„Telefonovala jsem do Ostravy, zda by nám nedali nějaké zbytečné hundy,“ zmínila se Elvíra. „Potvrdili mi, že prý beze všeho a tak si myslím, že bychom si tam pro ně měli zajet.“
„Hundy?“ podivil se Malodůl. „Proč se pro ně potáhneme až do Ostravy. Psích útulků je všude poblíž hafo.“
Elvíra sní svůj sen o vlastnictví důlního vozíku
„Proč psích útulků?“ nechápala Elvíra. “ Mluvím o hundech – důlních vozíkách.“
„Těm ale horníci říkají hunty a ne hundy,“ vysvětlil promptně Malodůl.
„Tak v tom případě jim ti horníci říkají špatně,“ odsekla Elvíra. „Potřebuji, abyste jeli se mnou a ty vozíky mi pomohli naložit a odvézt do Prahy.“
„Mne vozíky nebaví,“ děl Surikata.
„To nevadí,“ nedala se Elvíra. „Cestou k vozíkům prý můžeme slanit do nějakého hloubení, kam kdysi spadla lokomotiva a dodnes tam na dně leží. Tu bychom si také mohli vzít, když ji z té díry vytáhnete.“
„Mám plicní embolii a nemohu tahat ani zdvihat žádné lokomotivy,“ odmítl účast na záchraně spadlé mašiny Malodůl.
Elvíra ho přejela zklamaným pohledem a otočila se k Surikatovi.
„Ty bys tu lokomotivu také nevytáhl?“ otázala se s nadějí v hlase.
„Bolí mne ruka,“ vymlouval se Surikata.
„A tou druhou, co tě nebolí, bys to nezvládl?“ ujišťovala se Elvíra.
„Uvidíme na místě,“ pravil neurčitě Surikata, kterého představa, kterak vynáší ze šachtice lokomotivu nijak netěšila, ale zároveň nechtěl kolegyni zbytečně popudit..
Získání dúlního vozíku zdá se býti poměrně snadnou operací
A tak jsme jednoho dne vyjeli na Ostravsko. Hnusně ucpaná dálnice způsobila, že místo plánovaných čtyř hodin jsme do cíle dorazili o hodinu později, přesto tam na nás čekal chasník, s kterým Elvíra exkurzi domlouvala. Přidělil nám bezpečnostního technika, spolu s námi provedli krátké bezpečnostní školení a pak jsme se s technikem vydali k těžní budově.
„Sjedeme jen na druhé patro,“ pravil technik s typickou ostravskou výslovností, „tam se dávno netěží, ale když jste chtěli fotit chodbu s výztužemi, tak tenhle překop je úplně ideální.“
„Já bych chtěla hlavně nějaký hunt a mimo to jsem slyšela, že tu máte slepou šachtu, v které je spadlá lokomotiva a že bychom se pro ni mohli slanit. Tady kolegové by ji vynesli ven,“ ukázala Elvíra na Surikatu s Malodolem.
„U nás v celém dole na žádném patře hloubení nemáme a tím pádem tam ani nemohou padat lokomotivy, které byste si mohli vytáhnout,“ zachmuřil se technik.
„Tak to je velké zklamání,“ zasmušila se Elvíra. „A nějakou odstavenou lokomotivu na vyhození tu nemáte? Dost nutně bych ji potřebovala.“
„Bohužel,“ zamumlal technik a nasadil zkormoucený výraz. „Úplně se stydím, ale lokomotivu vám dát nemohu.“
Vysněnou lokomotivu se Elvíře vyloudit nepodařilo
„A co ty hundy?“ útočila Elvíra. „Mohou být i trochu rezaté.“
„S těmi pro vás samozřejmě počítám,“ přestal se stydět technik, „budou vám stačit tři?“
„Myslím, že ano,“ mínila Elvíra.
Čtveřice nastoupila do klece, technik dal znamení strojníkovi a klec počala rychle klesat dolu. Po chvíli zpomalila, zastavila a výprava vystoupila na hlavní překop plný železné výztuže, červeného bláta, větracích luten, železných trubek na stlačený vzduch a jiných fotogenických, montanisty oblíbených předmětů.
„Pojďte za mnou,“ zavelel technik a zamířil překopem kupředu. V tlumeném světle důlních lamp se černaly portály štol odbočujících z hlavního směru, místy se blýskaly dosud lesklé koleje. Asi po pěti stech metrech chůze náhle technik zabočil do jedné z odboček, kde pokojně stála dlouhá řada prázdných důlních vozíků.
Důlní hunty jsou už téměř nadosah
„Jestli chcete nějaké hunty“, řekl, „tak tyhle jsou volné. Když si je vytlačíte, jsou vaše.“
„To je úžasné,“ radovala se Elvíra, „postavím si jeden do pokoje, jako to udělal příbramský Kadlec.“
„Já si ho dám do kočárkárny,“ přidal se Malodůl. „Když budou hornické slavnosti, vyjedu s ním a budu ho tlačit jako kočárek.“
„Já žádný hunt nechci,“ prohlásil lakonicky Surikata, sledován užaslými pohledy svých kolegů.
„Ty nechceš hunt?“ nevěřila svým uším Elvíra. „Ale pomůžeš nám tlačit ty naše, že?“
„Kdepak,“ prohlásil kategoricky Surikata. „Jsou to vaše hunty, tak si je tlačte sami.“
„Hnusnej, debilní důchodce,“ odplivla si Elvíra mezi koleje.
„Svině jedna svinutá,“ upřesnil Malodůl.
„Tak tlačíme, ne? “ vybízela Elvíra a opřela se do dvojice huntů.
„Tlač sama,“ navrhl Malodůl, „dva se za hunt nevejdeme. Až nebudeš moci, tak tě vystřídám a vytlačím je zcela sám až ven.“
A tak se Elvíra pustila do tlačení. Po pěti stech metrech zvadla, zastavila se a vyčerpaným hlasem povolala Malodola na své místo.
Elvíra srdnatě tlačí hunty k těžní jámě
„Já si to rozmyslel,“ řekl Malodůl. „Já vlastně hunt nechci, v kočárkárně by mi ho mohl někdo ukrást a já ho nebudu pořád hlídat.“
Elvíra zesinala, beze slova odpojila přední hunt, opřela se do něj ze všech sil a vozík se s pištivým skřípěním dal do pohybu.
Po třech stech metrech ji bezpečnostní technik pokynem ruky zastavil. „Nevím, jestli jste si toho cetou sem všimli, musím vám proto připomenout, že poslední půlkilometr cesty štolou ke kleci chybí koleje,“ děl smutně. „Takže ten hunt ven nedostanete, leda byste ho nesla. A tři sta kilo se nese dost blbě.“
A s těmi slovy Elvíru opustil a vydal se za Surikatou a Malodolem k portálu.
Elvíra obrátila oči v sloup, opustila hunt a zcela vyčerpaná se počala potácet za ostatními. „Kreténí,“ chraptěla. „S vámi ještě někam někdy pojedu.“
Zklamaná Elvíra bez huntů