„V prastarý časech, v dobách, kdy se lámaly věky, zrodila Bezejmenná hora v jedné z mnoha svých podzemních dutin či puklin zlo. A to zlo, uvězněné hluboko pod horou, zatím jen tiše dřímalo, a v nekončícím spánku bez procitnutí pomalu sbíralo síly. Ale jak století přecházela nad světem, tak zlo nerušeně rostlo, bobtnalo a mohutnělo až do doby, kdy lidé otevřeli Bezejmennou horu dlouhou štolou, protože je tam hnala touha po zlatě, jež hledali hluboko v jejích útrobách. Tehdy si zlo uvědomilo samo sebe, svou moc i sílu, probudilo se ze spánku a zjevilo v celé své velikosti a zlobě mužům, co ve štole pracovali.

Prostorná štola před upířím hrobem

Mužové, zachvácení dosud nepoznanou hrůzou, odhazovali kladiva a krumpáče, prchali ze štoly a hrůza a děs šly za nimi.  Pouze několika z nich se podařilo zachránit, ostatní se proměnili v bezkrevné cáry potrhaného masa a jejich kosti lemovaly cestu do nitra hory, kam je dovedla touha po bohatství.
Pověst o zlu pod horou se šířila krajinou jako morová nákaza. Těch několik horníků, kteří přežili, tiše a nepříliš ochotně mluvilo o velikém temném krvelačném přízraku, který se živí lidskou krví a neúprosně  kvůli ní, obdařen nadlidskou silou, vraždí každého, kdokoliv mu přijde pod ruku.
Tehdejší majitel panství byl v rámci možností osvícený člověk. Četl Rouseaua  víra v příšery pijící lidskou krev mu byla cizí. Vyslal do štoly pod Bezejmennou horou tucet biřiců v čele s kaprálem.
Výpravu přežil ze všech biřiců jen jediný – ten který se pro nevolnost opozdil u vchodu.  Z jeho vyprávění o tom, co se ve štole přihodilo, vyrůstala podoba strašlivé vraždící stvůry, bytosti, která ač vzhledem vzdáleně připomínala člověka, nemohla pocházet  z lidské krve.
Neblahý vývoj situace přesvědčil majitele panství o tom, že víra jeho předků v nadpřirozeno a temné démony nebyla tak pošetilá, jak se ještě nedávno domníval. Po krátké době uvítal ve svém sídle devatero svatých mužů  oděných v prostých vlněných pláštích s kápěmi. Jejich zbraní nebyly meče, ale svatá slova  a síla víry. Modlitby, které pronášeli, srazily přízrak na kolena a jejich moc jej zahnala zpět do podzemní pukliny, v níž se před věky zrodil. Přímo nad puklinou nechali svatí mužové vystavět kamenný náhrobek se znamením kříže a aby svatý symbol  zabránil démonu  v návratu na svět.“
„Nu a co?“ řekl Pažout, vyslechnuv Surikatův monolog.“Tuhle pověst mi vyprávěla moje stará chůva už v dobách, kdy jsem se  učil chodit.“
„Mně jí taky vyprávěla moje stará chůva,“ podivil se Surikata. „Třeba ji dodnes vyprávějí všechny staré chůvy svým svěřencům.“
„Možné to je,“ souhlasil Pažout,“ale ne všechny chůvy prozradí, kde  se ta Bezejmenná hora tyčí k nebi.“
„Mně to má chůva řekla,“ namítl Surikata, „asi až tehdy tušila, že vyrostu v slavného montanistu.“
„Mně to ta moje řekla taky,“ pochlubil se Pažout. „Je to prý …“ a Pažout si stoupl na špičky a pošeptal cosi Surikatovi do ucha.
„Přesně tam,“ potvrdil Surikata. „Že bychom se tam zajeli podívat, co je na tom pravdy?“
„Takže třeba v neděli?“ navrhl Pažout.
„V neděli,“ přitakal Surikata.

Jedna ze slepých odboček nikam – rozhodně ne k upírovu hrobu

V neděli odpoledne, přibližně ve čtrnáct hodin dvacet sedm minut zastavil ve vsi pod zalesněným kopcem automobil.
„Pod pojmem hora si představuju něco zcela jiného, než takový trapný kopeček,“ dal průchod svemu zklamání Surikata, protahující si ztuhlé údy. „Jestli o něm naše chůvy hovořily jako o hoře, obávám se, že ten strašlivý krvavý přízrak bude hadrová panenka pocákaná trochou šarlatové barvy.“
„Určitě je to ono,“ uklidňoval kolegu od volantu Kaši. „Však ti ten kopec už brzy bude připadat jako hora smrti, až se budeš plahočit na vrchol s batohem plným olověných akumulátorů.“
Surikata se zachmuřil.
„Tady na té nástěnce se píše, že jsou dnes v místní restauraci vepřové hody,“ upozorňovala Waki, hledíc mlsně na obecní vývěsku. „Možná bychom mohli štolu s pitomým upírem vynechat a jít se do té hospody podívat.“
„Ne, když už jsme sem jeli takovou dálku, chci vidět štolu s upírem,“ ozval se Kaši. „Vepřové hody můžeme navštívit potom, až vylezem.“
„Jenže až vylezem a jestli nás dole neroztrhá ten upír, bude na těch hodech už všechno dávno sežrané,“ prorokovala ponuře Waki, ale nikdo jí nenaslouchal, protože ostatní se už vydali úzkou lesní cestou vzhůru do kopce. Waki je s povzdechem následovala.
„Hody, hody, ovar, jitrnice, prejt, tlačenka. Pitomá štola, blbej upír.“ mumlala si cestou.
Až na samém vrcholku kopce se objevil zarostlý  jámový lom.
„Má chůva mi vyprávěla, že do štoly s upírem vede nějaká dlouhá betonová roura,“ rozpomínal se Pažout.
„Ta moje to také říkala a tvrdila, že ta roura má jen půl metru v průměru a do štoly se svažuje tak prudce, že kdo si do ní lehne, jede bez vlastního přičinění dolu rychle jak tryskové letadlo,“ dodal Surikata.
„Má chůva navíc ¨stále opakovala, že délka té roury je něco mezi osmi až deseti metry,“ upřesňoval Kaši.
„Nechcete se vrátit na ty hody?“ otravovala Waki.
„Ne,“ odpověděli ostatní sborem.
„Hele,“ támhleto je nejspíš ta roura, „ukázala Elvíra asi dvacet metrů před sebe, kde se v lomové stěně černal jakýsi kruhový otvor.
„No, fuj, to je ale ošklivá trubka,“ ulevil si Kaši, nahlížeje dovnitř. „Je  betonová, úzká, dlouhá, strmá a mokrá.“
„A to ještě na jejím konci číhá ten upír,“ dodala Elvíra.
„Pojďte na ty hody,“ opakovala Waki, „místo aby nás sežral upír, sežereme my vepříka.“
„Ne, polezem dovnitř,“ rozhodl Surikata. „Chci vidět náhrobek s křížem a sochu psa, který ho střeží.“
„Jakého psa?“ podivili se Pažout s Kašim, „o žádném psu naše chůvy nehovořily.“
„Vaše chůvy zřejmě nebyly příliš kvalitní nebo naopak byly málo výřečné,“ vysvětlil Surikata. „Prostě kus od náhrobku leží zakletý kamenný pes, který slouží jako další pojistka, kdyby se upír osvobodil a přemohl svatou sílu kříže na náhrobku.“
„Ten pes by temný přízrak roztrhal?“ zajímalo Elvíru.
„Ne, ten pes by ožil a upíra znovu zaklel,“ objasnil Surikata.
„To je skvělé,“ volal Pažout, „budu si toho zakletého psa-zaklínače moci pohladit?“
„Budeš,“ souhlasil blahosklonně Surikata a od té chvíle nemohlo už Pažouta od návštěvy štoly nic odradit. Kaši
vytáhl lano, zručně je upevnil k nejbližšímu stromu a volný konec shodil do roury.
„Jdu první,“ zvolal a zaplaziv se do trubky, zmizel kdesi za jejím mírným ohybem.
„Hele,“ tohle je ale úplně blbá historka, normálně umírám nudou,“ podotkla Waki k Surikatovi. „Neco tak pitomého
jsem dlouho nečetla.“
„Jak úplně blbá historka?“ urazil se Surikata.
„Totálně blbá,“ opakovala Waki.
„Když se ti nelíbí, tak holt s námi nepůjdeš dovnitř a budeš čekat venku,“ varoval Surikata. „Už tě z našeho
příběhu škrtám.“
„A co tady venku budu dělat?“ tázala se zaraženě Waki. „Můžu jít zatím na ty vepřové hody?“
„Ne, je to můj příběh, nemůžeš ho ovlivnit.“ odsekl Surikata. „Teď zrovna to tu píšu – zůstala sedět u vchodu,
lilo jako z konve a dešťová voda jí  mrzla na hlavě, tvoříc  na jejích vlasech slušivou ledovou helmu.“
Pažout s Elvírou se zatím úspěšně zanořili do trubky a ven byly slyšet pouze Pažoutovy zlostné nadávky, jak se
někde v úzké rouře zasekl.
„Nemohla bych mít alespoň deštník nebo kapuci?“ ošívala se Waki před rourou, ale Surikata už zalezl za Pažoutem a
neslyšel ji.
„Idiot,“ ulevila si Waki a zasmušile pozorovala, jak jí celou pomalu pokrývá ledová krusta.

Naši badatelé si občas rádi zahrají stínové čínské divadlo

Když se Surikata vyplazil na konci roury do veliké podzemní prostory, čekal tam už na něj zbytek výpravy.
„Támhle na konci  sálu, v němž stojíme, je štola, která vede na křižovatku, z které odbočují tři chodby,“ hlásil
Pažout. „Nevíme, kterou se vydat. Neradila ti, Elvíro, tvá stará chůva, kterou cestou máš k tomu hrobu
pokračovat?“
„Já měla mladou a akční chůvu,“ ohradila se Elvíra. „Ne nějakou babiznu, jako vy tři. Vyprávěla mi jen o tom,
jak dělala markytánku Napoleonovi.“
„Půjdeme rovně,“ rozhodl Surikata. „Přímá cesta prý vede  do pekel a je tedy možné, že i k dávnému démonovi.“
Přímá cesta se na chvíli  nepříjemně snížila, ale pak znenadání vyústila do rozlehlé prostory, která se částečně
ztrácela v mlze.
„Jdeme správně,“ liboval si Pažout,“ zrovna takhle mi to chůva vyprávěla. Říkala, že na konci téhle dobývky stačí
přelézt dva závaly, jimiž se tehdy démon, cítě, že se blíží jeho konec, snažil svatým mužům zahradit cestu.
A  pak už jsme přímo u toho kamenného zakletého psa a upírova hrobu.“
Závaly tvořila jílovitá hlína, sahaly téměř ke stropu. Když je Elvíra s Kašim, Surikatou, Pažoutem  a divným
pocitem v srdcích ( přece jen se dotýkali čehosi, co stvořila  ruka nemrtvého) přelezli, ocitli se v další,
o něco menší prostoře, v jejímž středu podepíral strop mohutný pilíř.
„Hele, támhle je ten zkamenělý zakletý pes zaklínač,“ upozornil Pažout, ukazuje dopředu před sebe k patě sloupu.
A co myslíš, vážený náhodný čtenáři těchto stránek? Byl tam ten pes nebo nebyl?
Samozřejmě, že byl. Ležel na břiše, jakoby odpočíval, v jeho kamenných očích se však přesto blýskala bdělost, která se snoubila s ostražitostí a věrností.
Nevím, milý čtenáři, zdalis někdy viděl psa a dovedeš si takové zvíře představit. Prozradím proto, že pes je čtyřnohé zvíře s ocasem a vypadá trochu jako bernardýn. A jestli nevíš, jak vypadá bernardýn, tak je to prostě takovej dost velkej pes.
Tak u toho psa teď stáli Surikata, Kaši, Elvíra a Pažout a věděli, že upírův hrob je nedaleko, hned za tím pilířem.
„Půjdete se někdo podívat za ten sloup, jestli tam ten hrob opravdu leží?“ ptal se Surikata, který sice nezná bázně, ale k  hrobu, pod kterým leží nevyzpytatelný upír se mu přece jen nechtělo.
„Já teď musím drbat toho zakletého psa za ušima, nikdo ho nepodrbal celé věky,“ vymluvil se Pažout a hned začal
kamenného a neuvěřitelně špinavého čokla drbat, jak šílený.
„My ho také musíme drbat a láskyplně hladit,“ volali Kaši s Elvírou a nacpali se k Pažoutovi. K upířímu hrobu se zjevně nikomu nechtělo.
„Holt nezbývá, než povolat zpět Waki, jestli se dokáže vyprostit zpod toho ledu, co na ní namrzl,“ usoudil Surikata. „Změníme trochu linii našeho příběhu.“
Dalších pět minut se nedělo nic, jen Pažout, Kaši a Elvíra se navzájem odstrkovali od psa, který se již od samého hlazení zahřál tak, že se z něj kouřilo. Pak chodbou problesklo světlo čelovky a v objevila se Waki, z které pořád opadávaly kusy ledu.
„Kreténe,“ přivítala přátelsky Surikatu.
„Potřebujeme, aby ses došla podívat za roh,“ řekl Surikata. „Naše chůvy nám vyprávěly, že prý tam roste úžasná květina, jakou svět neviděl. Zašli bychom tam samozřejmě sami, ale musíme hladit tohohle psa.“
Waki pokrčila rameny a klopýtavě, jak jí jen promrzlé údy dovolovaly, se vydala za pilíř. Ozval se pronikavý výkřik a dutý úder, jako by něco těžkého upadlo na zem.
„Asi tam ten hrob opravdu je,“ usoudil Pažout a přestal hladit psa. „Tak co, nepůjdeme radši pryč?“
„A tu Waki tam chcete nechat napospas upírovi? Co když zlomí moc kříže, vyleze zpod náhrobku a pokouše ji?“ zdráhal se opustit přítelkyni Kaši.
„Taky ji může podrápat. Slyšela jsem, že upíři mají strašlivě přerostlé nehty,“ přidala se Elvíra.
„To jako chcete, abychom se tam šli podívat, co se stalo?“ zhrozil se Surikata.
„Nemusíme všichni, stačí, když půjdeš ty,“ volali ostatní, „krále montanistů se třeba upír zalekne.“
„Ještě jsem nehladil psa, ať jde Kaši,“ naléhal Surikata.
Kaši, vida, že není zbytí, obešel pilíř a vrátil se z druhé strany zpátky.
„Upír tam není,“ hlásil, „a Waki leží na zemi. Buď je mrtvá či omdlelá, na smrt opilá anebo jen pokojně spí.“
„Zkoušel jsi s ní zacloumat?“ zajímal se Pažout. „My na záchrance, když nás zavolají k někomu, kdo leží na zemi, tak s ním vždy cloumáme.“
„Nezkoušel,“ přiznal Kaši. „Napadlo mne, že může být zakletá a bál jsem se, aby kletba nepřešla i na mne. Musíme se poradit o dalším postupu.“
Ale než stačila naše čtveřice usednout k poradě, ozvaly se zpoza pilíře těžké vzdechy, hned nato dávivé zvuky, pak jakési šramocení a nakonec se zpoza pilíře vypotácela pobledlá Waki.
„Je tam nějaký hrob,“ vykoktala, „leknutím jsem s sebou šlehla.“
„A tu úžasnou květinu, jakou svět neviděl, jsi tam nespatřila?“ chtěl vědět Pažout.“Nebo aspoň upíra?“
„Ne, jen hrob,“ rozpomínala se Waki. „A v blízkosti toho hrobu jsem cítila takovou podivnou tíseň. Bylo mi, jako by mi cosi obrovského, temného a zlého vrazilo ruku do chřtánu, ta ruka mi projela až k srdci a to mi rozmáčkla jak shnilé rajče. Fuj.“
A vyčerpaná Waki se s úlevou obkročmo posadila na zkamenělého psa zaklínače.

Zkamenělého zaklatého psa všichni hladili  jak pitomí

„Upír zjevně pořád žije, byť je oslabený,“ usoudil Surikata. „Je možné, že náhrobek někdo poškodil a jeho deska s křížem již netvora nepoutá tak pevně, jako v dobách, kdy ji svatí otcové zhotovili. Musíme tam jít a opravit ji.“
„Musíme hlavně hladit toho psa, nikdo ho nehladil stovky let,“ oponovali Kaši, Waki, Pažout a Elvíra. „Když ho nebudeme hladit, bude smutný.“
Surikata si hluboce povzdechl a vydal se sám za pilíř.
„Na náhrobní desce je prasklina,“ řekl ponuře, když se vrátil. „Cítím z ní nekonečnou zášť a nesmírné zlo, které vyvěrají z hlubin. Ucpal jsem puklinu jílem, ale je třeba ho zhutnit, nejlépe udupat. Nemám k tomu již sílu, to zlo nad puklinou ze mne vysálo veškerou energii.“
A vysílený Surikata se svalil na psa hned vedle Waki.
„Tak já to tam udupu,“ rozhodla se Elvíra, „Pokud tím mám zachránit svět nebo alespoň jeho část, ráda takovou věc udělám. A kdyby chtěl jít někdo se mnou, budu moc ráda.“
Všichni dělali, jako že neslyší a tvářili se, že je třeba čím dál tím usilovněji hladit zakletého psa.
„Tož já jdu,“ dodala Elvíra s nadějí v hlase, ale nikdo se nepohnul.
A tak se Elvíra udatně a neohroženě vydala za pilíř, vyspravit náhrobní desku nad upírovým hrobem, aby tím zachránila zemi od zkázy. Její drobná postava zašla za pilíř a zmizela.
„Šlapat po upířím hrobě může být velmi, velmi nebezpečné,“ připustil Pažout. „Ostatně hladit zakletého psa také vyžaduje nesmírnou odvahu. Má stará chůva mi říkala, že když se vysloví mocné zaklínadlo, zakletý pes ožije a vycení zuby.“
„A svěřila ti chůva text toho zaklínadla?“ vyzvídal Kaši.
„Samozřejmě,“ odtušil Pažout, „je to velmi mocné univerzální zaklínadlo a znělo hudry-hudry.“
„Aha,“ ušklíbl se Kaši. „Hudry-hudry,“ zařval na zakletého psa z bezprostřední blízkosti.
Kamenné zvíře se ani nepohnulo, zato zpoza pilíře vyšla Elvíra.
„Nehlaďte furt toho čokla,“ osopila se na zbytek výpravy, „vždyť už jste mu ulomili obě uši. Náhrobek je opraven a svět pro pár nejbližších století zachráněn.“
„Tak to už můžeme konečně na ty vepřové hody,“ vzpomněla si Waki a skupina se vydala zpět k betonové rouře, aby to prokleté místo opustila.

Elvíra opravuje trhlinu v náhrobku upířího hrobu

Kaši, slavný montanista:  Sotva jsme vyřídili upíra a každý si ještě jednou pohladil zakletého psa, vylézali jsme hbitě trubkou na světlo, abychom se mohli vydat do hospody na zmiňované vepřové hody.  Surikata přitom vylezl tak rychle, až z trubky vyletěl jako šíp, přelétl celý lom a zapíchl se hlavou do hromady písku na jeho protějším konci. Vpadalo to, jako když v cirkuse vystřelují nějakého pošetilce z kanónu. Jakmile  jsme ho z té hromady po nějakém čase vytáhli, plival chvíli písek z úst, která při letu zapomněl zavřít a pak řekl,  že si dráhu špatně vyměřil, protože měl v úmyslu doletět až do hospody a to přímo za stůl s ovarem. Takový je Surikata bohatýr.