Slavný Surikata CM:
“ Mnohé skupiny podzemních badatelů popisují zážitky, při nichž během svého pobytu v undergroundu pociťují přítomnost objektů z jiného časoprostoru. Dochází zde nejen k pouhému obvyklému tušení jejich přítomnosti, ale v některých případech i k přímému fyzickému kontaktu. PMS se dosud publikování podobných prožitků vyhýbal, protože je považoval za pouhý vedlejší aspekt své badatelské činnosti. Jelikož jsme ale byli několikrát nařčeni z absence schopnosti vnímat tyto jevy, přinášíme zde vlastní nedávný zážitek. „

Soutěžní snímek Dallily – Martin a Monika plus Surikatova montanistická fotomaketa před propastí smrti.

„Občas, když se jdu večer podívat do svého cvičného dolu,“ svěřil se Speo Surikatovi cestou na lokalitu, „mám takový zvláštní tísnivý pocit, že uvnitř nejsem sám. Zdá se mi, že na mne ze tmy hledí neviditelné a dávno vyhaslé oči a z nepopsatelné hloubky ke mně doléhá nesrozumitelný, ale přesto zřetelný šepot dávno mrtvých hlasů.“
„To je kravina,“ odtušil Surikata a zaujatě pozoroval dva souložící slepýše na velkém šedém kamenu.
„Jindy cítím v uzavřené prostoře náhlý závan ledového větru,“ pokračoval Speo, „slyším nesmírně vzdálené vzdechy a na svých rukou rozpoznávám lehké dotyky nehmotných dlaní.“
„Mně v šeru kouřimského sklepení někdo pořád rozepínal a stahoval kalhoty,“ přiznala znechuceně Kikina.
„Tak to budou astrálové,“ poznamenal Surikata, „ti s námi chodí běžně na výpravy.“
„Jací astrálové?“, zeptal se Speo.
„Nehmotné postavy,“ vysvětlil Surikata, „rezonující energie, beroucí na sebe vzdálenou podobu lidských bytostí nebo zvířat z současných, dávno minulých či budoucích světů. Na senzibilní jedince působí protřednictvím mimosmyslového vnímání, na ty ostatní pak čistě materiálními metodami – třeba tím stahováním kalhot.“
„Pane jo,“ zhrozila se Kikina.

Apokalyptické místo, kde Kikina zmasakrovala zástup astrálů. Foceno za dne bez reflektoru, bílé fleky na stěně proti portálům jsou nepochybně spirituálního původu.

„Setkat se v podzemí s astrálem,“ pokračoval Surikata, „není ostatně nic mimořádného. Někteří badatelé se domnívají, že na tektonických poruchách nebo místech kudy procházejí silné polymetalické žíly, dochází k zakřivení energetického pole a jeho narušená homogenita se může projevit jako tak zvané brány do jiných světů, kde se to astrálními bytostmi a podobnými fantomy jen hemží.“
„Já bych raději pro tyto bytosti používal hezký český název skřítek,“ dodal Speo, „slovo astrál ve mně evokuje představu nějakého stříbrného mimozemšťana nebo podobného debila.“
„Když jsme s Martinem zkoumali tajnou, po staletí neotevřenou zámeckou chodbu na Osově,“ zavzpomínal Surikata, „šlo s námi asi dvacet astrálů nebo těch, jak říkáš skřítků. Pár se jich k nám přidalo ještě venku, než jsme zalezli do propadu, ale hlavní skupina nás čekala dole. Tady jsi už neměl pocit, že vedle tebe nebo za tebou jde nějaká neviditelná postava, tady se jich desítky vysloveně tlačily a mačkaly, až to nebylo příjemné. Je známá věc, že se tyhle zjevy dokáží na chvíli zhmotnit nebo zahalit své beztvaré obrysy do lidského tvaru a jeho prostřednictvím interaktovat přítomného pozorovatele. V té chodbě před našima očima defilovalo zcela chaoticky tolik zjevení v nejrůznějších hábitech, že jsem se bál, aby mi některý z nich nešlohl peněženku.“

Podzemní prostory staré pece v Tomáškově lomu, kde mnozí esoterici předpokládají existenci tak zvané brány do jiných světů. Skutečností je, že odborná měření PMS zde prokázala významnou deformaci morfogenetického pole.

„Mně se jednou zjevil v gotické stoce stín starého shrbeného muže,“ přiznala váhavě Kikina, „poklonil se mi a proměnil se v malého modrého psíka. Ten na mne výmluvně upřel hluboké hnědé oči, otevřel tlamu a příjemným hlubokým, lidským hlasem zvolna řekl: ‚Kikino, Kikino, vypadni odsud a příště nelez, kam nemáš!‘ Myslíte, že to mohl být astrál?“
„Pokud to nebyl převlečený Máca, pak určitě ano,“ potvrdil Kikině mimořádnost jejího zážitku Speo. „Doufám, žes ho poslechla a do té stoky už nepáchla. Skřítkové často odkrývají smrtelníkům malou část zrcadla budoucnosti a není radno jejich rady a doporučení ignorovat.“
„Já bych je nebral tak vážně,“ namítl Surikata, „jsou mezi nimi pořádní magoři. Asi před rokem jsem byl na oficiální prohlídce dolu Osel v Kutné Hoře. Právě jsem se jako poslední člen výpravy protahoval takovým divným úzkým místem a najednou jsem dostal pocit, jako by mě někdo zezadu šmíroval. Ohlédl jsem se a viděl asi půl metru vysokého permoníka v sněhobílé kytli, jak se vznáší dvacet čísel nad počvou a civí na mne jako na zjevení.
‚Co čumíš, hnuse‘ zeptal jsem se ho. On nic, jen se zachvěl jako neduživý plamen ve větru a tiše zakvílel.
‚Neumíš odpovědět?,‘ zařval jsem na něj, aby si nemyslel, že mám strach. Ono není dobré dávat před těmito zjevy najevo, že se jich bojíte.
Permoník napřáhl ruku před sebe a dutým hlasem zvolal: ‚Zastav kroků svých, udatný poutníče, sic potkáš sestru smrt.‘
To víš, že jo, pomyslel jsem si, nechám si kvůli tvým kecům utéct průvodce. A abych vyzkoušel permoníkovu věrohodnost, zeptal jsem se ho, kolik je sedm krát sedm. Víte, nesmíte se nechat zmást blábolením každého přízraku. Tyhle fenomény žijí ve svých vlastních světech, dá-li se to tak nazvat a s naší realitou nemají na 99 procent pranic společného.
‚Sedm krát sedm je šestnáct,‘ odvětil mi permoník a tím se naprosto odepsal.
‚Když chceš někomu radit, vrať se do první třídy a nauč se násobilku, mentále‘ poradil jsem mu, odvrátil se od něho a pokračoval v cestě. Nemusím zdůrazňovat, že mne žádné neštěstí nepotkalo.“
„No jo,“ namítla Kikina, „fantom třeba neumí násobit, ale kalhoty mi stáhne jako nic.“
„Tak nos kšandy,“ poradil nezištně Surikata.
„Četl jsem,“ navázal Speo, „že někde v cizině, v jakémsi sklepě, pochoduje ze zdi do zdi v určitou dobu za úplného ticha římské vojsko. A v jihlavském podzemí se ve svítící chodbě zjevuje postava muže v kápi.“
„To je toho,“ odbyl Spea Surikata, „kdybys dával pozor, všiml by sis, že s námi už dobrých pět minut jde pořádná smečka astrálů.“
Speo se znepokojeně ohlédl a Kikina si přidržela kalhoty.
Pochod pokračoval. Cesta se vinula mezi vápencovými skálami a železniční tratí, až se zanořila do krátkého tunýlku a vyústila ve zpustlém, zarostlém lomu.
„Tamhle je vchod do podzemí,“ ukázal Surikata na cihlový portál, zející z obzvláště neprostupného keře. Speo s Kikinou se tam vzrušeně zadívali, smečka astrálů němě vydechla údivem.
„Nejde o důl ani o štolu,“ vysvětloval Surikata, „je to bývalá pec. Přesto je její podzemí rozsáhlejší, než většina místních superdolů. Pojďte za mnou.“
Surikata se prodral křovím, sehnul se a vstoupil do tmy portálu. Chvíli se rozkoukával, pak rozžehl světlo. Plamen ozářil cihlovou klenbu a ústí chodeb, rozbíhajících se všemi směry.
„Myslíš, že jsou tu ti skřítkové s námi?“, otázal se ustrašeně Speo, marně zápasící s vypínačem svojí čelovky.
„Určitě,“ odvětil Surikata, „jeden tlustý mne právě varoval, abych nezahýbal do té levé chodby.“
Levá chodba byla nižsí, než ostatní a její pokračování se ztrácelo v černočerné tmě.
„Jedeš, prase astrálský,“ zaječela vzadu Kikina spolu s marným pokusem, vlepit neviditelnému a zároveň nehmotnému obšourníkovi facku.
„Do té levé chodby teď nepůjdeme, že ne,“ staral se Speo.
„Schválně půjdeme,“ odsekl Surikata a vší silou nakopl částečně materializovaného trpaslíka s lucerničkou v pravé ruce, který se počal zhmotňovat těsně před ním. „Mlaťte tu pakáž klackama,“ poradil kolegům.
Levá chodba prudce zahnula doprava, rozdvojila se a obě části skončily v malých kobkách. Speo si ve světle Surikatova reflektoru obě pečlivě vyfotil.
„To budou dobré snímky,“ pochvaloval si, „dám je na web se svoji montanistickou fotomaketou…Mimochodem, kde je Kikina? Nemají ji v prackách ti hnusní astrálové?“
Rychlými kroky proběhli oba průzkumníci chodbou a ocitli se opět pod cihlovou klenbou za portálem.
A tam se jim naskytl pohled natolik fantasmagorický, až se jim zatajil dech. Uprostřed masy zmaterializované plazmy, krvavých cucků a cárů astrálního masa, stanula Kikina s kalhoty u kolen, a tloukla do našich multidimenzionálních průvodců trnitou větví tak sveřepě, až z nich fotony létaly.

Speo, nezávislý badatel:
“ Ta Kikina to tentokrát opravdu značně doprasila. Zmlátila nejen naše mysticko – esoterické souputníky z paralelních prostorů, ale omylem utloukla i Schrodingerovu kočku a poslala do difůzních hlubin subatomárna zjevení Herma Trismegista i s kronikou Akášou a knihou Dzyan. Obávám se, že s námi teď do podzemí dlouho žádný tajemný nehmotný fantom nepáchne. „