„Už mne nebaví být montanistou,“ svěřil se Surikata Pažoutovi. „Pořád lezeme do nějakých špinavých a nepohodlných děr, ale nenacházíme v nich nic zajímavého. Budu raději sbírat minerály. Jsou ostatně mnohem krásnější, nežli ty hnusné fotky, co v tom podzemí pořizujeme.“
„Některé minerály moc hezké nejsou,“ odporoval Pažout, „nedávno jsem viděl destinezit a vypadal, jako když si u cesty uleví pes, trpící žloutenkou.“

Surikatův achát

„Destinezit opravdu není příliš atraktivní,“ souhlasil Surikata a zasmušil se.
„Stejně tak delvauxit či bukovskýit,“ pokračoval neúnavně Pažout. „Ohavnější nerosty se opravdu vidí málo kdy.“
„Bukovskýit může mít určité  na prvý pohled neviditelné vnitřní kouzlo,“ zastával se šeredného  arseničňanu Surikata, ale Pažout  se nenechal zastavit.
„Mimořádně ošklivý je i obecný beryl, vypadá jako flusanec,“ horlil Pažout. „Dosti ohyzdně působí kakoxen a ani dufrenit se mi nelíbí, o dolmenu nemluvě.“
„Nebudu sbírat nehezké nerosty,“namítl Surikata, „svou pozornost budu věnovat zejména krásně vybarveným achátům a dalším na první pohled líbivým křemenným hmotám.“
„Tohle je velmi povrchní přístup,“ kritizoval Pažout. „Neměl by ses věnovat nerostům, které hned okouzlí každého pitomce, ale těm, co jsou zdánlivě nevábné, leč když se s nimi více sblížíš, a pochopíš jejich vnitřní hodnoty, stanou se věrnými a nedílnými souputníky po celý zbytek tvého temného života.“
Surikata nepochopil, co mu chtěl Pažout svou větou vlastně sdělit a jal se proto  svůj záměr obhajovat:“ Však achát je právě tím kamenem, o kterém hovoříš. Na povrchu při zběžném pohledu spatříš jen nevábnou kůru a teprve, když  jej rozřízneš, zazáří v plné kráse.“
„Achát je kámen ďáblův,“ odsekl Pažout. „Je to minerál, který slouží pouze k ukojení nízkého pudu zdobivosti a nemá praktický význam. Správný minerál je uhlí, které v podobě hřejivých plamenů dává teplo těm, kdož strádají chladem. Stejně tak vápenec, z  něhož umná ruka kameníkova vytesá kvádry pro stavbu velkolepého chrámu, zvěstujícího slávu Hospodinovu.“
„Amen,“ dodal Surikata. „Přesto budu nadále sbírat acháty a nikoliv uhlí, či vápenec, protože pohled na pěkný achát zahřeje moji okoralou duši lépe, nežli hořící antracit.“
„A do podzemí už chodit nebudeš?“ tázal se opatrně Pažout.
„Nebudu,“ opáčil Surikata. „V podzemí je tma, zima, vlhko a páchne to tam čertem. V podzemí leží království Luciferovo.“
„Páchne to tam nenejvýš sirovodíkem,“ namítal Pažout, „a to ještě ne všude.“
„To nic nemění na tom, že bych v podzemí mohl chcípnout nudou, kdežto na lovu achátů si připadám jako ohař cítící zraněnou srnu.“

Surikatův autoportrét v bájné štole

„Takže bys se mnou nešel do bájné štoly?“ ujišťoval se Pažout.
„Do jaké bájné štoly?“ tázal se lakonicky a bez zájmu Surikata.
„Je jen jedna jediná bájná štola,“ děl poučně Pažout. „Každý normální montanista pod tímto pojmem  chápe za války ražený překop z  oblasti Malé Ameriky do údolí Kačáku. Ty již ovšem nejsi montanista, leč omezený achátosběrač, což tvou neznalost poněkud omlouvá.“
„Štola jako štola,“ pronesl otráveně Surikata. „Ať bájná, či nebájná, je to jen nudná chodba odněkud někam.“
„A byla by to stejně nudná chodba, kdyby na jejim konci čekala truhlice plná achátů?“ zeptal se potměšile Pažout.
„Vím v okolí o dvou takových,“ ožil Surikata. „Jedna z těch štol kdysi otvírala důl Hrbek u Zaječova, druhá zas Janovky u Cheznovic. Leč na jejich konci nečekaly truhly, ale rozfárané doly na železnou rudu, kde hlušinu tvořily právě úžasně vybarvené křemenné hmoty. Bohužel, cesta dovnitř je uzavřena. Janovky jsou zatopené a štola pod Hrbek je propadlá.“
„Nemohli bychom ji vyzmáhat?“ zajímal se Pažout.
„Pažoute, podívej se na sebe i na mne,“ řekl smutně Surikata. „Jsme staří jako starozákonní proroci. Opravdu si dovedeš představit, jak my dva spolu zmáháme nějakou propadlou štolu?“
„To si opravdu představit nedovedu,“ přiznal Pažout. „Právě proto bychom se ale měli vydat k ústí bájné štoly,  vlézt do ní, prolézt ji celou tam a zpět a nakonec zase spořádaně vylézt ven.“
„To bude opravdu nesmírně dobrodružné,“ ušklíbl se Surikata. „Vlezeme do tuctové štoly, kterou, nevím, proč, nazýváš bájnou, projdeme ji a zase vylezeme. To bude tak velkolepý zážitek, že bychom o něm mohli rovnou natočit film.“
„Nu a proč ne,“ namítl Pažout „však už jsme natočili daleko větší kraviny.“
Surikata na kolegu pohlédl tak nenávistně, až s sebou Pažout ustrašeně škubl.
„Právě nyní vymýšlím nový film s podzemní tématikou,“ dodal mrazivě. „Bude pojednávat o štajgrovi, který se v noci proměňuje ve veverku a jako veverka svými ostrými řezáky na odlehlých místech prokusuje horníkům krční tepny a košer vykrvácené je pak požírá.“
„Kriste pane,“ pokřižoval se Pažout.
„Štajgr tak nekoná  z vlastní vůle, leč  pod vlivem dávné kletby, a toho prokletí jej může zbavit jen mladá dívčina, která se za něj z čisté lásky provdá, poté, co jí štajgr ve veverčí podobě ukousne levou ruku,“ pokračoval Surikata .“Náš štajgr jí nechtěně ukousne ruce obě, ale dívku zaujme, že se jí hned po tomto incidentu veverka lidským hlasem omluví a projeví svoji lítost. Bezruká slečna zpočátku nedokáže ke štajgrovi najít správné citové pouto, ale brzy na to, co štajgr zahryzne a sežere jejího otce, matku plus ještě nenarozeného bratra, pochopí, že zakletého proměněnce k těmto skutkům nevede jeho zdánlivě krutá povaha, ale zlé kouzlo, kterému se nelze ubránit. Dívka štajgra začne litovat, zamiluje se do něj a po několika dnech se za něj provdá. Zlé kouzlo je navždy zlomeno, ze štajgra se stane opravdová veverka a a jeho manželka s ní vystupuje v cirkuse. Po nějaké době vyhraje v zahraniční loterii milion dolarů, odjíždí i s manželem veverkou do Ameriky a tam se jejich stopa ztrácí.“
„To je úžasný příběh,“ hlesl Pažout, celý vyděšený z představy krvelačné zakleté veverky.
„Úžasný, silný a melancholický s nevýraznými komickými prvky,“ potvrdil Surikata. „Chtěl jsem s ním letos vystoupit na muzejní noci v Solvayových lomech, ale pořadatelé mi řekli, že s námi nepočítají, ledaže bychom si namísto tohoto příběhu připravili seriózní přednášku o pálení vápna. Říkal jsem jim, že pálení vápna je nudná záležitost a že bychom to zpestřili scénkou o upálení Mistra Jana z Husi v podání některého z náhodných diváků, ale nebyla s nimi řeč. Obávám se proto, že náš film budeme presentovat pouze v muzeu ve Strašicích.“
„To bude mít Lang radost,“ podotkl mnohoznačně Pažout.
„Určitě bude,“ pravil přesvědčeně Surikata. „Kdyby to mu nestačilo, můžeme přidat i toho Husa. To bude Lang radostí přímo zpívat.

Z natáčení montanistického filmu – štajgr se proměňuje v krvelačnou veverku

„A co bude s tou bájnou štolou?“ vrátil se k ožehavému tématu Pažout. „Nezajdeš tam?“
„Proč já?“, nechápal Surikata. „Bájná štola přece zajímá tebe, mne ani trochu.“
„Dal by se o ní natočit film,“ navrhoval Pažout. „Dobrodružný. Třeba o tom, jak nějaká parta prokope zával na jejím konci a ocitne se v zapomenuté německé podzemní továrně plné fuhrerových tajných zbraní.“
„Co je na tom dobrodružného?“ divil se Surikata. „No tak dobře, já tam večer zajdu,“ uvolil se, vida Pažoutův zklamaný výraz. „Slíbil jsem ostatně nakladateli dodat knihu historek z podzemí, třeba tam zažiju něco, o čem bych mohl napsat. Třeba se mi na konci štoly zjeví hořící keř a melodický hlas z něho vycházející bude tiše, leč zřetelně, zpívati hornickou hymnu.“
Druhého dne se Pažout nemohl dočkat chvíle, kdy odpoledne potká novopečeného velkého mineraloga, slavného Surikatu. Vlezl opravdu, jak slíbil, do bájné štoly, jejíž vchod mu Pažout včera zakreslil do turistické mapy? Zkusil hrábnouti do závalu, za kterým se možná skrývá veliká ve skále vytesaná prostora plná nacistických parních bombardérů a dalších úžasných vynálezů, které mohly zvrátit výsledek druhé světové války? Anebo narazil alespoň na ten zpívající hořící keř?
Když Surikata dorazil, jeho tvář byla neproniknutelá , pohled sveřepý a vystupování nevzrušené až ledabylé. Nic nenasvědčovalo, že by v bájné štole zažil cokoliv mimořádného.
„Tak co,“ vyhrkl nedočkavý Pažout,“byl jsi v bájné štole?“
„Byl,“ přitakal lhostejně Surikata.
„A cos tam viděl, povídej,“ naléhal Pažout. „Vyprávěj a nenech se pobízet.“
„Co bych tam viděl,“ děl Surikata. „Neviděl jsem nic jiného, než pitomou štolu, končící jílovým závalem.“
„Vyfotil jsi ji? Zkoušel jsi ten zával prokopat?“ chrlil ze sebe Pažout, napjatý jak struna na kytaře.
„Vyfotil a nezkoušel,“ řekl Surikata. „Zato jsem si narazil hlavu o strop, nechtěně spolkl ze stropu visícího pavouka a  málem tam umřel nudou.“
„Takže o bájné štole nenapíšeš do té své knihy?“ protáhl zklamaně Pažout.
„Ale napíšu,“ uklidnil přítele Surikata. „Akorát ten příběh budeme muset trochu vylepšit,  jeden omylem spolknutý pavouk přece jen celou kapitolu neutáhne.“
„Napiš, žes jich spolkl několik set,“ radil Pažout.
„Obávám se, že několik set náhodně spolknutých pavouků by způsobilo, že by se čtenáři při čtění poblili,“ odmítl dobře míněnou radu Surikata. „Uděláme to jinak. Napíšu do toho příběhu, že horníky v té bájné štole vedl štajgr, který se v noci pod vlivem děsivé kletby měnil v veverku.  Během noční směny se vrhal na své kamarády, ostrými řezáky jim rval kusy masa z těla, trhal tepny a drtil kosti…“
„Počkej o tom má být přece ten úžasný film,“ upozornil Pažout, „nemůžeš vymyslet něco jiného?“
„Máš pravdu,“ uznal Surikata, „tak co kdyby se ten štajgr měnil v tučňáka nebo v dravého mořského koníka?“
„A jako tučňák bude ty horníky ufackuje k smrti ploutvemi, ne?“ posmíval se Pažout. „Já se vůbec nedivím, že už nás na žádné muzejní noci nechtějí.“
„Nech mne přemýšlet,“ naléhal Surikata, „to není jen tak, vysypat z rukávu historku která zaujme aspoň devadesát procent čtenářů. Už to mám. Vešel jsem do bájné štoly a hned metr za vchodem v mihotavém šeru stála kostra oděná v cárech s rezavým mečem v pravici. Její prázdné oční důlky žhnuly rudým světlem a kostra sama stanula v hořícím růžovém keři a žhavé plameny kolem ní tančily stejně jako před téměř šesti sty lety kolem hranice u Bodamského jezera…“
Pažout si s výmluvným posuňkem poklepal na čelo.

Pažout, slavný montanista: „Ono s tou Surikatovou knihou Historky z podzemí to také nebude tak slavné. Pokud je mi známo, Surikata předal nakladateli asi dvěstě stránek textu a něco kolem stovky fotografií. Nakladatel sice prohlásil, že vydání knihy je otázkou několika týdnů, ale od té doby se neozval a se Surikatou nekomunikuje.
Navzdory tomu však Surikata neklesl na mysli a pilně píše další knihu, která by se měla jmenovat Historky ze světa nerostů. Hlavním hrdinou celého příběhu, který se prolíná všemi historkami, je starý lomař, který se v noci proměňuje v veverku a v její podobě rdousí a požírá své nebohé kolegy. Prostě napětí, krev, násilí, trocha toho nadpřirozena – dokonalý kokteil toho, co dnešní čtenáře láká.