Podzemní těžba vápence v Litoměřicích

ViDra, slavný montanista „Surikata říkal, že náš web, ten nejlepší a nejobsáhlejší web o podzemí, je hnusnej!“, plakal hlasitě Vrána a bezmocně si za?atými pěstmi roztíral slzy po tvářích.
„Prosím tě, náš web je krásný a Surikata nám ho závidí,“ těšila kolegu Kikirína, „třeba ty tvé šlupky nebo snad střípky z podzemí jsou fantastická věc..!“
„Surikata tvrdil, že i moje střípky jsou hnusné,“ zavyl Vrána v náhlém návalu zoufalství, „střípky hnusné, texty slabomyslné a fotky příšerné..“

Podzemní těžba vápence v Litoměřicích

„Jak, texty hnusné?“ ozval se Šotouš, který si do té doby nezúčastněně lakoval nehty, „chceš snad říci, že se mu nelíbil ani článek o těžbě uranu od Jaroslava Richtermoce?“
„Nelíbil,“ potvrdil Vrána. „Prý Jaroslav Richtermoc nemohl být při smyslech, když to psal a pak ten článek poskytl právě našemu klubu.“
„A komu jinému by ho měl asi poskytnout?“ nechápal Mumie,“já sám jsem jej četl asi stokrát a tak se mi líbí, že ho budu číst ještě minimálně rok pořád dokola a naši příznivci zrovna tak.“
„Surikata také povídal, že Kikirína na fotkách na našem webu extrémně blbě čumí,“ žaloval Vrána.
Kikirína zezelenala, skryla tvář do dlaní a houkavě se rozeštkala.
„A jak má asi čumět, když to jinak neumí,“ rozzuřil se Šotouš, „mně se to náhodou líbí.“
„To je pravda, přidal se Jeřáb, „Kikirína třeba čumí blbě, ale sám Surikata se xichtí ještě daleko hůř!“
Kikirína vděčně pozvedla k Jeřábovi zarudlé oči a Vrána krátce zatleskal.
„A co má ten hnusák Surikata proti našim fotkám?“ divil se Šotouš, „Myslím, že ty od uměleckého fotografa Karmila z sekce historického podzemí jsou víc, než jen hezké.“
„Surikata je naopak označil za příšerné,“ vysvětlil Vrána. „řekl, že takové mrchy by se styděl vystavit a dodal, že z podobně nafoceného historického podzemí se mu dělá špatně.“
„Kretén,“ ulevil si Šotouš.
„Ale to není všechno,“ dožadoval se pozornosti Vrána. „Mně se Karmilovy fotky také nelíbí i když bych je neoznačil přímo za shit, jako to udělal Surikata. Daleko horší je fakt, že Surikata se svými kamarády našel někde u Litoměřic moc krásné historické chodby s několika ve skále vytesnými místnostmi, o kterých skoro nikdo neví. Celé je prolezli, nafotili a my vůbec netušíme, kde to je.“
„V Litoměřicích máme přece Čachrouše, určitě bude vědět o co jde,“ přemítal zdrcený Šotouš.
„Ptal jsem se ho,“ zhatil Šotoušovy poslední naděje Vrána, „nemá vůbec ponětí, kde by u Litoměřic něco podobného mohlo být.“
„Jestli je to pravda, tak dáme Čachroušovi důtku nebo ho přímo vyloučíme z klubu,“ rozhodl Šotouš. „To by tak hrálo, aby si Surikata dával na web fotky z neznámého podzemí, my na to čuměli jak banda volů a přestože jsme největší undergroundoví specialisté, nevěděli, kde to je.“
„Správně, důtku,“ povykovala Kykirína.
„Smrt Čachroušovi!“ zaječel hystericky Mumie.
„Smrt! Smrt! Smrt Čachroušovi!“ opakovali Jeřáb, Šotouš a Kikirina temnými hlasy.

„Počkejte, prosazovat smrt Čachroušovi za to, že neví, kde je objekt, který nafotila ta Surikatova sebranka, je přehnané,“ mírnil kolegy Vrána.
„Smrt, smrt, smrt!“, nedali se přesvědčit Šotouš s Kikirínou , zatímco Mumie s Jeřábem přestali skandovat a jali se nesouhlasně mručet.
„Co když Surikata blafuje a nikdo nic neobjevil? Pak je v tom přece Čachrouš nevinně,“ argumentoval vcelku logicky Vrána.
Nesouhlasné mručení zesílilo, fanatická Kikirína sice dále volala po smrti, ale zmatený Šotouš, nevěda nic lepšího bečel jako březí ovce.
„Je pravda, že Surikata se svými hnusnými kamarády opravdu někde byli, protože mají ty fotky,“ analyzoval situaci Mumie.
„Béééééé-é-é-é, béééééé-é-é-é,“ řval do toho Šotouš jako šílený.
„Je i pravda, že ty fotky pocházejí nejspíše opravdu z Litoměřic, protože tam Vrána ty pitomce potkal a snímky mu ukazovali přímo na digitálu,“ přidal se Jeřáb.
„Čachrouš zklamal, smrt Čachroušovi,“ chraptěla Kikirína s pěnou u úst.
„Béééééé-é-é-é,“ vřeštěl pořád dokola Šotouš, protože ho nic jiného nenapadlo.
„Co ti o tom jejich objevu, když jste se setkali, vlastně Surikata a spol. říkali?“ obrátil se Jeřáb na Vránu.
„Bé-é-é..,“ sípěl vysílený Šotouš.
„Říkali,“ rozpomínal se Vrána, „že se dostali dlouhou částečně zatopenou chodbou do vápencové čočky, kde asi probíhala podzemní těžba. Mluvili o velkých komorách, silných podpůrných pilířích a zařícené šikmo upadající dobývce. Surikata říkal, že srabové jako my by dovnitř nikdy nevlezli a Šotouš by se strachy znečistil.
Šokovaný Šotouš přestal bečet.
„Surikata je svině,“ prohlásil sveřepě,“Máca, to je pravý kamarád. Ten by nikdy nerozhlašoval, že bych se někde znečistil.“
„Nedostali se náhodou do nějaké neznámé části Richarda?“ napadlo Jeřába.
„Myslím, že ne,“ uvažoval Vrána,“vůbec to jako Richard nevypadalo. Přístupová chodba byla vyzděná pravidelnými kalcitovými bloky a ty pilíře v komorách nebyly betonové, ale původní kamenné.“
„Takovým nevyrubaným pilířům říkáme celíky,“ pochlubil se svými vědomostmi Mumie.
„Ano, byly to opravdu celíky,“ souhlasil Vrána. „Také jsem na obrázcích viděl starou elektroinstalaci a podivný kulatý kamenný sloup, u paty úhledně obložený většími kameny. Působil na mne jako starý liturgický oltář.“
„To kdyby viděli Batman s Karlem,“ povzdychl si Mumie, „to by bylo něco pro ně. Zeptal ses, jak byla dlouhá ta přístupová chodba“

„Odpovědi byly značně nejednotné,“ přiznal Vrána, „Surikata říkal, že asi sto kilometrů, Míra tvrdil třista metrů a Pavlína odhadovala přibližně sto padesát vídeňských sáhů.“
„Surikata kecá,“ usoudil Mumie, „držme se toho,  co říkal ten Míra. I tak je to dost. Víc si nezjistil? Třeba nějakou indicii, kde ta chodba ústí?“
„Řekli mi jen, že v jedné fabrice, v jaké mi odmítli sdělit, když jsem se vyptával velmi rafinovaně,“ posmutněl Vrána.
„Tak to asi byl podzemní kryt z války,“ vydedukoval Mumie, „třeba šlo o nějaký předpokus Richarda, který se neosvědčil a byl časem předělán na bunkr civilní obrany.“
„Nevím,“ odvětil nejistě Vrána, „na fotkách to vypadalo spíš jako důl, než kryt. A to, čemu říkáme oltář, mohlo být místo, kde se horníci před šichtou modlili ke svaté Barboře, jako to dělali ve většině starých dolů.“
„Já se modlím k satanovi,“ zamumlal nezřetelně Šotouš, ač se ho nikdo netázal.
„Stejně je nesmysl, aby, když je taková dlouhá chodba přístupná z nějaké továrny, o ní nikdo nevěděl,“ pochyboval Jeřáb.
„To nemusí být pravda,“ oponoval Vrána. „V Komárově také skoro nikdo neví o tom, že přímo z areálu Buzuluku Komárov vede přístupná hlavní štola pod kopec Chlum, protože ji místní považují za normální podnikový kryt a jako takový byla později i upravena. Dnes už si skoro nikdo neuvědomuje, že po sedmdesáti metrech nekončí, ale je jen zazděná.“
„Štola v Komárově je vybetonovaná a nejsou v ní žádné celíky,“ namítal Mumie. „Mimo to se V Litoměřicích v souvislosti s Richardem po podzemí dost bádalo a tak mi přijde divné, že by se zrovna na tenhle objekt s oltářem zapomnělo.“
„Myslíte, že na tom oltáři přinášeli staří štaigrové svaté Barboře krvavé lidské oběti jako v Indiana Jonesovi?“, zajímalo Kikirínu.
„Do té přístupové chodby se vchází z nějakého obetonovaného areálu běžnými železnými dveřmi, “ ignoroval Kikirínin dotaz Vrána, “ viděl jsem na fotkách, že mají obyčejnou kliku a dózický zámek. Komor po lámání vápence je tam prý celkem šest, některé až třicet metrů dlouhé a pět metrů vysoké.“
„Je k vzteku, že tam tu sebranku někdo pustil a my, co máme nejlepší a největší web o podzemí dokážeme tak leda jít s Bimbem do nějakého skanzenu nebo v lepším případě kýblovat žábu,“ zalitoval znechucený Jeřáb.
„Ty máš něco proti skanzenům nebo kýblování?“, ozval se výhružně Šotuš, „dej si pozor, abys neletěl z klubu.“
„Mám moc rád skanzeny a nic mne nebaví víc, než kýblovat,“ hájil se rychle zastrašený Jeříb, „vlastně bych do těch Litoměřic ani nešel, když už tam přede mnou byl Surikata.“
„Správně,“ zvolal Šotouš, „podzemí, kde už byl Surikata, je nezajímavé a náš klub do takových méněcenných objektů nepoleze.“
„Surikata byl už skoro všude,“ podotkl smutně Vrána. „Naposledy minulý týden v kutnohorském dole Osel. Oblékl si na to naší čapku a klubové tričko, celou cestu bečel jako Šotouš, házel po ostatních kameny, dupal do louží, povalil průvodce a vůbec delal naprostého krypla. Nakonec vytáhl nějakou modrou průkazku, kde bylo napsáno, že smí jednat jménem naší společnosti a na jejím základě požadoval okamžité předání dolu Osel našemu spolku s nejlepším webem. Myslím, že už se tam v našich klubových stejnokrojích nikdy nemůžeme ukázat.“
„Kriste pane,“ zděsil se Šotouš, „opravdu tam dělal ostudu v našem krásném tričku se zlatým z dálky čitelným logem?
„Opravdu“, potvrdil Vrána, „a ještě u pokladny křičel, že příště do Osla přijede celý klub.“

Pažout, vévoda montanistů „Opustíme schůzku doxáckého klubu, který Surikatovo kutnohorské extempore zanechalo v hluboké depresi a úvahách o zrušení spolku spolu s následným hromadným přestupem zprofanovaných členů do CMA a vrátíme se k objektu na fotografiích. Jedná se skutečně o zaniklou podzemní těžbu vápence nevelkém jednopatrovém systému, otevřeném stopadesátimetrovou štolou a zasypaným větracím komínem. Těžba zde skončila v roce 1905 a důl byl za války využíván jako podnikový kryt. Jeho napojení na tak zvané Šroubovy dálkové chodby nebylo prokázáno.“




Komentáře uzavřeny.