„Jestlipak víte, před čím stojíme?“ prohodil Malodůl směrem k Surikatovi, Hroznýšovi a Anet, kteří vedle něj nevěřícně zírali na nezajíštěný portál staré štoly, mířící pod nízkou skalní stěnu v dolní třetině křivými borovicemi porostlého strmého kopce, vypínajícího se nad líně se valící řekou.
Opuštěné podzemní prostory po čase zabydlí bezprizorní lesní zvířata…
„Řekl bych, že stojíme před vchodem do zapomenutého kyzového dolu,“ mínil Hroznýš. „Musím přiznat, že jsem touto skutečností velmi překvapen, protože na tomto břehu bych tak rozsáhlé dílo nečekal,“ dodal, hledě na velké louhovací haldy, vypovídající o nezanedbatelné rozlehlosti podzemních prostor.
„Máš pravdu tak napůl,“ zhodnotil Malodůl Hroznýšovu tezi, „a co nám k tomu řekne Surikata?“
„Jsem přesvědčen, že se uvnitř skrývá podzemní nacistická továrna na mentolové bombóny,“ odpověděl Surikata, rekovně vyhlížející kmet s divoce vlajícím vousem, kterým mu sem a tam cloumal nezvykle vlahý vítr.
„Pitomost,“ děla Anet, aniž by ji Malodůl vyzval.“Stonásobná pitomost,“ opakovala umíněně. „Surikata je ve svém stáří hloupý jak muflon, jehož roh jsme nalezli dole u řeky.“
„Zdání klame,“ děl Malodůl, vztyčiv prst, aby svým slovům dodal patřičný důraz. „Nejedná se sice o podzemní továrnu, ale něco společného s nacisty a továrními produkty tento objekt přece jen má.
Surikata nehnutě stál, jako socha zásluh a věku a nebylo lze poznat, zda ho Malodolovo slova potěšila, nebo nechala zcela lhostejným.
Malodůl srdnatě kráčí hlubokou vodou vpřed…
„Aby bylo jasno,“ pokračoval Malodůl, „stojíme sice, jak uvedl Hroznýš, před zapomenutým kyzovým dolem, ale zároveň před přísně tajným objektem, v kterém se testovaly od roku 1943 německé miniponorky, od kterých si admirál Dönitz sliboval zvrácení nepříznivé sitace na západní frontě.“
„Zvracely ty miniponorky nebo ta situace?“ skočil Malodolovi do řeči Hroznýš, jsa jeho strohým výkladem poněkud zmaten.
Malodola otázka na chvíli vyvedla z konceptu „Kdo kde zvracel? Surikata?“ chtěl vědět a pátravě se rozhlížel okolo.
„Říkal jsi, že si admirál Donitz sliboval zvracení od ponorek,“ připomínal Hroznýš.
„Ach Bože,“ zavyl rozhořčeně Malodůl, “ neříkal jsem zvracení, ale zvrácení – to je něco jako převrácení, prostě změna, chápeš?“
„Částečně ano,“ připustil Hroznýš. „Je to příliš spletité a myslím, že nejsi pro tak komplikovaný děj příliš fundovaný vypravěč. Ještě tak v hospodě vykládat jednoduchý vtip, na to bys stačil, ale složitě strukturovaný příběh vyžaduje zcela jiný přístup. Měl by sis přinejmenším předem připravit základní osnovu.“
Malodůl zbrunátněl, ale rozhodl se, že bude Hroznýšovy poznámky ignorovat.
„Abych to zkrátil,“ řekl popuzeně, „v roce 1942 opuštěný důlní komplex obsadila německá armáda a ve štole, před kterou stojíme, zřídila testovací a výcvikové středisko pro obsluhu miniponorek U29. Víte někdo, co byly miniponorky U29?“
Malodůl v testovacím bazénu pro výcvik něměckých miniponorkářů..
„Nevíte nic,“ prohlásil Malodůl po chvíli dychtivého očekávání. „Miniponorky U29 byly elektrické jednomístné ponorky tak malé, že se do jejich vnitřku nevešel žádný člověk. Strojník, kormnidelník, kapitán i střelec v jedné osobě stál na miniponorce jako na surfovacím prkně a křižoval v této pozici mořskou hladinu sem a tam, ovládaje miniponorku dvěma pedály, kterými ji, pokud se mu vybila baterie, i poháněl. Jakmile takový německý námořník zpozoroval nebezpečí anebo se rozhodl zaútočit, ponořil ponorku pod hladinu tak, že mu z vody koukala pouze hlava. Hlavním úkolem námořníka na miniponorce bylo doplout nepozorovaně k nepřátelské lodi a pokusit se ji potopit. Protože miniponorka neměla palné zbraně ani torpéda, byl takový námořní bojovník vybaven velkým obouručním nebozezem, kterým se pokoušel do nepřátelské lodi vyvrtat pod čárou ponoru otvor, jímž by dovnitř proudila mořská voda, ničící svojí brutální silou vše, co jí stálo v cestě. Je samozřejmé, že si takový úkon musel německý miniponorkář pořádně nacvičit – a to se právě dělo, skryto očím veřejnosti, v této štole.“
„Pane jo,“ vydechl užasle Hroznýš. „Jak to, že toho tolik víš o ponorkách.“
„Studoval jsem jejich problematiku, ráno než jsem vyjel z domova,“ vysvětlil skromně Malodůl. „Jsem nyní na ponorky expert.“
„A co ti ponorkáři cvičili zrovna v téhle štole?“ zajímalo Anet.
„Nacvičovali správný vojenský postoj na vratké ponorce a také sborový zpěv,“ pronesl poněkud rozpačitě Malodůl.
„Sborový zpěv?“ opáčil Hroznýšek? „To myslíš vážně?“
„Také mne to poněkud překvapilo,“ přiznal Malodůl. „Ale admirál Dönitz měl poněkud romantické sklony a velmi jej těšilo, když jeho miniponorkáři vypluli v řadě za sebou, stáli v pozoru na svých podvodních strojích a zpívali píseň Lily Marlen. V takových případech prý i dojetím plakal. Říkal to o něm i Albert Speer, s kterým trávil Donitz po válce deset let ve věznici ve Spandau.“
„Co kdybychom se šli místo těch tlachů radši podívat dovnitř, na místa, kde ti odvážní ponorčíci ponorkovali a zpívali?“ navrhla Anet.
„Jasně, my chceme dovnitř,“ volali současně Hroznýš se Surikatou.
„Dobrá, dobrá,“ chlácholil je Malodůl, „nicméně jdete až za mnou, protože já mám úspěšně složenou zkoušku z báňské bezpečnosti.
Malodůl opatrně vlezl do nízkého vchodu a po dvou metrech, v místě, kde byla chodba vyšší, se napřímil a pátravě rozhlédl kolem sebe. Jeho cvičené smysly sice nezaznamenaly prozatím žádné bezprostřední nebezpečí, ale cosi hluboko v jeho mysli, jej podvědomě varovalo. Neskrývá se za tím velkým, ze stropu zjevně vypadlým kamenem, jakási neznámá hrozba? Kupříkladu zákeřná a vpádem cizích návštěvníků do běla rozzuřená myš?
Malodůl se chtěl vrátit ven do relativního bezpečí pokrouceného borovicového lesa, ale jeho společníci se už natlačili za něj a nedočkavě jej strkali hlouběji do chodby.
Malodůl učí ostatní stát v pozoru, salutovat a zpívat, jako kdyby plul na skutečné miniponorce
Štola mírně klesala a po deseti metrech začala udatné čtveřici pod nohama šplouchat voda.
„Neutopíme se?“ otázal se se špatně skrývanou bázní v hlase Surikata.
„Tady ještě ne,“ odtušil Malodůl, kterému voda sahala po kotníky, „ale nesmíme situaci podceňovat. Obávám se, že hladina vody dále ve štole ještě stoupne a to by mohlo být pro naši výpravu tragické.“
Hroznýš s Anet se otřásli hrůzou. Surikata neblahou zprávu absorboval se stoickým klidem.
Náhle se Malodůl zastavil. „Všimněte si jedné věci,“ pravil, „jsme už tak daleko od vchodu, že díky zakřivení chodby nevidíme denní světlo. U některých jedinců může takový stav vyvolat hluboké deprese, končící naprostým rozvratem nervové soustavy a následným kolapsem. Kdyby se někdo z vás chtěl vrátit do vstupních partií, zalitých zářivým svitem, nebude to považováno za zbabělost.“
„Půjdeme dál“, prohlásil za všechny Hroznýš po krátké poradě se zbytkem výpravy. „Naši blízcí by námi museli opovrhovat, kdybychom se nyní vzdali.“
Malodůl souhlasně pokývl hlavou a dal se opět do kroku.
Voda dále ve štole opět vlivem klesající počvy o něco stoupla a protože všem sahala místy už i nad kolena, projevil Surikatu obavu, zda nehrozí nebezpečí utopení.
„Myslím, že situace ještě není zdaleka kritická,“ snažil se jeho obavy rozptýlit Malodůl. „Může se samozřejmě stát, že si v té vodě namočíš vousy, ale že by Ti vnikla do úst a zalila plíce není pravděpodobné, pokud se ve štole nehodláš plazit. Navíc není vyloučeno, že najdeme cestou několik těch miniponorek a zbytek trasy na nich pohodlně doplujeme.“
Po těch moudrých slovech se Surikata uklidnil a bez dalších protestů pokračoval spořádaně v cestě. Ta však už nebyla dlouhá. Po padesáti metrech se štola rozšířila a těsně před čelbou se objevilo majestátní jezírko, oddělené od štoly asi metr vysokou zdí z nevytěžené horniny.
„Jsme na místě,“ zvolal Malodůl a hlas se mu chvěl potlačovaným vzrušením.“Jsme přímo zde, kde probíhalo testování miniponorek. Pojďme tu chvili oslavit. Vlezme do jezírka, postavme se do pozoru, jako bychom jeli na ponořených miniponorkách a zazpívejme si.“
„Fuj, lézt do té hnusné zrzavé vody mne ani nenapadne,“ namítal Surikata, ale všeobecné nadšení po chvíli strhlo i jeho.
A tak neuplynulo ani pět minut a Malodůl, Hroznýš a Surikata stáli v jezírku a nad vodu jim vykukovaly pouze hlavy a salutující pravice. Anet vedle nich udatně šlapala vodu, což v ní budilo reálný pocit, že se opírá do pedálů ponorky, které se vybily akumulátory.
Prostorem nad jezírkem se rozléhal neškolený, ale upřímný zpěv. Kdyby tuto situaci viděl admirál Dönitz, koulely by se mu po tváři dojetím slzy jako hrachy.