Speo, president kladenského speleoklubu
„Že jde ve skutečnosti o odvodňovačku, jsme se dozvěděli po akci z přímo z Martinovy mapy. Zakreslená štola zde byla totiž opravdu uvedená pod nápisem ‚Odvodňovací štola‘, ale Martin ono ‚Odvodňovací štol‘ vyškrábal a ponechal pouze poslední A, které ještě zakroužkoval. Bylo mu dopředu jasné, že jinak, než oním pokladem, by nás na tak nemožnou lokalitu nikdy nenalákal.“

Martin během svačiny vypravuje o svém pokladu.

„Mám poklad!,“ vyhrkl MartinM, mimořádný zástupce tetínských jeskyňářů na výroční schůzi SKK Kladno.
„Opravdový poklad?,“ podivil se prostoduše Speo, „to ho jen tak taháš s sebou?“
„Ale kdepak,“ vysvětlil Martin, „poklad s sebou netahám. Získal jsem ale od jednoho známého mapu štolového systému nedalekého místního lomu a právě v jedné z těch štol je onen poklad ukryt.“
„Máš tu mapu s sebou?“, otázal se nedůvěřivě Surikata, pohlížeje na Martina moudrým, vševědoucím pohledem.
„Samozřejmě,“ odvětil Martin a rozložil na stole veliký papír, plný mastných fleků, vybledlých čar a drobného písma.
„Tadyto jsou ty štoly,“ ukazoval na soustavu přerušovaných čar, ztrácejících se pod skvrnami neurčitého původu, „tohle je úpadnice na druhé (dnes zasypané) patro a tohle je tunel po staré lanovce.“
Speo vzrušeně zafuněl a nahnuv se nad mapu, marně se ve vybledlé čmáranici snažil najít zakreslené tajemné podzemní prostory.
„Proč myslíš, že je v těch štolách poklad,“ zeptal se Martina chvějící se hlasem.
„Protože tadyhle u té třetí štoly je v červeném kroužku napsáno písmeno ‚P'“, objasnil Martin ledabyle.
„P jako poklad?,“ tázal se nechápavě Speo.
„Ano, P jako poklad,“ potvrdil Martin s povýšeným úsměvem na jeskyňářské tváři.
„Ty vole, to je něco,“ vypískla nadšeně Kikina, „poklad prodáme a koupíme si chlast a nějaké pořádné cigarety.“
Bagr zatleskal, ostatní se blaženě usmívali.
„To písmeno ale není ‚P‘, namítl Surikata, „já v tom kroužku vidím jasné ‚A‘.“
Martin zesinal.
„Písmeno ‚A‘ neznamená poklad,“ rozkřičel se na něho Speo, „ten je přece na každé pořádné mapě označen písmenem ‚P‘. Litera ‚A‘ označuje nejspíš nějakou naprostou kravina.Proč sem tak blbou mapu vůbec taháš?“
Martin se provinile schoulil a v obavě, aby rozvášněný Speo drahocenou mapu nerozsápal, sklopil zkroušeně oči. „Mně se skutečně zdálo, že je v tom kroužku napsáno ‚P‘,“ omlouval se, „kdybych věděl, že je to ‚A‘, vůbec bych sem ten plán nenosil.“
Všichni zaraženě mlčeli, Martinovi bylo do pláče. Tolik se těšil na slova uznání a chvály a místo toho takové fiasko.
„Počkejte“, ujal se slova Surikata, „nic není ztraceno. Přemýšlejme, co může znamenat písmeno A. Mně napadá jen jediné – aurum, což je ve vzdělaném světě téměř synonymum pro zlato.“
„To záhadné slovou aurum je nějaká šifra?“, ptal se přemýšlivý Speo.
„Ne, aurum je řecký výraz pro zlato, žádná šifra,“ trval na svém Surikata
„Takže v té štole je zlato?,“ neztrácel naději Speo.
„Vypadá to tak“, odvětil skromně Surikata, „akorát nevíme, zda je tam uskladněno v pytlích nebo bednách.“
„Kdyby chtěl ten, kdo mapu tvořil, sdělit, že je zlato v pytlích,“ namísto písmene ‚A‘, by u štoly napsal ‚AP‘ jako aurum-pytle, že?“, snaživě napravoval svoji poněkud pošramocenou reputaci Martin.
Surikata ho zdrtil pohledem: „Ani náhodou – když je název zlata řecký, byl by v řečtině i výraz pro pytel – myslím nějak podobně jako suculus. U nákresu štoly by pak nebylo ‚A-P‘, ale ‚A-S‘.
„Vida, suculus“, mručel spokojeně Speo a znovu se nahnul nad mapu.
„Tady v rohu“, všiml si, „vidím ještě písmeno ‚F‘ – nechtěl tím autor mapy říci, že zlato ve štole ukryl pověstný pirátský kapitán Flint?“
„Ne, ne,“ mávl odmítavě rukou Surikata, „když se po světě potloukal kapitán Flint, tyhle štoly ještě neexistovaly. Písmeno ‚F‘ nejspíš značí Fašisty.“
„Fašisti,“ mumlal nepříliš přesvědčený Speo, kterého víc, než vojáci třetí říše, lákala představa sveřepého námořního vlka. „Třeba to mohl být Flintův duch, i když, v tom případě by na mapě nejspíš stála dvojhláska FD.“
„Spíše SF jako Spiritus Flintii,“ opáčil Martin.
„Kdes vlastně vzal ten plánek,“ zeptal se podezíravě Bagr.
„Ten ležel v nučickém archivu,“ doložil původ mapy Martin, čímž dodal téměř nečitelnému papíru značnou důležitost a kladentí montanisté nad ním tak vážně kývali hlavami, div si je nerozbili o stůl.

Odvodňovací štola v celé své délce 110-ti metrů.

O dva dny později vyrazila výprava odvážných do lomu. Vpředu kráčel Martin s mapou, za ním se držel Surikata s interferometrem, průvod uzavírali Kaši a Speo s Kikinou a dvoukolákem na odvezení pokladu. Lom byl rozsáhlý a tvořilo jej pět etáží, navzájem propojených bahnitými cestami a dvěma tunely.
„Štola se zlatem bude asi támhle,“ ukázal Martin k neudržovaným důlním barákům, „ostatně mám pocit, že tam vidím i nějaký portál.“
„Když ho vidíš už odtud,“ brblal nespokojeně, leč logicky Speo, poškubávaje znechuceně rukojetí dvoukoláku, „těžko můžeme očekávat, že by šedesát let mohl unikat pozornosti lomařů, kteří se v těch barácích nejspíš převlékali. Troufám si říci, že pokud v té štole nějaké zlato bylo, nejspíš ho už nějaký nenažraný lakomý idiot odnesl.“
Všichni účastníci akce se pod vlivem této představy hluboce zachmuřili.
„Třeba je ta štola tak nebezpečná, že se do ní těch šedesát let od odchodu fašistů nikdo neodvážil,“ usoudil Kaši, ale na všeobecně pokleslou náladu průzkumníků to nemělo žádný zásadní vliv.
Za této bohulibé a plodné řeči došla skupina hrdinů až k portálu. Byl nízký, zpola zasutý, zevnitř na světlo ponuře vyhlížela spadaná výdřeva.
„Vlez dovnitř,“ vyzval Speo Martina, „když sis takovou bejkárnu vymyslel.“
Ač nerad, vsoukal se Martin pod výdřevu.
„Máš poklad?“ halekala Kikina.
„Je to dlouhé asi metr a končí čelbou, ale já za to nemohu,“ ozval se Martin nejistě a opatrně vylezl ven, stoupnuv si skromně opodál.
„To nesedí“, ozval se Kaši, „nikdo nebude dřevit metrovou štolu. Buď je ta chodba z větší části odtěžená a tohle je její konec nebo jde o zasypanou úpadnici a můžeme se pokusit kopat.“
Za normálních okolností by se ke kopání propůjčil málokdo, ale vidina zlatých cihel vtiskla Kladeňákům do rukou nástroje a lomem se počal rozléhat pracovní ruch.
„Úpadnice to zjevně nebude,“ usoudil Surikata po dvaceti minutách, kdy na něj přišla řada, aby vystřídal Bagra na čelbě, „ta by vedla směrem k jiné etáži a ne kamsi do masivu.“
Bagr na něho zevnitř nenávistně pohlédl. „To tedy kecáš,“ dodal, protože jsem pod stropem, který valí dolu.“
A jako by na důkaz tohoto tvrzení, sjela jedna lopatka úzkou škvírou kamsi do hlubin, kde se s tupým zazvoněním zastavila. Práce na čelbě zintenzivněla a všichni se, zaslepeni leskem zlatého pokladu, cpali k malému otvoru, který se zvolna rozšiřoval.
Konečně se podařilo zavážku odstranit natolik, že bylo možno pohlédnout do odkryté prostory.
„Je to štola“, hlásil nadšeně Bagr, „lezu dovnitř“ a počal se po hlavě soukat do otvoru.
„To tedy ne,“ zařval Speo a za nohy vytáhl Bagra zpět před portál. „Dovnitř půjdu první já, protože jsem váš president. Vy zatím rozšiřujte vchod, ať tam dostaneme ten dvoukolák.“
I vrhl se Speo do vyhrabané díry, strhl na sebe lavinu prachu a drobných kaménků a zmizel v podzemí.
„Je to štola,“ ohlásil, „nevidím konec, jdu dál.“
„Co když tam bude plyn?,“ projevila obavu o presidnetův život Kikina.
„Co plyn,“ odmítl tezi Martin, „co když tam bude druhý vchod a Speo s tím pokladem zdrhne.“
U otvoru se rozhostilo mrazivé mlčení.
„Slyšíte?,“ zeptal se Surikata, „jako by vevnitř někdo plakal.“
A vskutku, zdola se ozýval houkavý pláč, přerůstající v zoufalé srdceryvné vytí.
„To bude Speo,“ uhodla Kikina. „Mám nepříjemný pocit, že se poklad dnes nekoná.“
A nekonal. Speleoklub Kladno neměl tentokrát štěstí a nepřiveze si na svoji základnu kamion zlatých cihel ze ztraceného fašistického transportu. Zato objevil padesát let zapomenutou odvodňovací štolu, která kdysi tvořila spolu s několika dopravními chodbami a dvacetimetrovou úpadnicí podzemní systém dodnes činného kamenolomu. Ústí odvodňovací štoly je překryto suťovým kuželem na nižší etáži, vtokový otvor, kterým jsme pronikli dovnitř, zanikl po odtěžení jižní stěny patra, kdy štola přestala plnit svoji funkci, protože lom se prakticky změnil z jámového na stěnový.