Kaši, Surikata a Lišák vystoupili z auta poblíž nevelké důlní haldy, směle popošli k pár metrů vzdálené pískovcové skalní stěně a několika odbornými pohledy zhodnotili šance, která může taková lokalita stárnoucím montanistům nabídnout. Pak se Surikata vrátil k automobilu, vyndal ze zavazadlového prostoru krumpáč a podal jej násadou napřed Lišákovi. Ten nástroj beze slova uchopil, poponesl opodál a pečlivě opřel o vzrostlý strom.

Pohled do štoly od prokopaného vchodu – v pozadí je matně vidět  děsivý polozával.

„Je obdivuhodné, jak si navzájem rozumíme beze slov,“ pronesl potom. „Připomíná mi to mé dávné soužití s jednou půvabnou slečnou. Tvořili jsme spolu dohromady natolik jedno tělo a jednu duši, že se pro nás řeč stala naprosto zbytečnou. Když jsem po ní chtěl, aby mi uvařila kafe, jen jsem tak potichu zavrněl a dvakrát štěknul. Hned věděla oč jde. A když ona naopak potřebovala, abych vynesl odpadky, tak takovým zvláštním způsobem tence zakvičela. Hned jsem popadl koš a běžel s ním hledat popelnici. Škoda, že ten ušlechtilý vztah trval tak krátce,“ dodal posmutněle a v oku se mu zaleskla slza.
Zatímco Kaši znalecky obhlížel skalní stěnu a rýpal pod ní krátkou suchou větví, Surikata vedle krumpáče po chvíli doplnil lopatu, hrábě a podivně zamotané špinavé lano.
„Co tady vlastně hledáme?“, zajímal se Lišák, „co tu budeme dělat?“
Surikata v odpověď dvakrát krátce štěknul a Kaši vydal jakýsi těžko identifikovatelný skřek.
„Aha, už vím,“ zaradoval se Lišák, „pokusíme se proniknout do staré štoly, která je dobrých padesát let zasypaná a nikdo v ní po celou tu dobu nebyl.“
Surikata souhlasně mňoukl.
„Není pochyby o tom, že tu štolu objevil Kaši ve starých mapách, zaměřil ji a nás vzal s sebou, abychom mu ji pomohli vykopat. To si tedy vybral pomocníky, jednoho starého a druhého chromého,“ pokračoval nevesele Lišák, narážeje na Surikatův předsmrtný věk a své nepohyblivé koleno. „Jestli se Kaši nebude s tím krumpáčem a lopatou pořádně snažit sám, tak jsme mohli všichni tři klidně zůstat doma,“ prorokoval ponuře. „
Kaši mezitím uchopil krumpáč, několikrát jej zasekl u paty skalky do země, uvolnil něco hlíny s kamením a vyzývavě se podíval po Surikatovi. Ten promptně zareagoval – přinesl od stromu lopatu a pokusil se s ní nabrat vykopanou zeminu. Zvolil však špatný postoj, ztratil rovnováhu a ztěžka dopadl na zem, aniž by vykonal jakoukoliv práci.
„Já to říkal,“ kvitoval s uspokojením Lišák. „Starého a chromého. A ten starý je navíc nemehlo k pohledání“.
Surikata se zvedl, vrhl na Lišáka nenávistný pohled a učinil další, tentokrát o něco úspěšnější pokus. Nabral lopatou hlínu a odhodil ji nonšalantně Kašimu za krk.
„Já si to vyházím sám,“ navrhl rychle Kaši a odebral nenásilně lopatu ze Surikatových rukou. Nato počal házet hlínu stranou tak rychle, až se starému a chromému dělaly mžitky před očima.

Za závalem směrem k téměř bezedné šestimetrové šachtě

„A hele, už je vidět nějaká díra,“ všiml si po chvíli Lišák, „nemohl bys, Kaši, kopat rychleji?“
„Raději bych tam zkusil strčit kameru,“ mínil Kaši, „ať vidíme, má-li smysl se dál snažit.“
„Dobrá,“ souhlasil Lišák, „ulomíme se Surikatou nějaký třímetrový klacek a na něj kameru přilepíme.“
Řeč však plyne a skutky se nekonají. Starý s chromým selhali i v tak jednoduché věci, jakou je ulomení klacku. Buď pro ně byl každý keř v okolí příliš silný či moc pružný anebo jim připadal bez bližšího upřesnění prostě nebezpečný. Nakonec se musel do problému opět vložit Kaši a vhodný klacek si ulomit sám. Lišák na něj přivázal lepící páskou kameru, spojil ji kabelem s tabletem a Surikata odvážně zastrčil klacek do vykopaného otvoru.
„Prosil bych ten klacek radši kamerou dovnitř,“ požádal Kaši a když Surikata drobnou chybu napravil, sklonil se s Lišákem nad monitor tabletu.
„Co vidíte?“ zajímalo Surikatu, ovládajícího klacek.
„Nic, jen nějaké kameny. Trochu tu větev zvedni… a teď víc do leva,“ zněly pokyny od tabletu.
„Je to štola,“ vykřikl po chvíli Lišák. „Já vám mám, i když jsem chromý, takovou radost,“ dodal vzrušeně.
„Tak snad by  se Kaši zase mohl směle chopit lopaty i krumpáče a pokračovat v kopání, ať se dá tou dírou prolézt, než bude tma,“ navrhl Surikata a prolongace pokračovala. Když se zdál otvor dostatečně veliký na to, aby se jím mohl odvážlivec protáhnout, otázal se Kaši, zda chce někdo z přítomných ověnčit své jméno slávou a být prvolezcem. Starej s chromým takovou poctu pohoršeně odmítli a tak se Kaši vrátil do auta pro svítilnu a detektor nebezpečných plynů, aby se s touto výbavou zasoukal do čerstvě vykopané, dolu se svažující plazivky, z níž nyní vanul teplý, vlhký vzduch, který se v mrazivém dopoledni srážel kolem otvoru v podobě drobných ledových jehliček.
„Tak co tam uvnitř je?“ zahalekal Lišák na Kašiho, který se právě propasíroval hlavou napřed do štoly.
„“Asi pět metrů přede mnou je polozával, za něj nedohlédnu. Zkusím ho přelézt pod stropem,“ ozvalo se tlumeně zdola.
„Kaši by ten polozával neměl přelejzat,“ soudil Lišák. „Ta chodba tam dozajista není polozavalená jen tak pro nic za nic. Třeba se za tím nebezpečným místem skrývá něco ošklivého a když na to Kaši pohlédne, hrůza mu zmrazí srdce. Zachvácen děsem s  sebou pak několikrát křečovitě škubne, během několika okamžiků umře a už zpět nevyleze.“
„To je nesmysl,“ namítl Surikata.“Co  tak strašného by se asi mělo skrývat v opuštěném dole?“
„Třeba kostra dávného horníka,“ rozváděl svoji teorii Lišák a hlas se mu chvěl potlačovanou bázní.
„Já už viděl v dole koster a ani to se mnou nehnulo,“ pravil Surikata opovržlivě, učiniv rukou posuněk tak pohrdlivý, až se Lišák zastyděl.

Kaši zodpovědně hlídkuje těsně před strašlivou šachtou.

„Kam to vlastně Kaši vlezl?“ odváděl Lišák hovor od své neblahé kostry. „Co se tu těžilo?“
„Černé uhlí,“ konstatoval Surikata.
„Černé uhlí, jako v Paskově? To to tady asi také brzo zavřou,“ mínil Lišák.
„Tohle,“ ukázal Surikata prstem na otvor, v němž před chvílí zmizel Kaši, „zavřeli už před dvěma staletími.“
„Aha,“ vypravil ze sebe Lišák a odmlčel se, nevěda, na co by se dál vyptával. Zaměřil proto svou pozornost na nepřítomného Kašiho a představoval si, jak asi tam někde hluboko pod zemí přelézá polozával. V Lišákově imaginaci byl strop štoly nad polozávalem velmi porušený. Trčely zde volně do prostoru rozvolněné veliké kameny, ochotné se při sebemenším dotyku či otřesu okamžitě zřítit. A ač se Kaši pod nimi plazí opatrně jako indiánský zvěd na válečné stezce, přesto zavadí botou o jeden z nich, který se hrozivě nakloní, vylomí se ze stropu a pak padá, následován dalšími balvany, rovnou na Kašiho. Představa byla natolik živá, až si Lišák zakryl dlaněmi oči a vyrazil ze sebe výkřik tak strašlivý, až se lidé v nedaleké vsi zděšeně křižovali.
„Co ten Lišák tak řve,“ podivil se Kaši, který zrovna z otvoru vystrčil hlavu.
„Sláva. Kaši je na živu!“ vykřikl nadšeně Lišák, z kterého ihned spadla tíseň vyvolaná příliš živou představou a potlačil touhu navrátilého kolegu obejmout.
„Ve stropě nad závalem jsou hnusné, veliké kameny, co vypadají, že každou chvíli spadnou,“ pravil Kaši a Lišák významně zakýval hlavou, aby dal najevo, že tohle je mu už dávno jasné. „Pak pokračuje celkem čistá štola rovně asi padesát metrů, načež končí v malé prostoře, z které vede dolu šachta. Štola patrně pokračovala i za šachtou, je ale založená.“
„Je něco zajímavého v té šachtě?“ zajímalo Surikatu. „Nějaké truhly s poklady, staré zbraně nebo alespoň rozrážky, kterými se dá projít dál do podzemní říše?“
„Netroufal jsem si riskovat a strkat do té šachty hlavu. Mohlo by se v ní něco ošklivého ukrývat a lebku mi ukousnout,“ přiznal Kaši. „Přímo shora z chodby obhlédnu tři stěny a část dna šachty v nějakých šesti metrech, kde není žádnou odbočku, truhly či zbraně vidět. Zbývá poslední stěna, odkud by teoreticky mohla vést chodba zpátky pod tuto štolu. Nejrozumnější by bylo dolu slanit a dno prozkoumat, ovšem, pokud se pamatuju, vzali jsme s sebou sice lano, leč žádné lezecké vybavení.“
„Mohli bychom dolu spustit kameru,“ navrhoval Lišák, „ale má už vybitou baterii, takže bychom s její pomocí stejně nic zásadního nezjistili.“
„Nešla by ta šachta komínovat?“ zajímal se Surikata. „Šest metrů není taková hloubka, aby nás zastavila jen proto, že jsme si nevzali lano.“
„Asi ano,“ zamyslil se Kaši. „Když si tu šachtičku vybavuji, odhaduji její průřez asi tak metr na metr dvacet. Než do ní někdo poleze, bude ale třeba změřit, není-li v ní plyn. Nicméně, pojďme se na ní podívat.“
Když se starý s chromým namáhavě nasoukali dovnitř štoly, zjistili, že je nepříjemně nízká, na zemi se válí střepy z jakýchsi rozbitých lahví a před polozávalem leží několik mohutných jezevčích lejn. Lišák se chtěl po tomto poznání raději vrátit zpět k autu, ale po několika marných pokusech vylézt těsnou dírou na světlo rezignoval a odevzdaně se po čtyřech vydal k polozávalu.
„Dávejte pozor, ať nezavadíte o ty kameny ve stropě,“ varoval Kaši. „Kdyby spadly a přitom vás šťastnou náhodou netrefily, jsou dost velké na to, aby nás tu bez problému uvěznily.“
Strop ve skutečnosti vypadal mnohem hůře, než v Lišákových představách. Velké bloky pískovce byly odtržené od nadloží a držely ve vzduchu jen díky tomu, že jejich kraje zůstaly zaklíněny ve stěnách. Lišák při překonávání polozávalu raději zavřel oči a když se ocitl na druhé straně, pocítil místo úlevy hrůzu ze skutečnosti, že stejnou trasu bude muset absolvovat ještě jednou, až se bude vracet stejnou cestou ven. Surikata, který jej následoval, přilezl bez úhony vedle něho, vytáhl z batohu čokoládu a nevzrušeně počal svačit.
„Také ses v tom závalu cítil, jako, když lezeš spícímu krokodýlovi do široce otevřené a páchnoucí tlamy plné děsivých ostrých zubů?“ chtěl vědět Lišák, snaže se nalézt v Surikatově tváři známky znepokojení či dokonce strachu.
„Takových trapných závalů jsem přelezl bez mrknutí oka stovky,“ svěřil se lhostejně Surikata, ale skutečnost, že pojídal čokoládu i se staniolovým obalem, naznačovala, že i jeho hrozivě visící kameny poněkud vyvedly z míry.

Chromej na zpáteční cestě přímo před polozávalem, který mu připomínal rozevřenou krokodýlí tlamu

Kaši mezitím pokračoval dál chodbou k šachtě a starej s chromým se počali plahočit za ním. Šachta byla čistá, bez výstroje a podle toho, co tvrdil Kaši, který do ní před chvílí spustil detektor, i bez plynu.
„Chcete tam někdo slezt?“ nabízel Kaši adrenalinový zážitek.
Starej s chromým jen odmítavě zavrtěli hlavami a obrátili se k východu.
Zával s uvolněnými kameny ve stropě, podobný krokodýlímu chřtánu, nevypadal z této strany tak nepříjemně, jako při pohledu od vchodu, takže si Lišák, když se přes něj plazil, bezstarostně prozpěvoval píseň o mladé prostitutce.
Když po chvíli dorazil k prokopanému otvoru, kterým dovnitř svítilo denní světlo, lehl si na břicho a jal se skrz něj jako prvý plazit ven.
„Sakra, stalo se mi něco s kolenem,“ zavyl po chvíli a přestal se hýbat. Surikata s Kašim znepokojeně pozorovali plazivku ucpanou Lišákovým tělem a zasmušile přemítali, zda dříve zemřou žízní a nebo nedostatkem kyslíku.
„Škoda, že jsme venku nechali polní lopatku,“ zalitoval Kaši. „Do rána bychom možná v tom pískovci vyhrabali paralelní vchod.“
Lišák náhle zafuněl a začal se divoce zmítat.
„Asi dostal infarkt,“ zhodnotil situaci Surikata.
„Nedostal jsem infarkt,“ ozval se přidušeným hlasem Lišák. „Kouslo se mi koleno, bolí to jak svině a nemohu ani tam ani zpátky.“
„Neměl se tam cpát první, když je chromej, je to od něj nezodpovědné,“ mentoroval Surikata. „Vchod kopat nepomohl, ale narve se do něj, jako kdyby byl jeho.“
„Vtáhněte mne za nohy šetrně a opatrně zpátky do štoly,“ dožadoval se Lišák, „venku chumelí a mně tady padá sníh na hlavu.“
Kaši se Surikatou na sebe pohlédli, pak popadli nebohého Lišáka každý za jednu nohu a počali jej bez ohledu na jeho bolestivý řev vtahovat zpět do temnot.
„Jste magoři,“ kvílel Lišák. „Musíte mne za ty nohy tak rvát? Teď už mi to koleno budou muset ve špitále rozříznout.“
Když se skučící Lišák ocitl zpátky mezi svými druhy, prohlásil Surikata, že právě vymyslel mimořádně rafinovaný plán.
„Vylezu ven,“ děl sebevědomě, „Lišák se zase zaplazí do té pozice, kde před chvílí skončil a pak vzpaží. Já jej budu tahat za ruce vzhůru a ty ho občas postrčíš, pro případ, že by v nějakém užším místě uvázl.“
A Surikata, nečekaje na odpověď zamířil do úzkého průlezu tak rychle, jako se jestřáb vrhá z nebe na kořist. Na rozdíl od Lišáka počal kritické místo zdolávat v leže na zádech, domnívaje se, že tak svůj tučný trup snáze ohne a přizpůsobí tvar výkopu. Nicméně, počáteční rychlost jeho nástupu se snižovala a snižovala až se Surikata zastavil a rezignovaně prohlásil, že se ven neprotáhne.
„Ta díra se musela nějak zmenšit,“ konstatoval sebevědomě, leč nepříliš přesvědčivě. „Buď se tou zimou vchod nějak smrskl,“ usuzoval, „anebo ta hlína kolem od sněhu nabobtnala a zúžila průlez tak, že normální člověk nevyleze ven.“
A normální člověk vzdal další pokusy o opuštění štoly, vysoukal se zpět a posadil se vedle Lišáka.
„Nezbude, než aby první vylezl Kaši, chopil se lopaty a krumpáče a tu díru zvětšil tak, abychom se dostali ven bez plazení,“ pravil potom a tvářil se mimořádně zasmušile, jak vyžadovala vážnost situace.
Kaši se přiblížil k výlezu, ledabyle do něj vlezl po čtyřech a během několika sekund se ocitl před štolou. Když z auta vyndaval krumpáč a představil si, jak v přibývajícím sněhu kope tunel pro starého a chromého, pohrával si s myšlenkou, zda by nebylo lepší jednoduše odjet domů a ponechat dva lazary jejich osudu.
„Stejně už jsou k ničemu,“ uvažoval, „a smrt hladem pro ně bude vysvobozením z neradostných zítřků, které je, dík jejich handicapům, čekají.“
Nakonec si povzdechl, vzpomněl si na pohádku o milosrdných bratřích, vyhrnul si límec, popošel ke skalce a dal se do kopání.
Lišák komentuje:V noci, ten den, kdy nás Kaši vykopal a vrátili jsme se domů, se mi zdál velmi živý sen. Byl jsem opět v té uhelné štole a se mnou tam byla přerostlá asi metr vysoká  dešťovka v hornické uniformě. Neměla nohy a na saku jí plandaly prázdné rukávy, její ústa se však otvírala a vycházela z nich slova v cizí řeči, které jsem nerozuměl. Dešťovka mne zavedla přes polozával k šachtě, upřela na mne prosebný pohled a pak skočila rovnou dolu. Překonal jsem strach a opatrně jsem nahlédl do šachty. Dole se kamsi táhly  rezaté koleje, které mizely ve dvou štolách, vyražených proti sobě na dně jámy. Po kolejích občas projel uhlím naložený vozík, tlačený obřími veverkami či králíky. Králíci i veverky na mne mávali, dešťovku jsem již nezahlédl.
Když jsem svůj sen vyprávěl Surikatovi, peskoval mne tvrdými a opovržlivými  slovy, ale Kaši se zamyslel a sám se v týdnu vydal na ono místo, aby mou teorii o spodním patře prověřil. Vrátil se posmutnělý a zklamaný. Sen se mýlil, ze šachty na dně nevede vůbec nic. A co horšího – nejsou prý tam ani ty veverky.