Podzemní hroby a mohyla Marobudova

w „Učinila jsem významný objev, nad nímž se světoví archeologové pominou závistí,“ pochlubila se Waki Surikatovi.  „Objevila jsem totiž naprosto zachovalý podzemní hrob.“
„Podzemních hrobů je spousta,“ znevažoval Wakin objev Surikata, „sám vím asi o třiceti a kdybych chvíli přemýšlel, vytanou mi jich na mysli stovky.“

Snímek 144Příjezd na lokalitu a Surikatův odhodlaný královsko-námořnický poklek

„Aha,“ pronesla Waki, zasmušila se a v jejím hlase zaznělo zklamání tak hluboké, až měla co dělat, aby se nerozplakala.
„A  jak ten tvůj hrob tedy vypadá?“ slitoval se Surikata, vyděsiv se se, že Waki žalem  co nevidět zemře a on ji bude muset někam zahrabat.
„Můj hrob je v zapomenuté štole v místech, kde vody staré řeky líně plynou mezi nebetyčnými rozeklanými štíty temných skal, “ ožila Waki. „To smutné leč velebné místo   leží až na samém jejím konci téměř u čelby, má asi metr vysoký betonový náhrobník a plochou desku ze stejného materiálu. Určitě to bude hrob někoho významného. Já sama se domnívám, že pod  jeho deskou sní svůj věčný sen  kosti keltského válečníka z přelomu našeho letopočtu, který padl při obléhání stradonického oppida násilnými germánskými Narkomany. Přemýšlím, že o něm napíšu vědeckou publikaci, v které se budou mísit odborné poznatky s dobrodružným příběhem a to celé se bude tvářit jako literatura faktu.“
„Proč by v tom hrobě měly ležet zrovna kosti keltského válečníka?“ ozval se znepokojeně Surikata.
„Tak mne to zrovna napadlo,“  přiznala Waki.
„Ale to je zcela špatně,“ chytil se za hlavu Surikata, „výsledky svého bádání musíš mít vědecky podložené. Nemůžeš psát vědeckou knihu a její obsah oddůvodnit tím, že tě to tak napadlo. Akademická obec tě s takovým přístupem rozcupuje na kusy a ve světě archeologie budeš navžda zesměšněna. Navíc se neříká Narkomani, ale Markomani“
„Myslíš?“ zeptala se zaraženě Waki blízka psychickému zhroucení.
„Samozřejmě, že myslím,“ potvrdil Surikata. „Musíš vycházet z faktů., ne ze svých přání, představ a náhodných nápadů. Byl třeba na tom náhrobku nějaký nápis?“
„Já jsem se zapomněla podívat, “ doznala Waki a nach jí stoupal do tváře.
„To je přece základní věc,“ rozčiloval se Surikata. „Na náhrobku bývá zpravidla jméno pohřbeného a datum jeho smrti, případně i zrození.  Občas tam najdeš i jeho povolání – kupříkladu lesní adjunkt.“

532Podzemní hrob udatného roztockého válečníka Prefy jeruzalémského

„Skutečně?“ zapochybovala Waki.
„No jistě, copak jsi nikdy nebyla na hřbitově?“ křižoval se Surikata.
„Vždy, když jsem na hřbitově, padne na mne podivná tíseň. Kvílím, pláču, naříkám a pro slzy nevidím kolem sebe,“ hájila se Waki.
„To je pak těžké, uznal Surikata. Nejlépe bude, když se na ten hrob zajdeme podívat, já sám celou situaci zhodnotím a určím jméno a stáří pohřbeného. S mým názorem se žádný nicotný archeolog polemizovat neodváží.“
„Zajdeme, zajdeme, “ mudrovala Waki,“ k té štole nevede žádná cesta. Jelen k ní nedoběhne, orel nezaletí, ale ryba, ryba k ní doplave.  Vchod je totiž  v strašidelné skalní stěně přímo nad říční hladinou. Skála tam padá kolmo do vody a jsou u ní tak příšerné víry, že strhnou i sebezdatnějšího plavce ke dnu a do konce věků jej nevypustí ze svého smrtícího sevření.“
„To je ale vysloveně morbidní,“ otřásl se Surikata. „Je vůbec v našich silách dostat se k tomu neblahému vchodu?“
„Máme dvě možnosti,“ vypočítávala Waki. „Bud́ se slaníme nějakých osmdesát metrů po skále anebo přeplujeme řeku ve vhodné lodici. Shodou okolností jsem majitelkou nafukovacího člunu s pomocným parním strojkem o dostačujícím výkonu, takže bys nemusel ani pádlovat.
„Nepřevrhne se s námi tvá lodice?“ strachoval se Surikata. „Nemůže ten nemocný parní strojek , až se budeme bezstarostně  blížit ku břehu,  nenadále explodovat a rozmetat moje vnitřnosti po hladině?“
„Je to pomocný strojek, nikoliv nemocný a jako takový je opatřen důmyslnou soustavou pojistných záklopek a tlakových ventilů,“ ohradila se Waki. „A co se týče převržení lodi, přibereme znamenitého lodivoda – Elvíru. Sloužila kdysi v bujném mládí jako první důstojník  na výletním parníku ve Zbečně a má dostatek zkušeností, aby podobné nehodě zabránila.“
“Nu tak dobrá,” souhlasil po krátkém váhání Surikata, “Jen mne tak napadá – nemohl bych být kormidelníkem? V mém dětství jsem slýchával dojemnou píseň o kormidelníku Billovi, co směle na palubě stál, zatímco kule třaskaly a mrtví muži padali….”
“Stát v lodici klidně  můžeš,” ujistila Surikatu Waki. “Ale kormidlo, tak jak si ho představuješ, s tím kolem, u něhož bys  trčel, na moji lodi nemáme.”
“Budiž, budu, když se nedá nic jiného dělat,  směle stát bez kormidla,” souhlasil Surikata. “Sejdeme se tedy zítra v pět hodin odpoledne u mostu v Křivoklátu a naše odvaha tam zastíní i samotné slunce.”

592aElvíra vzdává hold  těm, kdož sní svůj věčný sen pod betonovými náhrobky Prefovy družiny

Když Surikata druhý den dobloudil  na místo srazu, Waki již vybalovala z auta objemný vak se srolovanou lodicí, plastovou hustilku plus nevelký jednoválcový parní stroj na dřevěném podstavci  a k němu komín vyrobený z roury od kamen.
Elvíra dorazila v námořnické uniformě s naleštěnými knoflíky  a do čela naraženou admirálskou čepici, jejíž bohatě zdobený štítek jí stínil tvář a dodával jejímu výrazu nezvyklou důstojnost
“Vchod do toho podzemního hrobu je támhle v té strmé skále na protějším břehu. Je třeba nafouknout loď a rozdělat oheň pod kotlem” ukázala Waki neurčitě šikmo kamsi přes vodu. Surikata pohlédl naznačeným směrem. Zdálo se mu, že protější břeh leží neskutečně daleko, voda je nebezpečně vzedmutá a vlny příliš vysoké. Nedůvěřivě pohlédl na splasklou lodici, chopil se pumpičky a odevzdaně počal pumpovat.
“Tu hadici, co vede z pumpičky, musíš připojit do otvoru v lodi,” poznamenala po chvíli Waki a Surikata zbrunátněl.
Člun byl konečně nafouknut, parní stroj udatně dýmal a nastal čas vyplutí. Rozbouřenou řekou se valily hrozivé vlny, mezi nimiž se občas zjevovaly zubaté tlamy hladových dravých ryb těch nejodpudivějších tvarů. Evíra se s dalekohledem v ruce mlčky usadila na přídi a snazila se vypadat jako  postrach všech námořníků –  jednonohý matróz John Silver.
Surikata nastoupil za ní a protože jej vyděsilo, jak se přitom lod́ zakymácela, klekl si na její dno na všechny čtyři a začal se třást strachy jako epileptický ratlík.
„Tohle přece není smělý postoj kormidelníka Billa,“ šklebila se Waki, ale když Surikata nereagoval, pokrčila rameny a spustila parostroj. Lodice se dala do pohybu, odrazila od břehu a zamířila  přes rozbouřené vody ke vchodu do podzemního hrobu.
Ač v to členové výpravy provázeni chmurnými představami plnými sinalých utopenců  již nedoufali, po nějaké době člun  zastavil a Waki s Elvírou bez sebemenší újmy  vystoupily na kamenité výspě přímo před portálem. Z lodice vylezl po čtyřech i Surikata. Vyděšeně se rozhlédl, pak se ale napřímil, otřásl se, odhodlaně zadupal a zavýskl si. Uhryzl kousek lodního sucharu a zas to byl ten slavný montanista, o jehož odvaze se vypravuje u táborových ohňů.
“Tam uvnitř jsou ty hroby,” zašeptala bázlivě Waki, vypouštějíc z parního kotle přebytečnou páru,  “kdo z nás vkročí první do tak strašlivého místa, kde se zpod zašlých náhrobků ozývá chřestot zetlelých kostí a rozléhají se sotva slyšitelné vzdechy pobloudilých duší?”

599Chvíle ticha a krátká modlitba u náhrobků Prefových druhů

Všichni mlčeli. Elvíra zamyšleně okusovala kšilt admirálské čepice, Waki prováděla zbytečnou údržbu parostroje. Ticho prolomil až Surikata.
“Já půjdu,” pronesl pevně a vstoupil do portálu. Ve vchodu se na chvíli zastavil, jako by váhal, pak se opět rozešel a zmizel svým průvodkyním z očí. Ty chvíli zmateně okouněly u vchodu, ale pak se odhodlaně vydaly za ním.
Surikatu dohnaly asi dvacet metrů za portálem.
„Támhle v té levé odbočce je ten hrob,“ upozorňovala Waki, ukazujíc před sebe do úzké temné chodby a trojice spořádaně zatočila naznačeným směrem. Chodba končila nevelkou místností s betonovým náhrobkem a Surikata se k němu sklonil, aby jej odborně prozkoumal.
„Tak co,“ vydechla dychtivě Waki, „leží pod tím betonem keltský válečník nebo snad můj předek, Karel Veliký?“
„Bohužel,“ zasmušil se Surikata, „Karel Veliký tu určitě není, na náhrobku je nezřetelně napsáno Prefa  1,1t.“
„Co takový nápis znamená?“  toužila vědět Elvíra, chvějící se vzrušením jak ohař, cítící blízkou kořist.
„Prefa bude jméno pohřbeného,“ vysvětloval trpělivě Surikata.  „Je to poněkud nejednoznačné, zatím nevíme, zda je to ten Prefa nebo ta Prefa. Zato  1,1t  zjevně znamená jedna celá, jedna setina tisíciletí, čili datum pohřbu je rok tisíc sto našeho letopočtu.“
„Nemůže to být rok tisíc sto před naším letopočtem?“ spekulovala Waki.
„Nemyslím, “ odvětil Surikata, “ to by před tím 1,1t kameník vyznačil mínus. Podívejte, tadyhle v koutě je ještě vyryto ČSN 73 2400.“

569Mohyla Marobudova v nacistické podzemní továrně v Bráníku.

„To je úžasné, co mohou taková tajemná písmena znamenat?“  vyhrkla Elvíra.
„Řekl bych, že to ČS můžeme směle číst jako Český stát,“ mínil Surikata, “ písmeno N bude signatura kameníka, 73 je asi číslo objednávky. 24  00 bych odhadoval na počet hodin, které kameník své práci věnoval – dvacet čtyři hodin a nula minut. “
„Jsi tak moudrý,“ vydechly uchváceně Waki s Elvírou. „Vědci z archeologického ústavu by podobný problém řešili několik let.“
“ Bůh ví, zda by ho vyřešili,“ ušklíbl se Surikata, nadmuv se pýchou. „Vrtá mi ještě v hlavě to jméno, Prefa.“ Není běžné, zatím jsem se s ním nesetkal. Půjde proto asi o přezdívku někoho, kdo vykonal nějaký významný čin, jinak by pro jeho pohřeb nebylo použito tak neobvyklé místo.  Uvažujme. Roku 1098 končí první křížová výprava dobytím Jeruzaléma a její účastníci se, pokud nezůstali ve Svaté zemi,  vracejí domů. Může být, že náš Prefa byl místní voják, který poslechl výzvy papeže Urbana II a vydal se s některým z vojevůdců chránit Svatý hrob. Řekl bych, že se připojil k vojsku lotrinského knížete Godefroye z Bologne, stejně tak se ale mohl přidat ke knězi Volkmarovi, který sbíral své lidi právě v Čechách. Jeho nedisciplinovane houfy sice rozprášil v Uhrách král Koloman, ale osamělý Prefa mohl pokračovat dál s válečníky některého z významných křižáckých vůdců. Přežil strastiplnou pouť pouští i všechny bitvy. Někdy kolem roku 1099 se vrací hnán steskem po domově  s bohatou kořistí do Roztok a o rok později umírá. Roztočtí jej pak pohřbívají v téhle staré štole, protože se obávají, že ve Svaté zemi načichl pohanstvím. Nechtějí jej proto mít na hřbitově, ale zároveň si jej příliš váží a tak mu zbudují tento hrob.“
„To je nádherné, jak z jednoho náhrobku vyplyne celý středověký příběh plný krve, lásky a víry,“ pravila Elvíra. „Pomodleme se za Prefovu duši. Mám bratra kanovníkem a znám proto patřičné obřady.“
A Elvíra poklekla a ze rtů jí kanula slova smíření.
„Tady za rohem jsou další hroby,“ zvolala Waki, „ale jiné, jsou to jen menší betonové desky ve stěně, podobné jako bývají v urnovém háji.“
„Nemusím tam ani chodit a věc je mi jasná,“ prohlásil Surikata.  Jsou to náhrobky členů Prefovy družiny.“
„Čím je Sherlock Holmes mezi detektivy, tím je Surikata mezi archeology,“ zvolaly Waki s Elvírou. „Sláva mu.“
„Sláva Surikatovi, sláva,“ opakovala ozvěna z hloubi štoly.

Snímek 159Odjezd do Bráníka – vstříc Marobudově mohyle

„Dobrá, dobrá,“ mírnil nadšení své družiny skromný Surikata, „objev máme za sebou a teď nás čeká obvyklá suchopárná práce – vše nafotit a popsat a předat muzeu. Oni si to už dořeší. A hned potom pojedeme do Bráníka. Mám pocit, že se tam někde v té bývalé nacistické podzemní fabrice  ukrývá hrobka prvního historicky doloženého českého panovníka Marobuda.  Rychle tam, než ji místo nás objeví nějaký trouba.“

slamak1Marobudovu mohylu jsme objevili jako nic. Stačilo vlézt do těch podzemních chodeb a pořádně se rozhlédnout. Všude kolem nás byly nějaké hromady kamení, které Surikata interpretoval jako mohyly, ale Marobudova byla jediná. Samozřejmě šlo o tu největší s válečným koněm a přilbou na vrcholku. Tak jsem zvědavá, zda toho koně někdo neukradne, než se muzejní pracovníci odhodlají slavné  místo našich dějin navštívit.
Na odkazech 1 a 2 najdete obě verze montanistické podzemní symfonie Koloušek, předvedené poprvé na setkání speleologů v Liberci. První verze jsme pojali jako povrchovou a je určena pro jeskyňáře, kteří se bojí v podzemí.




Komentáře uzavřeny.