„Něco bych od tebe potřeboval, Pažoute,“ oslovil doktor Lang svého přítele. „Zašel za  mnou  Prajzler a přinesl mi zajímavou fotografii. Je na ní něco, co byste měli se Surikatou prověřit. Nechtěl bys kafe?“
Pažout přikývl, usadil se na rozviklané muzejní židli a zatímco se doktor potýkal s rychlovarnou konvicí,  sebral ze stolu  knížku Krajina nad pokladem  a zaujatě v ní listoval.

Záhadná fotografie starého Praizlera z roku 1945 s americkým plukovníkem a záhadnou partyzánkou

„Držíš tu knihu  vzhůru nohama,„ upozornil ho doktor, vracející se s podnosem, na kterém se vedle šálku s kouřící kávou povalovala ušmudlaná fotografie. „Podívej, tohle je ta Prajzlerova fotka. Co si o tom myslíš?“
Pažout odložil knihu, a natáhl svalnatou ruku směrem k hrnku s kávou.
„To kafe je horké, jestli si je neobratně vyliješ do klína, budeš zbytečně nadávat a bolestně pištět. Věnuj raději plnou pozornost té fotografii,“ nabádal Pažouta doktor.
Fotografie zobrazovala rozlehlou pískovcovou podzemní prostoru. Přibližně uprostřed  z hromady písku vesele trčel opadaný listnatý stromek, připomínající nedomrlou višeň, po jeho stranách  toporně postávaly dvě postavy. První byl vousatý chlapík v maskáčích a stavebním kolečkem, druhá pak mladá žena v neurčitém civilním oděvu. V pozadí se černal vchod do jakési chodby, ztrácející se ve tmě. „
„Dávej na tu fotku přece pozor,“ zhrozil se doktor, vida, že roztržitý  Pažout je myšlenkami kdesi daleko a snímek  mimoděk  začíná muchlat a trhat. „Je to cenný muzejní exponát.“
„Promiň, zasnil jsem se,“ omlouval se Pažout, „ty xichty na fotce jsou mi nějaké povědomé. Říkáš, že ti ji přinesl Prajzler?“
„Přesně tak,“ potvrdil doktor, „přinesl fotku a vyprávěl o ní neuvěřitelnou historku.. Představ si, že mu jí prý dal jeho otec.“
„Netušil jsem, že měl Prajzler  někdy nějakého otce,“ zamumlal Pažout.
„Měl otce,“ pokračoval doktor. „Abys to všechno pochopil, musíme se vrátit do roku 1945.“
„V roce 1945 jsem nebyl na světě, nechápu, jak se mohu vracet někam, kde jsem neexistoval,“ namítl Pažout.
„Myslel jsem to obrazně, „ uklidňoval ho doktor. „Prostě se posunem zpět na ose času.“
„Nemůžeme z té osy spadnout, když se po ní budeme šoupat?“ obával se Pažout.
„Nemůžeme. Víš něco o tom uhelném dole, co ústil tady pod Višňovkou,“ ignoroval Pažoutovy obavy doktor.
„Samozřejmě,“ ožil Pažout,“ za války v něm přece byl protiletecký kryt.“
„A právě z toho krytu a z konce války je ta fotka,“ triumfoval doktor. „Je na ní zachycený americký plukovník Fitts a neznámá příslušnice jednoho z brdských partyzánských oddílů, jak v tom krytu na oslavu vítězství  sázejí lipku přátelství. „
„To ti říkal Prajzler?“ ušklíbl se Pažout. „Nebylo ti divné, že fotka z roku 1945 je barevná?“
„Nebyla barevná, když mi ji Prajzler přinesl,“ zapýřil se doktor,“ vybarvil jsem ji z dlouhé chvíle lihovými zvýrazňovači.“
„Přece jsi tvrdil, že ta fotka je  cenný muzejní exponát a nechtěl jsi, abych ji roztrhal,“ nechápal Pažout.  „Tak proč po ní, proboha, čmáráš fixkama a ještě lihovýma? Vždyť to nepůjde smýt?“
„To neřeš,“ odváděl hovor doktor. „Prostě my muži máme občas své dny, kdy si musíme trochu zadovádět.“
„Dovedu si představit lepší dovádění, než čmárání po muzejních exponátech,“  nedal se Pažout.
„Říkám ti, abys to neřešil,“ opakoval doktor. „Věnuj se raději důležitému vědeckému úkolu, kterým tě za chvíli pověřím.“
„Pověříš mne vědeckým úkolem?“nadchl se Pažout. „A jakým?“
„Zjistíš se Surikatou, kdo je ta žena na snímku,“ vysvětlil doktor. „Já to pak napíšu na cedulku, tu umístím k fotografii a obé vystavím v expozici.“
„A jak to asi zjistím?“ nerozuměl příliš zadání důležitého  vědeckého úkolu Pažout.
„Vyhrabete vchod, který je nějakých dvacet let zapadlý, vlezete dovnitř a zjistíte, zda tam ta partyzánka ještě není. Jestli tam bude, zeptáte se jí na jméno. Pokud ne, prohlédnete stěny. Možná jsou počmárané a najdete tam autogram Fittse a u něj ještě nějaké jméno. A to je to, co hledáme,“ vysvětloval doktor. „Zrovna tebe přece nemusím učit vědecké metody.
“To je pravda,“ uznal Pažout. Zvrhl si kávu do klína, nejprve bolestně zapištěl a pak dlouho a zbytečně nadával.

Druhá záhadná fotografie, kterou získal od starého Prajzlera veliký badatel Surikata

O týden později se Surikata s Pažoutem a několika dalšími významnými vědci a vědkyněmi okouněl ve svahu pod Višňovkou.
„Tadyhle, jak je ten propad, býval vchod,“ poučoval kolegy Pažout. „Jako děti jsme tam často lezli. Šlo se nějakých  sto metrů úzkou nepříliš vysokou štolou až se došlo do docela prostorné těžební komory a v té byl vybudován ten válečný  protiletadlový  kryt, o kterém mluvil doktor. Z komory  vycházelo několik rozrážek, ale všechny buď končily čelbou nebo závalem.“
„To je podivná historie,“ namítl Surikata. „Přece, když je vyhlášen letecký poplach, nebudou se davy lidí prodírat do krytu sto metrů daleko úzkou a nízkou štolou. Vždyť by se v ní umačkali a ušlapali. Troufám si říci, že tenhle opuštěný nepříliš významný uhelný důl žádným protileteckým krytem nikdy nebyl.“
„Na tom něco je,“  podrbal se na hlavě Pažout.“Ale máme tady přece tu fotku, na které americký plukovník a bezejmenná partyzánka sázejí společnou rukou lipku přátelství.“
„Mohl bych tu fotku vidět?“ požádal Surikata, v kterém rostlo podezření, jež přes všechnu snahu nemohl zaplašit.
„Tady je,“ podal Pažout kolegovi kýžený snímek. „Doktor ho iniciativně vybarvil.“
„Ten muž v maskáčích a se stavebním kolečkem na  fotografii rozhodně není americký plukovník Fitts,“ pronesl pevným hlasem, z něhož mrazilo, Surikata. „Ani ta ženská v žádném případě nemá nic společného s  nějakou bezejmennou partyzánkou.  Ona to ostatně vůbec partyzánka není. Rychle, vyhrabme ten vchod.“
Krumpáč a lopaty se daly do práce a po krátké chvíli se zrakům udatných objevitelů zjevila nevábná díra pod keřem černého bezu..
„Ten vlez je tak pro jezevčíka a ne pro slavné badatele, jimž se koří ta největší muzea světa,“ bědoval Pažout, „musíme to rozšířit.“
Rozšiřování a čištění vchodu už trvalo o poznání déle. Nejenže v něm byly navaleny velké pískovcové balvany, které bylo nutno vyvalit ven, ale mezi nimi se nacházelo velké množství skleněných střepů z rozbitých lahví, jejichž opatrné vybírání postup značně zdržovalo.
Když vchod nabyl konečně rozměrů hodných slavných badatelů, jimž se koří všechna muzea světa, zažehl chrabrý Surikata svítilnu, která zasvítila veselým plamenem, seskočil do výkopu a hlasem, jež nepřipouštěl odporu,  zavelel: „Za mnou.“
„Co, když tam budou bezdomovci?“ zdráhal se Pažout. „Nenapadnou nás?“
Ale Surikata již srdnatě kráčel dovnitř a na Pažouta se zezadu tlačil zástup dalších dychtivých vědců. Pokřižoval se, vypjal prsa a vydal se za Surikatou.
Pískovcová, téměř dva metry vysoká chodba mírně stoupala, vedla stále přímo, bez zatáček a křižovatek.  Kdesi vpředu probleskovalo světlo Surikatovy svítilny,  ve vrstvě jemného písku ležícího  na počvě se zcela ztrácel zvuk  kroků.  Pažout si uvědomil, že ve štole chybí ozvěna a napadlo ho, že kráčí stezkou mrtvých. Nežli však stačil začít vyděšeně naříkat, Surikata se zastavil v místě, kde chodba přecházela v podlouhlý prostorný sál. Počkal na Pažouta a pak oba vstoupili dovnitř.

Pažout udatně vchází do těžební komory

Sál tvořila čtyřicet metrů dlouhá, tři metry vysoká a pět metrů široká vyrubaná komora. Její stěny prorážely vyzděné portálky, vedoucí do menších čtvercových místností. Na protějším  konci sálu rostl jediný asi dva metry vysoký opadaný listnatý strom, za ním se v šeru rýsoval vstup do oválné betonové chodby.
Pažouta pohled na osamělý strom hluboko v podzemí tak dojal, až mimoděk zaslzel.
„Ten strom je tu tak sám. Nikdy neviděl jiné stromy. Ani nepocítil pohlazení jejich větví, které by se k němu nachýlily v náhlém větrném poryvu,“ pravil smutně. „To byl ale pitomý nápad, sázet tady lipku přátelství a odsoudit jí tak k živoření ve tmách a samotě.“
„To není lipka přátelství, ale višeň,“ ozval se Surikata. „A nezasadil ji sem žádný plukovník Fitts s neznámou plzeňskou partyzánkou, ale sturmführer König s Editou Schwarzkopfovou, dozorkyní ženského pracovního tábora. A nestalo se tak v květnu 1945, ale o rok dříve a tahle višeň tu nebyla osamělá, ale stál jich tu celý sad. I já mám svoji fotografii z té doby, kterou mi zanechal Prajzlerův otec.“ A Surikata vytáhl z náprsní kapsy podobný, jen jinak nasvícený snímek, jaký opatroval doktor Lang.
„Koukám, že sis ho také vybarvil,“ podotkl Pažout, tušící, že je na stopě nějakému velikému strašlivému tajemství, jen zatím nevěděl jakému.
„To není podstatné,“ zamlouval Pažoutovo upozornění Surikata. „Důležité je,  že celá ta historka s sázením lipky přátelství je naprostý nesmysl. V těchto prostorách se totiž koncem války  odehrávalo něco zcela jiného než sázení lipek. Podívej se na tu fotografii pořádně. Připadají ti snad maskáče, co má na sobě chlap s kolečkem, americké?“
„Na mou duši, nepřipadají,“ prozřel Pažout, „vždyť je to jasně německý vzor. A rysy ve tváři té ženy také nevypadají jako partyzánské, ale připomínají zvířecké tváře nacistických lagerskommandantek. Teď to vidím. A zároveň cítím, že stojím na prahu nějakého velkého objevu, jen nemám představu jakého.“
„Vysvětlím ti to,“ pravil téměř otcovsky Surikata a posadil se pohodlně na rezaté stavební kolečko, které leželo opodál.
„Když Němci obléhali Stalingrad, decimoval je nejen mráz, absence potravin a nakažlivé nemoci, ale také nedostatek višňových kompotů a zavařenin, bez kterých jejich bojová morálka valem upadala. Dnes nevíme, co způsobilo, že oblehatelé Stalingradu byli na višňových produktech tak závislí, to je záhada, která na své rozluštění teprve čeká. Skutečnost je však taková, že Němci měli s produkcí višní zásadní problémy. Spojenečtí letci, kteří o této slabině věděli, všechny višňové sady nemilosrdně bombardovali a existovalo i mnoho tajných odbojovýh skupin, které se přímo specializovali na podřezávání višňových stromků. Paulus s Hitlerem zuřili a nakonec bylo rozhodnuto urychleně přesunout pěstování višní do podzemí. Tisíce vězňů razily a upravovaly potřebné  podzemní prostory, stovky ženských vězenkyň se přeškolovaly v zahradnice a připravovaly se na okopávání a zalévání. Tady u Plzně se nacisté rozhodli využít opuštěný uhelný důl Matylda a ve zcela tajném programu zde zřídili jeden z nejvýnosnějších podzemních višňových sadů v Říši. Kdybychom trochu odhrabali písek, narazíme na pozůstatky starých shnilých pravidelně rozmístěných pařezů.“

Pažout srdnatě zkoumá betonovou chodbu za stromkem.

„Pane jo,“ vydechl Pažout „to je tedy objev. A celá desetiletí všichni věřili, že tahle višeň je lípa. To tedy nevím, co s lidmi udělá, až zveřejníme skutečnost. Třeba se rozpadnou nějaká manželství. Krachnou světové banky. Všechno je možné. Starý svět skončil a nový, plný podobných překvapení  se teprve rodí.“
„Tak tak,“ souhlasil Surikata, „nadchází nová doba.“
„Éra objevů Popovického montanistického superklubu,“ doplnil Pažout.
„S tím podzemním sadem byla ovšem spousta problémů,“ pokračoval Surikata. „Německé velení nejprve odmítalo pochopit, že existuje cosi jako fotosyntéza a že stromky, k tomu aby plodily,  potřebují světlo. Hodně světla.  Trvalo přes dva měsíce, než byla do podzemního sadu zavedena elektřina a žárovky nahradily původní hřbitovní svíčky. Zcela špatně bylo vyřešeno i opylování květů. Jednou dokonce dodavatelská firma namísto višní  dodala k výsadbě mladé smrčky. Zkrátka tenhle nadějný velkolepý projekt měl tolik chyb, že první skleničku zavařeniny vyprodukoval až týden poté, co Paulus u Stalingradu kapituloval.“
„Takže to všechno bylo zbytečné?“ zeptal se roztřeseným hlasem Pažout.
„Pro hitlerovské Německo jistě ano,“ potvrdil Surikata. „Nicméně já si myslím, že žádný objev, ať pozitivní či negativní,  není zbytečný.  A je jen na nás, jak s ním naložíme. Podívej, ta višeň už pučí.“
A oba  vědci se dojatě sklonili k rašícímu stromku.

Americký plukovník John Fitts alias německý sturmfuhrer Erns Konig.  Porovnáme-li Prajzlerovu a zároveň i Surikatovu verzi, není vyloučeno, že šlo o jednu a tutéž osobu, pracující pro obě strany válečného konfliktu. Nicméně informace o této historické postavě jsou velmi sporadické. Ví se s určitostí, že se v dětství pod jménem Horst Fuchs angažoval v německé dětské organizaci Junge Mitchurin, kde ale nijak nevynikl. Historikové mu kladou za vinu prosazování nesmyslně šetrných postupů při podzemním pěstování višňových stromů – například příkaz používat namísto elektrického osvětlení svíčky z blízkého hřbitova.