Elvíra a hundy

„Telefonovala jsem do Ostravy, zda by nám nedali nějaké zbytečné hundy,“ zmínila se Elvíra. „Potvrdili mi, že prý beze všeho a tak si myslím, že bychom si tam pro ně měli zajet.“
„Hundy?“ podivil se Malodůl. „Proč se pro ně potáhneme až do Ostravy. Psích útulků je všude poblíž hafo.“

Montanističtí důchodci z Ameriky

„Musíme podniknout nějakou pořádnou akci,“ prohlásil naléhavě Hroznýšek. „Seznámil jsem se na Instagramu s partou amerických montanistů – důchodců, kterým se moc líbí naše dobrodružné podzemní zážitky a dožadují se jejich pokračování. Prý je inspirujeme natolik, že ač už dvacet let nikde pod zemí nebyli, zvažují že když je tak inspirujeme, svoje výpravy obnoví. Nejraději mají Surikatu…“

Je třeba utopit Elvíru aneb přechod k virtuálním prohlídkám

Byl to Pažout kdo rozhodl, že Elvíru je třeba utopit a znělo to stejně ponuře, jako  věta: „je třeba zabít Sekala.“
„Pojedeme kvůli tomu až na Moravu, vím tam o dole s podzemním jezerem.Do toho jezera jí hodíme a budeme se koukat, jak se topí,“ plánoval Pažout a když se ho Malodůl zeptal, jestli si to nechce rozmyslet, rozlítil se, dupal a křičel „Ne-ne-ne“, jak malé dítě, které kousla do zadku vzteklá opice.

Myšáci v dole Jeroným – cesta komiksu

Automobil ujížděl po silnici směrem k Jáchymovu a Malodůl na sedadle spolujezdce se očividně nudil.
„Proč že to jedeme do toho Jeronýma?“ zeptal se asi popáté otráveným hlasem, „pořád ten důvod zapomínám.“
„Jedeme tam kvůli myším,“ zopakoval trpělivě Surikata od volantu. „Michael Rund si stěžoval, že se mu v dole přemnožili příšení myšáci a prosil, zda bychom s nimi nemohli něco udělat.“

Výprava za fotony

„Úžasně se mi po dovolené u moře zlepšila paměť, mozek mi pracuje jako protonový urychlovač,“ chlubil se Malodůl v autě cestou k Hůrecké štole, „kdybyste se mne zeptali na cokoliv, co sme spolu za poslední rok prožili, nenajdete téma, o němž bych nebyl sto zasvěceně a poutavě vyprávět.“
Nikdo se na nic neptal a tak Malodůl pokračoval:“Také všechny smysly se mi neuvěřitelně zbystřily. Vidím téměř bez brýlí, slyším vše, co se v okruhu sta metrů ode mne pohne a cítím různé plyny, které dokážu rychle a spolehlivě analýzovat. Bepečně poznám kysličník uhličitý.“

Sen o bílé kočičce

„Zdál se mi  v noci sen,“ děl Surikata, hledě zasmušile na velké uvolněné balvany, které jako by pouhým zázrakem dosud nespadly z nízkého stropu štoly, před jejímž vchodem se s Malodolem a Elvírou zastavil. „V tom snu jsme se s Majorem pokoušeli vniknout krátkým betonovým  dopravním tunelem  s dokořan otevřenými železnými vraty  do jakéhosi tajuplného lomu.

Hledání strašlivé příšery zlatohorské

„Chtěl bych být vůdce výpravy do Zlatých Hor,“ umínil si Lišák
„To není tak jednoduché,“ namítl Surikata. „Abys byl skutečným vůdcem, musíš složit odborný test.“
„Jaký test?“ znejistěl Lišák.
Položím ti pár otázek,“ objasnil Surikata.“Pozor, začínáme. Jaké je hlavní město České republiky?“

Medailonek

Protože jsem letos dospěl do třaslavého stařeckého věku (i podoby), napadlo mne, že by o mně mohl vyjít jubilejní medailonek v prestižním časopise Český Kras. I zeptal jsem se na takovou možnost Ireny Jančaříkové a ta mi shovívavě nabídla, ať si nějaký text napíšu, že můj nápad přednese členům redakční rady. Započal jsem psát a po chvíli mi na telefon dorazila Irenina SMS se sdělením, že redakční rada žádný text o mně v časopise rozhodně nechce. Následovalo ještě doporučení, ať svůj medailonek pošlu do Spelea, které se prý potýká s nedostatkem příspěvků.
Nicméně – zvolil jsem jinou cestu a svůj příběh jsem se rozhodl zveřejnit zde – a tímto tak činím:

Nacistická miniponorka

„Jestlipak víte, před čím stojíme?“ prohodil  Malodůl směrem k Surikatovi, Hroznýšovi a Anet, kteří vedle něj nevěřícně zírali  na nezajíštěný portál staré štoly, mířící pod nízkou skalní stěnu v dolní třetině křivými borovicemi porostlého strmého kopce, vypínajícího se nad líně se valící řekou.

Poklad rodu Smiřických