Exkurze na Malou Ameriku za Hagenem

M2„Kdo to je? “ zeptal se svých společníků Surikata, vida, že se k nim blíží hlavní sběrnou štolou trojice nedůvěryhodných podivně vrávorajících postav.
„To bude Lišák s nějakou partou“, mínil Malodůl, mhouře oči, aby lépe viděl.
„Ten pověstný Lišák, obviněný z vloupání do Nezabudické štoly, ač byl s námi tou dobou v Hradišti?“ zpozorněl Hroznýšek.

DSC_0315M

Bytelné mříže, bránící ve vstupu do hlavní sběrné štoly

„Právě ten,“ odtušil Malodůl, zatímco se Lišák se svoji svitou přiblížil na doslech.
„Co to vidím,“ zvolal Lišák bodrým hlasem. „Malodůl, Surikata, Hroznýšek a dvě modelky.“
„Nejste už zase ožralí?“ chtěl vědět Hroznýšek.
„My? Ne, proč?“ vyděsil se Lišák. „Vedu zde podzemní fotografický workshop a toto“, ukázal na své dva kolegy, „jsou moji skvělí studenti.“
„Vypadáte jako ožralí ,“ stál na svém Hroznýšek a přísně se na Lišáka zahleděl.
„Nebav se s těmi opilci,“ nabádal Hroznýška Malodůl. „Upadnou na tebe a pozvrací ti boty.“
„My nejsme opilí,“ rozhorlil se Lišák. „Kráčíme předpisovou hornickou chůzí, jak mne to učili na hornické průmyslovce.“
„A proč se támhle ten tvůj skvělý student válí po zemi?“ chtěl vědět Surikata.
„Zakopl a upadl,“ hájil svého fámula Lišák. „Není tak zkušený jako já a v podzemí se pohybuje ještě dost neohrabaně.“
„Ten druhý už také padl,“ upozornil Hroznýšek. „Určitě jsou na mol“
„A co tady děláte vy?“ přešel Lišák do ofenzivy.

DSC_0321M

Cestou k Hagenově štole

„My tady vzpomínáme na exkurze do Hagenovy štoly, které pořádá jednou za rok místní sdružení,“ odvětil Malodůl. „Surikata jako pamětník nám o nich právě vyprávěl.“
„Mohl by to Surikata zopakovat?“ lísal se Lišák. „Já bych na toto téma udělal do školy referát, abych si vylepšil prospěch.“
„To nemá cenu,“ odsekl Surikata, „stejně bys to nepochopil“
„Pochopil bych to,“ kasal se Lišák, „vyprávěj, jak to bylo, prosím.“
„Mám vyprávět?“ zeptal se Surikata svých kolegů.
Patero souhlasné kývnutí hlavou bylo mu odpovědí.

DSC_0328M

Někdy se ve štolách na Mořině návštěvníci částečně promění v netopýry

„Ta exkurze za Hagenem probíhá standardně tak, že výprava s průvodcem dorazí do Hagenovy štoly, kde se zastaví u tak zvaného Hagenova zvonu,“ začal líčit situaci Surikata. „Průvodce se u něj zaujme vyčkávací postoj a turisté se shromáždí okolo. Průvodce jim pak temným hlasem vypráví strašidelnou pověst o duchu mrtvého německého vojáka Hagena, přidá něco historek o tom, jak se tu záhadně ztratili mladí lidé, které už pak nikdo živé ani mrtvě neviděl a nakonec představí Hagenův zvon, řka, že podle pověsti, kdo na něj zazvoní, do roka odejde z tohoto světa.“
„Jéminé, já mám strach, já bych na ten pitomý zvon rozhodně nezvonil,“ zapištěl vyděšený Lišák.
„Průvodce pak vyzve své svěřence, aby si zazvonění vyzkoušeli,“ nevšímal si Lišáka Surikata. „Zde je nutno vzít v úvahu, že turisté se většinou na podzemí nedívají tak technokraticky jako my a více na ně působí emoce. To prostředí je pro ně cizí, nezvyklé, nepřátelské. Je tu tma, stísněný prostor, u některých disponovaných jedinců se může projevit klaustrofobie nebo strach z možných závalů. Do zvonění se, ač je průvodce hecuje, zpravidla nehrnou. Nakonec se mezi nimi přece jen někdo najde a když ne, zazvoní sám průvodce.“
„Jakmile by průvodce zazvonil, utekl bych,“ vyhrkl Lišák.

DSC_0333CM

Precisně a esteticky provedená výztuž nestabilního úseku štoly

„Po zazvonění nastanou dvě varianty. Buď průvoce pronese něco ponurého ve stylu do roka a do dne anebo se z pokračování Hagenovy štoly náhle ozvou šouravé kroky provázené polohlasnými německými kletbami a na scénu vejde průvodcův spřízněněc převlečen za někoho, kdo by mohl být v rámci možností Hagen. “
„To by se mnou šlehlo,“ nechal se slyšet Lišák a dlaněmi si zacpal obě uši.
„Někteří exkurzisté možná na chvilku strnou,“ pokračoval Surikata, „jiní snad na chvíli zatají dech, ale protože je všem jasné, že ta přestrojená osoba není skutečný Hagen, zasmějí se a spořádaně se vydají vedeni svým průvodcem k východu. Najdou se i tací, kteří se s tím falešným Hagenem chtějí vyfotit.“
„Fotit se s Hagenem, byť falešným, toť bláhové přivolávání neštěstí,“ kvílel Lišák a celý se třásl hrůzou.
Malodůl se na něj opovržlivě zadíval a Hroznýšek si odplivl.
„Takže takhle nějak probíhají exkurze Českým Krasem za Hagenem,“ ignoroval zoufalého Lišáka Surikata. „A teď si představte, že v roce 2011 angažovali pořadatelé do role Hagena kolegu Martina, zvaného Mumio. A ten, maje přehršel zkušeností z účinkování v divadelním souboru Křoví, pojal svou exhibici poněkud novátorsky.“
„Představoval snad ten dobrý Mumio, ovlivněn moderním divadlem, Hagena zcela nahý, bez kostýmu, jen s fešáckým vavřínovým věncem na temeni?“ napadlo Malodola.
„Nikoliv,“ děl Surikata, „Mimio vymyslel něco mnohem originálnějšího.“
„A co to bylo, vyprávěj,“ žadonili Hroznýšek s Malodolem.
„Ne, nechci nic slyšet o Hagenovi,“ vřeštěl hystericky Lišák. „Řeči o Hagenovi přivolávají neštěstí, potažmo dokonce smrt.“

br1

El Mumio v převleku za Hagena přátelsky rozmlouvá se Surikatou, převlečeným za kašpárka

„Té exkurze jsem se tehdy sám účastnil,“ vrátil se k tématu Surikata. „Došli jsme se skupinkou patnácti lidí a dvěma průvodci na křižovatku se Štolou růží, kde jme potkali nějakou slečnu, která tvrdila, že se ztratila předešlé výpravě. Působila zmateně a žádala, aby se mohla připojit k nám, a s námi pak mohla odejít ven. Průvodce souhlasil, slečna se zařadila mezi nás a pokračovali jsme v chůzi, až jsme došli k Hagenovu zvonu.“
„Zase ten prokletý zvon,“ zvolal Lišák a zvolna se zhroutil u stěny na zem.
„Průvodce začal své obvyklé vyprávění o Hagenovi a slečna se počala projevovat jako dosti přidrzlá osoba. Neustále mu skákala do řeči a zdůrazňovala, že ona se žádného přiblého Hagena nebojí. Tvrdila, že by mu vrazila facku, až by se už nezvedl a několik výletníků ji okřiklo, ať nevyrušuje a nerouhá se. Když průvodce pronesl výzvu, ať někdo na strašlivého Hagena zazvoní, hned se chopila paličky a rázně třikrát udeřila do zvonu.
Nato se z Hagenovy chodby se rozlehly duté kročeje a ze tmy neosvětlené štoly na scénu vstoupil Mumio. Vypadal velkolepě. Hlavu mu zdobila německá helma, tělo kryl dlouhý, přepásaný kožený vojenský kabát. Tváře měl natřené jakýmsi pochmurným líčidlem, na opasku zavěšené tři mrtvé krysy a v ruce třímal dlouhý bajonet. Předstoupil před naše shromáždění a všichni jsme o krok ucouvli, neboť krysy smrděly.
„Mein name ist Hans Hagen,“ zaskřehotal ten příšerný zjev, ohlédl se po slečně, která se snažila protlačit dozadu a chytil ji za krk.

DSC_0308CMU Hagenova zvonu

„To ty mne folala? To ty rikala, ze by mi dala facku ja se uz nezvedla? Ja ted budu pocitat do tší a až dopočítám, ty budeš mrtfá.“
Slečna cosi zaúpěla, lidé okolo se rozesmáli a několik jich za ten skvělý výkon Mumiovi zatleskalo.
„To jsou dobří herci, to já poznám,“ poznamenal kdosi.
„Ein, zwei …, „ počítal Mumio, který si zatím slečnu přitiskl zády k sobě a při každé číslovce jí zlehka přejel ostřím bajonetu po krku.
„Pomozte mi někdo,“ zaječela slečna.
„Drei,“ zařval Mumio a naposled jí šmikl pod krkem. Slečna vypoulila oči, z úst jí vyrazil proud temně červené krve. Snažila se něco říct, ale ozvalo se jen jakési zachrčení. Mumio uvolnil sevření, slečna se zhroutila na zem a její mordýř odešel beze slova zpět do své štoly. Výletníci se s jekotem rozprchli. “
„Pro Boha, už žádné další příšerné historky o Hagenovi,“ zamumlal na zemi napůl hrůzou omdlelý lektor podzemního fotografického workshopu Lišák, zatímco jeho skvělí studenti hlasitě chrápali, šíříce kolem sebe nezaměnitelný odér levné lihoviny.

br2

Jako by se šmiknutí naznačované šmiknutí nožem trochu nevyvedlo..




Komentáře uzavřeny.