Hledání strašlivé příšery zlatohorské

fox„Chtěl bych být vůdce výpravy do Zlatých Hor,“ umínil si Lišák
„To není tak jednoduché,“ namítl Surikata. „Abys byl skutečným vůdcem, musíš složit odborný test.“
„Jaký test?“ znejistěl Lišák.
Položím ti pár otázek,“ objasnil Surikata.“Pozor, začínáme. Jaké je hlavní město České republiky?“

zlateHory1

Když už jdete do podzemí, pohodlně se oblečte. Buďte jedineční a nepodléhejte uniformní módě overalů. 

„Praha?“ tipnul si Lišák.
„Ano, Praha, potvrdil překvapeně Surikata. „Jseš tedy vůdce..“
„To bylo snadné,“ liboval si Lišák. „Mrzí mne jen že nedošlo na otázky z hornictví, kde bych prokázal svoji odbornou zdatnost. Jsem tedy opravdu vůdce?“
„Opravdu jsi vůdce,“ potvrdil znechuceně Surikata.
„A kdy vyrazíme?“ dychtil zvědět Lišák.
„Jak kdy vyrazíme?“ nechápal Surikata. „Vyraž si kdy chceš, co je nám do toho?“
„Vždyť jsem přece vůdce, musíte moje rozhodnutí, která se týkají výpravy respektovat,“ namítal Lišák.
„Jsi sice vůdce výpravy,“ vysvětlil Surikata, „ale ne té náší. Vyjeď si někam s Pažoutem a můžeš ho vůdcovat do aleluja.“
„A jo,“ pronesl smutně Lišák a zasmušil se.

ZlateHory2

Nějaký čas trvalo, než nám došlo, že zlato na nás v těchto prostorách opravdu nečeká

Týden na to, v sobotu, přibližně tou dobou kdy Lišák despoticky drezuroval Pažouta, dávaje mu plně pocítit svoji vůdčí převahu, vystupovali Malodůl s Elvírou a Surikatou z auta kdesi ve Zlatých Horách.
„Tak kde je to zlato?“ zeptali se unissono Malodůl s Elvírou.
„Zlato bývá zpravidla ve zlatém dole,“ mínil Surikata, „a s tím bude problém. Ty nejprofláklejší a nejpohodlnější vchody dovnitř jsou zajištěné a my se proto musíme dolu vydat poměrně neznámou a nepohodlnou cestou.“
„Co je to poměrně neznámá cesta?“ zajímal se Malodůl.
„To je taková cesta, o které vůbec nikdo neví,“ poučoval pyšně Surikata, „mně jí prozradily nějací haranti na facebooku.“
„Tak to se tedy asi jedná o hodně skutečně tajnou cestu,“ ušklíbla se Elvíra, „jen jestli nebude nakonec natolik tajná, že na jejím začátku najdeme několikametrové betonové víko.“
„Haranti působili důvěryhodně,“ hájil se Surikata, „nebudili dojem, že by si z důstojného kmeta, jakým jsem, chtěli ztropit nejapný žert a pak se smát, co jsem za dementa, který jede tři sta kilometrů tam a tři sta kilometrů zpět jen pro to, abych si někde na Moravě prohlížel kus betonu.“
„Jsem si téměř jist, že si ten žert tví informátoři ztropili,“ děl malomyslně Malodůl.
„Kdepak,“ namítal Surikata, „dokonale jsem je vytěžil, dokonce mi poslali tajný plánek, podle kterého prý to místo s tajným vchodem nepochybně najdu a já jej vytiskl a vzal s sebou.“
A na potvrzení věrohodnosti svého přesvědčení, vytáhl Surikata z náprsní kapsy složený list papíru, důležitě jej rozbalil, uhladil a podal kolegům.
„To má být plánek?“ zděsil se Malodůl. „Vidím jen nějakou klikatou čáru a kus od ní křížek.“
„No právě. Ta klikatá čára je lesní cesta a křížek značí onen tajný vchod,“ vysvětloval snaživě Surikata. „Dítě by to pochopilo.“
„Ale v kterém místě je ta cesta? Nejsou tu napsané souřadnice ani zakreslená žádná obec,“ ježil se Malodůl.
„To tam opravdu není,“ připustil Surikata, „Jinak bychom asi nehledali tajný vchod podle tajného plánku.“
„Ten plánek je také tajný?“ zeptala se nevěřícně Elvíra. „Natolik tajný, že neobsahuje žádné konkrétní údaje?“
„Samozřejmě. Tajný a šifrovaný,“ potvrdil Surikata.
„A k čemu je takový tajný a šifrovaný plánek dobrý?“ nechápal Malodůl. „Nedovedu si představit, jak podle něj ten vchod najdeme.“
„To já také ne,“ pravil zkroušeně Surikata a na účastníky výpravy na chvíli padla beznaděj.
„Co je to táhle za podivnou hromadu větví?“ ukázala Elvíra rukou směrem do nedalekého mlází.
„Nechodil bych tam,“ varoval Surikata. „Co když se pod větvemi skrývá hladové divoké zvíře, kterému se říká šelma a vrhne se na nás“?“
Malodůl popošel k hromadě, rozkopl větve a pak na něco zadupal. „Je tu dřevěný poklop,“ zvolal potom, „a pod ním je podle zvuku dost hluboká díra.“
Surikata s Elvírou nedůvěřivě přišli k poklopu.
„To je ono, tajný vchod do zlatohorského systému,“ mumlala Elvíra.
„Poklop není nijak zajištěný,“ ohlásil Malodůl, zdvihl víko a ostatní zatajili dech.
Pod poklopem zela asi půl metru hluboká, půl metru široká a půl metru dlouhá díra bez jakéhokoliv pokračování.
„Tak tady asi moc zlata nenajdeme,“ kvitoval objem záhadné jámy Malodůl.

ZlateHory3

Cesta-necesta k podzemnímu jezeru s bájnou příšerou 

Ač nálada klesla hluboko pod bod mrazu a padaly návrhy k urychlenému návratu do Čech, nakonec se na zklamanou výpravu, jak se říká, usmálo štěstí a kýžený tajný vchod do zlatohorského podzemí byl víceméně náhodou nalezen. Nastalo zdlouhavé lezení, slaňování, plazení, brodění a přelézání, až se konečně trojice ocitla v širokých chodbách a monumentálních prostorách, kde mohla zanechat nyní už zbytečnou lezeckou výstroj a pokračovat v exkurzi normální běžnou chůzí.
„Není tu žádné zlato,“ hudral Malodůl. „Těšil jsem se, jak si jeho valouny nacpu do kapes a doma je budu jakoby nevědomky k údivu sousedů trousit po náměstí.“
„Zlato tu asi nenajdeme,“ osvětlil Surikata, „nicméně existuje pověst, která říká, že se nedaleko od téhle chodby vlní zelenkavé podzemní jezero a v jeho vodách žije monstrózní obluda z pradávných časů. Došel bych se tam podívat, protože hladina podzemní vody poklesla a situace tak skýtá naději, že obludu pod vodou zahlédneme anebo sama vyleze na mělčinu. A pak bych se rychle vrátil, protože trnu obavou, že nám někdo odváže a odcizí lana.“
„Kdyby tu s námi byl Lišák, obluda by ho nepochybně pokousala a možná sežrala,“ nadhodila Elvíra. „Nemohla by se na něj dívat.“
„Stáhla by ho do vody a roztrhala na kusy,“ potvrdil Surikata. „Už jen za tu jeho nebetyčnou drzost, hrát si na vůdce výpravy.“
Jezero se ztrácelo v mlžném oparu, ale vody bylo skutečně málo a po monstrózní obludě z pradávných časů naši badatelé nezahlédli žádnou stopu. Protože však existovala možnost, že se obluda ukrývá v jedné ze dvou zatopených štol, byla do vody vyslána Elvíra, aby obludu coby potenciální kořist vylákala z úkrytu, ale přesto, že Malodůl se Surikatou hlasitě volali: „Obludo zjev se, máš tady žrádlo“, bájná stvůra se neobjevila.
„Docela nuda,“ zhodnotil akci po návratu na povrch Surikata. „Zlato nemáme, obludu jsme nevyfotili, neváhal bych tuhle výpravu zhodnotit coby naprostý propadák.“
„A to nás ještě čeká tři sta kilometrů k domovům,“ dodal znechuceně Malodůl.

ZlateHory4
Podzemní jezero přímo vnucuje otázku: kde se ukrývá příšera, která je dle mnohých pověstí ještě nedávno obývala?

skrceni1751

Pažout hodnotí: Jsem rád, že mám za vůdce výpravy Lišáka a ne ty debily ze Surikatovy party. Pod svědomitým Lišákovým vedením jsem mohl celý den rozmotávat a zase smotávat kabely k jeho přístroji na vyhledávání podzemních dutin a Lišák mne přátelsky, leč důrazně upozorňoval na všechny chyby, které jsem během té náročné činnosti nechtěně udělal. Na konec mi dal vlastnoručně nakreslenou upomínkovou kartičku – a řekl, ať si jí vážím, protože té pakáži ze Superklubu by ji nevěnoval ani omylem..




Komentáře uzavřeny.