„Tu štolu jsem přímo neobjevil,“ vysvětluje skromně Surikata, pojídaje při tom mohutnou maďarskou klobásu. „Upozornila mne na ni jedna známá, která si při náhodné pěší tůře všimla nízkého portálu a z něho vytékajícího potůčku. Neměla ale s sebou svítilnu a při pohledu zvenku se jí zdálo, že vidí pět metrů za portálem šedivou stěnu. Usoudila z toho, že štola v tomto místě končí a pokračovala v poklidu za zpěvu ptáků, lišek a veverek dál ve své pěší pouti pod korunami mohutných dubů a jilmů proti říčnímu proudu.
Na jejím vyprávění se mi zdálo podivné, že by z pětimetrové chodby vytékal poměrně vydatný potok a tak jsem se před třemi nedělemi vydal na lokalitu na průzkum. Portál jsem po tříhodinovém bloudění skutečně našel, pozorně jej prohlédl a chvíli hodnotil výtok důlních vod ze systému. Pak jsem se před vchodem asi deset minut z dokumentačních důvodů fotografoval a nakonec se odhodlaně vydal dovnitř.“
Surikata si všiml v klobáse nechutné flaxy, zasmušile ji nožem vydloubl, odhodil a pokračoval v líčení našeho krásného příběhu: „Voda byla hlubší, než se na první pohled zdálo a nadržoval ji hliněný val, vzniklý sesuvem půdy ze svahu nad portálem. Metr za vchodem činila hloubka již sedmdesát centimetrů, z čehož půl metru tvořilo řídké okrové bahno. Zastavil jsem se a orientačně detekoval možný výskyt kysličníku uhličitého. Jak se dalo v takové vzdálenosti od vchodu čekat, hodnota byla nulová. Posvítil jsem před sebe reflektorem a zaznamenal, že stěna, kterou zvenku viděla Jiřina, tvoří je čelní hranu téčkové křižovatky. Přištrachal jsem se blíž, zjistil, že vlevo systém končí dvoumetrovým výklenkem a napravo ústí po dvou metrech do prostorné komory. Pokusil jsem se o několik fotografií a postoupil doprava. Voda byla hlubší a hlubší, musel jsem ve svých rybářských holínkách našlapovat na špičky a při tom vyhledávat na dně kameny, na něž bych se mohl bezpečně postavit. Chopil jsem se znovu interferometru a při tom nedopatřením upustil do vody fotoaparát. Když jsem jej vylovil a zopakoval s negativním výsledkem detekci CO2, všiml jsem si, že na druhém konci komory odbočuje směrem do masivu další chodba. Pokusil jsem se k ní dojít, ale hloubka vody a bláta stoupla na osmdesát centimetrů, což bylo na moje holínky příliš. Nechtěje se koupati v oranžové kyselině, vrátil jsem se k východu a vylezl ven.“

Před portálem jsem provedl podrobnější povrchový průzkum, prohlédl haldu a blízké okolí. Velikost odvalu mne zklamala a usoudil jsem, že chodba vedoucí z komory sleduje ložisko nanejvýš nějakých dalších pět metrů. S touto neradostnou prognózou jsem lokalitu opustil a vydal se k domovu.“
Surikata dojídá klobásu, způsobně si otírá rty do papírového kapesníčku a dále líčí onu neuvěřitelně dobrodružnou historii: „Necelý měsíc nato mi kolega Kaši po akci Podzemní kriminál nabídl zapůjčení vysokých gumovek zvaných prsáky, s kterými se byl líný táhnout městskou hromadnou dopravou k domovu. Půjčku jsem uvítal a rozhodl se takto dovyzbrojen dokončit průzkum zmíněného zatopeného dílka a nahlédnout do chodby za dobývkou. Shodou okolností do našeho domu zavítal z Prahy bývalý mluvčí Popovického montanistického superklubu Mario a tak jsme se ke štole vydali v té nejsilnější možné sestavě.“
„Jak je již zmíněno v komentáři, Mario z technických důvodů akci vzdal ještě před příchodem na lokalitu. Došel jsem k portálu sám a protože začalo hustě pršet, zalezl rychle dovnitř a prošel hlubokou vodou do komory. Rázně a udatně jsem kráčel rovnou k chodbičce, kde jsem pocítil, že ‚prsáky‘ na několika místech prosakují. Na chvilku jsem se zastavil a v duchu věnoval nepřítomnému Kašimu několik temných a vyčítavých slov. Chodbička, do které jsem se probrodil, byla úzká, přes dva metry vysoká, počva mírně stoupala a vody zvolna ubývalo. Štola se zmateně klikatila po žíle a postupně otevřela několik malých dobývek a nesmělých krátkých rozrážek. Předmětem těžby byly zjevně téměř svisle uložené kyzové břidlice které štolu ozdobily kouzelnými limonitovými povlaky a drobnými, ale hustými krápníčky.

Ušel jsem asi dvacet metrů, následovalo opět několik zatáček, komůrek a výklenků a vodu vystřídalo žluté bláto. Ani v těchto místech interferometr nezaznamenal žádný výskt kysličníku uhličitého a tak jsem udatně pokračoval štolou, která se táhla dalších dvacet metrů až k čelbě. Těsně před ní odbočuje krátká rozrážka doprava do větší dobývací komory s nalámaným neodvezeným materiálem. Komora má protáhlý tvar a směřuje v délce deseti metrů zpět ven k portálu. Zde také z pukliny ve stěně vytéká skromný potůček, který zaplavuje část systému a následně pokojně mizí v řece.
Návrat na denní světlo proběhl v poklidu a obešel se bez akčních zážitků. Akorát během chůze k autu mne na louce atakovala přerostlá sveřepá žába a poblíž jedné z několika ohyzdných prefabrikovaných chat na mne vřeštěl tlusý majitel, že pozemek, po kterém kráčím, je soukromý. Mimořádný kretén.

Slavny Surikata CM „Popisovaný důl u Radbůzy, který těžil v této oblasti nepříliš rozšířené kamenečné břidlice, je zajímavý zejména tím, že o něm chybí jakákoliv dokumentace. Bílé místo se v této oblasti nachází i v mapách Geofondu. Při letmém pohledu do geologické mapy zjistíme, že jde o marginální výskyt ložiska kyzové břidlice v celém okolí a nepředpokládám zde proto výskyt dalších dolů. Způsob ražby chodeb odpovídá polovině devatenáctého století, známky po pozdějším přefárání nebyly v žádné partii nalezeny. Břidlice zdá se kvalitní, stěny v dobývkách jsou pokryty drobnými krystaly kamence. Dílo nenese známky návštěv, jednak asi pro svoji odlehlou polohu, jednak pro značné zaplavení vstupní části.“