Pan Jendýsek – montanistický podvodník

P1080107„To je ale škoda, že Surikata zemřel,“ podotkl  pan Jendýsek – montanistický podvodník, rýpaje zamyšleně kusem klacku do země. „Slíbil, že mi ukáže zatopenou bezednou šachtu, do které se mohu potopit a prozkoumat veškeré drahocenné poklady, které jsou v ní po léta ukryty.“
„Proč by se měly  v pitomé zatopené šachtě ukrývat nějaké poklady?“ divil se Pažout. „Bude tam leda shnilá výdřeva, bláto a možná nějaké nadmuté chcíplé zvíře.“

 


Čertova štola s lebkami

DSC_0082„Jestlipak víš, ó Lišáku“, otázal se Pažout svého kolegy,“ že třináctého až čtrnáctého dubna proběhl v Loděnicích seminář České podzemí o montánních památkách a cestovním ruchu.“
„To nevím,“ odvětil neochotně Lišák, „událo se tam snad něco, o čem bych měl být zpraven? Navrhli nás snad účastníci za naše montánní objevy na nějaké záviděníhodné a vysoké státní vyznamenání?“


Mechanický jezevec

jezevec„Před týdnem jsem mluvil na Hůrce s hajným a ten hajný mi ukázal starou zapadlou štolu, o které jsem vůbec nevěděl,“ svěřil se Pažout Lišákovi. „Vede do ní nízká, asi třicet centimetrů vysoká plazivka, kterou obývá už několit let mimořádně veliký a nepříjemně nespolečenský jezevec.“
„Určitě to bude nějaká zcela nevýznamná krátká průzkumná chodba, do které nemá smysl lézt ani se jí podrobněji zabývat,“ mínil Lišák. „Nemáš snad v úmyslu pokoušet se proniknout dovnitř? Jednak je to protizákonné a jednak i nechutné, protože celý objekt bude značně znečištěn jezevcovými smrdutými exkrementy. Přece jen je jezevec kočkovitá šelma a katzendreck smrdí jak šílený.“


Bájná štola

62„Už mne nebaví být montanistou,“ svěřil se Surikata Pažoutovi. „Pořád lezeme do nějakých špinavých a nepohodlných děr, ale nenacházíme v nich nic zajímavého. Budu raději sbírat minerály. Jsou ostatně mnohem krásnější, nežli ty hnusné fotky, co v tom podzemí pořizujeme.“
„Některé minerály moc hezké nejsou,“ odporoval Pažout, „nedávno jsem viděl destinezit a vypadal, jako když si u cesty uleví pes, trpící žloutenkou.“


Záhadná socha

xyzStěny hluboké rokle, kterou protékající řeka Ohře zaujatě a důsledně hloubila miliony let, lemují strmé   stráně, na  nichž se jakoby přilepené krčí dřevěné chaty ze začátku dvacátého století. Vše pokrývá čerstvý sníh a jeho blyštivé vločky  jiskří v patnácti stupňovém mrazu. Před jednou z chat stojí starší  tramp a upřeně pozoruje skupinku čtyř postav, pomalu sestupujících úzkou sněhem zavátou stezkou směrem k němu.


Podzemní višňový sad

„Něco bych od tebe potřeboval, Pažoute,“ oslovil doktor Lang svého přítele. „Zašel za  mnou  Prajzler a přinesl mi zajímavou fotografii. Je na ní něco, co byste měli se Surikatou prověřit. Nechtěl bys kafe?“
Pažout přikývl, usadil se na rozviklané muzejní židli a zatímco se doktor potýkal s rychlovarnou konvicí,  sebral ze stolu  knížku Krajina nad pokladem  a zaujatě v ní listoval.


Tomáškův lom u Srbska

„Objevil jsem na pravém břehu Berounky zapomenutou podzemní nacistickou továrnu se zajímavou historií,“ pochlubil se Surikata Pažoutovi i Kašimu a nenápadně sledoval, jaký na ně tak nečekaná zpráva udělá dojem.
„To je toho,“ pravil Pažout, “ já zrovna včera našel naprosto tajnou chodbu, která vede od Klabavy na neznámé místo.“


Upír

„V prastarý časech, v dobách, kdy se lámaly věky, zrodila Bezejmenná hora v jedné z mnoha svých podzemních dutin či puklin zlo. A to zlo, uvězněné hluboko pod horou, zatím jen tiše dřímalo, a v nekončícím spánku bez procitnutí pomalu sbíralo síly. Ale jak století přecházela nad světem, tak zlo nerušeně rostlo, bobtnalo a mohutnělo až do doby, kdy lidé otevřeli Bezejmennou horu dlouhou štolou, protože je tam hnala touha po zlatě, jež hledali hluboko v jejích útrobách. Tehdy si zlo uvědomilo samo sebe, svou moc i sílu, probudilo se ze spánku a zjevilo v celé své velikosti a zlobě mužům, co ve štole pracovali.


Ostatky svatých

„Koupil jsem včera v bazaru krásnou mosaznou kadidelnici. Prodavač, který mi ji prodával, mi takovou koupi velice chválil a pravil, že právě tato kadidelnice se vyznačuje mimořádnou funkčností a elegantním ozdobným vzhledem, umocněným navíc bohatým ornamentováním a několika velkými barevnými i zaručeně pravými drahokamy z olovnatého skla,“ pochlubil se Surikata.
„Cože?“ vyděsil se Pažout.


Úplně blbý důl

„Hnusná štola,“ zaklel Surikata, plazící se úzkou blátivou, dolů klesající chodbičkou. „Odpornej, blbej důl,“ pokračoval zarputile. „Že jsem se, já vůl, nechal zlákat rádoby přátelskými slovy k jeho návštěvě. Mohl jsem si doma v klidu skládat papírového netopýra, cpát se klobásou a místo toho tu jak imbecil ležim v bahně, které smrdí, jak kdyby v něm byli zahrabáni tři chcíplí ptakopysci.“
Kdesi vpředu probliklo bleděmodré světlo a hlas, tlumený vzdáleností, zvolal: „Tak co je? Lezeš?“