Recitace v podzemí

IMG_9584„Francimus ve svém Speleobulváru píše o novém webu, který se jmenuje České podzemí a tvrdí, že ten web vypadá zajímavě,“ zmínil se Lišák, hledě na monitor ušmudlaného tabletu.
„Netuším, co na něm Francimus vidí zajímavého,“  ušklíbl se Surikata. „Chvíli jsem si jej pročítal a manželka ke mně po chvíli  zavolala rakváře, neboť ji vyděsilo, že jsem mrtvý nudou.

05Lišák, ukryt lidským očím, nacvičuje podle Surikatových pokynů podzemní recitaci

Jsou tam všeho všudy dva texty. Jeden chronicky známý o Chrustenicích, druhý neméně profláklý o Výpustku. Číst tam není co, dívat se není na co. To já právě chystám zcela nový web, který bude celý zasvěcený  podzemní recitaci  a zpěvu. Jestli chceš, můžeš se na něm podílet.“
„Web o podzemní recitaci a zpěvu?“ zhrozil Lišák. „A to má někoho zajímat? Když se na něm budu, jak mi nabízíš, podílet, budu za magora. Nikdy jsem neslyšel, že by v podzemí kdokoliv recitoval.“
„To jsi toho slyšel na mou věru málo,“ pohlédl na přítele s netajeným pohrdáním Surikata. „Pažout recituje hned, jak  zaleze do portálu a vydrží mu to, dokud se opět nevrátí na světlo. Chrlí ze sebe verš za veršem. Kdyby ho tam potkal Francois Villon, zbledl by závistí,“ podotkl Surikata.“
„A co Pažout v podzemí recituje?“ zajímal se Lišák, nemoha se smířit s představou pobledlého Mistra Villona. „Vlastní tvorbu nebo nějaké převzaté věci s hornickou tématikou od Petra Bezruče?“
„Z počátku recitoval pořád dokola Blovičákovu prvotinu Starý dole, ale vůbec mu to nešlo“ přiznal Surikata. „Přednášel tu prostoduchou říkánku tak příšerně, že jsem se ho několikrát pokusil nenápadně umlčet velkým kamenem. Po čase jsme mu ale s Elvírou ukázali, co je správný emotivní přednes, poučili jej, jak vypadá ukázkový recitátorův postoj a naučili jsme jej intonovat. Poradili jsme mu s výběrem veršů a udělali  z něj recitátorskou hvězdu světového formátu. Dnes se málokterý důlní skanzen otvírá bez toho, že by tam provozovatelé nepozvali  Pažouta a nenechali jej na několik hodin za neutuchajícího potlesku přítomných přednášet jeho verše.“
„To zní zajímavě,“ zamumlal Lišák. „Myslíš, že byste mohli naučit recitovat i mne a že bych se mohl s Pažoutem střídat?“
„To není tak jednoduché,“ zamyslel se Surikata. „Patrně si představuješ, že vlezeš do nějaké štoly, postavíš se doprostřed, rozsvítíš kolem sebe pár svíček a začneš deklamovat ‚Sto roků v šachtě žil‘. Ale tak to vůbec není. Jestliž chceš uspět v mezinárodních podzemních recitačních soutěžích, musíš se při tom řídit  opravdu promyšlenou  dramaturgií. Důležitá je zajména hudební složka. Budeš se doprovázet sám nebo se spolehneš na profesionální muzikanty?“
„Snad raději sám,“ mínil Lišák, zaleknuv se představy tlupy filharmoniků, která mu fidlá za zády a on jí pak musí za její produkci zaplatit.

42bChvilka nezbytného soustředění před soutěží – ledově klidný anděl anděl dosud v civilu

„Pak si ovšem musíš zvolit vhodný doprovodný hudební nástroj,“ poučoval Surikata. „Začátečníkům doporučuji zpravidla malý bubínek nebo tamburínu. Je však pravda, že recitace podbarvená melodickou linkou působí méně jednotvárně. Umíš na něco hrát?“
„Umím hrát na kytaru,“ pochlubil se Lišák, „a mám dokonce doma jednu skládací.“
„Podzemních kytaristů je jako psů,“ mávl odmítavě rukou Surikata. „Nemine týden, abych nějakého dole nepotkal. Brnkají tam, vyjou k tomu jak kastrovaní šakali a říkají tomu umění. To není cesta, po které by ses měl vydat ke slávě.“
Lišák v rozpacích zahanbeně sklopil hlavu.
„Doporučil bych ti piáno,“ radil dál nezištně Surikata. „Nemyslím tím ovšem klasický klávesový nástroj, ale takovou tu gumovou placku s namalovanými klávesami, které se říká roll-up piano. Je to na baterky, vyndáš to srolované z kapsy, rozmotáš na nějaké prkno či trám a hraješ. Mimo šestnácti zvukových rejstříků takový krám navíc disponuje doprovodnými rytmy, které tvou hru mohou výrazně obohatit. Zrovna tohle piáno někdo na aukru prodává za pět stovek.“
„Myslíš?“ váhal stále Lišák, jemuž se skládací kytara zamlouvala o poznání lépe, nežli rolovací klaviatura.
„Myslím,“ potvrdil Surikata. „Víš, podzemní recitace není dosud tak populární, jak by si zasloužila. Hlavní roli v tom patrně hraje její  zavrhování ze strany provozovatelů hornických skanzenů. Vypadá to skoro, jako by se spolu všichni ti skanzenáři domluvili. Jakmile přijdeš do skanzenu s kytarou, trombónem, tahací harmonikou nebo harfou, pojmou podezření a budou lstivě požadovat, abys nástroj zanechal u vchodu pod záminkou, že by se ti mohl uvnitř poškodit. Elvíru takhle onehdá vyhodili z Chrustenické šachy s kontrabasem.“

andel2Anděl právě recituje mimořádně silný text: „Já jsem anděl spadlý z nebe, příšerně to tady zebe..“ Porota aplauduje.

„Skutečně?“ divil se Lišák.
„Skutečně,“ opáčil Surikata. „Víš, ona ta prohlídka podzemí ve skanzenu je v zásadě dost nudná. Návštěvníci od ni čekají bůh ví co, ale když je pak hodinu vláčíš mokrými, studenými a tmavými chodbami, mají toho plné zuby. Takový podzemní recitátor je pro ně vítaným zpestřením. Jen si to představ. Utahaní reptající turisté a jejich průvodce, který se v nich marně snaží probudit nějaký zájem o své vyprávění. Najednou se tam objevíš ty, rozbalíš roll-up piano a začneš po krátké předehře přednášet nějaký tklivý montánní opus. Návštěvníci strnou, chvíli nechápou, co se děje. Někteří se domnívají, že je to plánovaná součást prohlídky, ale všichni se postupně nechávají strhnout tvými slovy, které je unášejí jako plynoucí řeka na mírných vlnách jejich imaginace. Jen průvodce, kterého si už vůbec nikdo nevšímá se vztekle kouše do rtů a žárlivost na tvůj úspěch mu rozlévá žluč po celém těle.“
„Aha,“ pochopil Lišák, „tak proto skanzenáři nás recitátory nesnášejí. Takže já se přidám k nějaké výpravě, koupím si lístek jako běžný turista a až budeme hluboko v podzemí, vytahnu z kapsy to piáno a začnu svoje vystoupení. Neutluče mne ten průvodce?“
„Určitě by se o to rád pokusil, ale přízeň davu, který ti naslouchá, tě spolehlivě ochrání. Průvodce se bude tvářit, jako že jsi jeho kolega a celé tvé vystoupení je jen jím naaranžované nečekané  překvapení. Venku pak musíš ovšem neprodleně utéct.“
„To je báječné,“ tleskal Lišák nadšeně rukama. „Hned dneska si to roll-up piano na aukru koupím. A pak se mohu hned přihlásit do nějaké té mezinárodní  recitátorské soutěže? Třeba ještě letos do té v Paříži?“
„Ne, ne,“ krotil kolegovo nadšení Surikata. „Letošní mezinárodní soutěž už proběhla a navíc se nekonala v Paříži, ale tady v Čechách v dole Na černé rudě. Kdyby ses o to trochu zajímal, věděl bys, že naše skupina v silné mezinárodní konkurenci s velkým náskokem zvítězila svým ztvárněním  básně Padlý anděl. Ta pojednává o slabomyslném andělu,  který se svou nešikovností dostane z nebe na zem, celý vyděšený vleze do opuštěné štoly a tam upadne na hromadu kamení.“
„To je úžasně silné téma,“ vydechl okouzlený Lišák. „Úplně si to představuju.  Anděl leží potlučený na hromadě kamení, krev všude kolem..“
a4Závěrečná děkovačka, Surikata nenápadně vykukuje za jedním z kamenů.

„Ale kdepak, žádná krev všude kolem,“ mírnil Lišákovo nadšení Surikata. „Díky mé skvělé dramaturgii je příběh obdivuhodně vyvážený a anděl má krev jen na bradě. Přednášíme přece o podzemí a ne o jatkách.“
„Aha,“ poznamenal Lišák a jeho zájem o Padlého anděla poněkud opadl.
„Nezastupitelný faktor v našem vítězství sehrála ovšem i volba místa,“ rozohňoval se Surikata. „Schválně jsem vybral čtyřicet metrů vysoký dóm s dvěma otvory ve stropě. Když náš anděl dole na dně rozepjal křídla a shora jej ozářily paprsky právě vycházejícího slunce, bylo jasné, že první místo je naše – a to ještě anděl ani neotevřel hubu. Když pak začal recitovat, porota doslova šílela.“
„A příštího ročníku bych se už zúčastnit mohl?“ tázal se s nadějí v hlase Lišák.
„Pro kvalifikaci do mezinárodní soutěže je nutné  prokazatelně odrecitovat padesát vystoupení v hornických skanzenech a nenechat se u toho průvodci přizabít,“ poučil kolegu Surikata. „Pak si napíšeš žádost na českou sekci, kterou můžeš dát rovnou mně a já ji odešlu IURC, což je zkratka Mezinárodní undergroundové recitátorské  soutěže v Londýně. Posouzení kvality tvoji kreace ovšem záleží na mně, protože já ručím za kvalitu těch, které do mezinárodní soutěže za Čechy nominujeme. Takže běž barde, zalez si do nějaké díry a trénuj. Až budeš něco umět, přijď se ukázat.“
DSC_0070
Lišák, kandidát podzemní recitace pro mistrovství světa v roce 2014. Já teď vlastně nežiju pro nic jiného, než pro podzemní recitaci. Našel jsem si nedalekou opuštěnou štolu a denně tam trénuju. Sám Surikata pro mne  složil báseň, která se jmenuje „Chcíplý pes“, jejíž děj vypravuje o starém opuštěném ostravském štajgrovi, kterému nečekaně umřela třínohá fenka afgánského chrta. Štajgr se z toho pomátl na rozumu a v náhlém pominutí smyslů se vrhá do kilometr hluboké šachty. Přitom, jak padá, se mu před očima zrychleně promítá celý jeho minulý život až do chvíle smrti oné fenky. Fenka zázračně ožívá, ale štajgr již leží dočista rozmlácen  na dně  jámy. Fenka, nemaje, pro koho by žila, skáče za ním, horníci kolem zpívají Mozartovo rekviem.




Komentáře uzavřeny.