"Sestrojil jsem univerzální montanistický přístroj," pochlubil se Blovičák Pažoutovi a ukázal mu příruční kovovou skříňku s velkým ručkovým měřidlem a spoustou přepinačů i potenciometrů na předním panelu.
"Montanistický přístroj?" podivil se Pažout, "k čemu je to dobré?"
"Ke všemu," odpověděl Blovičák. "Měří důlní plyny, zjišťuje patogenní zóny a určuje tektonické poruchy. Funguje zároveň jako detektor anomálií a nadpřirozených jevů."

"Objevil jsem v Nučicích neprobádanou štolu," pochlubil se Surikata Pažoutovi. "Nemíří sice do hlavního revíru, ale zato není potřeba pracně prokopávat vchod, jelikož otvor, který vede dovnitř, je natolik prostorný, že se jím štíhlý drobný člověk s milostivou pomocí boží úspěšně proplazí."
"Myslíš, že se jím proplazíme i my?" projevil oprávněné pochyby o úspěchu plazení Pažout.
"My ne," přiznal Surikata. "Ale to nevadí, protože mám v úmyslu někoho požádat, aby dovnitř vlezl první."
"A proč?" divil se Pažout. "Když tam před námi poleze nějaký cizí člověk,těžko pak budeme považováni za srdnaté objevitele."

"Tak jsem asi zjistil, kde je ukrytý svatý grál," pronesl důrazně Pažout a díval se, jaký tato zpráva udělá na Surikatu dojem.
"Možná budu mít tři figuríny surikat ve společenských oblečcích," ignoroval Pažoutovu senzační zprávu Surikata. "Jsou úžasné, Ignor o nich zcela vážně tvrdil, že vypadají jako báňští hejtmani."
Pažout se zasmušil. Přináší zprávu o svatém grálu, který neúspěšně hledají po staletí nejrůznější dobrodruzi těch nejzvučnějších jmen a Surikatu zjevně více zajímají nejapné figuríny báňských hejtmanů.

Jako ztepilý jelen skáče Blovičák přes kameny i popadané kmeny prastarých borovic stále dál a dál do kopce. Jako porouchaný houpací kůň, kolébá se za ním Pažout, v ruce těžký objemný kufr, tváře má zarudlé, v temných očích rezignaci a naprosté vyčerpání.
"Tady už ta štola musí být," volá na něho Blovičák tónem, který nepřipouští odporu. A opět vyráží poklusem do strmé stráně, a vysoko přitom zdvíhá kolena.
"Už jsme blízko," křičí, zakopne o větev a padá. Hned se ale zdvihá, je zpět na nohou a znovu peláší kolem jednolité hradby trnkových keřů. Pažout si stírá pot z čela, mumlá zavilé kletby a provází Blovičáka nenávistným pohledem.

Máme zde poslední díl našeho seriálu o podzemním fotografování. Řekneme si něco o focení velkých prostor, o tom, jaký fotoaparát je k podobnému focení vhodný. probereme, byť ne příliš podrobně výsledky fotosoutěže Czech Speleo Photo 2011.
Pro vážné zájemce o tuto problematiku si dovoluji upozornit na skvělý instruktážní film - Jak fotit jeskyni aneb žirafy útočí, který je k vidění na www.stream.cz.

V připomínkách k minulému dílu, které mi zaslal z Příbrami pan Zelenka, jsem byl upozorněn na skutečnost, že jsem věnoval focení s protisvětlem méně prostoru, než by si zasloužilo.
Přijímám tuto výtku, sypu si popel na hlavu a přidávám mimo program pár řádek o tomto oblíbeném způsobu nasvěcování. Jsou lidé, kteří je používají naprosto všude (sám mezi ně patřím) a jsou jejich odpůrci, kteří cítí k nasvěcování protisvětlem odpor a tvrdí, že je zbytečné a lacině vyumělkované.
Já se naopak domnívám, že není nic zlého na tom, když si fotograf svůj snímek tímto způsobem tak trochu vylepší, vždyť to nikomu a ničemu neškodí.

Tentokrát přinášíme něco zcela jiného, nežli dobrodružné zážitky těch nejlepších montanistů z jejich cest do podzemí – a to část Surikatovy přednášky o montánní fotografii, připravené na letošní konferenci Výzkum v podzemí, která se uskutečnila prvního října v Srbsku. Z přednášky byl nakonec prezentován jen nepatrný fragment - pojednání o figurální montánní fotografii a Surikatův montanistický panák. Téma nebylo pro posluchače atraktivní a navíc by bylo chucpe, aby lidem, co fotí v podzemí, přednášel někdo, kdo ani není fotograf.

Na přelomu září a října se konalo v Srbsku tradiční setkání jeskyňářů. Surikata tam představil svoji úžasnou sofistikovanou montanistickou nástěnku, která má si kladla za úkol propagovat figurální podzemní fotografii a to jak vystavenými podzemně-figurálními snímky tak i poučnými texty v češtině i sanskrtu. Tento nástěnkářský skvost umístili bohužel pořadatelé do temného rohu za stolem, takže zůstal většině účastníků utajen. Náhodou si ale nástěnky povšiml báňský inspektor Vajner, vyhledal pořadatele a poskytl jim tento krátký rozhovor.

"Koupil jsem si nový fotoaparát," pravil pyšně Pažout a vytáhl z brašny přístroj s objektivem delším, než má Surikata nos. "Bylo by dobré vyzkoušet jej v nějaké opravdu fotogenické lokalitě, abych tak získal snímky vhodné pro podzimní soutěž Speleophoto 2011."
"Mohli bychom zajet do nějaké rozlehlé břidlicové komory," mínil Major, "potíž je v tom, že jsou všechny nechutně daleko a nejsem si jist, zda je mé auto schopné nás tam odvézt a navíc v pořádku dopravit domů. Při poslední výpravě do oněch míst zůstalo jako tvrdošijný osel stát kdesi u Pardubic a nic nepomohlo přemlouvání, aby se opět dalo do pohybu."

"V komentářích k předchozí výpravě se ptáte, kam že se poděl Blovičák a projevili jste smutek nad tím, že již nejste informováni o tom, co zažil, kde byl a co tam jedl.
Přerušíme proto výjimečně souvislou řadu našich hrdinských montanistických zážitků a zařadíme krátké Surikatovo vzpomínání na to, kterak se Blovičák v našem sdružení ocitnul, co jsme s ním zažili a kam odešel, když nás nakonec opustil.
Ilustrační fotografie k tomuto příspěvku nemají s Blovičákem nic společného a pochází z weekendové nesmírně akční výpravy do štoly u Hovězího potoka."