Pražské podzemí

Pažout, slavný montanistaAč o pražském podzemí vyšlo několik publikací, žádná z nich nepopisuje počátky jeho objevování či historii prvních průzkumů a dokonce ani nepřipomíná jména a osudy odvážlivců, kteří se na těchto akcích, často s nasazením vlastních životů, podíleli. A toto opomenutí  by chtěl napravit náš krátký seriál, který zahajujeme částí falešné Pražské podzemní pískovny. O informace z oněch  dávných dob jsme požádali osoby nad jiné povolané, slavné montanisty Surikatu a Lišáka.

Část první – pískovcová podzemí na Proseku a v okolí

9920

Historická  ručně kolorovaná fotografie – Hamplova pískovna poprvé, dlouhý tektonický zlom se táhne desitky metrů, zbytek vymlela dešťová voda.

Surikata:„My jsme o žádném pražském podzemí neměli tušení do doby, než se na Proseku objevily první propady. Nejprve se 9. července 1965 do ulice nad Krocinkou propadl trolejbus a pak, se v létě roku 1971 objevila přes noc veliká propadlina přímo v ulici před naší školou. Byla asi 8 metrů dlouhá, pět široká, dva až tři metry hluboká. Když jsme vycházeli ze školy, spadla do ní vzdor dřevěné zábraně spolužačka Jana Thorantová. Tady Lišák se tomu smál jako idiot.“
Lišák:„Však to také byla dost směšná situace. Jana nadávala, pobíhala dole v té jámě sem a tam, cenila zuby a nemohla vylézt ven, protože okraje jámy byly strmé a čněly z nich vyviklané kameny. Když se ta nešťastnice snažila vydrápat ven, pokaždé spadla zpátky.“
Surikata:„Pak přišel nějaký dědek, klekl si na kraj propadu, podal Janě ruku a pomáhal jí vylézt. Nadával přitom, že je celý Prosek pododolovaný a že je jen otázka času, kdy zmizí v podzemí kostel, škola i nedaleká ordinace dětského lékaře. Když Janu vytáhl, vstal, oprášil si kolena a vydal se pryč takovou úzkou pěšinou vedle bývalého školního pozemku dolu směrem k Prosecké ulici. Vpadalo to, že do propadliny už nikdo další nespadne, tak jsme ho z nudy sledovali. Na cestu navazují sešlapané kamenné schody, nalevo od nich jsou Prosecké skalky. Hned pod schody dědek zahnul doleva, protáhl se mezi keři a zmizel nám z očí. I my prošli těmi keři a ocitli jsme se v zarostlém pískovcovém lůmku. Napravo od nás, tam, co vede Prosecká ulice, byly nevelké zahrádky a dřevěné boudy, nalevo, se tyčila čtyři metry vysoká žlutá pískovcová stěna. A pod tou stěnou jsme viděli nízký tunel, vedoucí pod skálu kamsi do země.“
Lišák:„A to bylo naše první setkání s pražským podzemím. My měli totiž tehdy ještě s několika kamarády klučičí klub, říkali jsme si Lišáci…“
Surikata:„Neříkali jsme si Lišáci, ty sis říkal Lišák. Náš klub nesl hrdý název Rychlé šípy podle pětičlené skupiny chlapců z Foglarova románu.“
Lišák:„A jo, máš pravdu. A tobě jsme říkali Surikata. Nikdo tehdy netušil, že je to připitomělá cibetka a žili jsme v domnění, že jde o nepříliš schopného japonského samuraje. A taky tam s námi byl Jarda Richtermoc a k tomu Honza Formánek plus Vláďa Baťka. Na ty jsme, myslím, také volali Lišáku. Když se to tak vezme kolem a kolem, všichni, až na tebe, jsme byli Lišáci.“ 9938

Hamplova pískovna podruhé. Zde voda vířila a rotovala, čímž  v hornině vymodelovala eliptické až hyperbolické tvary

Surikata: „Tak s touhle partou jsme se vydali hned druhý den po škole do lůmku pod schůdky pevně rozhodnutí ten tunel prozkoumat. Nakoukli jsme dovnitř a ku svému překvapení zjistili, že je uvnitř tma a hlinitý tunel se tam mění v chodbu ve skále. Neměli jsme s sebou prozíravě světla a tak jsme výpravu pro tentokrát ukončili a šli pryč. Dalšího dne jsme se vyzbrojili jednou elektrickou svítilnou na plochou baterii a jakmile skončila výuka, zamířili jsme zase po schůdkách dolu do lůmku. Tentokrát jsme už byli na průzkum s Lišákem sami, protože ostatní kamarádi usoudili, že lézt do nějaké chodby je nápad pro magory a šli radši tajně kouřit k hromadě panelů na louce u místní drogerie, což jim připadalo o dost dobrodružnější.“
Lišák:„Vlezli jsme do toho tunelu a pokročili do chodby. Hned po dvou metrech se rozdvojovala. Dýchal z ní chlad a světlo baterky kreslilo na stěnách zlověstné stíny. Dostali jsme strach a rychle se vrátili ven. A venku nás čekalo překvapení. Stál tam ten dědek, co vytáhl naši spolužačku z propadu a ptal se, co tam hledáme.“
Surikata: „Vymlouvali jsme se, jako to kluci dělají a namluvili jsme mu, že chceme tu díru (říkali jsme našemu objevu prostě díra) prozkoumat, protože jsme členové školního přírodovědného kroužku a rádi bychom napsali článek do školního časopisu.“
Lišák:„Dědek se všelijak šklebil a říkal že riskujeme a že nás to vevnitř může zavalit, protože ta skála je nestabilní a propad před školou je taky jen projev nějakého takového podzemního závalu na povrchu. Mluvil poměrně dlouho, ale nakonec dodal, že byl kdysi také kluk (čož nám vzhledem k jeho věku připadalo dost nemožné) a že je mu jasné, že tam stejně polezeme a když nepolezeme sem, polezeme jinam a že on sám, kdyby byl kluk, tak by dělal to samé. A pak nás požádal, ať přijdeme zase zítra ve čtyři a že tam na nás bude čekat jeho vzdálený synovec, který je prý stejný blázen, jako my. A tak jsme se den na to seznámili s Pažoutem.“
Surikata:„Když jsme se příštího odpoledne ve čtyři hodiny opět ocitli v lůmku, čekal tam už na nás úplně cizí kluk s cigárem v puse a dlouhými poněkud prošedivělými  vousy.“
Lišák:„Počkej, tehdy ještě Pažout vousy nenosil, vždyť by mu ani nerostly.“
Surikata:„Že ne? Jsi si jist? Nu tak dobrá. Prostě tam ten kluk jen tak stál  a kouřil a na opasku měl pouzdro s opravdovou kapslíkovou pistolí.“

BK1Fejkova pískovna zvaná Bílý kůň vznikla před miliony let erozní činností potoku Rokytka, který tehdy tekl zrovna tudy.

„Ahoj, jmenuju se Vláďa Hitman, ale říkejte mi Pažout,“ zahulákal ten kluk bodře a plácl Lišáka po zádech tak silně, až chudák spadl málem do díry.
„Ahoj,“ odpověděli jsme nesměle a podali jsme si ruce. “
„Na co máš, Pažoute, tu pistoli?“ zajímal se Lišák, hledě zvídavě na Pažoutovo pouzdro na opasku.
„Každého, kdo se mi nelíbí, zastřelím,“ prohlásil sveřepě Pažout s ponurým výrazem a náš obdiv k němu rychle rostl.
Pažout byl vůbec odborník nad odborníky. Podíval se na vchod do naší díry a hned řekl: „To bude nějaká jeskyně. Ten vápenec tady okolo si o ní přímo koleduje.“
Uznale jsme se na něj podívali a opakovali si to nové krásné slovo – jeskyně.
„Už nebudeme říkat, že jdeme do díry,“ radoval se Lišák. „Lézt do jeskyně zní mnohem lépe.  Ti, kdo nás zaslechnou, budou nás považovat přinejmenším za docenty.“
„Ještě lépe zní prolongovat jeskyni,“ poučil ho blahosklonně Pažout a Lišák si ta slova několikrát zaopakoval, aby se jimi mohl pochlubit doma rodičům. A tak jsme se toho dne stali jeskynními badateli. Až o pár let později jsme zjistili, že naše jeskyně nejsou ve vápenci, ale v pískovci, ale Pažout řekl, že je to nevýznamný detail a že se máme raději snažit, abychom pod zemí našli nějaké pozůstatky po jeskynním lvu nebo mamůtovi, protože je to v dnešní době velmi populární.
Netrvalo to ani týden a celou naši jeskyni v lůmku pod proseckou školou jsme prolezli křížem krážem. Nebyla zas tak rozsáhlá, sestávala ze čtyř či pěti chodeb, končících malými komůrkami. Na čelbě jedné z nich byla vytesaná asi třiceticentimetrová skulptura idealizované nahé ženy, s nápisem Ivanka. Podle ní jsme náš první objev pojmenovali. Pátrání jsme rozšířili i do zarostlé západní částí lůmku, kde jsme narazili na dvě plazivky. V jedné jsme zastihli spícího netopýra, stěny druhé byly pokryté hejnem komárů. Do dějin speleologie vešly jako Komáří a Netopýří jeskyně.
Dlouho nám vrtalo hlavou, proč v našich jeskyních nejsou žádné krápníky. Podle fotografií z Koněprus či Moravy by v jeskyních přece krápníky být měly. Ale ať jsme po nich bádali sebedůkladněji, nikdy jsme žádný krápník neobjevili. Náš guru Pažout jejich nedostatek přičítal suchu, které v prostorách panovalo a říkal, že když do jeskyně neprosakuje voda, nemůže se v ní skála rozpustit a na vhodném místě zase zkrápníkovatět. Do bližších rozprav na toto ožehavé téma se však odmítal pouštět pod záminkou, že jej řešení problému rozčiluje. Když jsme naň naléhali,  stával se nevrlým, poodešel do ústraní a vypálil tam nazdařbůh několik ran ze své pistole, aby se uklidnil.
Roky ubíhaly, opustili jsme základní školu, ale objevitelská vášeň nás hnala k dalším cílům. A tak se přihodilo, že Lišák v roce 1975 objevil v Proseckých skalkách dva zazděné otvory do skal a vedle nich i prohrabané vstupy do prostor za zdmi. Jeskyni blíže ke staré škole, podle tvaru cihlové zazdívky nazval prostě Flaška, tu vzdálenější pak podle zaniklého zájezdního hostince poeticky označil jako Ameriku. Když jsme o objevu zpravili Pažouta, radoval se jako šílený. Kouřil jednu cigaretu za druhou a vystřílel do země celý zásobník. Rozhodli jsme se, že naše objevy jsou už natolik rozsáhlé, že je třeba založit odborné vědecké uskupení a Pažout navrhl, abychom se jmenovali Montanistický superklub. Nevěděli jsme sice, co znamená to slovo montanistický, ale znělo dobře a Pažout tvrdil, že mu název poradil jeho starší kamarád, tehdy muzejní elév doktor Lang.
Přípravy k průzkumu Ameriky a Flašky trvaly dosti dlouho, jelikož jsme chtěli postupovat odborně a ne zbrkle, jako některé amatérské skupiny. Když jsme konečně vstoupili do Ameriky, byli jsme okouzleni. Viděli jsme před sebou vydřevenou chodbu s prostrannými křižovatkami a pak komoru s žebříkem do vyššího patra. Pažout do něj vylezl první a když se k nám vrátil, vyprávěl, že dál pokračuje nevyztužená chodba postižená drobnými závaly, až konečně v jednom důkladném končí. Prohlásil, že se nám podařil nález světového významu a že je jasné, že v téhle jeskyni ještě nikdy nebyl žádný člověk a my bychom proto měli  přijmout určitá bezpečnostní opatření, aby se náš objev nedostal na veřejnost a nebyl následně nevratně zničen nedisciplinovanými návštěvníky a vandaly. Dodal, že závaly v zadní části horního patra patrně způsobila podzemní sopka, protože jinak si jejich vznik nedokáže vysvětlit.

 

bk4

Tak zvaný menhir v Fejkově pískovně je ve skutečnosti sloupec vyvřelé lávy poprášené trochou písku – něco jako pocukrovaná bábovka

Plni dojmů jsme vylezli ven a na cestičce od vchodu k bývalé restauraci Amerika jsme potkali člověka, který si nás dlouze prohlédl a vida, jak jsme zašpiněni od písku a bláta, zeptal se, zda jsme náhodou nevylezli ze staré štoly. Pažout jej poučil, že jsme nevylezli z žádné štoly, ale z jeskyně s podzemní sopkou a že je to náš tajný objev, o kterém nikdo neví a který musíme chránit jako oko v hlavě – a v tom se zarazil a odmlčel, protože si teprve nyní uvědomil, že celé naše tajné tajemství tomu neznámému člověku vyzradil.
Ten člověk se ale zasmál a opakoval, že jsme nevylezli z žádné jeskyně, ale ze štoly nebo přesněji z podzemního lomu na pískovec. Představil se jako student hornické průmyslovky Cílek a dodal, že mu přezdívají Exot. Vysvětlil nám, že chodby, které zkoumáme, vysekali někdy před sto lety pískaři a to proto, že kdyby těžili písek na povrchu, ničili by si zemědělské pozemky a také by museli řešit, kam dát přibližně dva metry hlíny a jílů nad ložiskem písku.
Tvářili jsme se, jako, že mu ty nesmysly věříme, protože jsme chtěli aby měl radost, ale v duchu jsme se podivovali tomu, jak může člověk s hornickou průmyslovkou, který se navíc chystal studovat geologii na přírodovědecké fakultě, tlachat podobné bludy.
Nebyli jsme už žádní amatéři a věděli jsme proto až moc dobře, že ty úžasné podzemní prostory nevznikly žádnou podzemní těžbou písku (proč by někdo těžil písek, když si jej může koupit), ale tak zvanou deskotvornou tektonikou. Planeta, na které žijeme, je totiž klidná a stabilní jen zdánlivě. Ve skutečnosti hluboko pod zemskou kůrou probíhají horotvorné procesy, které se na povrchu projevují právě puklinami, zlomy, tvorbou horských masivů, ale i zemětřeseními či generováním geomagnetického pole Země. Tyhle povrchové projevy sledovali už staří Řekové, jen to sváděli na všelijaké ty kyklopy, titány, hecatoncheiry či bohy, kteří otřásají zemí.

bk3

V tomto zákoutí Fejkovy pískovny názorně vidíme oválné sopouchy, jimiž se hnaly ven žhavé plyny a láva z podzemních vulkánů.

Zjednodušeně řečeno se někde pohnou nějaké ty zemské kry a v litosféře se objeví puklina. Do té pukliny začne téct voda, vymílá ji, modeluje či tvaruje a prosecké či jiné podzemí je náhle na světě. Nevíme jestli Václav poznal, že jeho teoriím nevěříme, ale pokud ano, nedal to na sobě znát a ukázal nám náš nejskvělejší objev, podzemní lom, kterému se říkalo Močálka, ač o něm místní starousedlíci mluvili jako o Hamplově pískovně. A Hamplova pískovna byl objekt tak úžasný, že jsme našeho nového kamaráda ihned přijali coby čestného člena k nám do montanistického klubu.
Mapování Močálky nám zabralo skoro měsíc, tak byla rozlehlá a křivolaká. O ní se zde však rozepisovat nebudeme, protože jsme ji na tomto webu už jednou dostatečně popsali v článku Močálka na Proseku a mahaut.
Poslední pískovcovou (odborněji řečeno pseudokrasovou) jeskyni jsme objevili v Hloubětíně. Je to nádherný pocit, objevit cosi, o čem nikdo nemá ani tušení a kam před vámi nevstoupila lidská noha. Vzhledem k množství odpadků, které se uvnitř povalují, by se dalo sice usuzovat že je musela dolu nějaká lidská bytost nanosit, ale není tomu tak. Odpadky do jeskyně lidé vhazovali shora hlubokými otvory, do kterých se báli i jen nahlédnout. Připadali by si totiž, jako, když nahlížejí do samotného pekla a zdola na ně čumí čert. A tak jsme byli první, kdo tam slanil pod zem a podzemní prostory  hydrotermálně-vulkanické jeskyně, nesprávně označované jako Fejkova pískovna, zdokumentoval.
Už tehdy nás při pohledu na velké dómy podepřené sloupovými pilíři napadlo, že by byla škoda, kdyby je i ostatní undergroundoví badatelé nespatřili v jejich plné kráse. A tak jsme vynalezli to, čemu se dnes ve zdokonalené formě říká „virtuální prohlídka.“ Nafotili jsme nejhezčí prostoru panoramaticky  na film kolem dokola a těch 50 černobílých fotografií nechali zvětšit na formát A0. Z jednotlivých fotografií, či vzhledem k jejich velikosti řekněme spíše plakátů, jsme slepili několikametrové panorama a z něho jsme pak vytvořili jaksi fotoválec (nekonečné kruhové panorama) obrácený fotografiemi dovnitř. Prohlídka panoramatu probíhala tak, že jsme badatele v zatemněném sále postavili doprostřed papírového fotoválce, a dali mu do ruky elektrickou svítilnu. Čtyři kolegové pak uchopil fotoválec, pozdvihli jej do výše a podle pokynů pozorovatele jím otáčeli doleva či doprava a budili v něm tak dojem, že je v opravdovém podzemí, sám se otáčí kolem své osy a prohlíží si scenerii kolem sebe. Virtuální prohlídka uměla samozřejmě i zvětšování či zmešování detailů – nosiči jednoduše přišli s fotoválcem k badateli blíž nebo naopak poodešli dál. Mohlo by se zdát, že ono pohybování fotoválcem je zbytečné, že by válec mohl stát na pevně zemi a badatel by se mohl otáčet a přibližovat sám. Jenže badatelé byli naším vynálezem tak šokováni, že se nezmohli na jediný pohyb, jen okouzleně stáli a ohromeně zírali. K dotvoření pravého podzemního zážitku přispívalo i to, že nosiči občas zaujatého pozorovatele praštili klackem přes hlavu, což simulovalo náraz temenem do nízkého stropu. Virtuální prohlídky měly obrovský úspěch a skončily teprve tím, že jsme virtuální prohlídku zapůjčili v roce 1986 na světovou výstavu do Vancouveru, kde ji neznámý psychicky postižený jedinec zapálil.“

solvay1Surikata, král montanistů a specialista na pražské podzemí: „Výčet podzemních objektů vzniklých v Praze deskovou tektonikou, vodní erozí či vulkanickou činností   uvedený v tomto skromném článku není úplný. Například vyčerpávající informace o nacistickém podzemním višňovém sadu jsme na těchto stránkách již uvedli loni a není nutno je opakovat. Jeskyně Amerika 2 se nám zdála tak pitomá, že nestojí ani za pár řádek. Když zde ale byla zmínka o virtuální prohlídce, přinášíme zde modernizovanou virtuální prohlídku poměrně neznámého podzemního  sálu ve skalním masivu za benzinovou pumpou Agip v Liberecké ulici.
Viz: http://www.montannispolecnost.cz/b/




Komentáře uzavřeny.