„Musíme podniknout nějakou pořádnou akci,“ prohlásil naléhavě Hroznýšek. „Seznámil jsem se na Instagramu s partou amerických montanistů – důchodců, kterým se moc líbí naše dobrodružné podzemní zážitky a dožadují se jejich pokračování. Prý je inspirujeme natolik, že ač už dvacet let nikde pod zemí nebyli, zvažují že když je tak inspirujeme, svoje výpravy obnoví. Nejraději mají Surikatu…“
„Proč mají nejraději Surikatu?“ skočila mu do řeči neurvale Elvíra. Co je na Surikatovi zajímavého? Já vám to řeknu – vůbec nic, je to jen pitomý důchodce. Proč nemají nejraději mne?“
„Američtí montanisté mají Surikatu rádi kvůli tomu, že je také důchodce před smrtí jako oni, jiný důvod to nemá,“ chlácholil Elvíru Hroznýšek.
„No proto,“ upokojila se Elvíra, „kdyby měli, ja říkáš, nějaký jiný důvod, musela bych si myslet, že jsou nejen staří, ale i naprosto dementní.“
„Nick Westwood, to je takový jejich předák, rozhodně není dementní,“ bránil své nové přátele Hroznýšek. „A ti zbylí čtyři – Brian Pembroke, Mike Johnson, John Rott a Frank Galsworthy rovněž nebudou žádní hlupáci. Brian je jen trochu slepý a Galsworthy si prý nepamatuje, kde bydlí, ale v podzemí se orientuje jako ta nejlepší navigace.“
„Navigace zrovna v podzemí moc spolehlivá nebývá,“ namítl Malodůl a Hroznýšek jeho poznámku ponechal bez komentáře.
„Já bych se s nějakými anglosaskými montanistickými dědky moc nemazal,“ vmísil se do hovoru Surikata. „Koupíme si vstupenky do Jílového nebo do Chrustenické šachty, uděláme tam pár fotek, pošleme je do Ameriky a staříci nad nimi zaslintají.
„Nemůžeme jít do průvodcovaného dolu,“ vysvětloval Hroznýšek. „Naši noví američtí přátelé od nás čekají dobrodružnou akci, na jakou by si sami sotva troufli a ne, že půjdeme s průvodcem po betonových chodníčcích do míst, kam se běžně berou předškolní děti.“
„Když jim nepošleme zrovna fotku, jak si u pokladny kupujeme lístky, nepoznají, že jsme v nějakém skanzenu a budou nás obdivovat do alelůja,“ rozváděl Surikatovou myšlenku Malodůl.
„Frank Galsworthy by takový podvod odhalil. Je vzteklý jak nenažraný pes a naše pověst hrdinných podzemních průzkumníků neznajících bázně by v Americe skončila,“ mínil Hroznýšek.
„Mám nápad,“pronesl Malodůl. „Pojedeme do toho zatopeného dolu, kam se jezdili potápět speleopotápěči. Voda prý zmizela, na počvě leží půl metru až metr bláta. Když si do něj Elvíra klekne, bude jí koukat jen hlava a to bude tak akční, že to americké kmety naprosto a dokonale ohromí.“
„Já s vámi nemohu, něco mám domluveno,“ zděsila se Elvíra představy, jak někde klečí po krk v blátě. „Budete na té fotografii muset pózovat někdo jiný.“
„Vždyť jsme se ani nedohodli, kdy do toho dolu pojedeme? Jak tedy můžeš tvrdit, že už máš na ten termín něco domluveno?“ nechápal Surikata.
„Na celý měsíc dopředu, na každý den, na všechna dopoledne i odpoledne mám už dohodnutý pevný program,“ děla neoblomně Elvíra. „Do bahna si můžeš kleknout sám. Američtí geronti to jistě uvítají. Svůj k svému.“
„Já si do toho bláta. když to těm montanistickým veteránům udělá radost, klidně kleknu,“ opáčil Surikata. „Oni budou ostatně mnohem raději, když jim pošleme fotku někoho, koho mají rádi a obdivují ho, než někoho, o kom se ani nezmínili.“
Elvíra zaskřípěla zuby tak hlasitě, že několik ptáků sedících na nedalekém stromě, hrůzou spadlo z větví na zem.
V sobotu o deštivé desáté hodině dopolední hleděli zasmušile Hroznýšek, Surikata a Malodůl do hluboké strmé rokle, na jejímž dně se černala jáma vedoucí pod zem.
„Nepojedeme raději zpět domů?“ navrhl udatně Surikata. „Ta mokrá tráva strašlivě klouže a je pravděpodobné, že se na dno nedostaneme bez krkolomných pádů, při nichž si zlámeme všechny kosti v těle.“
Hroznýšek na Surikatu pohlédl pohledem plným opovržení a beze slova počal jako prvý opatrně sestupovat roklí dolů. Tam na výpravu čekala pod nevýrazným skalním výstupkem prostorná úpadnice.
„Vzal jsem s sebou skladný dlouhý popruh,“ pochlubil se Surikata. „Uvážu ho tady ke stromu a cestou dolu i nahoru se ho budeme přidržovat.“
A sestup započal. Úpadnice sice po deseti metrech končila, ale pokračovala z ní zařícená odbočka vpravo, kudy se dalo proplazit do větší prostory, z které bylo možno opatrně slézt asi třímetrový schod do míst, kde začínala zabahněná velkoprofilová štola, důkladně vybavená pod stropem nataženými potapěčskými vodícími šňůrami.
„To by mne zajímalo, jak se po tom schodu vyškrábeme zpět nahoru,“ pravil malomyslně Malodůl, když všichni slezli do štoly.“Popruh až sem nedosáhl, není se čeho držet a ten kámen klouže jak led. Náš nový americký kamarád Frank Galsworthy by z takové situace dostal na místě psotník.“
„Vystrkáme nějak nahoru Hroznýška a on dojde pro hasiče,“ vyřešil promptně problém Surikata.
Štola pokračovala východním směrem a postup velmi znepříjemňovalo hluboké lepivé bláto.
„Přisleplý Brian Pembroke by tady zhebnul,“ mínil značně vysílený Surikata, který právě zapadl do bahna po pás.
„Elvíra by tu zhebla také,“ doplnil suše, leč výstižně Malodůl.
Štola asi po stu metrech ústila do velké dobývací komory s vypadlým stropem, který uprostřed tvořil suchý kamenitý ostrov.
„Udělám si tady základnu, odkud budu vyrážet na další průzkum,“ rozhodl se Surikata. Odložil stativ i fotoaparát, z batohu vytáhl jakýsi pišingr a pohodlně usedl na velký kámen. „Vy běžte dál a přijďte mi hlásit, co jste objevili.“
Štola protnula komoru a na jejím druhém konci pokračovala dál. Její stěny lemovaly na bok postavené rezaté výhybky a Malodůl s Hroznýškem brzy dorazili k místu, kde se rozdvojovala, tvoříce tak takzvané „kalhoty“. Malodůl se vydal doleva, Hroznýšek doprava a Surikata, který už dojedl a na kameni se nudil, nerozhodně zastavil uprostřed.
„Vlevo čelba,“ oznámil Malodůl zklamaným hlasem.
„Napravo zával, průlezný tak pro jezevce,“ kvitoval Hroznýšek.
„Tak pojeďme domů,“ vyzval Surikata aniž by se obtěžoval dojít se na zával podívat. „Jestli budeme opravdu volat ty hasiče,“ dostaneme se ven až večer.“
Večer Hroznýš na Instagramu podrobně popsal svým americkým přátelům celý průběh výpravy a přiložil fotografie z místa činu. Leč reakce nebyla taková, jakou očekával.
„Představ si,“telefonoval Malodolovi, „že Nick Westvood mi napsal, že jsme zbabělci, protože jsme se neodhodlali prozkoumat ten zával. Všichni nejvíce opovrhují Surikatou za to, že se na to místo nešel ani podívat. A stejně tak všichni ti dědkové obdivují Elvíru, protože prý má aspoň rozum, že s takovou partou ubožáků nikam nejela. Jmenovali ji čestnou členkou svého spolku a já jim prý už nemám ani psát.“