„Objevil jsem na pravém břehu Berounky zapomenutou podzemní nacistickou továrnu se zajímavou historií,“ pochlubil se Surikata Pažoutovi i Kašimu a nenápadně sledoval, jaký na ně tak nečekaná zpráva udělá dojem.
„To je toho,“ pravil Pažout, “ já zrovna včera našel naprosto tajnou chodbu, která vede od Klabavy na neznámé místo.“

Pažout a Elvíra  v podzemní továrně na kraji Tomáškova lomu

„Jsi si jist, že je to místo, kam chodba vede, skutečně neznámé?“ ožil Kaši, „můžeš se za to zaručit?“
“Neznámé místo spolehlivě poznám,“ nafoukl se Pažout. „A když říkám, že je neznámé, tak takové opravdu je a ne, že není.“
„Chodba vedoucí na neznámé místo je kravina,“ ozval se Surikata, “naopak taková tajné nacistická podzemní továrna…“
„Měli bychom tu chodbu prozkoumat a neznámé místo učinit známým“ skočil Surikatovi neomaleně do řeči Kaši. „Je ta chodba zamřížovaná nebo nějak jinak neprostupně zajištěná?“
„Není,“ odpověděl Pažout, „lezou do ní malé děti. Pozoroval jsem je. Zalezou dovnitř a za půl hodiny až hodinu pobledlé vyběhnou ven a utíkají pryč.“
„Chodba, do které lezou malé děti není hodna toho, aby ji zkoumali odborníci našeho formátu,“   namítl Surikata. „Pojďme se vydat do té nacistické továrny. Nikdo o ní neví a dá se až k ní zajet autem.“
„Bylo by dobré zjistit, co ty děti v chodbě u Klabavy vyvádějí a vysledovat, zda chodí až na to samotné neznámé místo anebo se z nějakého důvodu vracejí k východu, ještě než k němu dorazí,“ mínil Kaši, zcela ignorující úžasnou nacistickou továrnu na pravém břehu Berounky, ke které se dá pohodlně zajet autem. „Pokud děti na neznámé místo nedojdou, je možné, že je cestou něco vystrašilo.“
„A kdo zaručí, že když půjdeme dovnitř my, nevystraší to „něco“ i nás?“ vznesl vážný dotaz Pažout.
„My máme přece, jak se říká, pro strach uděláno,“ chlácholil Pažouta Kaši, ale moc přesvědčeně to neznělo.
„Půjdeš dovnitř do té chodby, co vede na neznámé místo, první, viď?“ vyzvídal na Kašim Pažout.
„Vlastně ani ne,“ odvětil opatrně Kaši, “myslel jsem, že v našem čele bude udatně kráčet sám veliký Surikata, nerad bych ho o takovou poctu připravil.“
„Nestojím o takovou pochybnou poctu,“ namítl zatvrzele Surikata, „lézt do pitomé chodby u Klabavy, o které se neví, kam vede a v které pobíhají děti. Objevil jsem zapomenutou podzemní továrnu a pokud někam půjdu, tak pouze do ní. A to jsem ještě ani neřekl, že součástí té továrny je i malé polní krematorium.“
„Opravdové krematorium?“ ožil Pažout. „To mne na mou věru zajímá a rád bych takovou věc shlédnul.“
„Najednou,“ děl trpce Surikata. „Najednou bys moji továrnu rád shlédnul, jakmile jsi slyšel, že je v ní polní krematorium. Samotná továrna ti nebyla dost dobrá. Je vidět, že jsi více, nežli montanista, bývalý zaměstnanec krematoria a funebrák.“

Chodbice vedoucí do podzemního krematoria, které patřilo k podzemní továrně

„Pamatuju, kdy jste na moje bývalé povolání bývali hrdi,“ poznamenal smutně Pažout.
„Ano,“ zjihl Surikata. „Bylo to v dobách, kdy vznikaly rozličné montanistické spolky a jejich členové se snažili ostatním ukázat, kterak si při lezení do podzemí počínají zodpovědně. Jedni se chlubili, že mají ve svém teamu zdravotní sestru, druzí policistu, jiní zas dokonce hasiče či lékaře.  Když nás někde potkali, rudli hanbou, protože my měli mezi sebou profesionálního funebráka, což bylo  při tom, co jsme podnikali, mnohem praktičtější.“
„Byly to nádherné časy,“ zaslzel dojetím Pažout.
„Byly,“ souhlasil Surikata. „Vzpomínám také, že tak zvaná Žebrácká parta s sebou tahala porodní asistentku, protože její předák měl utkvělou představu, že je těhotná žena a že na každé výpravě zcela nečekaně porodí.“
„Pamatuju si na to,“ podotkl Kaši. „Rok na to, krátce, než skončil na psychiatrii, se zas domníval, že je kuna skalní a sháněl do svého spolku, pro případ, že by se mu v podzemí udělalo špatně,  nějakého veterináře.“
„Jo jo, žebrácká parta, kdepak je jí konec,“ povzdechl si Pažout a jeho tvář se roztáhla v širokém úsměvu.
„Ono s tím funebrákem to nebylo zas tak ideální,“ připomněl Kaši. „Pamatuju, jak Surikata spadl na Hroudě po hlavě do hloubení a tys ho, coby odborník, označil za mrtvého.Ale když jsme podle tvých pokynů vyhrabali mělký hrob a Surikatu ho do něj napůl  zahrabali, začal se hýbat a mluvit.“
Pažout se zamračil a dávnou situaci nekomentoval. „Já bych se na tu chodbu u Klabavy i vykašlal,“ pravil,“ ale slíbil jsem rokycanskému arcibiskupovi, že ho tam vezmu s sebou.“
„Rokycanského arcibiskupa bude daleko víc zajímat zapomenutá podzemní nacistická továrna se zajímavou historií a vlastním krematoriem, než přiblblá chodba, v které si hrajou nějací haranti,“ přesvědčoval Pažouta Surikata. „Uvidíš, že když mu tu továrnu namísto dozajista naprosto nezáživné chodby  ukážeš, zmíní se o tobě pochvalně na nedělním kázání.“
„Nu dobrá, dobrá,“ bručel  Pažout, „Pojedem tedy do továrny.“

Pažout, Elvíra a Waki před otvorem dop topeniště podzemního krematoria

Druhý den, kolem čtrnácté hodiny však rokycanský arcibiskup na domluvené místo srazu nedorazil.
„On říkal,“ omlouval preláta Pažout, “že ho nějaká debilní továrna s krematoriem ani trochu nezajímá a že půjde raději sám beze mne do té chodby u Klabavy. Nicméně, dal mi s sebou svůj náhradní oblek a kdyby ta továrna byla zajímavá, mám se v tom hábitu vyfotit sám a fotku mu přinést.“
A Pažout významně potěžkal igelitovou tašku, v níž mohlo zvědavé oko zahlédnout pečlivě složený ornát s pluviálem, štolou a bělostnou albou.
Waki s Elvírou uznale kývaly hlavami a v duchu zvažovaly, kterak se poněkud tělnatý Pažout do roucha poměrně subtilního arcibiskupa navleče.
„Tohle,“ mávl Surikata směrem k výrazné skalní stěně za železniční tratí, „je Tomáškov lom, cíl naší výpravy.  Pojďte za mnou.“
A Surikata, následován ostaními, zamířil do klenutého tunýlku vyraženého v železničním náspu.
„To už je ta továrna?“ zajímala se Waki.
„Ne,“ vysvětlil ochotně Surikata. „To je jen původní přístupová cesta do lomu. Hned jakmile se ocitnem na druhé straně tunýlku za kolejemi a vystoupáme po krátké svážnici do výškové úrovně trati, kterou právě podcházíme, ocitneme se u rozsáhlého podzemního objektu. Ani ten ale není kýženou podzemní továrnou, leč obyčejnou byť půvabnou kruhovou pecí, v které se kdysi pálil vápenec.  Továrna je na druhém konci lomu, blíže k Berounu.“
„Když pálili vápno, podpálili žábu,“ zanotoval Pažout povědomou melodii.
„Cože?“ zděsil se Kaši.
„To je místní lomařká píseň z počátku minulého století,“ řekl Pažout. „Když pálili vápno, podpálili žábu, když pálili cement, upálili bábu. Složil ji nějaký tetínský učitel a lomaři si ji celý den zpívali při práci jako kánon. Protože se jejich zpěv rozléhal široko daleko, obyvatelé Srbska nazývali Tomáškův lom lomem u upálené báby. Ten název nemá nic společného s barokními čarodějnickými procesy ale byl evokován opravdu pouze tou písničkou.“
„To je pravda,“ souhlasil Surikata, „v Tomáškově lomu nikdo nikdy žádné čarodějnice neupaloval. Ale když se podíváte směrem, kterým ukazuju, vidíte už komíny krematoria.“
„Opravdové kremační komíny,“ vydechl nadšením Pažout. „Ale nekouří,“ dodal zklamaně.

Klára z Montefalka, italská montanistka v prostorách kruhové pece

„Myslím, že nekouřily nikdy, “  řekl Surikata. „Historie té podzemní továrny i krematoria je poněkud zmatená. Celé to pochází z doby, kdy nacisté na protějším břehu v lomu zvaném „V kozle“ začali razit štoly podzemní továrny Kainit. Na Tetíně byla tehdy malá vojenská posádka a její kapitán měl z našeho pohledu zrůdný sen – chtěl být velitelem pracovního tábora. A protože nevěděl, jak takového cíle dosáhnout, vymyslel, že zbuduje vlastní podzemní továrnu s krematoriem, celé to pak předá Hitlerovi.  A vděčný  Hitler ho tam pak bezodkladně jmenuje do jeho vytoužené funkce. A jak si vymyslel, tak udělal. Zatímco na protějším břehu probíhaly na lokalitě Kainit velkolepé otvírkové práce, v opuštěném koutě Tomáškova lomu plnilo pár unavených vojáků s krumpáči velitelův sen a pod jejich rukama vyrůstala podzemní továrna, ničemná tak, až darmo mluvit. Když však bylo dílo hotovo, nepřijel si ho převzít Hitler, který měl zcela jiné starosti, ale místo něj dorazil ministr zbrojní výroby Albert Speer.
Tetínský kapitán mu cestou k lomu vylíčil, jak jeho  továrna bude ze svých moderních výrobních linek chrlit desítky tanků denně a když pak Speera zavedl do čerstvě vyrubaných prostor, kam by se vešlo tak maximálně deset šicích strojů, Speer jej nechal, aniž by si prohlédl krematorium, okamžitě suspendovat a internovat v berlínském ústavu choromyslných. A to byl konec podzemní továrny v Tomáškově lomu i konec pošetilých plánů jednoho kapitána. Ze všeho zbylo jen poměrně zachovalé torzo a to torzo si jdeme prohlédnout.“
„Moc krásně jsi to vyprávěl, Surikato,“ škytla Waki a dojetím se nahlas rozplakala.  Pažout s Kašim chvíli odolávali, ale pak se rozeštkali také.
„Hleďte, už jsme tady,“ utěšoval je Surikata, „přestaňte brečet. Jestli nás někdo pozoruje, bude si myslet, že jsme placená klaka a ne montanisté. Támhle je vchod do podzemní továrny, pojďme dovnitř.“
„To je ale maličká továrna,“ procedil mezi zuby opovržlivě Pažout, sotva se uvnitř trochu rozhlédl. „Dovedl bych si zde představit drobnou ševcovskou dílnu, ale rozhodně ne linku na výrobu tanků. Pojďme raději do toho krematoria.“
Vchod do krematoria byl nedaleko a sotva Pažout vlezl dovnitř, nápadně ožil. S uznalým mručením prohlížel klenbu pece, svědomitě kontroloval plnící otvory plameniště a zaujatě foukal do komínových průduchů.
„Tady se mi líbí, tady se vyfotím v ornátu,“ rozhodl a začal lovit v igelitce.
„Neměl by mít arcibiskup fialový ornát?“ zeptal se Surikata, hledě s údivem na šarlatové roucho a stejně barevný klobouk, které Pažout opatrně položil na zem.

Elvíra se v prostorách kruhové pece dobrácky posmívá Pažoutovi,  který zničil arcibiskupovi ornát na konkláve.

„Náš arcibiskup počítá s tím, že bude brzy jmenován kardinálem,“ odtušil Pažout. „A tak si nechal rovnou ušít příslušné roucho a na mně je, abych ho tady vyzkoušel. K čertu, do té pitomé alby se nenarvu.“
Ozvalo se hlasité rycnutí a na bělostné   albě se objevila dlouhá klikatá trhlina.
„A sakra,“ komentoval nehodu Pažout. „Já tušil, že se ten pitomej hadr roztrhne. A byl úplně novej. Arcibiskupa, až to uvidí, trefí šlak.“
„Ta trhlina je  jen na zádech,“ utěšovala Pažouta Elvíra. „Když v tom bude arcibiskup stát celou dobu čelem k věřícím, nikdo si toho nevšimne.“
„Když se slouží mše, arcibiskup klekává čelem k oltáři,“ odporoval smutně Pažout. „ Proto  to uvidí  každý, kdo má oči. Arcibiskup mne zabije.“
„Vždyť jsi před chvílí tvrdil, že arcibiskupa trefí šlak, tak jak by tě zabíjel,“ namítal Surikata. „V krajním případě se může tvářit, že má tu albu roztrženou schválně, protože se chce postit a zrovna v tom místě, které trhlina odkrývá,  se hodlá během půstu bičovat.“
Leč s Pažoutem nebyla řeč. Pokusil se zdvihnout ze země purpurový ornát, ale cosi tomu bránilo. Opět se ozval praskavý zvuk a polovina ornátu zůstala na zemi.
„Ty vole, vždyť na tom stojíš,“ zavyl nešťastně Pažout směrem k Surikatovi.
„Je tady tma, „ hájil se Surikata. „A hele, Waki ti sedí na kardinálském klobouku.“
„V tom klobouku chtěl jet arcibiskup na konkláve,“ naříkal Pažout, „tohle určitě nepřežije.“
„Nemá ti ho půjčovat,“ soudil Kaši. „Našel jsem na zemi kus rezatého drátu. Když s ním ty hadry sešijeme, nadělá v nich arcibiskup na konkláve ještě parády až dost a ty se v nich můžeš  klidně vyfotit.“
I když jsme ornát zadrátovali jak to jen ve ztížených podmínkách bylo možné, Pažoutovi už nic jeho dobrou náladu nevrátilo. Fotil se neochotně, pronášel ponuré sentence a bylo znát, jak moc obává chvíle, kdy bude vracet běsnícímu arcibiskupovi jeho roztrhaný kardinálský ohoz.

Pažout udělal zásadní chybu, když si od arcibiskupa půjčil ten nový kardinálský ornát. Je fakt, že ten hábit  vypadá působivě a důkazem je  i několik trampů, které jsme v lomu potkali.  Padli totiž před Pažoutem zcela spontánně  na kolena a dožadovali se, aby jim požehnal. Myslím, že byli dost nepříjemně překvapeni, když slyšeli, kam je domnělý kardinál posílá. Já sám bych ale nic podobného a tak cenného na výpravu do podzemí nenosil. Půjčil jsem si proto na akci Tomáškův lom  od dominikánského provinciála obyčejnou kutnu s kápí a přepásal ji prostým cingulem.  Nebýt toho, že mi ji Pažout omylem zapálil, když zkoušel tah kremačního komínu, chodím v ní dodnes.