„Úžasně se mi po dovolené u moře zlepšila paměť, mozek mi pracuje jako protonový urychlovač,“ chlubil se Malodůl v autě cestou k Hůrecké štole, „kdybyste se mne zeptali na cokoliv, co sme spolu za poslední rok prožili, nenajdete téma, o němž bych nebyl sto zasvěceně a poutavě vyprávět.“
Nikdo se na nic neptal a tak Malodůl pokračoval:“Také všechny smysly se mi neuvěřitelně zbystřily. Vidím téměř bez brýlí, slyším vše, co se v okruhu sta metrů ode mne pohne a cítím různé plyny, které dokážu rychle a spolehlivě analýzovat. Bepečně poznám kysličník uhličitý.“

Elvíra leze úpadnicí nahánět kolegům excitované fotony

„Jak voní kysličník uhličitý?“ zajímalo Elvíru.
„Kysličník uhličitý nevoní, místo toho dost hnusně páchne po zkažených vejcích,“ odvětil důrazně Malodůl.
„Po zkažených vejcích je odjakživa cítit sirovodík,“ děl přesvědčeně Surikata. „Kysličník uhličitý je plyn bez chuti a zápachu, takže ho cítit nemůžeš.“
„Já ho cítím,“ oponoval Malodůl.“Smrdí, jak jsem řekl, ale jinak, než sirovodík. Vy byste to nepoznali, ale můj výjimečný, po dovolené u moře zrekreovaný nos jej rozezná na první nadechnutí.“
„To určitě,“ zapochybovala Elvíra.
Malodůl se urazil a odmlčel.
„Hele, támhle u té cedule je vchod do cíle naší výpravy,“ přerušil nastálé ticho Surikata. „Zaparkujeme ale o sto metrů dál, tady není místo.“
Když Surikata zaparkoval, vystoupil z auta a svalil se opodál do trávy, aby, jak řekl, ulevil starým kostem i zmatenému mozku po dlouhé, vyčerpávající cestě.
Elvíra se posadila k potoku a zamyšleně tam ohlodávala vrbovou větev.
„Je v ní chinin,“ reagovala krátce na nechápavé pohledy svých kolegů. „Chinin léčí všechny neduhy, zejména pak malárii. Kdo preventivně nejí chinin, snadno malárii podlehne.“
„Já myslel, že se měníš v bobra,“ vysvětlil Surikata. „Některé moudré a zkušené ženy-montanistky se prý dokáží proměnit v libovolné zvíře – srstnaté či pernaté arci na vlastní oči jsem to neviděl.“
Elvíra na to neřekla nic a dál usilovně hlodala a koutkem úst vyplivovala kůru.

Malodůl se po své mořské dovolené pln energie, se zbystřenými smysly a excitovaným paměťovým koeficientem  vydal ke štole, prozkoumat vchod a prostor za ním.
Neuplynuly ani dvě minuty a byl zpátky.
„Zapomněl jsem imbus,“ přiznal se provinile.
„Protonový urychlovač,“ pronesla s despektem Elvíra, vyplivnuvší do potoka ohlodanou větev.
Větev nestačila odplavat a Malodůl se vrátil. „Nevzal jsem si světlo,“ zamumlal, vytáhl z auta ledkovou baterku a odběhl zpět ke vchodu.
„Asi se mu ten rychlý mozek trochu zavařil,“ pronesla s úšklebkem Elvíra a než to dořekla, doklusal Malodůl zpět.
„Nechal jsem tady gumovky,“ zašeptal.
„Půjdeme raději s tebou,“ rozhodl Surikata, vstal a vydal se za Malodolem.

Elvíra nemilosrdně a bez soucitu žene fotony do šachty

Ve štole, hned za mříží, se objevila voda. Sahala do půli lýtek a naše trojice se za hlasitého šplouchání zvolna vydala dovnitř.
„Proč jsme sem vlastně vlezli?“ otázal se bezradně Malodůl.
„Protože spolek, který si říká „záhadologové“ tvrdí, že zde Němci za války provozovali podzemní tajnou laboratoř,“ odvětil Surikata.
„To je skvělé, další podzemní továrna,“ zajásala Elvíra. „Od té doby, co zavřeli Richarda, pociťuji výrazný podzemně-továrenský absťák.“
„Kdepak, žádná továrna,“ zchladil její nadšení Surikata. „Trojice vědců tady prý dělala pokusy s rozbíjením atomů. Měli k dispozici něco, jako rentgen a pomocí paprsků X se pokoušeli z atomů různých prvků získat ničivou energii. Záhadologové tvrdí, že ta trojice dosáhla určitých dílčích úspěchů, ale podle mne ti vědci jen používali nedokonalé měřící metody a zároveň si tak silně přáli dosáhnout úspěchu, až v něj sami uvěřili. Postup, který zvolili, k cíli, jejž si vytyčili, rozhodně nevede.“
„Co jsou to ty paprsky X?“ dychtila po poznání Elvíra.
„Paprsky X je název pro elektromagnetické záření, které dosahuje vlnové délky až jeden pikometr,“ osvětlil promptně problém Malodůl.
„A pikometr ja jak velký?“ nechtěla se zvídavá Elvíra spokojit s neúplnou informací.
„Moc ne,“ mínil Surikata. „Když jsem byl malý chlapec, měl jsem elektrický vláček od něměcké firmy Piko. Řekl bych, že pikometr bude dlouhý asi jako lokomotiva toho vláčku, čili přibližně dvanáct centimetrů.“
Zdálo se, že fundovaná odpověď Elvíru uspokojila.
„Ten rentgen tu ještě stojí?“, vyzvídala.
„Ne, nestojí tu vůbec nic. Vždyť od konce války uběhlo skoro sedmdesát pět let,“ zavrtěl hlavou Surikata. „Je ale možné, že tu od té doby pohybují zbytky toho záření X a já bych si rád odchytil několik excitovaných fotonů. Uložil bych si je do malé lahvičky a pozoroval, jak v ní poletují.“

Za plodného hovoru dorazila trojice na křižovatku, kde z výklenku nalevo v chodbě odbočovala vzhůru strmá úpadnice s popadanou výdřevou.
„Tudy vylezeš nahoru,“ vysvětloval Surikata Elvíře. „Dostaneš se do horního patra, tam rozpřáhneš ruce a budeš stále pomalu postupovat kupředu. Přitom musíš hlasitě volat ‚kšá‘, dokud se nedostaneš k šachtě, která spojuje horní patro s tím, na kterém stojíme. Tak před sebou poženeš ty fotony, o které nám jde, naženeš je do šachty a ony spadnou dolu, kde je s Malodolem pochytáme a uvězníme v lahvičkách.“
Elvíra chápavě pokyvovala hlavou. Představa, jak před sebou žene excitované fotony jako husopaska housata, se jí zamlouvala.
„Tak lez,“ vybídl Malodůl Elvíru, „my jdeme pod šachtu lovit.“
„A nespadni do té šachty,“ nabádal Elvíru Surikata.“Nemáme tak velkou sklenici, abychom tě do ní dole chytili.“
Elvíra počala odhodlaně lézt vzhůru a Surikata s Malodolem pokračovali dál pod šachtu.Tam rozmístili na zem kompotové sklenice a trpělivě čekali, dokud se shora neozvalo tlumené zpěvavé ‚kšá'“ a ve sklenicích nezačaly zvonit první fotony.

Elvíra prý příště své kolegy raději postřílí, než by zas honila po dole fotony

„Tak kolik jste těch fotonů pochytali?“ starala se Elvíra, když se vrátila ke svým kolegům do spodní štoly.
„Já mám asi tři,“ hlásil Malodůl a zálibně koukal na sklenici.
„Já pět,“ chlubil se Surikata.
„A kde jsou,žádné nevidím?“ zkoumala sklenici Elvíra.
„Fotony nevidíš pouhým okem,“ vysvětlil Malodůl. „Jsou příliš drobné. Menší, než atomy – a atomy jsou opravdu hodně malé.“
Surikata udělal ze dvou prstů štipec, aby naznačil, jak malý atom je.
„Abys foton viděla, musíš mít opravdu silnou lupu,“ pokračoval Malodůl.
„A jak víte, že ty fotony v těch sklenicích máte, když je nevidíte?, vybafla Elvíra.
„Ony tak jakoby bzučí, jak naráží do skla,“ pravil Malodůl. „Ale ty je neuslyšíš, protože nemáš dostatečně vycvičené uši.“
Elvíra už neříkala nic. Zamířila k východu a začal v ní hlodat neodbytný pocit, že si z ní Malodůl se Surikatou udělali dobrý den a že ta akce, kdy zodpovědně hnala fotony k šachtě, byla vlastně naprostá pitomost.