Barbra, francouzská montanistka, PMS „Tyto aktuality přinášejí snímky z průniku do dvacet let zlikvidované černouhelné lokality kdesi na Radnicku u Plzně. Zvídavé kolegy předem upozorňujeme, že se nejedná o fragment dolu Moře, na mapách Geofondu poeticky zvaného Terezie, který přijde na řadu později.
Zajímavá zpráva k nám dorazila z Jižních Čech. Tamní likvidátoři hodlají zasypat jeskyni Na Betáni. K našemu žalu dnes opět nepřinášíme ani chvilku s knížkou z montanistické knihovničky PMS ani Lacovo montanistické okénko.“

Když nás náš kamarád přivedl na místo, kde sbírá krásné veliké bílé houby, které literatura zná pod jménem vatovec obrovský a jimž plebs populis říká pýchavky, uviděli jsme v mírné stráni asi dva metry hluboký kruhový propad, z kterého se kamsi do hlubin plazila nízká černá nora.
„Všiml jsem si té díry před týdnem,“ vysvětloval dychtivě kamarád, „a musí být hodně čerstvá, protože předminulý weekend tu ještě nebyla. Otec říkal, že to bude nějaká stará uhelná štola.“
„Tvůj otec je nějaký významný montanista?“ zeptal se naivně Míra.
„Ne, chraň bůh,“ zhrozil se kamarád, „ale bydlí tu už šedesát let a jeho táta dělal štajgra támhle na té šachtě.“
Pohlédli jsme směrem, kam kamarád ukazoval a spatřili asi půl kilometru daleko vzdušnou čarou rozsáhlý areál.
„Teď už tam žádná šachta není,“ objasnil kamarád, vida náš eminentní zájem. „Ta už je asi třicet let zasypaná, těžní věže jsou dávno pryč a teď se tam prý nějaký zoufalec pokouší rozjet výrobu nějakého stavebního sajrajtu.“
„Mohli bychom se tam zajet podívat,“ navrhl jsem, třeba před těmi třiceti lety ti zasypávači něco odflákli.“
„Je tam hlídač a dva dobrmani,“ ohlásil lakonicky kamarád, „hlídač ve dne, dobrmani i v noci.“
„Slyšel jsem, že hlídacího psa lze snadno vyšachovat tak, že se mu za plot hodí hárající fena,“ podotkl znalecky Míra, „nevím však, jak postupovat, jsou-li ti dobrmani čuby.“
„Hárající pes neexistuje?“ zauvažoval nesměle kamarád.
„Zpravidla ne,“ odtušila do té chvíle mlčící Pavlína.
Protože jsme další diskusi na toto téma považovali za bezpředmětnou, obrátili jsme pozornost zpět k nevábně vyhlížejícímu propadu.

Míra směle seskočil na dno, přidřepl a znalecky obhlížel zející noru. Pak požádal o klacek a dlouho zaujatě šťoural dovnitř. Nato do díry posvítil, zahalekal, pak se vztyčil a pravil:“ Vypadá to opravdu jako propadlá štola. Ozvěnu sice neslyším, ale klacek tam zajede dva metry hluboko, aniž by na něco narazil. Hoďte mi motyčku, zkusím ten bordel nakopat dovnitř.“
Hodili jsme požadovanou motyčku a pozorovali, jak Míra strká hlínu a kamení do nory. Bylo slyšet, jak se větší šutry kutálí kamsi dolu, pak se ozvalo žuchnutí. Míra zaklel, zaklekl a svítil dovnitř.
„Co se stalo?“, zajímali jsme se. „Ze stropu vypadl takovej větší kámen,“ líčil Míra, a tu díru ucpal. Motyčkou s ním nehnu, musíte mi sem podat nějakou silnější kládu.“
Po chvíli zápolení s kládou se kámen uvolnil a tupě žuchl dovnitř. Míra otvor ještě patřičně zvětšil, pak hodil dolu zmuchlaný zapálený papír. Letmo zkontroloval, zda hned nezhasl a vydrápal se nahoru.
„Je to štola,“ prohlásil. „Ta díra je asi tři metry hluboká a po suťáku se dá splazit až dovnitř. Plyn na začátku není. Přesto uděláme nejlépe, když si s sebou vezmeme pro jistotu tři SŠ-ka a kámoš tady bude hlídat, aby nám to zatím, co budeme dole, nějaký pitomec nezasypal.“
Kamarád, pochopiv, že po něm nikdo nechce, aby se účastnil průzkumu, znatelně pookřál.
Nasadili jsme si přilby, dosypali karbid, skutáleli dolu tři „šachťornyje samospasitěle“, přivázali k nedalekému stromu lano a postupně se se po něm spustili dovnitř.
Štola byla suchá, dva metry vysoká, metr a půl široká. Kam jsem dosvítil, vedla přímo, nezahýbala, jen na počvě občas ležely osamocené ostrůvky kamenů, vypadlých z kořeny prorostlého stropu.
„Směřuje to přibližně k tomu opuštěnému dolu,“ řekla Pavlína, „máte někdo představu, jak vypadal?.“ „Matně si vybavuju, že měl dvě těžní jámy a jednu výdušnou“, zalovil jsem v paměti, „nikde jsem ale nečetl, že by byl otevřen i štolou.“
„Ten areál je asi o sedmdesát metrů výš než my,“ přemýšlel nahlas Míra, „řekl bych, že jsme v odvodňovace. Jenže je naprosto suchá, a tam, kde by měla ústit, není žádný potok.“
„Třeba důl shora šachtou zasypali,“ řekla Pavlína, „a štolou nemá co vytékat.“

Za tohoto učeného a plodného hovoru jsme ušli nějakých tři sta až čtyři sta metrů a skromný vzhled štoly se náhle změnil. Profil se zvětšil, výška dosahovala místy až pěti metrů, ze stěn čněly betonové kvádry a z nich trčely ocelové traverzy.
„Asi šibenice,“ zhodnotil je Míra.
Tenhle pozoruhodný úsek byl dlouhý asi čtyřicet metrů a končil mohutným cihlovým obloukovým portálem. Za prvním portálem následoval druhý, za ním třetí a čtvrtý, pak v krátkém, asi třímetrovém odstupu pátý, šestý a sedmý. Usoudili jsme, že jde o výztuž, pouze jsme nechápali důvod, který vedl staré horníky, k lámání štoly v takovém obludném profilu. Za posledním pilířem následovala velká komora s několika betonovými pilíři, neuvěřitelná změť spadaných kamenů, starého železa, zohýbaných travers, potrhané ocelové sítě a rozbitých cihlových sloupů. Za tím vším se černala velkoprofilová svážná jáma kamsi dolu. Ve stropě komory bývala patrně šachta, nyní odtud civěl vysypaný kužel všemožného stavebního materiálu, z něhož pocházel i všechen ten sajrajt v komoře.
„Koukám, že do té jámy naházeli všechno, co měli zrovna po ruce,“ zhodnotil situaci Míra a svítil do svážné. Byla odstrojena, nikde, stejně jako v celém úseku, kterým jsme prošli, žádná stopa po ocelové výztuži nebo kolejích či elektrických kabelech. Asi třicet metrů pod námi se ve světla reflektoru zrcadlila vodní hladina. Když jsme do ní odborně hodili cihlu, vydala těžké žblunknutí.
Na průzkum strmé svážné jsme neměli vybavení a tak jsme zkontrolovali, zda do komory mimo zasypané šachty neústí nějaká další štola nebo komín a po zjištění negativního výsledku jsme se vydali zpět. Na světlo jsme se dostali bez jakýchkoliv zvláštních příhod, dokonce se za námi cestou nepotácel žádný duch nebo astrální bytost, kterou do podzemí tak rády umisťují některé pseudo-badatelské spolky. Díru v propadu jsme provizorně zakryli kulatinou a větvemi. Stejně je jen otázka času, kdy v něm nějaký snaživý chatař udělá skládku. A pak že se tady už nedá najít žádné zajímavé neznámé podzemí.
Průzkum přístupné části svážné jámy je naplánován na začátek měsíce srpna.
Všechny fotografie poskytl Míra. (Můj posledně utopený aparát dosud nefotí)

Surikata CM, PMS, SRNS „Jak jsem se doslechl z jihu čech, likviduje tam firma Stavební Geologie-Geotechnika velice nevybíravým způsobem veškeré podzemí, za které jí benevolentní MŽP zaplatí. Na seznamu je paradoxně i jeskyně Na Betáně u Malenic, o které likvidátoři tvrdí, že je jeskyní jen napůl, protože její část byla odlámána při těžbě vápence. Považují ji tedy za důl a Ministerstvu životního prostředí, to nejspíš přijde zcela normální. Třeba se dočkáme časů, kdy dá MŽP středočeskému Timexu požehnání k zasypání Koněpruských jeskyní – je tam přece také vyražena štola, a dokonce v ní stojí hunt.“