Medailonek

hlava1Protože jsem letos dospěl do třaslavého stařeckého věku (i podoby), napadlo mne, že by o mně mohl vyjít jubilejní medailonek v prestižním časopise Český Kras. I zeptal jsem se na takovou možnost Ireny Jančaříkové a ta mi shovívavě nabídla, ať si nějaký text napíšu, že můj nápad přednese členům redakční rady. Započal jsem psát a po chvíli mi na telefon dorazila Irenina SMS se sdělením, že redakční rada žádný text o mně v časopise rozhodně nechce. Následovalo ještě doporučení, ať svůj medailonek pošlu do Spelea, které se prý potýká s nedostatkem příspěvků.
Nicméně – zvolil jsem jinou cestu a svůj příběh jsem se rozhodl zveřejnit zde – a tímto tak činím:

MDSC_0257afM

Stařec – jubilant na Velké Americe

V letošním roce, léta Páně 2018, se dožil ve svém starém rodném hnízdě úctyhodných sedmdesáti let skromný a milý člověk, lokální montanistická legenda Milan Korba, zvaný též Surikata CM, Král montanistů.
Nikdy v ničem nevynikal, nikdy se ničím neproslavil. Tento medailonek by se dal proto považovat za hold průměrnosti, jak o něm hovořil Antonio Salieri v Formanově Amadeovi, kdyby byl ovšem Surikata v nějaké činnosti alespoň průměrný.
Náš oslavenec se narodil 11 dubna v Českých Budějovicích a nikdo mu nikdy nevysvětlil, proč se tak stalo právě tam. Mládí a jinošská léta prožil na starém Proseku, kde s kamarády zkoumal prosecké podzemí. Máme-li býti přesní, zkoumali spíše ti kamarádi, protože Surikata se bál tmy, stísněných podzemních prostor i všemožných přízraků a proto spíše akci zajišťoval zvenku, kde pak na své kolegy naléhal, aby mu vyprávěli, co uvnitř viděli. Jeho úžasem rozšířené oči a důvěřivá povaha, hraničící se slabomyslností, jeho kolegy přímo motivovaly k naprosto nehorázným výmyslům.

Mledová královnaMSurikatův snímek Ledová královna vzbudil odpor všude, kde ho lidé viděli.

Začátkem osmdesátých let minulého století se Surikata přidal k ZO 1-06 – Vojířovu Speleologickému klubu Praha. Vojíř se svými svěřenci pravidelně jezdíval na Dolný vrch a několik slovenských jeskyňářů tehdy prohlásilo, že „voľačo tak príšerného, ako je ten Surikata, doposiaľ nevideli. “
Někdy kolem roku 2000 se Surikata zabydlel na Berounsku, založil Popovický montanistický superklub a když jej začal prezentovat na Internetu, velmi rychle zprotivil jeho členy všem, kdo se o podzemí vážně zajímali. Z té doby pochází hanlivé označení „Milani“ pro montanisty, které ostatní členové podzemnické komunity nemohou vystát. Bývalí členové Popovického montanistického superklubu svého zakladatele charkterizovali jako despotického a zároveň bázlivého jedince, kterému strach nedovolil do skutečného podzemí vlézt a při pokusech o aplikaci single rope technik pravidelně padal z lana na zem, a to ještě tak nešikovně, že soustavně ohrožoval lidi kolem sebe. Když o něm mluvili o samotě, používali proto potupné výrazy jako „hruška“ či „ten starý padák“.

Za nějaký čas si Surikata pořídil fotoaparát jal se podzemí fotografovat. V roce 2008 zkazil Václavu Cílkovi a Martinu Majerovi jejich společné dílo Podzemní Praha, když jim tam vnutil několik fotografií modelky v jakémsi podivném kombiné a se zakrvácenou sekyrou v útlé dívčí ruce. Na pozdější dotazy, proč to dopustili, krčili autoři knihy rozpačitě rameny a mumlali cosi v tom smyslu, že jim Surikaty bylo líto.
V roce 2015 u nich opět zvítězil útlocit nad realitou a Martin s Václavem dovolili Surikatovi, aby jim do knížky Podzemní Čechy nacpal nejen spoustu fotek s modelkou, ale i s koňmi a ovcemi, které vydával za reálné důlní objekty, ač bylo na první pohled zřejmé, že jde o lidské jedince s nepříliš povedenými obličejovými maskami. Surikatovy neumělé fotografie se staly postrachem všech montanistů, kteří mu své pohoršení dávali bezostyšně najevo. Když chtěl Surikata fotit v Mníšku pod Brdy do knížky Průvodce po hornických památkách České republiky, nebylo mu to umožněno, prý proto, aby byla čtenářská obec uchráněna od podobných hrůz.
Surikata v reakci na tuto pohanu opustil fotografování a pustil se do natáčení undergroundových videí jako byl krátký poetický film „Důlní koníček“, drásavé drama „Tajemství netopýrů“, horrorový „Starý jeskyňářský pes“ či mysteriózní „Tajemství temných stínů“. Všechna tato vpravdě monumentální díla vesměs vzbudila nečekaně spontánní odpor. Novopečený filmař se zároveň se pustil do pořádání odborných přednášek o historii důlních děl v Čechách či o živých detektorech důlních plynů – roztomilých harckých kanárech. Pamětníci těch dob hovoří o velkolepé přednášce ve Strašickém muzeu, na kterou se dostavil jeden jediný člověk, a ten se po čtvrthodině omluvil s tím, že takový hnus opravdu nečekal.

MGottwillacxM

 Milost v očích montanistů nenalezl ani kolorovaný obrázek vodní štoly

Jiného by podobné ignorantství zlomilo, ale to se netýká Surikaty. Pořidil si spoustu rozličných převleků a v současnosti na speleologických akcích předvádí krátké hudební skeče z hornického života jako je poměrně nekonfliktní scénka „Zavalený“, dětmi upřímně nenáviděný „Konkurz na harckého kanára“ anebo varovné „Oživlé důlní plyny v akci“ či mladými kleriky oblíbený „Řvoucí biskup.“
Pořadatelé Netopýří noci, kde Surikata se svitou sobě podobných exotů převlečených za církevní preláty a divoká zvířata hráli dojemný příběh Pomsta roztomilé kočičky, nám řekli, že jsou z takových vystoupení vysloveně nešťastní. „On si ten dědek strašně vymýšlí,“ stěžovali si, “ a najdou se lidé, kteří ty jeho hrané nesmysly berou vážně. Ostatně neslavil letos žádné sedmdesátiny, ale šedesátiny – a pak mu věřte.“
A tak tomuto neúnavnému propagátoru hornických tradic přejeme do zbývajících let života hodně masek a převleků, aby se zabavil veřejným realizovaním svých stupidních scének a co nejméně překážel v podzemí seriózním badatelům.




Komentáře uzavřeny.