Poklad rodu Smiřických údajně v  podzemí Ledče  hlídá žena, z jejíhož pohledu se každý pomine hrůzou

„Co jsem měl slyšet?“ zeptal se Pažout.
„To o tajemném pokladu Smiřických,“ odsekl Lišák,“ jak pro něj jedou Surikata s Majorem a Cílkem.“
„Neslyšel,“ odtušil s nezájmem Pažout a myslel při tom na svůj nedojedený oběd. „Tak abys snad zas šel,“ dodal rychle směrem k Lišákovi, chtěje zavřít dveře, ale Lišák mezi ně neomaleně strčil nohu.
„Počkej,“ vykřikl, „tohle spolu bezodkladně musíme probrat. Nesmíme dopustit, aby se ti tři toho pokladu zmocnili.“
„Já právě obědvám,“ děl mrazivým tónem Pažout. „A když obědvám, jsou mi všechny poklady ukradené.“
„Odporný, hnusný žroute,“ vykřikl zoufale Lišák, ale hned se vzpamatoval:“Samozřejmě, že tě nechci rušit v činnosti tak bohulibé, jako je konzumace tvého oblíbeného pokrmu. Sednu si někam do kouta, a až  dohoduješ, pak spolu v klidu ten poklad probereme.“
Pažout, vida, že se Lišáka nezbaví, pustil neochotně kamaráda do bytu, usedl zpět ku svému stolu a pustil se spokojeně do jídla. Místo k sezení Lišákovi schválně nenabídl, jsa dosud rozladěn nevítaným přerušením své hostiny.
„Neudělal bys mi kafe?“ žadonil Lišák.
„Neudělal,“ odsekl Pažout.
„A mohl bych se alespoň napít vody z kohoutku?“ škemral Lišák.
„Nemohl,“ zavrčel Pažout,“voda neteče.“
„Aha,“ pronesl smutným hlasem Lišák a odmlčel se, přejížděje smutnýma očima řadu starých fotoportrétů na zdi nad Pažoutovým stolem, odkud na něj posupně shlížela řada zarputilých vousáčů, patrně Pažoutových předků. „Strašné tlamy“, pomyslel si.
Pažout spořádal svou krůtu, otřel si ústa ubrouskem a zadíval se s odporem na Lišáka. „Ty tu ještě jsi?“ zeptal se překvapeně. „Mám ti zabalit domů, než vypadneš, nějaké zbytky?“
„Ne, nepřišel jsem dnes pro zbytky,“ ožil Lišák, „přišel jsem kvůli výpravě za pokladem rodu Smiřických. Kdybych ti měl celou tu historii vyprávět, seděli bychom tu do večera a tak se omezím na jediné. Surikata, Major a Cílek mají v devět hodin sraz v Ledči na náměstí, my tam na ně počkáme a budeme je sledovat. Až poklad vyzvednou, ty je něčím praštíš, já seberu poklad a uteču.“
„Utečeš?“ vykoktal nevěřícně Pažout. „Ty utečeš a mne tam necháš?“
„No dobrá, tak ty také utečeš,“ připustil neochotně Lišák. „Ale poklad ponesu já. Až budeme v bezpečí, dám ti z něj nějaké cetky.“
„Ten nápad je nesmysl,“ oponoval Pažout. „Surikata nás okamžitě pozná a odhalí.“
„Na to mám speciální plán,“ nadmul se Lišák. „Vymýšlel jsem ho celou noc. Převlékneme se za psy. Psů se po Ledči pohybuje spousta a nikomu nebudeme nápadní. Moje nová slečna nám ze starých kožichů ušila úžasné psí kostýmy. Navlékneme si je, budeme pobíhat po náměstí, občas označkujeme nějaký patník a vesele zaštěkáme.“

Aby se s pokladem snáze manipulovalo, připravili si Cílek, Major a Surikata se svými kolegy vozík

V sobotu brzy ráno pobíhali po náměstí v Ledči nad Sázavou dva velice oškliví psi. Větší se zavilým výrazem byl přestrojený Lišák, menší, zavalitý se zvídavýma očima se nápadně podobal Pažoutovi.
„Hele, támhle jedou,“ křikl větší pes, který právě značkoval osamocený patník, směrem k menšímu a když si všiml užaslých pohledů několika kolemjdoucích domorodců, zuřivě zaštěkal.
Na náměstí zastavil modrý automobil, z něho vystoupili Major, Cílek i Surikata a vydali se ke dvěma zevlujícím mládencům s batohy na zádech, čekajícím opodál. Po krátkém přivítání vytáhl jeden mládenec velký papír a cosi v něm ostaním ukazoval. Oba oškliví čokli našpicovali uši.
„Říkají, že půjdou nejprve do štoly Marie,“ šeptal velký pes svému kolegovi. „Pak ještě do nějaké jeskyně. Třeba je ten poklad ukrytý na vícero místech.“
„A co my?“ zajímal se menší pes.
„My půjdeme za nimi a až poklad vyzvednou, napadneš je a roztrháš na cucky,“ vysvětloval převlečený Lišák. „Já zatím zajistím poklad a uteču s ním. K čertu, utrhl se mi ocas.“
„Vypadáš jako pes už teď mimořádně odporně, upadlý ocas to nijak nezhorší,“ těšil kamaráda Pažout. „A hele, všechny objekty našeho zájmu nasedají do auta a někam odjíždějí.“
„Musíme za nimi,“ vyjekl nešťastně Lišák, „honem, běžíme.“
„Jak bežíme?“ zděsil se Pažout. „Mám cukrovku, nemocné srdce, když poběžím, zemřu.“
„Nekecej a upaluj,“ zařval Lišák. „Co čumíš, bábo,“ osopil se na jakousi stařenku, která na něj nevěřícně zírala. „Nevidělas nikdy mluvícího psa?“
A oškliví čokli vyrazili za autem.

Poklad je nejspíše ukryt v zatopené úpadnici, to však už Lišák s Pažoutem nestačili zjistit.

Ač dvojice psů uháněla ze všech sil, automobil se jim vzdaloval a menší pes s bystrýma očima začal umdlévat. „Říkal sem, že nemůžu běžet,“ sípal. „Varoval jsem tě, že běh nepřežiju.“
„Přidej,“ ječel vpředu nekompromisně Lišák, aniž  se na kolabujícího kolegu ohlédl. „Poklad rodu Smiřických se nám kvůli tvé pomalosti ztrácí.“
Pažout sice běžel, ale stále pomaleji a pomaleji. Lišák dávno zmizel za obzorem a Pažout už jen poklusával, pak přešel do pomalého kroku, když v tom ucítil prudké bodání za hrudní kostí. Bolest byla tak silná, až ho zastavila docela. Pomyslel na to, že celá tahle akce a převlékání za psy nebyl dvakrát chytrý nápad. Ze stran mu zorné pole začaly zakrývat černé stíny. Pokusil se sáhnout pod převlek pro telefon, ale smrt si ho odvedla dříve, než jej nahmatal.

Lišák zatím pádil za modrým automobilem, ale i jemu začaly docházet síly a pochopil, že akce poklad rodu Smiřických je ztracena. Zastavil se uprostřed silnice a rozhlížel se, zda někde neuvidí Pažouta. A v tom ho napadlo že vlastně ještě nic není ztraceno. Že se může vrátit na náměstí, kde Surikata a Major s Cílkem naložili své dva kolegy a kam je po vyzvednutí pokladu zase povezou vyložit. Ano, tak to udělá. Cestou zpátky najde Pažouta, společně Surikatu, Cílka a Majora napadnou, pokoušou a poklad jim vyrvou, děj se, co děj.
Rychle se blížící kamion zcela přehlédl.