„Koupil jsem včera v bazaru krásnou mosaznou kadidelnici. Prodavač, který mi ji prodával, mi takovou koupi velice chválil a pravil, že právě tato kadidelnice se vyznačuje mimořádnou funkčností a elegantním ozdobným vzhledem, umocněným navíc bohatým ornamentováním a několika velkými barevnými i zaručeně pravými drahokamy z olovnatého skla,“ pochlubil se Surikata.
„Cože?“ vyděsil se Pažout.

Slavný montanista Surikata objevuje Ingeboržiny ostatky

„Říkám, že jsem koupil nádhernou kadidelnici,“ zopakoval Surikata, „nechápu, co Tě na tom tak vzrušilo.“
„Co budeš dělat s kadidelnicí?“ nechápal Pažout. „Proč si radši nekoupíš pár tužkovek do čelovky, abys při každé výpravě nemusel na ostatních žebrat, aby ti půjčili nějaké světlo.“
„Koupil jsem kadidelnici proto, že ji s sebou budeme nosit do podzemí a budeme v něm všechny prostory vykuřovat,“ vysvětloval trpělivě Surikata.
„Proč bychom v podzemí vykuřovali?“ vrtěl hlavou Pažout, „copak jsme faráři?“
„Faráři sice nejsme,“ přiznal Surikata, „ale v podzemí, kterém mám na mysli, budeme hledat ostatky dávno zemřelého světce a  nemůžeš popřít, že k tomu se kadidelnice náramně hodí.“
„Ostatkům, byť světcovým, je naprosto jedno, jestli vykuřuješ s kadidelnicí či nikoliv,“ mínil Pažout s převahou bývalého obřadníka pohřebního ústavu.
„Ostatkům možná,“ odsekl Surikata, „ale bude-li se poblíž nich vyskytovat světcův duch, situaci to zcela mění.“
„To je pravda,“ souhlasil Pažout, „co jsem slyšel, duchové vůni kadidla milují. A čí že to ostatky půjdeme hledat?“
„Půjdeme hledat ostatky světce, o kterém jsi možná ve svém životě nikdy neslyšel,“ vysvětloval Surikata.
¨Já, že bych neslyšel o některém ze světců?“ urazil se Pažout. „Jsem přímo expert na světce a jejich pohnuté životy.“
„Jeden světec se jmenuje Tibia Perpetua,“ znáš jeho osud?“ tázal se lstivý Surikata.
„Samozřejmě,“ lhal udatně Pažout,“  jde o barokního faráře ze svatogothardského průsmyku, jež vroucími modlitbami obrátil na útěk smečku vlků, která se chystala napadnout jeho farníky.“
„Tibia Perpetua byla žena žijící v Africe za vlády císaře Septima Severa,“ postavil nemilosrdně Pažouta před kruté zrcadlo pravdy Surikata. „Neznáš nic,“ dodal zklamaně.
„Spletl jsem se. Měl jsem na mysli Tibia Perpetua, který byl muž a žil mnohem později,“ mumlal zahanbeně, leč zcela nepřesvědčivě Pažout. „
„A zaháněl vlky vroucí modlitbou, já vím,“ odvětil posupně Surikata. „Takovou pitomost jsi viděl leda v polském televizním  filmu o panu Volodyjovském a vlky tím způsobem zahnala jeho snoubenka.“
Pažout sklonil hlavu, mlčel a výraz jeho tváře vypovídal o hlubokém studu.
„O svaté Ludmile jsi slyšel, ne?“, slitoval se nad kolegou Surikata.
„Samozřejmě,“ ožil Pažout, „uškrtili ji  varjagové Tunna a Gommon její vlastní šálou na tetínském hradě.“
„Pravdu díš,“ souhlasil Surikata,“ potom je ti možná známa i její věrná družka Ingeborg zvaná dánská. Podle berounské pověsti bránila Ludmilu před varjagskými katany a sama to zaplatila svým mladým životem.“
„Něco jsem o tom slyšel,“kokal nepřesvědčivě Pažout, ale nejistota, s níž tato slova pronesl, jej vzápětí usvědčovala ze lži.
„Nešťastnou Ingeborg proklál nelítostný Tunna krátkým mečem,“ pokračoval Surikata, „a když pak spolu s Gommonem Ludmilu zbavili života, shodili bezvládné Ingeboržino tělo z tetínské skály.“
„Chudák Ingeborg,“ politoval dánskou oběť varjagského běsnění Pažout a zakousl se do salámu, který vytáhl z batohu.“Musela se dole pod skálou rozbít na kaši.“
„Nerozbila se,“ pravil Surikata. „Ingeborg byla  zbožná dívka a téměř světice. Když ji Varjagové shodili dolu,nebyla ještě úplně mrtvá. Rozpřáhla ruce a vytvořila tak během pádu siluetu kříže, což pohanské Varjagy rozlítilo. Vítr ji uchopil a odnášel její lehké, tělo na východ.“
„Tomu nevěřím,“ namítl Pažout, „ať je lidské tělo sebelehčí, padá rovnou dolu jak kámen.“
„Nejtěžší částí člověka jsou jeho hříchy,“ děl poučně Surikata, „a Ingeborg žádné neměla. Proto si s ní milosrdný vítr, který ji nadnášel, mohl lehce pohrávat a pohazovat. Občas nechal krvácející dívku chvílemi klesnout až k samé chladivé vodní hladině, ale vzápětí jakoby změnil názor,  vynesl ji vysoko nad skály, které lemují řeku pod Tetínem. Oba Varjagové zaujatě sledovali, kterak se Ingeborg pomalu vznáší nad řekou  a vzdaluje se směrem k Srbsku.  V tu chvíli  zalitovali, že nemají po ruce luk a šípy, které by za dívkou vyslali, aby tak vyjádřili s tímto stavem svou nelibost. Po chvíli se jim však Dánčino tělo ztratilo za říční zátočinou a Tunna s Gommonem se vrátili ke své práci.
Vítr patrně usoudil, že si s Ingeborg  již dostatečně pohrál a  položil ji  do trávy před nedalekým skalním útesem tak šetrně, že jí nepřivodil žádné zlomeniny ani jiná zranění. Smrtelně znavená dívka se z posledních sil zvedla a potácivým krokem se vydala ke vchodu do temné chodby, která ústila pod skálou. Klopýtala v ní kupředu tak dlouho, až od vchodu přestalo probleskovat světlo. Šat jí ztěžknul krví z rány po meči, přerývaně dýchala a ze všech sil přemáhala mdloby. Pochopila, že umírá. Udělala poslední krok do prázdna a ucítila, že se padá kamsi dolu, ale nebylo to nepříjemné, připadalo jí, jako by se nořila do hluboké kádě s teplou vodou a pozvolna se v ní rozplývala. Rukama se zachytila jakési chatrné kamenné zídky, ta se rozvrátila a hroutící se kameny pohřbily tělo, jehož duše právě opustila tento svět. Gommon poněkud opožděně, téměř navečer, poslal několik mužů se psy, aby prohledali břeh, kde mu dívka zmizel az očí, ti se však vrátili s nepořízenou.“
„A to jsi slyšel kde,“ zareagoval Pažout.
„Téměř doslova stejně je to vyprávěno v Berounským pověstech hluchoněmého kantora z šestnáctého století,“ odsekl Surikata.

Ingeborg je opět po více, než tisíci letech znovu na světě

„A co my s tím,“ nechápal Pažout.
„To je přece jasné, co my s tím,“ opáčil Surikata.“My do té chodby vlezeme, Ingeboržiny pozůstatky v ní najdeme a prozkoumáme.“
„To by mohlo být zajímavé,“ připustil Pažout.
„Je to zajímavější, než si myslíš,“ lákal Pažouta Surikata.  „Očití svědkové z těch dob totiž tvrdili, že mrtvou Ingeborg náhodně potkávali na různých místech a v rozličných obdobích, jako by pro ni čas neexistoval. Naposled byla podle důvěryhodných pramenů spatřena jako zavržená manželka francouzského krále Filipa Augusta. Její nelehká pouť po tomto světě se ukončila roku 1236 v  klášteře Saint-Jean-en-l’Isle u Corbeil, který nešťastná královna dříve založila. Tím se její osud zřejmě naplnil a od té doby ji na tomto světě nikdo nepotkal. Pokud ovšem její pozůstatky v té štole najdeme, stojí varianta, že Ingebord svržená z tetínské skály  putuje mimo čas a prostor do Corbei, na dosti chatrných základech.“
„Hledat ostatky zbožné dívky ve staré štole je ta nejlákavější činnost pro každého montanistu,“ prohlásil nadšeně Pažout.
„Rozhodně je to plodnější a důstojnější, než trčet v Národním technickém muzeu na semináři z dějin hornictví, „dodal Surikata.
„Ta nepochybně,“ souhlasil Pažout. „A kdy půjdeme ty ostatky hledat? Zítra?“
Den nato procházela trojice hledačů ostatků levý břeh Berounky a zodpovědně nahlížela do každé díry.
„To máme Vitáčkovu štolu, Barrandovu jeskyni a Alcazar,“ meldoval Surikata. “ Ani jeden z těchto objektů se mi nelíbí. Barrandova jeskyně je vysoko nad řekou, tam by smrtelně raněná Ingeborg nelezla. Alcazar byla původně tajná německá podzemní továrna a proto ji nacisté bedlivě střežili. Myslím, že by si stráž u vchodu potácející se dánské šlechtičny určitě všimla a zabránila jí ve vstupu. Zbývá Vitáčkova štola, ale ta je tak šeredná, že se mi do ní nechce lézt.“
„Jo jo, pečlivě vedený seriózní odborný průzkum není lehká věc,“ povzdech si Pažout.
„Nemohl tu Ingeborg odnést vítr až támhle dva kilometry za roh té skály?“ uvažovala Elvíra, „tam je přece taková prastará tajemná a snadno přístupná štola.“
„Dá se k ní dojet autem?“ zeptal se naprosto otráveným hlasem Surikata.
„Zastavíš asi sto metrů od vchodu,“ uklidňovala slavného montanistu Elvíra.
„Tak tam ještě sjedem,“ uvolil se Surikata, neskrývaje přesto nad takovým činem naprosté zhusení.“Je přímo neuvěřitelné, jak my se pro tu vědu dokážeme obětovat. Jiným stačí, aby se navlékli do nepadnoucí hornické uniformy a domnívají se, že je takový čin opravňuje oslovovat význačné badatele výrazem kolego. Zato my tu dřeme jak koně a uznání veskrze žádné.“

Ingeborg měla být přenesena do Národního technického muzea, aby oživila  seminář z dějin hornictví

Po chvíli auomobil zastavil na malém plácku před nevysokým skalním útesem.
„Štola ústí zcela nenápadně támhle za tím křoviskem,“ ukázala Elvíra směrem, kde kde výhružně trčel odporně hustý prales z trnitých šípkových růží.
„Když už jsme tady, tak tam vlezem,“ děl rozhodně Surikata, leč nehýbal se, takticky vyčkávaje, nepůjde-li dovnitř někdo před ním.
„Vy myslíte, že tam ta Ingeborg ještě bude?“ ozval se Pažout značně pochybovačným tónem.
„Je to velmi pravděpodobné,“ pravil kategoricky Surikata, měře pohledem trasu od tetínského hradu na plácek k autu.
„Tak já jdu první,“ rezignoval s povzdechem Pažout a začal se s odporem nořit mezi trnité větve.
Štola, vyražená ve světlém vápenci, vedla dlouho rovně, pak zvolna zahnula doleva. Kroky probouzely ozvěnu, kdesi vzadu kapala pomalu voda. Po stu metrech se zrakům tří badatelů zjevila nevelká prostora, z které odbočovaly dvě chodby.
„To je pohřební komora svaté Ingeborg,“ prohlásil Pažout, „a támhleten veliký kámen je určitě náhrobek.“
„Blbost,“ odmítal neoblomně Surikata,“Ingeborg spadla do jámy a zasypaly ji kameny, o žádném náhrobku není nikde ani zmínka. A protože legendy všechno zveličují, předpokládejme, že nespadla ani do jámy, ale jen do nějaké mělké prohlubně a pak na sebe strhla lajdácky vyskládanou zakládku. Místo, které by tomu odpovídalo, je támhle.“
A Surikata ukázal do levé chodby, napůl zasypané kameny, které byly nejspíš původně navršené u stěny.
„Ten tvůj kámen navíc ani jako náhrobek nevypadá, i dítě pozná, že je to obyčejný balvan. Na náhrobku přece obvykle leží květiny. Vidíš snad na tom kameni alespoň jedinou uschlou kytku?“
Pažout kámen pečlivě prozkoumal, ale po květinách nenalezl ani stopu.
„Mohl je odnést netopýr,“ hudral nepřesvědčeně. „Slyšel jsem, že samci vrápenců často poletují s květinou v ústech, aby se zalíbili samičkám.“
Ale Surikata už stál na místě, které označil a odebíral jeden kámen za druhým. Pažout rezignoval a s rukama v kapsách pozoroval jeho systematické počínání.
„Ty, hele,“ vyhrkl po chvíli.
„Co je?“ neobtěžoval se Surikata ani zdvihnout hlavu.
„Támhle čouhá nějaká ruka,“ ukazoval Pažout do míst, kde Surikata zrovna operoval a kde zpod kamenů a hlíny vykukovaly jakési kosti.
„No to je bomba,“ nevěřila svým očím Elvíra. „Máme svatou Ingeborg. Opravdu je to kostra ruky i s prstama. Vstoupíme s ní na semináři z dějin hornictví, ať to má nějakou úroveň.“
„Ukaž, jako bývalý zaměstnanec pohřebního ústavu, naši Ingeborg odborně vyprostím,“ rozhodl Pažout. Odstrčil Surikatu a uchopiv zetlelou ruku, počal ji tahat jako dědek řepu.
„Co blbneš?“, vyjel Surikata,“vždyť naší Ingeborg tu ruku utrhneš.“
„A co bys asi dělal na mém místě, chytráku?“ odsekl Pažout, “ odkládaje opatrně urvanou kostru paže stranou.“
„Odebral bych všechny ty kameny a pak kostru vyzvedl vcelku,“ rozumoval Surikata.
„Tak jdem na to, souhlasil Pažout.
Kameny ubývaly a místo prastaré tragédie se pozvolna odkrývalo. Užaslým zrakům tří badatelů se zvolna zjevovala kostra dávno zavražděné mladé ženy, lebka s zachovalým chomáčem zrzavých vlasů na ně vyčítavě hladěla prázdnými očnímu důlky.
„Tak, zkusíme ji vyzvednout,“ rozhodl Surikata. „A sakra, ta lebka nedržela na krku.“
„Bože, ty jsi debil,“ rozhorlil se Pažout,“utrhnout svaté Ingeborg hlavu.“
„Ingeborg vlastně ani nebyla svatá, jen založila klášter, a já jí tu hlavu uškubnout nechtěl. Nějak mizerně to bylo srostlé“ omlouval svůj nešetrný skutek Surikata. „A ty mi  vůbec nemáš co vyčítat, kdo Inge urval neurvale ruku?“
„Ruka není hlava,“ bránil se Pažout. „Bez ruky se dá žít, bez hlavy málokdy.“
„Světec potřebuje ruku, aby jí mohl žehnat zástupům,“ oponoval Surikata. „Bez ruky na svátost nedosahne.“
„Sám jsi říkal, že Ingeborg žádná světice nebyla a mimo to bych rád viděl, jak někdo žehná s utrženou hlavou,“ nedal se Pažout a ztěžka usedl vedle Surikaty. Ozvalo se suché zapraskání.
„Co to bylo, lekl se Pažout?“ že bychom naším počínáním probudili síly pekelné?“
„Ne, to jsi jen rozsedl Ingeboržinu lebku,“ konstatovala Elvíra. „Nechci vám do toho mluvit, ale takhle si uznání vědeckého světa nedobudem. A sakra, rozšlápla jsem tu utrženou ruku. Kterej debil ji sem položil?.“
„Mhm,  s tímhle na tom semináři nevystoupíme, leda bychom tam chtěli být za idioty,“ usoudil Surikata, smutně pohlížeje na cosi, co bylo lebkou a teď vypadalo jako důkladně rozbitá váza. „Naházíme to zpátky pod ty kameny, vykouříme to tu  kadidelnicí a jdeme pryč.“
„Tak jo,“ souhlasil Pažout a trojice vědců počala smutně balit.

Ač byla naše akce dokonale připravena, od samého začátku se nám smůla pletla pod nohy. Nejprve ta utržená ruka, kterou zavinil příliš horlivý Pažout.  Ale přinejhorším by se konečně dala ještě přidrátovat. To samé ta urvaná hlava, která tentokrát padá na vrub Surikatově nešikovnosti.  Ale ta rozsednutá lebka, to bylo již příliš mnoho nešťastných náhod najednou. Ingeborg v hloubi temné štoly nadále pokračuje ve svém nakrátko přerušeném spánku, a v něm bude setrvat, dokud se svět nezlomí a polnice nepovolá mrtvé i živé k poslednímu soudu. A seminář z dějin hornictví  přišel o nejzajímavější příspěvek.