Jak to učil veliký mystik

payout2 „Nechtěl by ses v sobotu zajet podívat do temného a tajemného dolu na břidlici kdesi na horní Berounce?“ otázal se Pažout Surikaty, nasadiv přitom výraz, jako když vyhládlý pes prosí o morkovou kost.
„Nechtěl,“ odmítl nabídku Surikata poté, co v duchu rychle prolistoval pomyslný kalendář. „Důl bude beze vší pochyby špinavý a nevlídný a já už mám dávno naplánováno, že budu tou dobou dirigovat mužský pěvecký sbor v Chrustenické šachtě.“

br1Pažout s koňskou hlavou v ruce poprvé

„Mužský pěvecký sbor v Chrustenické šachtě?“ zděsil se Pažout. „Co je to proboha za dementní akci?“
„Jde o umělecké vystoupení k patnáctému výročí mojí první návštěvy Chrustenic,“ svěřil se pyšně Surikata,“a ten sbor bude sestávat ze samých zdatných montanistů, kteří budou pět oslavný hymnus na moji počest.“
„Bude v tom sboru na tvoji počest zpívat i president společnosti CMA Laco Lahoda?“ zajímal se Pažout.
„Myslím, že nebude, zatím se nevyslovil.“ zachmuřil se Surikata. „Musím popravdě přiznat, že se mi příliš nedaří ten sbor sestavit. Jediný, kdo přislíbil účast,  je Lišák, ten má však nevýrazný tichý hlas a těžko pak svým zpěvem může někoho velebit. I tak je však od doby, kdy se mi nabídl, nezvěstný.“
„Možná je nezvěstný proto, že si účast na tak pitomé akci nakonec rozmyslel,“ soudil Pažout.
„To by neudělal, zpívat v mém sboru je přece věc cti a mimořádné prestiže,“ bránil svého sboristu Surikata, leč do jeho hlasu se počaly vkrádati pochyby.
„Když to tak sečtu,“ pokračoval Pažout,“ budeš o weekendu v Chrustenicích dirigovat osamoceného nevýrazně pějícího Lišáka a to jen v  ideálním případě, protože na devadesát devět procent tam ani on nepřijde.“
Surikata zasmušile sklonil hlavu, pohrouživ se do neveselých úvah, v nichž se mu vize jeho weekendového vystoupení hroutila jako domeček z karet.
„Jak vypadá ten tvůj důl a co se v něm vlastně těžilo?“ zeptal se nakonec.
„Je nádherný,“ pravil Pažout, sešklebiv tvář do přihlouplého úsměvu, který měl představovat nadšený výraz. “Těžilo se v něm, pokud vím, snad nějaké kamení – oni horníci v dolech málokdy hledají něco jiného. Jsou tam krásné a prostorné chodby, spletité křižovatky a mohutné dobývací komory. Celý důl je pohodlně schůdný, není třeba se plazit nebo někam lézt po ošklivých kluzkých žebřících. Autem zastavíš metr od vchodu.“
„To je sice hezké“, připustil Surikata,“ ale co tam budeme dělat? Nemáme žádnou modelku na focení. Elvíra se pomátla na duchu, myslí si, že je ropucha, sedí doma na Vinohradech uprostřed pokoje na koberci a hlasitě kváká.“
„To si ovšem myslí zcela špatně, protože ropuchy, jak známo, nekvákají,“ děl poučně Pažout. „Modelku ostatně nepotřebujeme, protože jsem se od svého známého mystika naučil, jak se proměnit v luznou ženu. Tuctovou modelku hravě zastanu“
„Leda by byla v devátém měsíci těhotenství,“ konstatoval Surikata pohlížeje skepticky na Pažoutovo vyklenuté břicho.
„Vůbec tomu nerozumíš,“ oponoval Pažout. „Zadržím dech, představím si, že jsem stéblo trávy a vzbudím tak iluzi něžné, ba zcela éterické bytosti, které jen málo chybí k tomu, aby se vznesla do vzduchu a důstojně bez námahy vstoupila na nebesa.“
„To jsem tedy opravdu zvědav,“ děl Surikata, smiřuje se zvolna se skutečností, že mužský montanistický sbor v Chrustenické šachtě  k velkému zklamání kulturní veřejnosti dirigovat nebude.

br2Pažout s koňskou hlavou v ruce podruhé

„Tvrdil jsi mi, že ten důl je volně přístupný a prostorný a netřeba se plazit,“ trpce vyčítal o dva dny později Pažoutovi Surikata, když zaparkovali automobil před mohutnou betonovou zdí, která se ve vchodu do štoly rozpínala jako zkamenělý obr z dávných dob.
„U země je ten beton podhrabaný,“ hájil se Pažout. „Odházíme něco listí, pod ním je dřevěná deska. Tu dáme chytře na stranu a dovnitř prolezem po čtyřech.
„Jen aby,“ zapochyboval Surikata, ale běh událostí jej záhy přesvědčil, že Pažout tentokrát výjimečně říkal pravdu.
Když oba odvážlivci opravdu po čtyřech pronikli za betonovou zeď, ocitli se v prostorné štole vyražené v téměř svisle navrstvených protezoických břidlicích.
„To je krása,“ vykřikoval nadšeně Pažout. „Podívej támhle ten kámen. A to shnilé dřevo vedle něho. A vlevo vidím odbočku a vpravo taky.“
Surikata, který si zapomněl doma čelovku a téměř nic neviděl, nedával přílišné okouzlení najevo.
„Pojď,“ zvolal Pažout.“Rozběhneme se do támté chodby, proběhneme ji skrz naskrz jako divocí hřebci a pak budeme soutěžit, kdo dál dohodí tímhle trámem.“
Surikata dal ostentativně najevo, že mu podobná zábava připadá dětinská a zapáliv karbidku, vydal se hlouběji do dolu, aby nalezl vhodná místa k focení. Zastavil se v největší dobývací komoře, rozložil stativ a čekal na Pažouta. Ten se objevil po pěti minutách uřícený, kulhající ale zjevně spokojený.
„Takhle jsem si už v podzemí dlouho nezablbnul,“ vykřikoval zalykaje se spokojenou radostí. „Je vidět, že jsi zatrpklý stařec, kterého hlodají neduhy a nedokážeš se bavit tak, jako správný montanista.“
„Co kdyby ses radši přeměnil v tu modelku, jak tě to naučil ten dobrý mystik?“ navrhl Surikata. „Uděláme pár fotek a vypadnem.“
„Přeměňovat se v modelku, nic jiného aby člověk nedělal“ hudral Pažout. „Jak to jen ten mystik dělal…“
Nato Pažout poklekl, vyvalil oči a počal cosi mumlat nesrozumitelnou řečí. Štola potemněla, pak kolem Pažouta krátce zasršelo fialové světlo a na jeho místě náhle stála asi pětatřicetiletá ženština.
„Dobré, co? Nakonec ani nemám těhotenské břicho,“ řekla ženským hlasem, leč s nezaměnitelnou Pažoutí dikcí ona záhadná osoba.
„Dobré,“ potvrdil uznale Surikata, stisknuv několikrát po sobě spoušť, “proč ale držíš v ruce tu koňskou hlavu?“
„Nevím,“ odvětil rozpačitě Pažout. „Asi jsem něco spletl při zaklínání, navíc se cítím v tom ženském těle strašně stísněně – jako by mne do něj někdo sešlapal,“ dodal a odhodil hlavu kamsi do tmy.
br3Pažout s koňskou hlavou v ruce potřetí

„Vylezeš ven jako ženská nebo se proměníš zpátky v Pažouta ještě tady uvnitř?“ tázal se Surikata, když dofotiv, uklízel fotovýzbroj do batohu. Pažout chvíli přemýšlel a pak usoudiv, že se ve své staré původní podobě bude cítit lépe, opět poklekl a pustil se do mumlání.
Leč kýžený efekt se nedostavil. At se Pažout kroutil jak kroutil a mumlal, co mumlal, proměna zpět se nedařila.
„Co mne to jen potkalo,“ hořekoval, když se podplazil pod betonem zpět k autu. „Proměnil jsem se v podivnou ženštinu a ještě k tomu si roztrhl sukni. Až mne mystik změní svým uměním zpět v chrabrého Pažouta, budu mít stejným způsobem zničené kalhoty.
„Byl to tvůj idiotský nápad, jet do téhle štoly a ještě se měnit v modelku,“ odbyl ho Surikata. „Až takhle přijedeš domů do Rokycan, nejpíše tě u vás v parčíku místní úchylové brutálně zprzní a ty v bolestech porodíš plod nechtěné lásky.“
Pažout usedl ztěžka do auta, uhladil si sukni a trpce se nad tou představou  rozplakal.

Surikata, král montanistůJak Surikata předpověděl, tak se málem i stalo. Když se Pažout vracel v ženské podobě zšeřelým parčíkem, probudil smyslné choutky v pětici místních pobudů. Před tím, aby setřeli pel jeho nevinnosti, Pažouta zachránil jen rychlý taktický  úprk.
„V životě jsem tak rychle neběžel,“ vyprávěl Pažout v restauraci přátelům  o dva dny později, kdy mu velký mystik už vrátil jeho pravou podobu. „A kdybych jim neutekl, mohl by za to ten pitomec Surikata, který na každou výpravu potřebuje modelku.“




Komentáře uzavřeny.