jedinec by v jeho hlase postřehl nedůvěru.
„Jinou možnost nemáme. Surikata je veliký a kostky jsou vrženy,“ odvětil stoicky Pažout. „Vyčkáme zítřka, neboť se traduje, že ráno je moudřejší večera a ty nejlepší nápady přichází po probuzení.“
Druhý den přivítal  Surikata kolegy ve skvělé náladě.
„Dlouho do noci jsem řešil váš problém a výsledkem je trajektorie pravděpodobného výskytu jezevce v místě, o které vám jde,“ pravil a rozložil na stole veliký pokreslený papír. „Tady vidíte odhadovaný průřez chodbou a zde se pravděpodobně nalézá  jezevčí pelech. Ty modré šipky jsou vektory, co přísluší pohybům jezevce po štole a červené obláčky značí zvýšenou míru nebezpečí v prostoru. Původně jsem myslel, že pro výpočet použijeme tenzory třetího řádu, ale pak jsem ten model zásadně zjednodušil a vystačíme proto s tenzory druhého řádu, což jsou obyčejné vektory. Nadefinujeme proto vektorový podprostor se skalárním součinem, zavedeme do něj Gram-Schmidtovým ortogonalizačním procesem ortonormální bází –  a zde máme výsledek,“ dodal Surikata, vida, že jeho výklad kolegy zbytečně unavuje.
„Co to má být?“ zeptal se Pažout, zíraje na počmáraný papír.
„To je mapa pravděpodobnosti výskytu jezevce v prostoru štoly,“ zopakoval Surikata. „Tam, kde jsem nakreslil sytě červené obláčky, je výskyt a útok zvířete více pravděpodobný, než tam, kde jsou jen růžové nebo vůbec žádné.“
„Vždyť ten sytě červený obláček je v celém prostoru štoly, růžový venku před vchodem a žádný pouze na povrchu ve vzdálenosti dva metry od vchodu,“ rozhořčoval se Pažout.
„Samozřejmě. Ve štole vás jezevec pravděpodobně napadne kdekoliv, venku před vchodem si to rozmyslí a  dva metry od vchodu se už na vás vykašle. Dítě by to pochopilo,“ vysvětloval trpělivě Surikata.
„Ale to my přece víme, na to nepotřebujem tuhle idiotskou mapu,“ přidal se k Pažoutovi Lišák.
„Tak proč mne otravujete,“ nechápal Surikata. „Strávil jsem tou mapou celé tři hodiny.“
„To sis opravdu mohl odpustit,“ odsekl Pažout, „chtěli jsme po tobě radu, jak pravděpodobný konflikt s jezevcem úspěšně přežít nebo jak ho ze štoly bezpečně vyhnat a ne zcela bezcennou informaci, že uvnitř štoly je vyšší míra pravděpodobnosti, že se s ním potkáme, než před štolou.“
„To jste měli ale říci rovnou,“ zasmušil se Surikata, „nemusel jsem počítat matici ortogonální projekce na jezevčí podprostor. Přijďte zítra, něco vymyslím.“

1169Pokračování do ložiska

„Co zas asi ten idiot vymyslel,“ strachoval se Pažout když nazítří s Lišákem zvonil u Surikatových vrátek. „To jsou samé rotace, konvergence, divergence, vektorové operátory a výsledek bude jezevec zakousnutý do zadku.“
„Pojďte dál,“ vítal radostně dvojici Surikata, „mám pro vás překvapení.“
„Zase nějakou zcela nepotřebnou a pitomou mapu plnou nesmyslných lineárních transformací, šipek a obláčků?“ ptal se jedovatě Lišák.
„Kdepak,“ hájil se Surikata,“uvědomil jsem si, že je situaci třeba pořádně namodelovat. Skoro celou noc jsem proto vrtal, řezal, svářel, brousil a letoval, až jsem sestrojil elektronického jezevce. Tady je.“ A Surikata ukázal na podlouhlý stůl, kde stál jezevec jako živý, až na to, že mu z hlavy čouhala skleněná elektronka, ze zadku trčela prutová anténa a pod ocasem se stydlivě kroutila dlouhá elektrická prodlužovačka.
„Proboha,“ vyrazil ze sebe Pažout.
„Jaké proboha?“, ozval se dotčeně Surikata. „Můj elektronkový superjezevec dokonale imituje chování skutečného jezevce a je tou nejlepší a zcela nezbytnou pomůckou pro zápas se skutečným, zvířetem. Uvedu jej do chodu a uvidíme.“
Surikata zapojil prodlužovačku do zásuvky a v jezevci cosi zabzučelo.
„Nic nedělá,“ protáhl zklamaně Lišák.
„Musí se nažhavit,“ vysvětloval Surikata. A skutečně, neuběhlo ani půl minuty, elektronka na jezevcově hlavě začala slabě žhnout, jeho oči se rozzářily studeným světlem a tlama se začala s hrůzným klapotem rytmicky otvírat a zase zavírat.“
„Jde z něj strach,“ komentoval elektronkové zvíře Pažout, zatím co j Surikata obludu sundal ze stolu a opatrně položil na zem.
„Postav se mu,“ vyzval Pažouta.
„Cože?“ nechápal Pažout, zděšeně hledě na jezevce, který se celý počal třást, jako kdyby v něm rotoval nevyvážený klikový hřídel.
„To se třese nedočkavostí, nežli tě roztrhá na kusy,“ soudil Lišák.
„Postav se mu a bojuj,“ opakoval Surikata. „Lehni si proti němu, jako by ses plazil a zaútoč. Musíš využít momentu překvapení.“
„Jak zaútoč?“ nerozuměl pokynu plazící se Pažout, ale v tom už jezevec vyrazil a zakousl se mu se zlověstným zabzučením servomotoru svými kovovými čelistmi  do dlaně.
„Ať mne to elektrické hovado ihned pustí,“ řval Pažout a volnou rukou tloukl zvíře přes čenich.
„Jsi pomalý,“ konstatoval nespokojeně Surikata, „jezevec tě takhle nebude považovat za rovnocenného soupeře.“
„Au,“ ječel Pažout, který si navíc druhou ruku popálil o rozžhavenou elektronku. „Stopni toho šmejda nebo ho zabiju.“
Surikata vytáhl prodlužovačku ze zásuvky, mechanické zvíře se přestalo třást, oči mu vyhasly, čelisti povolily a propustily Pažouta ze svého smrtícího sevření.
„Takhle to nepůjde,“ mínil Surikata. „V přímém boji s jezevcem nemáte žádnou šanci. Bude třeba ho nejprve vypudit.“
„To se ti snažíme naznačit už dva dny, debile,“ zamumlal Pažout a začal si usilovně třít pohmožděnou dlaň.
„Tak se zítra zas stavte a já vám něco poradím,“ rozloučil se Surikata a nešetrně za návštěvou zabouchl dveře.

Den na to v mrazivém dopoledni opět zvonili Pažout s Lišákem na velkého Surikatu.
„Jestli na mne zas poštve elektronkového jezevce, na místě ho odstřelím,“ svěřil se ponuře Pažout Lišákovi.
Jestli chtěl Pažout zastřelit jezevce nebo samotného Surikatu se už Lišák nedozvěděl, neboť Surikata otevřel domovní dveře a zval oba badatele dovnitř.
„Přemýšlel jsem nad vaším problémem,“ pravil rozšafně, „a myslím, že jediné řešení, které pro vás padá v úvahu, je vylákat jezevce ze štoly ven. Uvažoval jsem sice i nad jinými metodami, kdy byste naopak jezevce tlačili před sebou hloub a hloub do podzemí, ale takový úkon je dosti náročný a riziko veliké. Omezme se proto na vylákání jezevce ze štoly. Víte, jak se to dělá? Umíte někdo hrát na housle?“
Odpovědi se Surikata nedočkal.
„Metoda, kterou jsem pro vás zvolil, vychází ze staré pohádky o Budulínkovi,“ pokračoval Surikata. „Možná si vzpomínáte, že v té pohádce  dědeček s babičkou lákají lišky z doupěte zpěvem písně: ‚Fidli fidli na housličky, bu-bum na bubínek, jsou tam čtyři lištičky, s nimi Budulínek‘, kterou melodicky doprovázejí právě na ty housle a buben. Lišky chvíli odolávají, pak je přemůže zvědavost a jedna po druhé vylezou ven.  Dědeček s babičkou je pochytají do pytle a tím je akce ukončena.“
„Ty si opravdu myslíš, že budeme před tím vchodem fidlat na housličky, mlátit do bubnu a zpívat tu děsivou odrhovačku?“ dali svou nelibost najevo Pažout i Lišák současně.
„Nebudete,“ uklidnil je Surikata. „Vy budete zpívat:’Fidli fidli na housličky, bum-bum na buben, koukej vylézt, jezevče, nastal soudný den.'“
„Tomu se říká hraběcí rada,“ pronesl opovržlivě Pažout, když s Lišákem Surikatu opouštěli. „Ten Surikata je fakt hovado. Nehodlám ze sebe dělat idiota a fidlat někde v lese na housle, aby ze mne hajný dostal psotník .“
„Já také ne,“ přisvědčil rychle Lišák. „Přineseš v sobotu buben nebo housle?“
„Vezmu obojí,“ rezignoval Pažout.

V sobotu, kolem desáté hodiny dopolední, v lese na Hůrce, pod stromy olepenými březnovou jinovatkou, vybalil Pažout z batohu nevelký bubínek a láskyplně ho pohladil. Lišákovi podal housle, paličkou udal takt a hůreckým lesem se rozezněl nádherný dvouhlasý zpěv, podporovaný tóny houslí tak líbeznými, až ptáci závistí padali ze stromů. V plazivce pod vzrostlou borovicí se cosi pohnulo, pak odtud vyrazil obrovský jezevec a hnán šíleným strachem ze soudného dne, který nastává, prchal kamsi za obzor.
1176a

Druhý způsob zapuzení jezevce podle Surikaty

skrceni1751

„Druhý způsob zapuzení jezevce podle Surikaty je alternativa, kdy montanista zvíře zahání hlouběji do podzemí. Názorně to ilustruje poslední obrázek. V čele výpravy postupuje heroický bojovník s taseným ostrým mečem, za ním hlasitě troubí  trubač tak, aby to znělo jako polnice nebeské v den posledního soudu. Účinek na jezevce je zdrcující – troubení funguje stejně, jako verš ‚koukej vylézt, jezevče, nastal soudný den‘. Zvíře, které předpokládá, že jeho špatné skutky budou nyní sečteny a zváženy, propadne panice a před bojovníkem, kterého ve stresu považuje za archanděla,  prchá.“




Komentáře uzavřeny.