Jelikož PMS právě slaví patnácté výročí od svého založení, přinášíme dnes trochu historie – prastarý příběh z oněch dob, kdy ještě existoval speleoklub Kladno a jeho megaweb Montanya.org. Hrdinové, kteří v historce vystupují, zmizeli neznámo kam. Kde je asi konec luzné Kikině, statnému Bagrovi, dobromyslnému Půovi i jejich pohlaváru, který si říkal Speo? To dnes už nikdo neví. A přesto jejich web v časech své největší slávy chrlil týdně desítky stránek plných  těch  nejúžasnějších příběhů, nad kterými se ostatním montanistům tajil dech,  jejich tváře hořely vzrušením a báňští úředníci brunátněli.

Stará historka z pravěkých dob

Někteří montanisté rádi vyprávějí  strašidelné historky

Mám nápad, prohlásila Kikina na undergroundovém dýchánku Speleoklubu Kladno ve štole svatého Mořice, pojďme si vyprávět nějaké zábavné historky. Některé mohou být strašidelné, jiné zase naopak žertovné.“
„Já začnu, hlásil se ochotně Speo, „povím vám historku tak děsuplnou, že se týden budete bát usnout, aby se vám o ní nezdálo. Asi před měsícem jsem se vracel o půlnoci autem z Prahy do Kladna, když na mne kousek za Unhoští zamával takový divný stopař. Málem jsem ho přehlédl, protože byla hrozná mlha, ale nakonec jsem zastavil, on beze slova nastoupil a já se zase rozjel. Po chvíli mi došlo, že jsem se ho ani nezeptal kam má namířeno. Kouknul jsem se po něm a úplně jsem strnul. Vedle mne neseděl žádný stopař, ale bílá kostra…“
„Jé, zařval Pů a začal hrůzou zvracet.
„To je síla, ulevil si Bagr.
„Vyprávějte raději něco veselého, pištěla vyděšená Kikina.
„Proč veselého?“, ohradil se Speo,“ještě jsem neskončil, kostry budou postupně přibývat..“
„Kostry jsou kravina, nesouhlasil Surikata, ať Kikina radši něco zarecituje.
„Jasně,“ zvolala Kikina, „uslyšíte takovou legraci, že smíchy pochcípáte!“
Všichni v napjatém očekávání ztichli, Kikina několikrát naprázdno pohnula ústy, vyplázla jazyk a příšerně vypoulila oči. „Já jsem zapomněla, co jsem chtěla říci“, přiznala po chvíli.“
„To nevadí“, vykřikl Pů, „já budu vyprávět. Takovou psinu jste ještě neslyšeli.“
„Ach Bože, to bude něco“, zasténal Bagr.
„Šel Laco Lahoda do chrustenické šachty,“ začal Pů, „zakopl o lopatu, upadl a šíleně si odřel hubu.“
Všichni nechápavě zírali, zatím co Pů se v křečích smíchu zvolna sesul na zem.
„Co je na tom vtipného?“, tázala se dotčeně Kikina.
„No, přece ten Laco, jak upadl a odřel se,“ vyrážel ze sebe chechtající se Pů.
„On tam opravdu upadl?“, zajímal se s účastí soucitný Surikata.
„Ne,“ hýkal přerývaně zalykající se Pů, „to jsem si vymyslel, v tom je právě ta legrace.“
„Aha,“ pochopil Bagr, „Takže on si Laco nakonec ani tu hubu neodřel.“
„Neodřel,“ potvrdil Pů, „ale zkus si to představit a smíchy ti uletí hlava.“
„Už sis Kikino vzpomněla na tu svou veselou historku, která měla být tak vtipná, že nás její vyslechnutí mělo zabít?“, ignoroval Bagr Půa.
„Trochu ano“, přitakala Kikina, „bylo to o tom, jak šel brněnský Krtek do nějaké tamní štoly, zakopl v šeru o vidle, upadl a sedřel si celý xicht. Nemám to ale ještě úplně uspořádané, vymýšlela jsem ten příběh zatím jen tři dny.“
„Krtek si odřel xicht,“ slzel smíchy Pů;, „to je ale gól. Já to nepřežiju.“
„Co dělaly ve štole vidle?“, zeptal se netečně Speo.
„Sloužily tam k nabírání štěrku,“ vysvětlila Kikina, „byl to ten typ s hroty hustě vedle sebe.“
„A nemohl by Krtek zakopnout o mrtvého horníka? To by přece bylo ještě vtipnější,“ navrhoval nezištně vylepšení Kikinina příběhu Surikata.
„Také mne to napadlo,“ souhlasila Kikina, „ale právě s ohledem na Půa jsem použila o trochu méně vtipné vidle.“

Těsně před cihlovou zídkou v tajemné štole na Felbabce

„Ať nám Surikata vypravuje, jak našel tu novou tajemnou štolu na Felbabce,“ dožadoval se Pů.
„Probůh, to ne,“ bránil se Surikata, „vždyť jste to slyšeli alespoň stokrát. Udělali byste lépe, kdybyste se tam šli konečně sami podívat.“
„Ne,“ je to daleko od auta, musí se jít do kopce a cesta je nebezpečná,“ volali všichni najednou jako chór ruských burlaků, „ať Surikata vypravuje.“
„Tak dobrá“, souhlasil otráveně Surikata, „Felbabka je vesnice kousek za Hořovicemi. Poblíž ní bylo ještě začátkem dvacátého století několik významných železorudných dolů: jednak Podluhy, kde je dnes vojenský prostor, pak Ostrý (tam pracoval jako štajgr starý Váňa, jehož známe z uhelných dolů na Štilci) a nakonec samotná Felbabka.“
„Felbabka, Felbabka,“ opakoval si okouzleně Speo, „to je to správné jméno pro důl.“
„Felbabka leží na vrchu Ostrý, stejně jako onen Váňův důl“, pokračoval Surikata, „a to hned u cesty, která vede z vesnice na vrchol. Z celého dolu dnes zbývá asi patnáct metrů hluboký odpadky zavezený příkop, několik zasypaných jam, propadů a pinek.“
„Chce se mi vždycky plakat, když slyším o dole zavezeném odpadky“, pravil teskně Bagr, vytáhl kapesník a počal posmrkávat.
„Jeden ten propad se mi zdál docela nadějný a když jsem v něm odházel asi metrovou vrstvu starých uschlých větví, objevila se plazivka šikmo dolu.“
„Poslouchejte pořádně,“ nabádal Speo, „plazivka šikmo dolu. To je senzace. Surikata tam určitě hned vlezl.“
„Nevlezl,“ namítl Surikata, „otvor byl úzký, zasutý, určitě bych se tam neprotáhl. Udělal jsem ale něco jiného, co dělává každý správný montanista, když se mu podaří podobný objev.
„Dávejte pozor, ať víte, co dělají správní montanisté,“ připomínal Speo.
„Hodil jsem do otvoru kámen,“ vysvětlil Surikata. „Kámen se kutálel, slyšel jsem, jak vevnitř rachotí a pak někam žbluňknul.“
„Všimněte si, jak je Surikata mazaný,“ podotkl Speo, „nejdříve hází dolu kámen. Kdyby tam totiž vlezl sám a spadl do vody místo kamene, mohl by svět  snadno přijít o nejlepšího montanistu.“
Ostatní ani nedutali, Surikata se spokojeně rozhlížel po jejich zaražených a vyděšených tvářích.
„Surikata nemusel spadnout jen do vody, ale třeba i do plynu,“ poznamenal Bagr.
„A ten plyn by vybouchl?“, lekla se Kikina.
„To ne ale Surikata by se v něm udusil“, objasnil problém Bagr .
Pod vlivem této vize se na chvilku se rozhostilo mrazivé ticho. Udušený Surikata byl i pro drsné Kladeňáky příliš velké sousto.
„Naštěstí jsem tam hodil jen ten kámen,“ ujal se slova Surikata a všem se ulevilo. “ Poslechl jsem si jak padá a vrátil se domů. Cestou jsem analyzoval to žbluňknutí a v duchu jsem si vytvořil obraz toho místa, kam jsem kámen hodil. Zpočátku se kutálel ze svahu, pak spadl z asi půlmetrové výšky a nakonec zajel do louže. Ano, podle žblunknutí (bylo to spíš takové plácnutí) muselo jít o louži, zatopená šachta vydá daleko hlubší zvuk.“
„Slyšeli jste?“ přerušil vyprávění Speo. „Správný montanista, než do podzemí vstoupí, předem celou situaci na základě svých vnějších pozorování modeluje. Když se pak konečně ocitne uvnitř, není překvapen jako nějaký moula, který se zbrkle hned nacpe do plazivky a medvěd mu v ní ukousne hlavu.“
Kikina, Bagr a Pù krátce ale upřímně zatleskali.

Za cihlovou zdí na Felbabce se může skrývat opravdu ledacos

„O weekendu jsem se na Felbabku vrátil s Martinem M. a odvážným Kašim,“ navázal Surikata. „Zval jsem původně vás, ale odmítli jste mne s tím, že raději půjdete zapálit oheň do kanalizační trubky.“
Kladeňáci zahanbeně sklopili hlavy.
„Vyčistili jsme vchod hráběmi, změřili orientačně hladinu CO2 pomocí prosávače upevněného na dlouhém klacku a pak jsme se zaplazili dovnitř;.“
„A byl tam medvěd?“, špitla Kikina.
„Nebyl,“ odpověděl Surikata. „Popravdě řečeno jsme s medvědem příliš nepočítali. Pokud má totiž nějaké zvíře v podzemí noru, zpravidla je to hned u vchodu cítit. Nenašli jsme tedy dole medvěda, ale výstavní asi třicet metrů dlouhou dopravní štolu.“
„Jen třicet metrů?“, zaskuhral opovržlivě Pů.
„Necelých, říkal jsem to už minule“, upřesnil Surikata. „Jenomže místo čelby je na konci cihlová šedesát centimetrů široká zeď. Mezi zdí a stropem se dá prostrčit ruka a táhne odtud průvan. Bohužel nejde za zeď posvítit, protože strop má v těch místech asi deset centimetrů vysoký schod.“
„Co taková zeď asi skrývá?“, nadhodila Kikina základní filosofickou otázku.
„To nevíme,“ pravil Surikata, „zeď jsme nerozebrali, protože nám chyběla kladiva a majzlík. V těch místech není na povrchu žádná zasypaná šachta ani propad. Důlní mapa chybí a tak můžeme jen odhadovat, že za zdí bude třeba problematická dobývka, z které dříve vytékala voda nebo nějaké podobné pro horníky nepříjemné místo.“
„To je ale záhadné tajemství,“ zamumlal Pù.
„Jestli chcete, můžeme za týden zeď decentně rozebrat,“ navrhl Surikata. „Kaši vezme akumulátorové bourací kladivo, já palici s majzlíkem a za hodinu dvě jsme za cihlami.“
Nastala chvíle mlčenlivého přemítání.
„Tak co, jdete do toho se mnou?“, zeptal se Surikata.
Speo se zamyslel. Štola s bytelnou cihlovou zdí skrývá určitě tajemství, pro které stojí za to umřít. Už chtěl souhlasit, ale pak se podíval na členy svého speleoklubu a uvědomil si, že jako jejich pohlavár nemůže tyhle nevinné roztomilé tváře vystavovat nebezpečí bůhvíjaké staré byť sebezajímavější štoly.
„Asi ne“, řekl nakonec. „Našli jsme u Družce betonový propustek pod silnicí, chceme v něm přespat a opékat tam buřty. Až se zase sejdeme, můžeš nám o tom, jak jste dopadli, vyprávět.“

SPEO, pohlavár speleoklubu Kladno:
„Promiňte, ale lézt do staré neznámé štoly kdesi u Felbabky a ještě k tomu hlavou dolu, mi přijde natolik hazardní, že opravdu raději půjdu opékat buřta do kanalizační trubky. A jestli ti magoři Surikata s Kašim chtějí rozbít tu cihlovou zeď, tak jsou fakt naprosto vypatlaní. Slyšel jsem, že takhle bytelně se zazdívala místa, odkud hrozilo tak strašné nebezpečí, že si žádné větší staří horníci ani nedokázali představit. Může tam být klidně i zapomenutý mamut, který tam v klidu a teple přežil z doby ledové.“

MartinM, Los Speleos Desperados: “ Žádnej mamut samozřejmě za tou zdí nebude. Ptal jsem se na to schválně Karla Žáka (ten mamutům fakt hodně rozumí, protože je geolog) a on takovou možnost naprosto popřel.
Jeden známý montanista mi tvrdil, že taková zeď je v dole proto, jelikož za ní kdysi zuřil děsivý důlní požár a aby byl úspěšně zlikvidován bylo třeba zabránit přístupu vzduchu. Nevím, podobný požár je přesně popsán z blízkého dolu Hrouda, kde vznikl od elektrického proudu, ale na Ostrém, kde byla mechanizace omezena tak leda na žentour s koňma?“