Jako ledoborec, řítí se Surikata blátivou plazivkou takovou rychlostí, až se ostatním dělají mžitky před očima

„Jakže to stálo v tom mailu?“ přemýšlí tramp. „Přijedeme v devět hodin ráno a poznáte nás snadno,“ rozpomíná se na slova která včera četl. „V čele naší výpravy bude kráčet Konrád, mladý muž jiskrného pohledu. Jeho krok je rychlý a pevný, nikoliv však zbrklý. Hned za ním bude následovat Radek, zvaný Jelen. V jeho vážné a upřímné tváři se zračí zodpovědnost, spolehlivost a odvaha. Za Radkem uvidíte Konrádovu manželku Mechtyldu. Vzbudí ve vás dojem, že se k vám neblíží jeskyňářka, leč kráčí vám v ústrety urostlá laň. Průvod bude uzavírat fotograf světového formátu, proslavený pod důstojnou přezdívkou Major. Jeho chrabrou tvář zakrývá černý plnovous, dlouhý tak, až jím zametá sníh z cesty.“
Tramp si dlaní cloní unavený zrak a porovnává znění mailu s tím, co vidí. A vskutku, je tomu tak. V čele čtyřčlenné skupinky rozráží sněhové závěje mladý muž s šelmovským úsměvem na tváři. To bude určitě Konrád. Těsně za ním postupuje Radek zvaný Jelen, vlekoucí batoh tak obrovský, že se pod ním téměř ztrácí. Radka následuje Mechtylda a za ní, v černém overalu se motá cosi podivného – to že má být ten světový fotograf Major? Vždyť je to nějaký naprostý blbec, retardovaná hříčka přírody. Opožďuje se za ostatními, neustále ve sněhu klopýtá, padá, namáhavě se zvedá a mává rukama, jako by toužil vzlétnout. Tváří se přitom tak idiotsky až se na něj starý tramp nemůže dívat.
„Tak už jsme tady,“ podává Konrád, který mezitím došel k chatě, trampovi ruku.
„To je dobře,“ odpovídá tramp. „Ale ten podivný blbeček vzadu, ten nepatří k vám, že ne? To přece nemůže být ten slavný fotograf Major. Vždyť nemá ani pořádné vousy až na zem. Snad si je neoholil?“
„Major s námi jet nemohl,“ přitakává Konrád, „vybily se mu baterky ve fotoaparátu a tak jsme s sebou jako náhradu vzali velkého Surikatu.“
„Tohle, že je veliký Surikata?“ diví se tramp. „Představoval jsem si ho ve svých myšlenkách jako normálního statného muže hrdé tváře a ne jako mongoloida.“
„Surikata je už starý,“ omlouvá kolegu Konrád. „Před třiceti roky vypadal skoro normálně.“
„A proč má váš kolega zelené vousy?“ upoutal trampa Radek, zvaný Jelen.
„Vousy, co máme na tvářích, jsou falešné a nosíme je kvůli maskování,“ vysvětluje Konrád. „Radkovi ty brčálové přinesl právě Surikata a říkal, že se k němu znamenitě hodí, protože prý každý zná básničku „Jelene, Jelene, vousy máš zelené“ a nikomu tedy jejich barva nebude nápadná.
„Poslyšte, to je nějaký nesmysl, já o takové básničce v životě neslyšel,“ mumlá zaraženě tramp a jeho nedůvěra k Surikatovi valem vzrůstá.
„Necháme básničku básničkou a půjdeme se podívat na tu štolu,“ navrhuje Konrád a skupinka odchází za chatu k nízké mříži, která chrání ještě nižší vchod.
„Tak tady to je,“ říká pyšně tramp. „Náš jediný zdroj pitné vody, který najednou přestal tu vodu dávat. Uvedu vás do situace. Tahle nechutná kamenitá plazivka vede po pár metrech k malému jezírku, do kterého je ponořený sací koš. Za jezírkem pokračuje nějakých dvacet metrů štola, která je skoro až po strop zaplněná bahnem. Pokud ji zdoláte, dostanete se na rozcestí, z kterého odbočují další tři chodby a prostřední z nich vede k velkému jezeru, z kterého tou bahnitou chodbou teče voda do toho malého jezírka, co čerpáme. Tak, když budete tak dobří a podíváte se na to…“
„Jakým způsobem se zdolává ta bahnitá štola?“ zeptal se Surikata bojácným hlasem.
„Dost blbým“, přiznal tramp. „Bláto je přes metr hluboké a poměrně řídké. Je třeba se v něm plazit po břiše, protože když polezete po čtyřech, tak se do něj zaboříte, pomalu se propadnete až na dno a bídně zahynete poměrně odpornou smrtí.“
„Zůstanu raději venku, na bahno jsem alergický, když se ho dotýkám, dostávám kopřivku. Posadím se spořádaně na verandě a budu zde zvolna okusovat paprikovou klobásu,“ mínil Surikata a tramp ho neprodleně sjel pohledem plným toho nejhlubšího opovržení.
„Vzali jsme Tě s sebou, abys pořídil fotodokumentaci, a ne abys seděl venku a cpal se přiblblou klobásou,“ namítl Konrád. „Odvážný Martin Major, místo kterého jsi bohužel zde, by dovnitř vletěl jako blesk.“
„To určitě,“ odsekl Surikata, „nic vám nebrání mu zavolat, aby dodatečně přijel. Rád si ten blesk, letící do plazivky, vyfotím. Pokud si vzpomínám, vzali jste mne s sebou proto, že vás Martin odmítl s tím, že jeho malý synek potřebuje otce živého a ne rozplácnutého balvanem náhodně uvolněným v nějaké pitomé štole ze stropu.“
Konrád, uvědomiv si že Surikata v tomto případě výjimečně mluví pravdu, bezradně rozhodil rukama a odmlčel se.
„Proč nechceš dovnitř?“ tázal se Radek Jelen Surikaty. „Že by tě děsila vize úzounkých chodbiček v kterých se tvé údy beznadějně zaklesnou a zemřeš vyčerpáním či snad jsi nesvůj z představy bezedné propasti plné odporného lepkavého bahna, do něhož zapadneš a svět tě už nikdy živého ani mrtvého nespatří?“
„Udatný Surikata necítí strach ani z nejapné plazivky a tím méně z pochybné propasti, v které není nic, než přihlouplé bahno,“ odmítl dotčeně nařčení Surikata. „Nechci dovnitř prostě proto, že se tam ušpiním.“
„Takové obavy nejsou na místě,“ chlácholil Surikatu Konrád. „Navlékneš si celotělový protichemický oblek, jaký si právě oblékáme já, Radek i Mechtylda. Tady ho máš.“
„Bude mi malý,“ skuhral Surikata a měřil si celotělový oblek mimořádně nenávistným pohledem.
„Nebude,“ oponoval Konrád, „vzal jsem ti model na dvoumetrovou výšku.“
„Nevejde se mi tam břicho,“ protestoval Surikata, „budu je muset vláčet mimo oblek, roztrhne se mi o ostrý kámen a vyhřeznou z něho útroby. Co pak se mnou budete dělat? Kdo mi poskytne první pomoc?“
Otázka zůstala nezodpovězena a Surikata se znechuceně počal soukat do celotělového obleku, provázen pohrdavým pohledem přihlížejícího trampa.
„Připadám si v tom jak idiot,“ konstatoval. Ostatní jeho poznámku kvitovali souhlasným mlčením.

Chodba se sintrovými hrázkami

„Tak lezeme dovnitř,“ prolomil ticho Konrád. Pomalu se zasoukal do otvoru, chvíli ještě čouhaly ven nohy navléklé v nohavicích celotělového protichemického obleku a nakonec zmizely i ony.
„A je tam,“ prohlásil Radek, „polezu za ním.“
Než tak ale stačil učinit, ozval se zevnitř tlumený výkřik následovaný temným žblunknutím.
„Konrád se určitě právě propadl do bezedného bahna a jeho tělo již nezadržitelně klesá do hloubi strašlivé propasti, z níž není úniku,“ pravil Surikata. „Rychle, zamkněme tu mříž a pojeďme pryč, než na nás někdo svede, že že jsme na tom neblahém neštěstí měli nějaký podíl.“
Tramp, stojící opodál, slyše Surikatova slova, si zhnuseně odplivl.
„Nikam se nepropadám,“ ozval se zevnitř Konrád, „je tu velká žába a skočila mi na hlavu. Polezte za mnou.“
„Průměrně veliká žába dokáže být hodně nebezpečná. Blovičákovi jednou málem ukousla hlavu,“ strachoval se Surikata, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Jeden za druhým se odvážlivci v zelených celotělových gumových oblecích soukali do nízké díry tak mrštně, že by se náhodný pozorovatel mohl domnívat, že nejde o montanisty, leč o přerostlé aligátory.
I Surikata jako poslední strčil hlavu do plazivky ač zrovna on přitom jako mrštný aligátor rozhodně nepůsobil.
„Já do něj kopnu, ať tam zajede,“ navrhoval tramp několika dalším trampům, kteří se přišli pobavit nezvyklou podívanou. Než však napřáhl nohu, Surikata, přes nedůstojný dojem, kterým působil, už zalezl dovnitř. Ocitl se v pět metrů dlouhé suché plazivce, jejíž dno pokrývaly ostré kameny, které opadaly z poměrně nestabilního stropu. V dáli přede sebou zahlédl Mechtyldu, která zvědavě pozorovala, jak si Surikata  poradí. Surikata popolezl udatně kupředu až do míst, kde kameny na počvě vystřídalo bahno. Nerozhodně se před ním zastavil a střízlivě zvažoval rizika kapitulace a návratu ven k chatě. Pak jeho duši naplnilo bohatýrské odhodlání a chrabrý montanista vyrazil po břiše kupředu jako tank. A stejně jako tank hned po prvním metru zapadl do svíravého bahna. Když se vyprostil, neměl rukavice a i ono hrdinství se mu z duše vytratilo.
„Máš štěstí, žes zapadl hned na začátku, kde není bahno tolik hluboké,“ kvitovala jeho snahu zepředu Mechtylda. „Kdyby ses zabořil o metr dál, tak právě v tuto chvíli dokonale utopený opouštíš tento slzavý svět.“
„Hnusný důl,“ povykoval Surikata, „vylezu ven a požádám trempy o hrnek teplého čaje. Budu pohodlně sedět u ohně a podivovat se pošetilosti, která vás přiměla do této odporné díry vstoupit.“
„Venku, jak jsem slyšela, do tebe chtěli kopat a ne tě napájet čajem,“ připomněla Mechtylda a Surikata se zarazil, neboť na tuto nezanedbatelnou skutečnost v rozrušení zapomněl.
„Lehni si do bláta na záda, tím rozložíš svoji nestvůrnou váhu a nebudeš se bořit,“ radila dále Mechtylda. „Pak se nohama odstrkuj o strop a po deseti metrech jsi u nás na suchu.“
I převrátil se Surikata s odporem na záda a nasoukal se do bláta, v kterém před chvílí uvízl.
„Máš pravdu,“ poznamenal, „skutečně na tom bahně ležím jako urostlý hroch. a cítím se bezpečně jako málokdy.“
„Urostlí hroši nelehávají v bahně na zádech, vypadáš spíš jako nějaký pitomý brouk, který neumí létat a spadl naznak do kaluže,“ podotkla Mechtylda.
Surikata chtěl na tak podlou urážku odpovědět, ale sotva otevřel ústa, spadl mu do nich ze stropu poměrně veliký a ohyzdný pavouk. I zaťal zuby a odstrčil se snožmo od stropu. Pohyb tímto způsobem byl nečekaně efektivní a dlužno přiznat, že Surikata v blátě jel jako namydlený blesk.
„Úžasná metoda,“ pochvaloval si, sotva se neskutečně zabahněný opatrně postavil v komoře na konci blátivé štoly vedle ostatních. „Připadal jsem si jak Kolumbův škuner, když jsem tak hlavou rozrážel vody, podobný pyšné plachetnici, kol jejichž boků se vzdouvá vodní tříšť.“
„Tak rychle vyndej fotoaparát a foť, než začneme mapovat a všechno tu pošlapem,“ nabádal Konrád. „Podívej na ty krásné sněhobílé sintry v támhleté dlouhé štole.“
Surikata se chvíli marně rozhlížel, do čeho by si otřel dlaně, pak rezignoval a vytáhl z brašny fotoaparát, který pod dotyky jeho příšerně zablácených rukou rychle ztrácel původní sytě černou barvu. Udělal tři nepříliš povedené fotky, pak mu reflektor upadl do všudypřítomného bláta a přestal svítit. Protřelý Surikata sice lstivě vyndal z batohu náhradní, leč povalil přitom stativ s fotoparátem. Přístroj se do bahna skácel velmi ohleduplně, totiž objektivem nahoru,a Surikata, byť nahlas ohavně klel, byl ve skrytu duše potěšen, že nemusí čistit čočky. Leč smůla ho neopouštěla a po dalších dvou pokusech o fotografii přestala na aparátu fungovat spoušť, Nikon pak podivně zapištěl a jeho display zhasl. Surikata s ponurým výrazem naházel nefunkční fotovybavení zpátky do batohu a rezignoval.
„Ten krám asi není blátotěsný,“ pravil znechuceně a znuděně se rozhlížel po okolí.
Plazivka, kterou před chvílí projel po zádech podoben Kolumbově lodi Santa Maria pod plnými plachtami, ústila v nevelké komoře, z níž odbočovaly dvě štoly a shora zasypaný komín. Zatímco štola vedoucí nalevo vynikala nádhernou sintrovou výzdobou, ta, co odbočovala napravo, byla bahnitá a neútulná. Surikata v ní zkusmo popošel nějakých dvacet metrů až se ocitl u slepé šachty, po okraj zatopené poměrně čistou zelenkavou vodou. Kolem šachty vedl jakýsi blátivý chodníček, za kterým pokračovala štola dál, ale Surikata se na něj vstoupit obával, byť odtamtud slyšel hlasy svých druhů.
„Je tam něco?“ zahulákal před sebe. „Má cenu, abych tam chodil?“
„Jen pojď,“ ozvalo se z chodby,“je to tu nízké, ale dosti dlouhé.“
Surikata se znovu podíval na úzký zablácený chodníček a zaškaredil se. Co když na něm uklouzne a spadne do šachty? Žbluňkne to a jeho tělo bude pomalu, leč nenávratně klesat zelenkavou vodou až kamsi hluboko, kde žijí příšerné žáby s mocnými čelistmi, které svým příšerným stiskem málem rozdrtily lebku i krční obratle blovického montanisty. Mimoto je možné, že podvodní hlubiny obývají záhadné bytosti, jejichž vztah k topícím se průzkumníkům je krajně nejistý.
„Půjdu raději pomalu ven,“ odmítl Surikata zdvořile laskavé pozvání. „Ti trampové venku se o nás určitě strachují a jsou celí vyděšení, zda se mi tu nestalo něco ošklivého. Musím je vlídnými slovy uchlácholit, aby nepodléhali panice, která by jim zatemnila mozky a oni by pak v panice naskákali do Ohře. Navíc se už nemohu dočkat, jak pojedu po zádech bahnitou plazivkou a je možné, že si ten roztomilý úsek několikrát zopakuju.“
A Surikata, nedočkav se odpovědi, odešel k plazivce, položil se na záda do bláta a mocným odrazem skrčených nohou o strop vyrazil jako rychlá šalupa vstříc dennímu světlu. Pár minut poté se už se dvěma trampy pohodlně rozvaloval v teple chaty, cpal se ohřátým buřtem a napájel černým hořkým čajem.

Sintry na počvě a otvory v nich. Je docela dobře možné, že každý otvor skrývá svoji sochu.

„Cože jsi tak rychle venku zatímco ostatní jsou ještě uvnitř,“ zajímal se tramp.
„Oni tam ještě něco mapují,“ svěřil se Surikata. „Vysvětlil jsem jim, jak to mají dělat a dohodli jsme se, že bude prospěšnější, když se za ně budu venku v krátkých intervalech vroucně modlit a eventuelně řídit případné záchranné práce.“
„Ach tak,“ pokýval hlavou tramp. „A co jste tam objevili?“
„Nic moc,“ rozpomínal se Surikata. „Nějakou sochu, či co.“
„Sochu?“ vyjevil se tramp.
„Alespoň myslím, že je to socha,“ upřesňoval Surikata. „Mám ji venku v batohu, vypadá jako podlouhlá hrouda bláta. Nahmatal jsem ji pod sebou, když jsem se zabořil do bahna. Kdyby tu bylo trochu vody, tak ji opláchneme a než kolegové domapují, můžeme prohlédnout. Hned ji donesu.“
A Surikata odběhl na verandu, aby se vzápětí vrátil s těžkým zabláceným předmětem.
„Já myslím, že je to obyčejný kámen,“ soudil druhý, do té doby mlčenlivý tramp, pohlížeje s odporem na „sochu“, kterou Surikata postavil na čistý ubrus. Majitel chaty však už podával lavor vlažné vody s rýžovým kartáčem a užaslým zrakům se pod nánosem jílovitého bahna zjevila dvaceticentimetrová poněkud shrbená postava, stojící před krátkým žebříkem a držící na prsou jakýsi kastrol.
„Skutečná socha,“ užasli trampové. „Není náhodou ze zlata?“
„Myslím, že je to cín, galvanicky potažený mědí,“ mínil Surikata, obraceje sochu v rukou s neskutečně odborným výrazem.  „Podle provedení  bude autorem nejpíš Václav Myslbek anebo Ital Sandro Boticelli.“
„Zajímavá socha,“ konstatoval, aby řeč nestála prvý tramp. „Koho má asi představovat? Ten panák stojí na nějaké desce, z které trčí žebřík…A proč tiskne k prsům ten rendlík? Není to ešus?“
„V první chvíli jsem se domníval, že jde o sochu zedníka, který stojí na lešení, bojí se slézt po žebříku na zem a hrůzou z té výšky zvrací do fanky,“ mudroval Surikata.  „Ale při bližším ohledání vidím na té domnělé fance fajcle a plynou z toho tři věci.  Není to zedník, nestojí na lešení a to, co drží nebude fanka.“
„A co to je?“ popustili průchod zvědavosti trampové.
„Je to hornická čepice a socha tudíž zobrazuje horníka, který se chystá sestoupit po žebříku pod zem,“ rozluštil záhadu Surikata. „A tu čepici za kšilt drží na prsou proto, že se modlí k nějakému hornickému světci. Proto ten pokorný postoj a smeknutá pokrývka hlavy.“

Socha modlícího se horníka, kterou slavný montanista Surikata vynesl ze staré štoly.

„To je pravda,“ mumlali prozřevší trampové. „A opravdu ta socha není zlatá?“
„Není,“ odsekl Surikata a sveřepě cpal umytého horníka zpátky do batohu.
„Měl bys ji dát nějakému muzeu,“ radil tramp, jemuž patřila chata. „Nejlépe do seriózních hornických sbírek.“
„Znám muzeum, jehož hornickému oddělení bych do sbírek nedal ani chcíplého potkana,“ pochlubil se Surikata, „jestli se tou nepochybně vzácnou sochou má nějaké muzeum pyšnit, bude to bezesporu muzeum ve Strašicích. Tuším ostatně, že se za sochou a důvody, proč ležela v bahně téhle středověké krušnohorské štoly, skrývá nějaký spletitý příběh, jehož rozuzlení bych se rád dobral. Nu, buřty jsem snědl, čaj dopil, tak já pojedu domů.“
„Jak pojedeš domů?“ vykoktal zděšeně prvý tramp. „Vždyť máš ve štole ty mapující kolegy a pokud jsem slyšel, přijeli jste jedním autem. Jak se dostanou domů? Přece to do Berouna mají sto padesát kilometrů daleko.“
„To nevadí,“ pravil ledabyle Surikata. „Jestli do dvou hodin nevylezou, zavolejte záchranku a ona se o ně už postará. A jestli vylezou, tak ať jdou na vlak, jestli tu nějakej jezdí. Tajemství sochy, které spolu s ní dlouhé roky leželo pohřbeno hluboko v bahně, nemůže tak dlouho čekat. Mám pocit, že na jeho včasném rozluštění závisí další osudy tohoto světa.“
A Surikata, provázen užaslými a rozhořčenými pohledy obou trampů sbalil své věci a zvolna se vydal od kopce k autu.

Tajemná socha, nalezená hluboko v  stoletém bahně krušnohorské štoly, vzbudila mezi podzemními badateli zasloužilý rozruch.  Někteří archeologové soudí, že jde o analogii woodoo panenky, kdy se jejím utopením v blátě snažili nespokojení horníci zbaviti nenáviděného štajgra, který byl podle místní pověsti sodomita a obtěžoval jejich domácí zvířada.  Podle V. Daněčka se jedná o součást hornického betlému, čemuž nasvědčují atributy (žebřík, fajcle), zdůrazňující povolání zobrazené osoby i pokorný postoj, kdy se havíř uctivě sklání před Jezulátkem a koří se mu.  Amatérský montanista Přitlouk oproti tomu zastává názor, že socha je obyčejnou dětskou hračkou představující hnědého medvěda stojícího na zadních nohou. Není vyloučeno, že se k  soše a teoriím, které se k ní vyjadřují, vrátíme.