Čertova štola s lebkami

DSC_0082„Jestlipak víš, ó Lišáku“, otázal se Pažout svého kolegy,“ že třináctého až čtrnáctého dubna proběhl v Loděnicích seminář České podzemí o montánních památkách a cestovním ruchu.“
„To nevím,“ odvětil neochotně Lišák, „událo se tam snad něco, o čem bych měl být zpraven? Navrhli nás snad účastníci za naše montánní objevy na nějaké záviděníhodné a vysoké státní vyznamenání?“

70

Surikata v gepardím převleku, Lišák a Pažout  nadohled od roztocké Čertovy štoly

„Nenavrhli,“ zasmušil se Pažout, „bylo to setkání jedniců neschopných ocenit důležitost a přínosy naší systematické a nevděčné práce. Nemají pro naše objevy nižádná slova uznání, leč naopak; na námi publikované výsledky a z nich plynoucí  závěry pohlížejí jako na cosi naprosto diletantského a zavrženíhodného.“
„Hospodin nehorázně plýtval svou dobrotivostí, když takové jedince obdařil darem rozumu,“ povzdechl si Lišák. „Přesto však nemám nejmenší ponětí, proč by mne měl nějaký podobný seminář byť sebeméně zajímat.“
„Protože a tom semináři nepado ani jediné slovo a roztocké Čertově štole,“ objasnil problém Pažout. „Ani slůvko, ani zmínka ba ani náznak.“
„A o čem tam tedy vlastně ti účastníci hovořili, když ne o roztocké Čertově štole?“ podivil se Lišák. „K čemu je dobrý takový seminář, když se během jeho průběhu nevyskytne jeden jediný příspěvek, týkající se tématu natolik významného, o kterém se mluví mezi montanisty od Aše až po Znojmo?“
„To je právě to,“ souhlasil Pažout. „Jako by se ti, kdo se tam sešli, něčeho báli. Jako by jim nějaký záhadný strach ochromil mozky a zacpal ústa.“¨
„Ani slovo o roztocké Čertově štole,“ zopakoval pohrdlivě Lišák. „Tomu se přece nedá říkat seminář.“
A oba přátelé se  rozhořčeně odmlčeli.“
„Ty, Pažoute, co je vlastně ta roztocká Čertova štola zač?“ zeptal se po chvíli Lišák.
„Ty to nevíš?“ zděsil se upřímně Pažout.
„Nejdříve jsem si myslel jsem, že to vím, ale nějak nic mi to neříká,“ doznal sklesle Lišák. „Pověz mně o ní něco.“
„Domníval jsem se, že mi o ní všechno podstatné řekneš ty,“ rozčílil se Pažout. „Bože, do čehos to duši dal.“
„Takže ty o ní také nic nevíš?“ naléhal Lišák.
„Ale vím,“ osápl se Pažout nevrle. „Jak bych nevěděl, jenže si teď nemohu zrovna na nic vzpomenout. Budeme se na ní muset dojít zeptat Surikaty.  Však jsme se nadarmo ve škole neučili říkánku – Surikata všechno ví, ochotně ti poradí.“

87a

Dobromyslně se usmívající Pažout při průzkumu Čertovy štoly

„Mám teď důležitější práci, nežli vyjmenovávat obecně známá fakta o Čertově štole“ odsekl povýšeně Surikata, když mu Pažout s Lišákem v jeho rodném domě přednesli svůj dotaz. „Zabývám se totiž tak zvanou transformací. Ví někdo z vás, co to je, transformace? Víš to třeba ty, Pažoute?“
„Koupil sis zvonkový transformator a pokoušíš se ho nepříliš úspěšně připojit do zásuvky,“ hádal Pažout, leč Surikata jej sjel pohledem plnym opovržení.
„Zvonkovy transformátor je stupidní hračka pro nevzdělana pacholata,“ pravil posupně. “ Transformace, kterou mám na mysli, umožňuje proměnu člověka v libovolny  živý organismus.“
„Chceš tím říci, že se dokážeš proměnit z člověka  kupříkladu v hovnivala?“ zajímal se Lišák o bližší podrobnosti.
„Nebudu se proměňovat v hovnivála, jelikož by tím utrpěla ma důstojnost,“ urazil se Surikata. „Jako hovnivál bych ostatně disponoval podstatně nižším intelektem, než nyní a mohlo by se stát, že s pouhou nervovou uzlinou namísto mého brilantního mozku, bych se nedokazal proměnit zpět v bytost, kterou vědci příznačně nazyvají člověkem moudrým. Transformuji se proto v raději geparda, jelikož právě tohle zvíře je mi sympatické tím,  že za měsíčních nocí zpívá svým užaslým mláďatům tklivým hlasem tesklivé písně o lásce, zradě a smrti.“
„Zajímalo by mne, jak takovou proměnu uskutečňuješ,“ zamyslel se Pažout, ignoruje zpívajícího geparda. „Vyřkneš snad nějakou formuli, při níž se zachvěje zem, vyšlehne z ní oslnivý ohnivy sloup a ty z něho coby gepard vystoupíš s příšerným řevem, odhalenými smrtícími tesáky a nervozně švihající ohaňkou?
„Neuchyluji se k takovým laciným efektům, moje metoda je přísně vědecká a natolik mentálně náročná, že bys ji  nepochopil, “ vymlouval se Surikata, „Transformuju se na subceluární úrovni. Zmodifikuji totiž bezprostředně DNA svých buněk a za pár minut je ze mne tvor, jaký si usmyslím.“
„Blbost,“ odtušil Lišák, „tohle neumí nikdo na světě.“
„Já to umím,“ trval na svém Surikata.
„Tak to ukaž,“ naléhal Pažout. „Proměň se v geparda a jestli se ti to podaří, dám ti úplně novou pětikorunu.“

83

Pažout na konci Čertovy štoly v takzvané krápníkové síni udatně dřepí na Čertově hrobě

„Nepotřebuju tvou pětikorunu,“ ušklíbl se Surikata. „Počkejte tady  a snažte se nevyděsit, až se před vašimi užaslými zraky zjeví svalnatý gepard a vy uslyšíte jeho smrtonosný řev.“
A s těmi slovy Surikata odešel do vedlejšího pokoje, zavřev za sebou pečlivě dveře.
„Je tam nějaké ticho, asi se mu ta modifikace DNA moc nevede,“ soudil Pažout. „Aby na nás nakonec opravdu nevylezl zmutovaný hovnivál.“
„Možná se Surikata namísto v geparda omylem proměnil v lejno a neví nyní, jak ten neúmyslný a neblahý proces zvrátit zpět,“ strachoval se Lišák.
V tom se dveře otevřely a do pokoje se vrátil Surikata, navlečený v jakémsi prapodivném pyžamu s celoplošným potiskem napodobujícím skvrnitý vzor gepardí kůže.
„Co vidíte,“ zeptal se užaslých kolegů Surikata?
„Idiota,“ odvětil tiše Pažout.
„Vidíte leoparda,“ opravil jej s neochvějnou jistotou Surikata. „Geparda, šelmu z hor, který jediným úderem své mocné pracky srazí k zemi vzrostlého jelena a jehož bělostné tesáky ocelovým stiskem zlomí vaz statnému bůvolu.“
„Ukaž jak zlomíš vaz statnému bůvolu,“ šklebil se Pažout.
„Neukážu, není tu žádný přítomen,“ trucoval Surikata. „Mám ostatně nepříjemný pocit, že vás má proměna příliš nenadchla.“
„To nenadchla,“ souhlasil Pažout. „Nějak jsme si ani nevšimli, že by ses v něco proměnil.“
„Jsem přece gepard,ne?“ ujišťoval se Surikata.
„Nejsi gepard. Jen si myslíš, žes gepard. Jsi pitomec v skvrnitém pyžamu,“ děl neúprosně Pažout.
„Ničemu nerozumíte,“ zasmušil se Surikata. „Jste ignoranti a neváhám říci ignoranti naprosto tupí. Jen tak si lze vysvětlit fakt, že se zajímáte o pitomou Čertovu štolu a ne o mou vědeckou transformaci, kterou navíc znevažujete.“
„A proč se vlastně transformuješ?“ zeptal se bez většího zájmu Lišák, aby si Surikatu naklonil.
„To je správná otázka,“ zaradoval se Surikata. „Určitě nevíte nic o tom, že se na prvního máje odehrávají na Chlumu u Srbska závody ve šplhu po laně zvané Chlumochod.“

MH19

Odbočka v Čertově štole a Pažout s ustrašenou ba přímo vyděšenou Waki

Pažout s Lišákem vrtěli udatně hlavami, div si je neukroutili.
„Na těch závodech budu osobně startovat,“ pokračoval hrdě Surikata. „A protože jsem přece jen o dvě až tři generace starší, nežli ostatní závodníci, přeměním se právě v toho geparda, čím získám nebývalou sílu a rychlost a hravě nade všemi vyhraju.“
„V životě jsem neviděl geparda šplhat po laně,“ namítl Pažout, klepaje si na čelo tak, aby to Surikata neviděl.
„To je detail, transformovaný gepard si zachovává psychické lidské vlastnosti a je tedy nadmíru chápavý a učenlivý,“ vysvětloval ochotně Surikata. „Poleze nahoru jako blesk.“
„To bude úžasné, nechceš nám ale raději říct něco o té čertovo štole?“ přerušil Surikatu nedočkavě Lišák.
„My se na tveho geparda určitě na ten Chlumochod přijedeme podívat,“ dodal chlácholivě Pažout, obávaje se, že Surikata bude nedostatek Lišákova zájmu o geparda považovat za neomalenost a odmítne o záhadné štole hovořit.
„A co byste o ní chtěli vědět?“ zeptal se dosti neochotně Surikata.
„Všechno,“ objasňoval situaci Pažout. „Potřebujeme zejména fakta typu kdo a kdy ji vyrazil, jaký měla účel a hlavně proč se jí vlastně říká Čertova štola. Ten název totiž vzbuzuje strach a vyvolává představy rozvášněných ďáblů, roztápějící ohně pod obrovskými kotli, v nichž pak pečou, vaří, smaží či dusí neb restují  duše politováníhodných hříšníků, co díky svému zavrženíhodnému životu propadli pekelným mukám.“
Lišák, slyše o kotlích a hříšnících, pobledl a několikrát se pokřižoval.
„Čertova štola pochází z dávných dob, kdy měly okolní vesnice povinnost, dodávat na hrad Křivoklát keramické výrobky,“ začal svou odbornou přednášku Surikata. „Při výrobě keramiky se používá tak zvaný klejt, což je červená forma kysličníku olovnatého a keramice dodává glazuru. Je vám to jasné?“
Pažout s Lišákem, hltající doslova každé Surikatovo slovo, horlivě kývali na souhlas hlavami a povzbudivě mručeli.
„Olovo se v okolí Křivoklátu nacházalo ve formě galenitu a ještě dnes se zde dají nalézt středověké štolky, kterými tehdejší hornící galenit dobývali. Ta, o které mluvíte, je jednou z nich.“
„Však jsem si to myslel,“ chvástal se nahlas Pažout, „je to obyčejná, tuctová  štředověká štola a název čertova ji přidělili pověrčiví vesničané, kteří vidouce odtud vycházet umouněné horníky, považovali je za družinu samotného Lucifera.“
„Nejsi daleko od pravdy,“ upozornil Surikata,“ta je však přece jen trochu jinde. Nevím, jestli je vám to povědomé, ale v Čertově štole se na zemi i na stěnách nacházejí velké betonové hranoly, které rozhodně nepocházejí z doby, kdy poddanské vesnice dodávaly křivoklátu svou keramiku a staří horníci zde proto kopali olověnou rudu.“
„Ty betonové kvádry tam umístili mimozemšťané a ukryli do nich strašlivé zbraně, které si z nich při své další invazi vezmou a zničí jimi náš svět,“ hádal Lišák, celý znepokojený vidinou ufonů,  vytahujících z pod betonu ve štole jakýsi rezatý paprskomet.
„Ne, ten beton nepochází od mimozemšťanů,“ odmítl intergalaktickou teorii Surikata,“celé se to má trochu jinak. Při těžbě totiž horníci narazili ve stropě štoly na dutinu, z které se na ně vysypala hromada kostí a několik lebek. Je o tom zápis v křivoklátském urbáři. Horníci usoudili, že jde o čertovo dílo, příchod koster brali jako varování a štolu, jejíž výnosy byly beztak nepatrné, opustili. Ve skutečnosti se jim nejspíš podařilo nafárat dávnou puklinu, která dříve ústila až na povrch. Tam pravděpodobně tvořila  jakousi nevelkou propast, do které nějací nešťastníci buď nešťastnou náhodou spadli nebo tam byli někým shozeni. Puklina se pak zavalila nebo byla zasypána. Zapomnělo se na ni až ji středověcí horníci otevřeli zespodu a pozůstatky těch mrtvých se vysypaly ven.“MH26

Waki se v odbočce čertovy štoly marně pokouší o akční postoj

„Mne by rozhodně nějaká pitomá kostra nevystrašila,“ holedbal se Pažout. „Pokřižoval bych se a  klidně bych ve štole, čert – nečert, kopal dál.“
„Tehdejší horníci narozdíl od tebe neměli dlouholetou praxi v krematoriu a nebyli na náhle se zjevující lidské ostatky uvyklí,“ mínil Lišák provázen káravým Surikatovým pohledem.
„Ty podivné betonové útvary pochází až z poloviny dvacátého století,“ pokračoval Surikata. „Místní vypravují, že do štoly, která je opravdu mizerně přístupná, vlezlo brzy po válce několik dětí. Domů se vrátily celé vyděšené a vyprávěly, že se z těch puklin ozýval ďábelský smích a z té největší dokonce vystrčil čert hlavu, plazil na ně jazyk a příšerně koulel očima. Otec jednoho z těch chlapců se rozhodl pukliny zabetonovat a protože byl učitelem geometrie a miloval takové ty rovnoběžné  euklidovské hranoly, dal svým zazdívkám stejnou podobu.“
„To je docela možné,“ souhlasil Pažout, „četl jsem kdysi o středoškolském učiteli geometrie, který ovdověl a nemaje manželku, zamiloval se do velkého modelu komolého jehlanu ze školního kabinetu. Nakonec se pomátl, brával si jehlan na noc do postele a plánoval, že se s ním ožení. Byl suspendován a skončil v Dobřanech, kde až do své smrti trávil čas tím, že na čtvrtku papíru nakreslil jehlan, pečlivě jej vystínoval a pak mu několik měsíců mu vyznával lásku…“
„To je sice zajímavé,“ skočil netrpělivě Pažoutovi do jeho výkladu Surikata, „ale  vyprávění místních pamětníků se vůbec nezakládá na pravdě.“
„Cože?“ protáhl zklamaně Lišák. „Takže žádní smějící se pekelníci ani čert vystrkující hlavu s vyplazeným jazykem?“
„Dokonce ani žádný učitel geometrie a zároveň amatérský betonář,“ potvrdil Surikata. „Štola byla za války přefárána a využita jako průzkum pro plánovanou stavbu křivoklátské přehrady, která se nakonec neuskutečnila. Ty betonové sokly pochází právě z té doby. Umisťovaly se na ně seismické přístroje, ty zaznamenávaly projevy pokusných odstřelů a tím vyhodnocovaly fyzikální vlastnosti skalního masivu.“

10

Čelba odbočky v Čertově štole. Sem se ze stropu údajně vysypali strašliví kostlivci

„To je ale nuda. Žádní satanáši, žádné kostry, jen nějaké pitomé bezduché přístroje,“ projevil své zklamání Pažout.
„Čertova štola bez čerta je prostě trapná,“ přidal se Lišák. „To ani nemá cenu tam chodit.“
„A co takhle štola s raráškem?“ nabízel Surikata.
„Co je to rarášek?“ vyzvídal Pažout. „Nějaký významný geolog?“
„Rarášek je takový malý čertík, vysoký asi jako roční dítě,“ vysvětloval trpělivě Surikata.
„Rarášek je úplně trapnej,“ zkritizoval drobného čertíka nemilosrdně Pažout. „K čertu s pitomým raráškem.“
„Tak tak, k čertu s ním,“ potvrdil Lišák. „Chceme pořádného čerta, co má rohy, plazí jazyk a dělá brekeke.“
„Brekeke snad říká vodník,“ namítal nejistě Pažout. „Čerti, co jsem o nich slyšel, by měli dělat bléééééé-e-e.“
„To určitě,“ zapochyboval Lišák, “ kdyby dělali to tvoje stupidní bléééé-e-e, tak nebudí v lidech  strach, ale jsou celému světu k smíchu.“
„Nechtěli byste už vypadnout a jít tu štolu zkoumat? Potřebuju se připravovat na ten Chlumochod,“ ozval se nedůtklivě Surikata. „Nemohu riskovat, že tam gepardům udělám ostudu.“
„Tak my jdeme,“ rozhodl Pažout. „A jestli tam ty čerty najdeme, padneš závistí na hubu.“
Na to Surikata neodpověděl.
O dvě hodiny později Lišák s Pažoutem znuděně postávali v roztocké Čertově štole a marně hledali jakokoliv známku čehokoliv pekelného.
„Nic tu není, ani ten blbej rarášek,“ povzdychl si Pažout.
„To asi Surikata na hubu nepadne,“ sýčkoval zklamaný Lišák.
„Ten lehne na čumák  při těch jeho lezeckých závodech,“ ukončil debatu Pažout.“Na gepardí čumák,“ dodal prorocky.

13-05-01_9097

Surikata, přeceniv své síly na Chlumochodu po infarktu  gepard-negepard zvolna umírá.  Osatatní závodníci usedavě pláčí.

Pažout

 Pažout, slavný montanista. Chlumochod, na který se Surikata tolik těšil a kvůli kterému se převtělil z odporného starce v ladného geparda, neskončil jeho vítězstvím, ač slavný lezec neponechal ve své svědomité přípravě nic náhodě. Přesto, že mu gepardí transformace dodala netušenou sílu a přesto, že mu do kroku hrála potulná hornická kapela, sotva vystoupil na laně půl metru nad zem, puklo jeho odvážné, chrabré a laskavé srdce. Ještě chvilku se na tom provaze škubal sem a tam jako porouchaná marioneta a pak nás opustil. Celá politováníhodná událost byla zaznamenána na filmový pás a pro výstrahu ostatním potencionálním závodníkům bude promítnuta na letošním setkání jeskyňářů v Liberci. Jediné oko nezůstane suché.
Sic transit gloria mundi. Amen.




Komentáře uzavřeny.