Byl to Pažout kdo rozhodl, že Elvíru je třeba utopit a znělo to stejně ponuře, jako  věta: „je třeba zabít Sekala.“
„Pojedeme kvůli tomu až na Moravu, vím tam o dole s podzemním jezerem.Do toho jezera jí hodíme a budeme se koukat, jak se topí,“ plánoval Pažout a když se ho Malodůl zeptal, jestli si to nechce rozmyslet, rozlítil se, dupal a křičel „Ne-ne-ne“, jak malé dítě, které kousla do zadku vzteklá opice.

Je třeba utopit Elvíru…

„A proč chceš Elvíru utopit?“, nechápal Pažoutův nápad Surikata. „Kdo nám pak bude pózovat na fotkách, když bude ležet na dně tvého pitomého podzemního jezera.“
„Chci ji utopit proto, že je s vámi poslední dobou hrozná nuda. Když pohlédnu na jezerní hladinu a uvidím, jak zpod vody stoupají bubliny a vytvářejí na hladině drobné vlnky, mé srdce se zaraduje a zazpívám veselou píseň.“
„Když ji utopíme, tak nás zavřou,“ namítl rozpačitě Malodůl.
„Když ji neutopíte, tak s vámi jezdit nebudu,“ odsekl Pažout. „Radši se budu plahočit s detektorem po poli a hledat vzácné historické mince, než jezdit s vámi do nějakých ohavných dolů, kde se musím nedůstojně krčit a přelézat neuspořádané hromady oslizlých a kluzkých kamenů. Tak utopíme ji nebo ne?“
Surikata s Malodolem rozpačitě mlčeli.
„Jak chcete,“ protáhl Pažout, otočil se k odchodu a od té doby jsme jej neviděli.

Když Pažout zmizel kdesi v čerstvě zoraných polích, mávaje kolem sebe detektorem kovů jako plácačkou na mouchy, napadlo nás, že bychom mohli někam vyjet i sami, bez něho.
„Pojedeme do Budišova,“ básnil Malodůl. „Vlezeme do opuštěného břidlicového dolu a zažijeme tam užasná dobrodružství.“
„My všichni zažijeme úžasná dobrodružství?“ vyzvídala Elvíra.
„Ano, my všichni,“ potvrdil Malodůl
„I Surikata?“, ujišťovala se s nedůvěrou v hlase Elvíra.
„Ano, i Surikata zažije dobrodružství,“ zopakoval trpělivě Malodůl.
„Ale já si nepřeji, aby ten blb zažil nějaké dobrodružství,“ vykřikla Elvíra. „Chci, aby se mu na té výpravě nelíbilo a nejlepší by bylo, kdyby někam spadl a něco si zlomil.“
„Ale vždyť Surikata je náš kamarád,“ zalomil rukama Malodůl.
„Opravdu?“ podivila se Elvíra.
„Samozřejmě, alespoň já to tak cítím,“ ujišťoval Malodůl.
„No tak dobrá,“ odtušila Elvíra.“Tak si nic lámat nemusí.“

Surikatovy debilní virtuální procházky

V sobotu ráno Surikata a Elvíra začli nakládat věci do Maodolova auta.
„Než vyjedeme, budu vám vyprávět sen, který se mi zdál dnes v noci, možná po jeho vyslechnutí získáte na naší cestu zcela jiný názor,“ navrhl Surikata, nevšímaje si, že se tváře jeho kolegů stáhly odporem.
„Motal jsem se s nějakou partou, v které byl Kaši, Přebral a Echo v Ústí za nádražím. Nikdy ve svém životě jsem skutečné ústecké nádraží neviděl a když nad tím přemýšlím, příliš velkou čest městu Ústí nedělalo; šlo o nízkou zchátralou budovu, někde na periférii, za kterou začínala skalní soutěska s vchody do různých nezamřížovaných štol,“ začal Surikata.
Nás ale tentokrát štoly nezajímaly, zaujal nás červený potok, tekoucí roklí a mizející u nádraží v nějakém propustku.
„To je voda z odvodňovací štoly,“ prohlásil Kaši celkem zbytečně, protože to bylo jasné každému, kdo se na potok podíval. „Půjdeme proti proudu až dojdeme k místu, odkud vytéká. Podle průtoku je jasné, že ta štola odvodňuje nějaký větší prostor.“
Červená voda, jak by chtěla potvrdit Kašiho slova, začala v tu chvíli téci o něco intenzivněji.
Vydali jsme se tedy mezi skalami proti proudu a Přebral nahlas rozvíjel teorii o tom, že pokud voda poteče v ještě větším množství, může dojít k tomu, že úzkou soutěsku zaplaví a my se utopíme jak německé myši. To „německé myši“ několikrát důrazně zopakoval. Echo neříkal nic a zarputile postupoval kupředu, házeje občas do potoka různé ze země sesbírané suché větvičky, aby mohl hodnotit rychlost jeho toku.
Soutěska se poněkud rozšířila, potok lemovaly pokroucené suché stromy a pak se v dálce objevila vysoká stavba z červených cihel, připomínající něco mezi francouzskou Bastillou a příbramskými šachetními budovami vystavěnými ve stylu Malakov. Nad objektem se zlověstně otáčelo několik vrtulí, jaké poháněly dávné větrné mlýny a předpokládm, že šlo o nějakou reminiscensci na Gilliemův film Muž, který zabil dona Quijota, který jsem sledoval před usnutím.
Blížili jsme se tedy k tomu záhadnému objektu, protože červený potok líně vytékal z několika velkých brán v jeho zdech, když nám náhle zastoupil cestu jakýsi dědek v šedomodré uniformě s placatou čepicí a páskou s nápisem „Závodní stráž“, jakou nosívali za socialismu vrátní v továrnách.
„Co tady chcete,“ obořil se na nás mečivým hlasem a Přebral s Kašim mu začali vysvětlovat, že sledujeme červenou vodu, jelikož jsme předpokládali, že vytéká z nějakého velkého podzemí.
„To není voda,“ pravil temně dědek a popotáhl si kožený opasek, na kterém viselo pouzdro s pistolí, které jsem si před tím nevšiml.
Mlčeli jsme a nevěděli, co říci, tak jsme tam jen tak stáli a dívali se na dědka, který mlčel také. V nastálém tichu k nám z cihlové budovy dolehlo dunění obrovských strojů a zdálo se nám, jako by zpoza něho z mnoha hrdel zazníval zoufalý nelidský řev.
Uniformovaný dědek stále mlčel, nehýbal se a mně se zdálo, že to není dědek, ale socha, když v tom se dědek pohnul a pomalu se posadil na padlý, zjevně červeným potokem podemletý kmen.
„Co je to tam za budovu?“ porušil ticho Kaši a ukázal rukou směrem k záhadnému objektu.
Dědek seděl, jako by Kašiho nevnímal a neodpovídal. Vypadal velmi unavený, vrásčitou rukou sáhl do kapsy, vytáhl kus chleba a začal ho žvýkat.
Nevím, co nás to napadlo, ale všichni čtyři jsme se na sebe podívali a pak jsme jako kánon začali dokola zpívat:“Co je to tam za budovu, pověz, kmete, pověz nám“
na melodii Nohavicovy písně „Copak je to za vojáka.“
Dědek odložil chleba, zadíval se na nás kalnýma očima a my rozpačitě přestali zpívat.
„To jsou boží mlýny,“ pronesl vážným hlasem dědek. „Hospodin v nich mele nehodné a nedobré lidi, kteří se provinili proti jeho přikázáním.“
A jako na potvrzení jeho slov k nám vítr opět zanesl ten řev a hladina červené vody v potoce se opět zvýšila.
Sen ještě neskončil, ale změnil se v kaleidoskop chaoticky poskládaných obrazů a starých fotek provázený šokem z toho, že coby bezvěrci jsme byli náhle a nemilosrdně konfrontováni s něčím tak neskutečným, jako jsou Boží mlýny, drtící lidstvo na krvavé bláto a snad nějaký dále využitelný separát.“
Surikata dokončil své vyprávění a pohlédl plaše na své kolegy, snaže se zjistit, jaký v nich jeho sen zanechal dojem.
„Bože, to byl ale blábol,“ pronesla zcela nemilosrdně Elvíra.
Malodůl neříkal nic, leč jeho výraz vypovídal za vše.
„Nebudeš nám už vyprávět další sny, že ne?“ ujišťovala se Elvíra.
Surikata se zachmuřil. Ani v těch nejčernějších představách nečekal, že jeho vyprávění probudí v přátelích takový odpor.
„Hele, vyndej si ty své krámy z kufru a vrať se domů,“ vyzval nečekaně Surikatu Malodůl. „S exotem, kterému se zdají tak pitomé sny, nikam nepojedu.“
„To jako fakt? Kvůli jednomu snu?“ tázal se téměř plačtivě zmatený Surikata.
„Jo, to jako fakt,“ potvrdila Elvíra. „Jezdi si sám a můžeš si přitom fotit ty svoje stupidní virtuální procházky na které není nikdo zvědavý a nás tím jen zdržuješ. A není to jen kvůli jednomu blbému snu, lezeš nám na nervy už přes deset let.“
Surikata si pomyslel cosi o čirém nevděku, kradmo setřel z tváře slzu a začal si pomalu vyndavat své věci z Malodolova auta na silnici.
„Rychleji, nezdržuj,“ štěkl na nešťastníka Malodůl. „On si snad myslí, že je to celé vtip,“ prohodil roztrpčeně k Elvíře.
Surikata vyložil své poslední propriety, Malodůl s Elvírou nastoupili do auta, zabouchli dveře a odjeli.
Surikata chvíli bezradně postával na silnici v naději, že jde ze strany jeho kolegů o nevkusný žert a že se s Malodůl se svojí Hondou na nejbližším vhodném místě otočí a vrátí pro něj, ale čas běžel, modrá Honda se neobjevila. A Surikata konečně pochopil, že s výpravami do podzemí je konec a že pro příště může tak leda fotit virtuální prohlídky na opuštěných hradech, protože z průvodcovaných ho personál vyhodí.

Surikata si teď může tak leda dělat virtuální prohlídky na opuštěných hradech

Nu a nyní tedy k těm virtuálním prohlídkám:

Časem pro ně udělám tady na webu zvláštní složku. Dnes přináším první z nich – Procházka kyzovým dolem:  www.montannispolecnost.cz/k3

Ovládání prohlídky buď pomocí menu dole na obrazovce anebo jednoduše myší. Pohyb pomocí zelených šipek anebo si v menu zobrazit náhledy (ikona se třemi tečkami) a klikat na ně.