Sen o bílé kočičce

MD„Zdál se mi  v noci sen,“ děl Surikata, hledě zasmušile na velké uvolněné balvany, které jako by pouhým zázrakem dosud nespadly z nízkého stropu štoly, před jejímž vchodem se s Malodolem a Elvírou zastavil. „V tom snu jsme se s Majorem pokoušeli vniknout krátkým betonovým  dopravním tunelem  s dokořan otevřenými železnými vraty  do jakéhosi tajuplného lomu.

CasZapomenutý stroj času z jiného vesmíru.

Jenomže, sotva jsme do tunelu vstoupili, začala se za námi ta vrata pomalu a za nepříjemného skřípění zavírat. Rychle jsme jimi, než se zabouchla, proběhli zpět před tunel, a ocitli se u asi čtyři metry hluboké betonové šachty, které jsme si předtím nevšimli. Z jejího dna se na nás snažili vyskočit dva velcí a zjevně i hladoví vlci. Hrozivě otvírali tlamy a jejich dokonale bílé zuby o sebe cvakaly jako ocelové čelisti obřích kleští. Major hodil jejich směrem veliký kámen, doufaje, že tak vlky zažene, ale ti se rychle schovali do chodby pod šachtou a kámen místo nich trefil roztomilou bílou kočičku, která dole poněkud chaoticky pobíhala. Kočička padla k zemi, z očí, uší a úst jí začala téci krev, přesto se snažila vstát – a v tom jsem se probudil.“
„A co má být?“ nechápal Malodůl, proč Surikata zrovna teď zcela nesouvisle vypráví před štolou jakousi naprosto pitomou historku o totálně nezajímavém snu, namísto aby odhodlaně zalezl dovnitř.
„Vlastně nic,“ odvětil Surikata, rozhlížeje se zmateně kolem sebe. „Jen jsem chtěl do naší výpravy vnést trochu hravého poetismu.“
„Magor“, pronesla Elvíra tak tiše, aby ji Surikata neslyšel a Malodůl souhlasně přikývl.
„Nepolezeš místo toho žvanění už dovnitř?“ dal průchod své netrpělivosti Malodůl.
„Nemohu,“ posmutněl Surikata. „Musím pořád myslet na tu bílou kočičku. Ležela tam dočista mrtvá a Bůh ví, co s ní pak ti hnusní vlci udělali.“
„Lez a nekecej,“ pobídl kolegu Malodůl.
„Proč musím lézt vždy zrovna já jako první?“ zpěčoval se Surikata. „Zkuste si to vy dva – alespoň jednou jít v čele výpravy. Vaše pocitově vyprahlá těla zažijí neskutečný příval nebývalého vzrušení – říká se tomu adrenalin.“
„Jsi starý, v životě už nic dobrého nezažiješ,“ odsekla nemilosrdně Elvíra. „Když bude ze vchodem čekat nějaké nebezpečí a ty to nepřežiješ, nic se nestane a naše mladé, pučící životy budou zachráněny.“
„Ach jo,“ povzdechl si Surikata a neochotně zmizel v portálu. „Prý mladé životy, mumlal polohlasně. Však zrovna vy dva už máte také dávno po sezóně.“

cas2Zrcadlová chodba, v které se návštěvníkům zjevují děsivé výjevy z minulých životů

„Je drzej, jak opice,“ odplivla si Elvíra. „Dědek hnusnej, volezlej.“
Uražený Malodůl mrštil do vchodu velkým kamenem, ale protože se v odpověď neozval žádný bolestný výkřik, Surikatu nerostem zřejmě nezasáhl.
Když Malodůl s Elvírou konečně vstoupili do štoly, svého druha neviděli, pouze z k nim zdálky doléhaly jeho nadávky a lamentování. Surikata kdesi vpředu proklínal den, kdy se zrodil nápad navštívit tuhle lokalitu. Spílal nízkému stropu, vodě na počvě, spílal okolní tmě i nevětranému vzduchu. Nadával tak strašlivě, až skála kolem zčervenala karmínovým krevelem.
„Co je? Proč tady povykuješ?“,  zeptal se Malodůl, doraziv k Surikatovi.
„Za zatáčkou je zatopené hloubení v plném profilu,“ děl Surikata hlasem plným nejtemnější zloby.
„Hloubení tu sice je,“ ozvala se od zatáčky Elvíra, která zatím Malodola se Surikatou obešla, „ale leží přes něj položená fošna.“
„Já tu fošnu nepřejdu,“ hořekoval Surikata. Nikdy v životě do takového rizika nepůjdu. Fošna může prasknout a když nepraskne, je nacucaná vodou, smekne se mi na ní bota a zřítím se do vody.“
„Snad umíš plavat, ne?“ konejšil kamaráda Malodůl.
„Trochu,“ připustil neochotně Surikata.
„Jsem na druhé straně za vodou,“ halekala zpoza zatáčky Elvíra.
„Tak jdeme, „ rozhodl Malodůl a vydal se za zatáčku k prknu. Surikata ho neochotně následoval.

cas3V létě roku 2019 byla Elvíra místními obyvateli korunována na břidlicovou vládkyni

Voda byla zelenkavá, téměř průhledná a když do ní Malodůl posvítil, bylo dole vidět staré dřevěné žebříky. Fošna vypadala pevná, ba přímo bytelná a voda sahala až k ní, takže se zdálo, jako by  dřevo plavalo na hladině. Malodůl na fošnu vkročil, přešel ledabyle tam a zpět a pak zase tam, a aby Surikatovi dokázal planost jeho obav, několikrát v jejím prostředku snožmo poskočil.
Surikata, vida jeho počínání, zakryl si oči a třikrát bojácně zakňučel.
Malodůl sešel z fošny a postavil se vedle Elvíry.
„Tak dělej, nezdržuj a směle na fošnu,“ volali oba na nešťastného starce.
„V té vodě může být veliký ještěr,“ vymýšlel si Surikata. „Spadnu-li do do ní, roztrhá mne na cucky.“
„Jasně, „ odsekla Elvíra. A taky tam kdesi u dna plavou dva velcí vlci a bílá kočička. Hni se, nebudeme tady stát týden.“
Surikata sebral veškeré odhodlání a vkročil na fošnu. Zakymácel se, přesto udělal celkem bezpečně a s přehledem několik kroků vpřed. V prostředku fošny se zastavil a udatně pohlédl pod sebe do vody, aby ověřil, zda se v ní opravdu neukrývá veliký ještěr se dvěma velkými vlky a malou bílou kočičkou. Vteřinu nato se zaklonil, rozhodil v marné snaze získat zpět rovnováhu ruce a zřítil se do vody.
„Řekni sám,“ prohodila Elvíra k Malodolovi, „dá se s tím hňupem někam chodit?“
„Padal do té vody málo dramaticky, jako akční herec by se neuplatnil,“ zhodnotil Surikatův výkon Malodůl.
Surikata se chvíli za pomoci zmatených temp plácal kolem fošny, až ji objal oběma rukama a nakonec se mu podařilo  na ni vylézt. Pak se po jejím slizkém povrchu doplazil k místu, z kterého započal svoji neúspěšnou pouť nad vodami, ztěžka vylezl na břeh a s nešťastným výrazem tam usedl na zem a opřel se zády o zeď.
„Ten už se o přechod rozbouřených vod znovu nepokusí,“ usoudil Malodůl. „Jdeme dál sami a vyzvedneme ho cestou zpátky.“
„To máš z těch pitomých snů o vlcích a kočičkách,“ zavolala přes vodu Elvíra a pak se za Malodolem vydala dál do štoly.
Surikata netečně seděl na počvě, tekla z něho voda a začínala mu být zima.
„Debilní důl,“ opakoval si. „Debilní nápad sem chodit.Debilní voda. Kretenská fošna. Debilní sen o vlcích a Kočičce…“

cas4

Jelikož Surikata při své podzmní koupeli utopil fotoaparát, přinášíme zde letošní snímky ze zcela jiné lokality. Náš starý vůdce neuschnul ani cestou k autu. Celou cestu  z něj kapala voda, která zalévala sporou trávu na lesní pěšině, zmocňovala se jej malomyslnost a několikrát jsme zaslechli, jak mumlá cosi o debilních montanistech.




Komentáře uzavřeny.