Důlní kůň na Four rum 20014

moz

Když jsme se Ivanu Kletečkovi vnutili s naším muzejním spolkem na jeho tradiční speleosetkání nesoucí poetický název Four Rum 2014, pravil, že by bylo vhodné, abychom si připravili nějaký odborný příspěvek do přednáškové části programu.
Přemýšlel jsem sklesle, co by asi tak bylo k takovému vznešenému účelu nejvhodnější a postupně se mne zmocňoval nepříjemný pocit, že všechno podstatné a zajímavé již bylo dávno vysloveno a pokud vůbec dáme nějaký příspěvek dohromady, polovina posluchačů během něho evidentně zemře nudou a zbytek nás následně nemilosrdně ukamenuje.

1

Zástupce montanistické sekce brdského muzejního spolku Surikata přednáší o Zlatém koni

Doufal jsem, že se nám náhodou podaří do té doby učinit nějaký zásadní presentování hodný montanistický objev, ale dny ubíhaly a žádné objevy se nedostavovaly a to ani ty kýžené, jimiž bychom bezesporu posluchače doslova ohromili ani jiné, byť snad méně významné a méně poutavé.

Měli jsme, pravda, v zásobě jeden trumf – krátký film Důlní kůň, který jsme natočili týden před setkáním. Nicméně i když je Důlní kůň dostatečně odborný a herecké výkony v něm velmi působivé, nevěděli jsme, jak ho ortodoxní jeskyňáři a montanisté přijmou. Sám jsem sebekriticky usoudil, že podobný snímek se spíše hodí do filmového klubu náročného diváka než na podzemnické setkání, kde se vyskytuje minimum filmových odborníků. Nicméně, jiný film jsme natočit nestihli a tak nezbylo, než se do Michalových Hor vypravit s Důlním koněm a postavit jej před nemilosrdný soud publika v sále.

Cestou na místo setkání  mne v autě napadlo, že když už nemáme žádný z těch zásadních objevů, jenž by stály za slovo, mohl bych přednést přednášku o koňském fenoménu v podzemí, což je jev, který náš spolek na žádost několika muzejí průběžně zkoumal a někteří naši členové se jím zabývají dodnes.

Zde je nutno uvést, že montanistickou sekci našeho muzejního spolku tvoří několik odborníků světového věhlasu, kterým muzea zadávají řešení takových záhad, na které nemají vlastní kapacity či znalosti. A právě jednou takovou záhadou byl onen zmíněný Koňský fenomén v podzemí. Pro ty, kdo se s takovým pojmem dosud nesetkali, vysvětlím stručně, oč jde.
Celá záležitost je ve skutečnosti velmi prostá. Zadavatelé si vytipovali tři lokality zvané Černý kůň, Bílý kůň a Zlatý kůň a požádali nás o jejich odborný průzkum. Mimo toho, že všechna tři místa mají ve svém názvu lichokopytníka, spojuje je ještě jeden detail a to podzemní prostory, které se pod nimi ukrývají.

Pod Černým koněm, což je plácek v Berouně, prochází záhadná prastará cihlová chodbice vedoucí neznámo odkud a stejně tak neznámo kam a kdysi zřejmě sloužila jako stoka, i když dnes je zcela suchá a prostá jakýchkoliv stop po splaškách.

Bílý kůň se oproti tomu nachází v Praze – Kyjích a mezi odborníky je znám jako tak zvaná Fejkova pískovna. Jde o rozsáhlý a velmi fotogenický podzemní pískovcový lom, jehož průzkum nám znemožnila politování hodná skutečnost: dělníci, pracující v době našeho bádání na nedaleké stavbě, si ze vstupní šachtice totiž udělali latrínu.
Kolega, který tehdy do šachtice slaňoval jako první, tento politováníhodný fakt bohužel zjistil až na dně, kdy bylo pozdě podnikat jakákoliv protiopatření. Smutnou skutečností umocnilo i to, že dělnické exkrementy potřísnily nejen dno, ale i stěny šachtice, což nešťastnému kolegovi značně ztížilo výstup zpět na povrch, protože se o ony stěny znečistilo i dolu spuštěné lano a odporně mu v rukou (k dovršení smůly si opomněl obléci rukavice) klouzalo. Když kolega vylezl, nejevil nikdo o další průzkum Bílého koně zájem a tak jsme lokalitu prozatím odložili jako rozpracovanou na pozdější dobu.

fejk

Bílý kůň alias Fejkova pískovna

Zbyl nám tedy Zlatý kůň, mnohým tajemstvím opředené návrší v Českém Krasu, pod nímž se rozkládají Koněpruské jeskyně. Průzkum jeskyní nám nebyl umožněn pod směšnou a zcela absurdní záminkou, že prý jsme banda idiotů a jeskyně jsou již dostatečně prozkoumány skutečnými odborníky (ty „odborníky“ si dovedeme živě představit). Proto jsme podzemí z našeho bádání vynechali a zaměřili se na objasnění původu onoho zvláštního jména – Zlatý kůň. Zaráželo nás, že kůň přece obvykle bývá bílý nebo černý či hnědý, v nejhorším případě kropenatý. Zlatý kůň se ani v přírodě ani ve stájích koňských šlechtitelů nevyskytuje. Místní občané se nás snažili zmást tvrzením, že název pochází od koňské figury z ryzího zlata, kterou tam kdesi zahrabala kněžna Libuše spolu s Karlem čtvrtým, ale to nám přišlo natolik stupidní, že jsme tuto tezi rovnou zavrhli a oněm samozvaným badatelům již nadále nepopřávali sluchu.

Nečekaná náhoda však někdy posune bádání směrem, který by nikoho nenapadl. Opravoval jsem tou dobou v Klementinu server pro digitalizaci starých tisků a všiml si přitom na skeneru ležícího foliantu, který by opisem deníku jistého Bertoalda, jenž byl tajemníkem karolinského kronikáře Einharda. Einhardus je znám jako autor životopisu Karla Velikého a právě Karel Veliký na Einhardovo doporučení vyslal Bertoalda do Nitry, což byla tehdy metropole velkomoravské říše, aby tam vedl učenou a zbožnou disputaci s byzantskými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, známými později pod zmatenými přezdívkami Crha a Strachota.

Bertoaldus si o své pouti vedl velmi podrobný deník, kam zapisoval i sebevětší banality, které ho cestou potkaly. A tak na straně 126 píše, že když cestoval se svým průvodem zemí Bójů poblíž místa, kde po několika staletích vyroste veliké město zvané Praha, utábořili se všichni poblíž vydatné studánky a zatímco jeho doprovod vypřahal koně z vozů a chystal večeři, sám Bertoaldus poodešel pod nedaleký strom, aby se pomodlil a vykonal tělesnou potřebu. Zatímco soustředěně a v potu tváře konal, přiblížil se k němu neznámý muž oděný v páchnoucí hadry, ukázal rukou na nedaleké návrší a pravil latinsky s výrazným moravským přízvukem: „Ecce, equs aureus“, přičemž jeho rty odhalily v upřímném úšklebku neuvěřitelně zkažené zuby.

Bertoaldus si natáhl kalhoty, utáhl opasek, hmátl pro jistotu po meči a uvědomil si s hrůzou, že své osobní zbraně zanechal v tábořišti. Přemýšlel chvíli, zda se mu od smraďocha nehrozí nějaké nebezpečí a volil v duchu nejvhodnější obranu, když neznámý muž opět poukázal na ono návrší a dodal:“ Caudum equum longum est.“ Einhardus váhavě pohlédl naznačeným směrem, ale i když přimhouřil oči, viděl v těch místech pouze zlatavou zář zapadajícího slunce a žádného zlatého koně, tím méně s dlouhým ocasem. Podíval se proto po onom muži, aby ho požádal o vysvětlení, ale ten už houpavým krokem odcházel kamsi na východ a na volání nereagoval. Bertoaldus se o něj dále nezajímal, ale vše si do svého deníku pečlivě zapsal.

Dlužno říci, že tento zápis v Einhardově deníku, který jsem si, než server opět naběhl, přečetl, do situace kolem zlatého koně nic nového nepřináší. Jediná jeho cena je v tom, že dokazuje existenci názvu Zlatý kůň už v devátém století našeho letopočtu, ale nevíme z jistotou, zda jde dnešního Zlatého koně nebo o zcela jinou oblast, protože popis místa v Bertoaldově deníku je skutečně příliš vágní.

Méně vytrvalí badatelé by patrně v této situaci další výzkum vzdali, ne však chrabří členové montanistické sekce brdského muzejního spolku.
Zahryzli jsme se do našeho problému jako bulldog do masa a naše urputnost počala brzy plodit kýžené ovoce. Systematickým výslechem pamětníků jsme zjistili, že název Zlatý kůň pochází z mnohem starších dob, než je éra Karla Velkého i doba kněžny Libuše. A pak, netrvalo to dlouho, následovalo konečné odhalení, že pojmenováni „Zlatý kůň“ je zde od Keltských časů. A co je zásadní? Zlatí koně zde na tomto návrší opravdu žili a právě jejich výjimečnost dala celému návrší jméno.
Kam se ale zlatí koně poděli?

MBJ

Štola Malá Barbora a Jakub v Michalových Horách. Utekli sem snad zlatí koně od Koněprus?

Předem je nutno upřesnit jednu věc. Jak jsme svým výzkumem zjistili, zlaté koně pěstovali Keltové ke kultovním účelům a získávali je tak, že křížili obyčejné koně se zlatými retrívry. Vznikl tak mezidruhový kříženec podobně jako v případě mezka, muly či stále populárnějšího lygera (kříženec lva s tygrem). A protože takoví kříženci se dále nemohou množit, zlatí koně prostě vyhynuli. Když Kelty z Berounska vytlačili Germáni, nikdo už retrívry s koni nekřížil a to znamenalo jejich konec. Zlatí koně zmizely a zbylo po nich jen jméno, mlhavý pojem, který přetrval více, než tisíc let, aby se jej chopili členové montanistické sekce brdského muzejního spolku a předložili vědecké veřejnosti objasnění jeho tajemství.

Zdánlivě neřešitelná záhada tedy byla tedy naší brilantní prací objasněna, ale nám to nestačilo a rozhodli jsme se (obrazně řečeno) jít ještě dál. Umanuli jsme si, že zlaté koně zpátky na jejich lokalitu vrátíme.

Naštěstí žijeme v jednadvacátém století a nemusíme pro okamžitý efekt zvířata křížit. Cudný kolega Pažout, který princip křížení zcela nepochopil, tuto metodu apriori zavrhl a prohlásil, že se k podobným praktikám nikdy nepropůjčí. Zvolili jsme proto jiný, moderní a mnohem rychlejší postup. Nejprve jsme sehnali zlatého retrívra. Shodou okolností mám jednoho doma a tak jsem jej pro tyto čistě vědecké účely zapůjčil. Další krok spočíval v koupi latexové masky koňské hlavy ve zlatohnědé barvě za cca 30 dolarů. Odborným výcvikem pamlskovou metodou jsem zajistil, že si retrívr nasazení masky rychle oblíbil a když ji na hlavě zrovna neměl, smutně poštěkával a jeho pohled se stával krajně zasmušilý.

Pak už jen stačilo okraj masky začesat do psí srsti a a naším zlatým koněm vyrazit na stejnojmenné návrší. Byl jeden z těch nádherných jarních dní a příroda dýchala nejrůznějšími vůněmi. Turisté, které slunce vyhnalo z jejich domovů se užasle zastavovali, sledovali našeho koně obdivným pohledem a šeptali: „Zlatý kůň. Zlatý kůň se sem vrátil.“

Lidé mají snahu napodobovat své okolí a netýká se to zdaleka pouze módních trendů. Už třetí den, kdy jsme se procházeli návrším s naším zlatým ořem, jsme si všimli, že zde není sám. Tři výletníci si vedli na vodítkách další zlaté koně navlas podobné tomu našemu. Čtvrtý (asi poněkud retardovaný) psovod zjevně nepochopil o co jde, protože i když měl správnou masku, nasadil ji na výmarského ohaře, čímž zplodil ohavnou zrůdu, za kterou by se peklo nemuselo stydět a která neměla se zlatým koněm nic společného.
Přes tento drobný nedostatek musím naši akci hodnotit jako velmi zdařilou. Nejen, že jsme odhalili záhadu jména zlatokoňského návrší, nad kterou si vylámalo zuby několik stovek muzejních historiků všech generací, ale vrátili jsme navíc do přírody zlatého koně, fenomén, po kterém má tato oblast své jméno a který sem bezesporu patří. Montanistické sekci brdského muzejního spolku náleží zas takový počin nehynoucí sláva.

k

Na návrší Zlatý kůň se po více než tisíci letech vrátil první skutečný zlatý kůň

payout2

 Pažout,  montanistická sekce brdského muzejního spolku. „Není vůbec pravda, že bych odsuzoval křížení zlatých koní pomocí klisny obyčejného koně a zlatého retrívra.  Surikata to ale vysvětlil tak blbě, že jsem měl pocit, že se s tou klisnou mám křížit já sám a to jsem samozřejmě kategoricky zamítl, protože by pak utrpěla má odborná pověst člena montanistické sekce Brdského muzejního spolku..“

Jinak film Důlní kůň je stále k vidění na odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=POD4_O0jplI

 




Komentáře uzavřeny.