Děčínský Sněžník a Správa jeskyní České republiky

ovce

  • „Co to je?“ zeptal se montanistický elév Lišák, nahlížeje přes rameno Surikatovi, který znechuceně prohlížel na monitoru jakousi nepříliš povedenou fotografii.
  • „To je starý důl, to já poznám“ odpověděl místo Surikaty pyšně Pažout, sedící u rozladěného  piána v marné snaze vybrnkat ukazovákem úvodní tóny ústředního motivu hornické hymny.

100wwPustá křižovatka před lety kdesi v hloubi Děčínského Sněžníku

„Sám vidím, že je to starý důl, ale zajímá mne jaký,“ zdůraznil Lišák. „A co je to za ta rezavá železa?“ ukázal prstem na snímek chodby vyzdobené souvislou řadou orezlých hajcmanů.
„Já to řeknu, můžu?“ vyskočil Pažout od piána a přikolébal se k monitoru. „Ta rezatá železa jsou takzvaná výdřeva.“
„Ta rezatá železa  n e j s o u  výdřeva,“ ozval se Surikata. „Kdyby se jednalo o výdřevu, tak by nebyla zhotovena z rezatého železa, ale logicky ze dřeva.“
„A jo, pravda,“ uznal zahanbeně Pažout a Lišák ho počastoval vítězným pohledem.
„Nemůže to být výželeza?“ snažil se Pažout napravit svoji pošramocenou odbornou reputaci.
„Nemůže,“ odsekl stroze Surikata a Pažout zrudnuv studem, sklonil hlavu, aby neviděl Lišákův opovržlivý škleb.
„Já už vím, co jsou ta rezatá železa,“ plácl se do čela Lišák. „A to nejsem důlní expert jako někdo,“ pohlédl úkosem na Pažouta.
„Tak to řekni, když to víš,“ ozval se Pažout.
„Já….já.. teď jsem to zapomněl,“ koktal zmateně Lišák. „Ale před chvílí jsem to opravdu věděl. Nekecám. Čestné slovo.“
„Na tvé čestné slovo sere pes,“ odtušil Pažout. „Nevíš nic a děláš machra.“
Lišák neměl daleko do pláče. Odvrátil tvář a mrkal, aby mu slzy, které mu vyhrkly z očí, nestékaly po tvářích.
„Ta rezatá železa tvoří tak zvanou železnou výztuž,“ vysvětlil Surikata. „Jestlipak víte, k čemu je taková výztuž dobrá?“
„Aby se jí horníci, když jsou vysíleni, mohli přidržovat?“ hádal Lišák.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Surikata. „K tomu určitě ne.“
„Železná výztuž je v dole proto, aby zajišťovala horníkům bezpečnost,“ vyhrkl Pažout a sjel Lišáka pohledem tak plným opovržení, až se Lišák cítil, jako by ho Pažout zpolíčkoval.
„A jak ta výztuž horníkům tu bezpečnost zajišťuje?“ ptal se dál Surikata, jako to činí neodbytný a neúprosný profesor ve škole.
„Přece tak, že se pod ní ti horníci skrčí,“ koktal Pažout. „A když štolou jede důlní vlak, tak se všichni schovají mezi ty železné oblouky. Ty proto nestojí těsně u sebe, ale jsou mezi nimi ponechány tak zvané bezpečnostní mezery. A vůbec, co je to na těch fotkách za důl?“

105wwStejné místo, bača hledá cestu

„Na těch fotkách je fluoritový důl Jílové u Děčína,“ vysvětloval trpělivě Surikata. „Hledám nějaký slušný snímek, který by se dal použít jako ilustrace do článku o tamních pseudokrasových dutinách vystlaných fluoritovými povlaky.“
„Ve fluoritovém dole se obvykle těží fluorit?“ ubezpečoval se Lišák.
„Ne, ve fluoritovém dole se obvykle těží kadmium,“ odsekl povýšeně Pažout, vzpomenuv si, jak se mu Lišák poškleboval během jeho intelektového selhání s železnou výztuží.
„A proč se tedy takový důl jmenuje fluoritový a ne kadmiový, když se v něm těží kadmium?“ nechápal Lišák.
„To neřeš,“ doporučil Lišákovi Pažout. „Jsi ještě jako montanista příliš nezkušený, abys chápal podobné detaily. Spolehni se na mne a moje odborné vedení a nezatěžuj si zbytečně hlavu věcmi, kterým nerozumíš. Chceš se přece stát montanistou?“
„Tak jo,“ souhlasil s ulehčením Lišák. „A proč Surikata kouká na ty fotky.“
„Surikata hledá fotky, které by použil jako ilustraci do nějakého článku,“ osvětloval problém svému příteli Pažout. „A jak to vypadá, žádné nemůže najít.“

116ww

Starý zkušený mudřec opatrně nahlíží do prázdného sýpu

„Výjimečně máš pravdu, Pažoute,“ přitakal Surikata. „Mám tu sice pár fotografií z Děčínského Sněžníku, ale ani jednu z žádné těch pitomých pseudokrasových dutin. Byl jsem tam asi před deseti roky s Majorem, ale dutinu jsem nefotil, protože jsem byl líný do ní lézt. Nu a teď potřebujeme fotku jedné z těch dutin jako ilustraci do knížky a já žádnou nemám.“
„Major také žádnou podobnou fotografii nemá?“ soucítil se Surikatou Lišák.
„Major má dvě,“ pravil Surikata. „Ale jsou deset let staré a bylo by dobré je přefotit a narežírovat poněkud akčnější scénu.“
„A proč tedy ten fluoritový důl na kadmium nepřefotíte?“ chtěl vědět Lišák.
„Nu řekni proč?“ přidal se Pažout.
„To je vám taková podivná, nepěkná historie, přátelé moji,“ pronesl Surikata ponuře. „Chcete, abych vám ji vyprávěl?“
„Chceme,“ vyhrkli Lišák i Pažout současně a třásli se na vyslechnutí té podivné a nepěkné historie jako dva ohaři, cítící hárající fenu.“
„Tak poslouchejte,“ začal Surikata. „Nebudu vás unavovat popisem důlních poměrů a tamní těžby. Podstatné pro to, abyste se v problematice zorientovali, je vědět, že do roku 2010 spravovala štolu, o kterou nám jde, Správa CHKO Labské pískovce. Nebyl problém si domluvit návštěvu, stejně tak nebyl problém si vyfotit, co vás napadlo.“
„Bude v tom vyprávění také něco o zvířátkách nebo se bude mluvit jen o štolách?“ přerušil Surikatu Lišák. „Já strašně rád poslouchám dojemné příběhy ze zvířecí říše..“
„V roce 2010 však převzala lokalitu do péče Správa jeskyní České republiky a situace se změnila,“ ignoroval Lišákův dotaz Surikata. „Asi víte, že Správa jeskyní nedovoluje ve svěřených objektech návštěvníkům fotografovat se stativem. A to se týká jak zpřístupněných jeskyní, tak i Děčínského Sněžníku.“

122ww

I v podzemí občas docela hnusně prší

„A teď tu o pejskovi a kočičce,“ dožadoval se Lišák. „Já chci poslouchat historky o zvířátkách.“
„Zmlkni,“ okřikl ho Pažout. „Na tvoje pitomá zvířátka není nikdo zvědavý. Já chci, protože jsem montanista, vědět, jak je to s tím Děčínským Sněžníkem.“
Lišák cosi zabrumlal, nasadil ukřivděný výraz a utichl.
„Takže Major napsal správci Děčínského Sněžníku, jestli by bylo možno udělat pár fotografií do knížky o vlivu hornictví na vývoj civilizace v Čechách. Dozvěděl se, že by to možno nebylo a že může v té knížce použít fotografie, které mu Správa jeskyní poskytne z vlastních zdrojů. To je běžný postup. Když Vačice psala knihu Kam do podzemí, musela jako ilustrace k jeskyním použít ne svoje fotografie, ale snímky, které dostala od SJČR.“
„A proč?“ zeptal se udiveným tónem Pažout.
„Na mou věru, nevím, „opáčil Surikata. „Chápal bych ještě omezení návštěv – to se dá zdůvodnit mnoha způsoby. Ale pustit návštěvníky dovnitř a zakázat jim fotografovat mi přijde opravdu dost ujeté.“
Surikata se napil hořkého čaje, zakroutil hlavou, aby zdůraznil svůj nesouhlas s počínáním SJČR a pak pokračoval: „Protože Majorovi SJČR fotit na Sněžníku nedovolila, řekl jsem si, že se o to pokusím já. I napsal jsem mail řediteli SJČR řediteli Hromasovi, popsal mu situaci a poprosil, zda by bylo možno fotku té kaverny s fluoritem pořídit. Doporučil mi, abych se domluvil přímo se správcem Děčínského Sněžníku. Správce mi, jak se dalo čekat, odepsal, že s fotografováním nesouhlasí a že nám může nabídnout fotografie, které pořídil on sám, což už ostatně nabízel Majorovi, který tu velkorysou nabídku odmítl. K tomu mi vysvětlil, že SJČR omezuje fotografování externím fotografům v objektech, které má svěřeny, protože ručí za jejich kvalitu.“
„Já bych ti tam také nedovolil fotit,“ zaskuhral Lišák. „Kdo si myslíš, že je zvědavý na tvoje pitomé obrázky s modelkami a meči?“
„Ztichni,“ osopil se na Lišáka Pažout a pohlédl na něj tak přísně, že Lišák opravdu raději zmlkl a dokonce se začal tvářit, jako když ho vyprávění o Sněžníku eminentně zajímá.
„Podíval jsem se proto na oficiální webové presentace Správy jeskyní České republiky, abych viděl tu kvalitu, za kterou dle svých slov ručí a musím říci, že takovou mizerii jsem opravdu nečekal. Jediné, co se v pozitivním smyslu slova vymykalo, byla fotogalerie Chýnovské jeskyně. Poté, co jsem tu ostatní bídu viděl a poté co jsem si následně prohlédl knížku Kam do podzemí, do které SJCR fotografie poskytla, musel jsem argument o udržení kvality fotografií považovat za hodně špatný vtip. To jsem také na správu napsal a tím další komunikace skončila.“
„Já bych se s tebou také dál nebavil, kdybys mi pomlouval moje fotky,“ probral se Lišák. „A z mých lokalit bych tě hnal klackem.“

125bw

I usedl poutník, aby uleviti nechal  znaveným oudům svým…

„To jsou věci,“ divil se Pažout. „Takže fotit vás tam nenechali ani se stativem ani bez něho.“
„Nenechali,“ potvrdil Surikata. „A přiznám se, že mne ten negativní přístup velmi překvapil. Všechny organizace, které jsme oslovili, nám focení ve svých objektech umožnily. Naprosto skvělá spolupráce byla například s Diamem. Jen Správa jeskyní nás naprosto nekompromisně odmítla. A tak zbývají dvě možnosti. První je, použít přes deset let starou Majorovu fotku, což nakonec uděláme, protože po shlédnutí webu SJČR myslím, že i tak bude vypadat možná lépe, než to, co bychom od správy dostali. Druhá možnost by byla komory na Sněžníku vynechat.“
„Já bych je vynechal,“ pronesl pomstychtivě Pažout. „Ale co je na těch fotografiích, co si prohlížíš. Říkal jsi přece, že je to Sněžník.“
„Je to sice Sněžník,“ potvrdil Surikata, „ale zcela jiná část. Jde o dnes již nepřístupný systém štoly číslo pět. Nejsou v ní kýžené komory, zato tam mám vyfocenu ovci.“
„Ovce…Konečně něco o zvířátkách,“ rozzářil se Lišák. „Vyprávěj o ovečce..!“
„Co bych o ní měl vyprávět?“ podivil se Surikata.
„Třeba kde se tam vzala a tak podobně,“ napovídal Lišák.
„Jak, kde se tam vzala?“ nechápal Surikata. „Přišla s námi – v houfu s ostatními ovcemi. Přivedl nás tam bača.“
„Jak mám rozumět tomu výrazu – s ostatními ovcemi? A co je to bača?“ dotíral Lišák.
„Bača je pastýř, který obvykle vede stádo,“ vysvětlil Lišákovi Pažout. „A když jdeme do podzemí, všichni se převlečeme za ovce. Co je na tom tak složitého?“
„Převlečeme se za ovce až na  baču,“ upřesnil Surikata. „Bačou se obvykle stává ten, kdo si nebyl schopen sehnat ovčí převlek. Jde o nedůstojnou funkci, která na rozdíl od reálného života nemá u ovcí žádnou autoritu a když je někdo bačou několikrát za sebou, získá si pověst neschopného blba.“
„Proč se, proboha, když jdete do podzemí, převlékáte za ovce?“ stále nechápal Lišák.
„A kde bychom se za ně měli převlékat? Někde venku na ulici? Všichni by nás považovali za naprosté idioty. V podzemí nás nikdo nevidí. Můžeme se tam tvářit jako skutečné ovce, dovádět a bečet podle libosti,“ ztrácel trpělivost Surikata. „Každý správný montanista se převleče za ovci, hned jak zaleze pod zem. Jen se zkus vydávat za ovci na náměstí nebo v kostele. Odvedou tě do cvokárny.“

DSC_0050ww

Ovce žere seno, v pozadí stojí bača

„A co jako ovce v tom podzemí děláte?“ vyptával se zděšeně Lišák.
„Nic špatného,“ uklidňoval ho Pažout. „Jdeme v zástupu za bačou, který má světlo a určuje cestu. Občas někdo z nás zabečí, ostatní se k němu přidají, chvilku bečíme, pak zas ztichneme a čekáme, až zabečí někdo další.“
„Několikrát se zastavíme a vyfotíme se,“ navázal Surikata. „Někdy usedneme, posvačíme a tváříme se přitom, jako že žereme seno. Je to neuvěřitelná legrace. Projdeme takhle celý ten podzemní objekt, u východu se zase převléknem do civilu, vylezeme a jdeme domů žít své obvyklé obyčejné a nevzrušivé životy.“
„Takže vy jdete převlečeni za ovce v houfu za nějakým bačou, kterého asi ani nevážíte, podzemními chodbami, bečíte přitom, tváříte se jako, že žerete seno a považujete to za úžasnou zábavu?“ ujasňoval si situaci Lišák.
„Samozřejmě,“ potvrdili Pažout se Surikatou. „Kdo to nezkusil, neví, oč přichází.
„Tak já si ještě rozmyslím, zda chci být opravdu montanistou,“ pronesl trpce a zklamaně Lišák. Zasmušil se, složil hlavu do dlaní a celkově budil dojem člověka, který právě přišel o valnou část svých ideálů.

sur

Příznám se, že mne neoblomné odmítnutí naší prosby (smět si udělat fotku v Děčínském Sněžníku) ze strany vedení SJČR docela překvapilo. Pochopil bych, kdyby řekli: „Hele, sice tě vůbec neznáme, ale takový xindly, jako jsi ty, Surikato, na Sněžníku prostě nechceme.“ Ale použít argument, který defacto vyzní tak, že pouze správa jeskyní zplodí v objektech, které spravuje, publikovatelnou fotografii (a přitom se stačí podívat do fotogalerií na oficiální web správy, čím vším je schopná sama sebe prezentovat), je dost silné kafe.




Komentáře uzavřeny.