Bájná štola

62„Už mne nebaví být montanistou,“ svěřil se Surikata Pažoutovi. „Pořád lezeme do nějakých špinavých a nepohodlných děr, ale nenacházíme v nich nic zajímavého. Budu raději sbírat minerály. Jsou ostatně mnohem krásnější, nežli ty hnusné fotky, co v tom podzemí pořizujeme.“
„Některé minerály moc hezké nejsou,“ odporoval Pažout, „nedávno jsem viděl destinezit a vypadal, jako když si u cesty uleví pes, trpící žloutenkou.“


Záhadná socha

xyzStěny hluboké rokle, kterou protékající řeka Ohře zaujatě a důsledně hloubila miliony let, lemují strmé   stráně, na  nichž se jakoby přilepené krčí dřevěné chaty ze začátku dvacátého století. Vše pokrývá čerstvý sníh a jeho blyštivé vločky  jiskří v patnácti stupňovém mrazu. Před jednou z chat stojí starší  tramp a upřeně pozoruje skupinku čtyř postav, pomalu sestupujících úzkou sněhem zavátou stezkou směrem k němu.


Podzemní višňový sad

„Něco bych od tebe potřeboval, Pažoute,“ oslovil doktor Lang svého přítele. „Zašel za  mnou  Prajzler a přinesl mi zajímavou fotografii. Je na ní něco, co byste měli se Surikatou prověřit. Nechtěl bys kafe?“
Pažout přikývl, usadil se na rozviklané muzejní židli a zatímco se doktor potýkal s rychlovarnou konvicí,  sebral ze stolu  knížku Krajina nad pokladem  a zaujatě v ní listoval.


Tomáškův lom u Srbska

„Objevil jsem na pravém břehu Berounky zapomenutou podzemní nacistickou továrnu se zajímavou historií,“ pochlubil se Surikata Pažoutovi i Kašimu a nenápadně sledoval, jaký na ně tak nečekaná zpráva udělá dojem.
„To je toho,“ pravil Pažout, “ já zrovna včera našel naprosto tajnou chodbu, která vede od Klabavy na neznámé místo.“


Upír

„V prastarý časech, v dobách, kdy se lámaly věky, zrodila Bezejmenná hora v jedné z mnoha svých podzemních dutin či puklin zlo. A to zlo, uvězněné hluboko pod horou, zatím jen tiše dřímalo, a v nekončícím spánku bez procitnutí pomalu sbíralo síly. Ale jak století přecházela nad světem, tak zlo nerušeně rostlo, bobtnalo a mohutnělo až do doby, kdy lidé otevřeli Bezejmennou horu dlouhou štolou, protože je tam hnala touha po zlatě, jež hledali hluboko v jejích útrobách. Tehdy si zlo uvědomilo samo sebe, svou moc i sílu, probudilo se ze spánku a zjevilo v celé své velikosti a zlobě mužům, co ve štole pracovali.


Ostatky svatých

„Koupil jsem včera v bazaru krásnou mosaznou kadidelnici. Prodavač, který mi ji prodával, mi takovou koupi velice chválil a pravil, že právě tato kadidelnice se vyznačuje mimořádnou funkčností a elegantním ozdobným vzhledem, umocněným navíc bohatým ornamentováním a několika velkými barevnými i zaručeně pravými drahokamy z olovnatého skla,“ pochlubil se Surikata.
„Cože?“ vyděsil se Pažout.


Úplně blbý důl

„Hnusná štola,“ zaklel Surikata, plazící se úzkou blátivou, dolů klesající chodbičkou. „Odpornej, blbej důl,“ pokračoval zarputile. „Že jsem se, já vůl, nechal zlákat rádoby přátelskými slovy k jeho návštěvě. Mohl jsem si doma v klidu skládat papírového netopýra, cpát se klobásou a místo toho tu jak imbecil ležim v bahně, které smrdí, jak kdyby v něm byli zahrabáni tři chcíplí ptakopysci.“
Kdesi vpředu probliklo bleděmodré světlo a hlas, tlumený vzdáleností, zvolal: „Tak co je? Lezeš?“


Arkózové dobývky u Mirošova

Surikata, král montanistůMirošov je městečko nedaleko Hrádku u Rokycan.  V obecné povědomí vstoupilo  zaniklou těžbou černého uhlí a  sanatoriem pro pacienty postižené tuberkulózou.   A právě tento Mirošov za temné, deštivé noci  hledají Surikata, Martin Majer a chrabrý Pažout. Hledají, hledají, leč zatím neúspěšně.
„Měli jsme na té minulé křižovatce odbočit doleva,“ hořekuje Martin, sedící vedle Surikaty-řidiče, „tudy do Mirošova nikdy nedojedeme.“


Močálka na Proseku a mahaut

„Slavný montanista Pažout dosáhl letos na padesátý rok svého života. O něco méně slavný montanista Laco Jahoda slaví své padesátiny tento pátek. A bezkonkurenčně nejslavnější montanista Surikata se letos stane šedesátníkem.
Jak se k takové význačné společenské události, kterou tvoří tahle tři jubilea, postavit?“ láme si hlavu doktor Kurz z rokycanského muzea.


Svatý Fulgencius z Erinu

„Chtěl bych se letos vydat na Moravu po stopách svatého Fulgencia,“ zasnil se Pažout a kradmo pohlédl na Surikatu, zda i on sdílí nadšení pro tak bohulibou výpravu.
„V životě jsem o žádném svatém Fugenciovi neslyšel,“ děl opatrně Surikata, prolistovav narychlo ve své paměti kartotéku známých světců. „Nechceš jít raději po stopách svaté Starosty? Ač to byla žena, narostl jí z boží vůle úžasný plnovous. Legenda vypráví, že když ji posléze křižovali, zjevila se opodál kříže užaslým katanům na ocasu vzpřímená zpívající užovka. Svatá Starosta je prostě mnohem zajímavější, nežli nějaký naprosto neznámý Fulgencius.“