„Hnusná štola,“ zaklel Surikata, plazící se úzkou blátivou, dolů klesající chodbičkou. „Odpornej, blbej důl,“ pokračoval zarputile. „Že jsem se, já vůl, nechal zlákat rádoby přátelskými slovy k jeho návštěvě. Mohl jsem si doma v klidu skládat papírového netopýra, cpát se klobásou a místo toho tu jak imbecil ležim v bahně, které smrdí, jak kdyby v něm byli zahrabáni tři chcíplí ptakopysci.“
Kdesi vpředu probliklo bleděmodré světlo a hlas, tlumený vzdáleností, zvolal: „Tak co je? Lezeš?“

Fenomén montanistické fotografie – koňomuž (foto – Krtek)

„Ne,“ zařval nenávistně Surikata v odpověď. „Nelezu, protože mi cestu ucpal batoh, který před s sebou strkám. Kdy už se v té debilní štole bude dát postavit?“
„Asi po stu metrech, dělej“ zahalekal hlas a světlo se odvrátilo.
„Proč zrovna já musím mít tak těžký a neforemný batoh?“ kladl si zbytečné otázky Surikata. „Proč s sebou tahnu tři olověné akumulátory, když je jasné, že v téhle hnusné díře stejně nebudu nic fotit.“
Batoh, tlačen naslepo kupředu, se dal nečekaně do pohybu a s hlasitým žblunknutím spadl kamsi dolů.
„Ach Bože, zač mne trestáš,“ zakvílel Surikata a klouzaje po uvolněných, zabahněných kamenech, žbluňknul za batohem.
Čtvrt hodiny poté stanul promočený a nenávistný Surikata vedle Waki v místě, kde byla chodba přerušena v plném profilu jakousi bezednou šachtou.
„Co to, k čertu, je?“, vřeštěl, „kde se to tu vzalo?“
„To je slepá šachta, která vede na spodní patro,“ vysvětlila šetrně Waki, „štola za ní, jak vidíš, pokračuje.“
„Ten důl projektoval idiot,“ rozhořčil se Surikata. „Štajgr, který tu pracoval, musel být naprostý debil, když dokázal vyrazit šachtu tak blbě, že nejde obejít.“
„Původně  určitě přes jámu vedla lávka,“ chlácholil kolegu Kaši, který zatím s Robotkem za pomoci akumulátorové vrtačky osazoval do navětralé stěny kotvy. „Šachta byla vydřevená a na kraji měla plošinu, na níž byl připevněn nějaký hašpl, co zdola dopravoval rubaninu.“
„A proč tu ta lávka není teď, když ji potřebujeme?“ čílil se Surikata a  rozhořčeně si odplivl dolů do šachty.
„Plivl sis na břicho,“ upozornila jej Waki a Surikata ji proklál smrtícím pohledem.
„Nepotřebujeme lávku, ozval se Robotek. „Vystrojíme s Kašim lanový traverz po stěně okolo šachty a s jeho pomocí přešplháme na druhou stranu.“
„Traverzu, který vy dva vystrojíte, nedůvěřuju,“ odmítl příkře Surikata, „radši se sám vrátím domů. Beztak je to tu blbé a ošklivé.“
„Znova sis plivnul na břicho,“ ozvala se Waki.
Surikata zvedl ze země veliký kámen a významně ho potěžkal.
„Spletla jsem se,“ řekla rychle Waki, „to je ten starý plivanec.“
„Jak se chceš vrátit domů, když jsi tu naším autem a své vlastní parkuješ sto kilometrů daleko v Suchdole?“ nadhodil Kaši.
Surikata se zasmušil.
„Blbý důl,“ zopakoval. „Štola je tak úzká, že ji nemá smysl fotit. Šachta je hluboká a nevede přes ni lávka. Tahle akce je naprosto zbytečně ztracený den.“
Kaši zručně přivázal k první kotvě několik různobarevných lan a spokojeně své dílo mlčky pozoroval.
„Mám rád fotogenické podzemí,“ vysvětloval Surikata. „Prostorné komory s podpůrnými sloupy. Křižovatky a velké objekty, které se dají nasvítit jinak než zepředu. Podzemní sály s vodní hladinou, v které se zrcadlí  tančící víly a rozdychtění divocí hřebci.“

Podzemí, jaké má rád oblíbený montánní fotograf Surikata CM

„Jací hřebci?“ chtěl vědět Robotek.
„Brněnští a liberečtí jeskyňáři se v podzemí převlékají za bujné hřebce a fotografují se tak,“ vysvětlil Surikata. „Jsou to nádherné fotografie. Hřebci se vzpínají, řehtají, hříva jim vlaje a oči jiskří jak na obrazech  Georgea Stubbse.“
„Také bych se chtěl nechat vyfotit coby divoký hřebec,“ zasnil se Kaši, dotahuje klíčem další kotvu.
„I já,“ přidal se Robotek. „Klidně bych se i vzpínal.“
„Je moc dobře, že pořádní montanisté propagují figurálně-animální montánní fotografii,“ soudila Waki, „a ti pádící koňové jsou takovým jejím momentálním vývojovým vrcholem.“
„Maska koně stojí kolem tří stovek,“ ožil Surikata, „kdybyste to mysleli vážně, mohu jich pár koupit a budeme se téhle disciplíně věnovat. Vyfotíme stádo mustangů ženoucí se dychtivým, nezadržitelným tryskem ponurým podzemím. Mezi fotografickou veřejností se nenajde nikdo, kdo by z takových snímků nepadl ve mdlobách závistí. I když…“
„Co i když?“ chtěl vědět Kaši, připínaje si ke druhé kotvě krátký provazový žebříček.
„Říkal mi můj kamarád – geolog, že dostal mail od jednoho pražského muzejníka,“ pokračoval Surikata. „Muzejník kamaráda upozorňuje, že je (ten geolog) několikrát jmenován na mém webu a tvrdí že taková spojitost ho coby věhlasného odborníka prý dehonestuje. Pisatel dále tvrdě odsuzuje fotografování podzemí s figuranty v hábitech (jak říká) a nutí mého kamaráda, aby mu sdělil svůj názor na takovou věc.“
„Odsuzuje fotografování podzemí s figuranty v hábitech?“ zděsil se Robotek.“A jak jinak by chtěl podzemí fotit?“
„Kdo je, probůh, ten pošetilec?“ tázal se Kaši, zavěsiv se nad šachtu a počínaje z lana vrtat otvory pro další kotvy směrem k protější stěně jámy.
„Jeho jméno není vůbec podstatné,“ pravil Surikata,“ v montánním světě je zcela neznámý a jediné, co o něm vím, je, že se při každé příležitosti navléká do havířské kytle a sveřepě se snaží za každou cenu vyhlížet jako horník. V takovém nepřirozeném stavu se pak nechává fotit – čili sám koná to, co na mých fotografiích farizejsky odsuzuje –  dělá figuranta v poměrně neoriginálním hábitu.“
„Kdyby se převlékl za divokého hřebce, byl by alespoň zajímavý,“ podotkl Kaši. „Copak  mu odepsal kamarád geolog?“
„Na mou věru nevím,“ přiznal Surikata. „Já bych mu, být na jeho místě, odpověděl několika slokami z Villonovy balady O jazycích pomlouvačných, za víc ten donašeč nestojí.“
A Surikata, odkašlav si, počal recitovat:

„Zpěň vitriol a vápno nehašené,
kus ledku, síry, z arzeniku smrad,
svař na nit rtuť a smetí rozmělněné,
lůj, smůlu, louh a nezapomeň dát
židovčí moč a pilně zakvedlat.
Pak v lázeň z nohy plné kuřích ok
vraz zmijí krev a špetku hořkých drog,
pár škrpálů a vlčí chřtány lačné,
žluč lišek vceď, co chcíply na amok, —
a jazyky v tom udus pomlouvačné!“

Traverz okolo bezedné šachty, do které spadla Surikatova montanistická kostra

„Fuj,“ pronesla Waki, které představa lišek chcíplých na amok naprosto vzala chuť na kus štrůdlu, kterým se chystala posilnit.
„Dál to neumím,“ doznal Surikata, „ale nějaké sloky ještě v podobném duchu pokračují.“
„Málem jsem pod dojmem těch z veršů spadl z lana,“ otřásl se Kaši.
Surikata opatrně pohlédl, jak pokračuje strojení traverzu v šachtě a vida, že je vystrojena teprve asi sedmina potřebné délky, propadl trudnomyslnosti.
„Ultrahnusný důl,“ nechal se slyšet. „Kdyby tu nebyla všude voda, mohl bych si alespoň lehnout na počvu, nechat se ukolébat melodickým vytím vrtačky i rytmickými údery kladiva a zaspat  část té dlouhé doby, kterou zde musím proti své vůli trávit. Udělal bych nejlépe, kdybych do té  šachty, co tak obětavě Kaši strojí, spadl a odebral se předčasně do míst, kam mne smrt beztak jednoho dne odvede.“
„Pověz nám ještě něco o těch koňských převlecích,“ snažila se Waki přivést kolegu na méně chmurné myšlenky.
„Jsou úžasné,“ zasnil se Surikata. „Fotografie, které jsou s jejich pomocí vytvořeny, kombinují nevšedním způsobem nehybnost podzemního objektu s dynamikou volně pádícího stáda. Běžící koně evokují volný prostor a tím vlastně působí i na to případně nevelké podzemí, které pak ten, kdo si fotografie prohlíží, vnímá jako mnohem větší. Zjednodušeně řečeno, člověk či několik lidí v koňských maskách podzemí nejen oživuje a zkrášluje, ale i zdánlivě rozšířuje ve směru svého pohybu. Když už jsme u těch koní, něco hezkého vám zahraju.“
A Surikata rozšněroval batoh, vyndal z něj neuvěřitelně špinavé housle a přiloživ na jejich struny smyčec, počal neskutečně falešně hrát cosi, o čem prohlásil, že je to lidová píseň Já mám koně, vrané koně, to jsou koně mí.
„Surikata je vskutku zcela nesoudný a otřesný interpret,“ pomyslila si Waki, zatímco Robotek si bezostyšně zacpal uši. Kaši nadále vrtal, leč po chvíli požádal, ať Surikatu někdo shodí do šachty, protože i vrtačce je z toho vrzání špatně a odmítá pracovat. Surikata se urazil, odložil housle a oddal se opět nenávistnému proklínání štoly, v které je proti své vůli přinucen trávit tak příjemný den, jakým je neděle.
Po třech hodinách byl traverz dokončen a Kaši s Robotkem se konečně ocitli ve štole na druhé straně šachty.
„Nemohl bys je tam vyfotit?“ přemlouvala Surikatu Waki.
„To bych mohl,“ svolil Surikata. „Ale vypadají tam strašně obyčejně, seriózně až nudně. Náhodou s sebou mám nevelkou plastovou montanistickou kostru. Když ji Kaši s Robotkem vemou za ruce a budou ji držet mezi sebou,
vznikne fotografie, kterou můžeme směle nabídnout k otištění do National Geographic.“
A Surikata vytáhl z útrob svého batohu asi půlmetrovou kostru, rozhoupal ji a hodil přes šachtu.
„Chytejte,“ zvolal přitom.
Ale chytat nebylo co, neboť  kostra, chlouba Surikatovy fotografické výbavy, vržena zkřehlou  rukou, nedolétla k zamýšlenému cíli. S rozpřaženýma kostlivýma rukama udělala v prázdnu několik přemetů, a pak se zcela tiše zřitila kamsi do hlubin, provázena nevěřícím Surikatovým pohledem.
„Proboha, moje kostra…,“ zablekotal Surikata a pak už se ozvalo jen žblunknutí a rozhostilo se ticho.
„Poslyš,“ pravila po chvíli Waki. „Tohle je ale zoufale blbá historka. Troufám si skoro říci, že to není historka, ale reportáž. Čtenáři, pokud nějaké máš, při ní zaručeně umřou nudou.“
„Také mám takový pocit,“ souhlasil Surikata.

Waki pozvolna usíná nudou

„Je to taková nuda, že u toho já sama usínám,“ pokračovala Waki. „Pořád čekám, že se něco stane a ono nic. Do toho děje by měl někdo nečekaně vstoupit jako Deus ex machina a trochu ten šíleně utahaný prázdný děj oživit.“
„Nemohu za to, že ten důl je tak pitomý a nudný,“ namítal Surikata. „Co by se tu tak mohlo stát? Ani to pokračování chodby za šachtou nikam nevedlo, jen do obligátního závalu. Všichni přežili, pod nikým se nepřetrhlo lano, nevyviklaly se kotvy ani se z hloubi šachty nevynořila obrovská kostlivá ruka, aby si do temnot stáhla svou oběť. Prostě jsme vlezli do ohavného nudného dolu, prolezli jej a zase v pořádku vylezli ven. Jediné drama, které jsme zažili je ta má nešťastně utopená kostra.“
„Mhm,“ odtušila mnohoznačně Waki.
„Mohl bych do děje zaplést Pažouta. Pažout je rozený herec, co zachrání každou mizernou scénu.“ nabízel Surikata.
„No, nevim,“ nechtěla se vyjádřit Waki.
V chodbě směrem od vchodu se ozvaly šátravé kroky, šplouchání vody a temnotu prořízl ostrý paprsek ledkového světla.
„Kdo to sem leze?“ lekl se Kaši, který se s Robotkem vrátil ze zavalené štoly za šachtou a společně odstrojovali teď už nepotřebný lanový traverz.
Světlo sílilo, kroky i šplouchání byly stále hlasitější a za světlem bylo lze tušit nezřetelnou postavu.
„Že by se na nás přišel podívat nějaký horlivý báňský inspektor?“ hádal Robotek.
„Vždyť je to Pažout, Pažout převlečený za anděla s opravdovými bílými křídly,“ zvolala Waki. „Pažoute,kde ses tu vzal?
„Sám veliký Pažout?“ ustrnul Robotek.
„To víš,“ odvětil anděl. „Toužili jste po mně a tak jsem přišel.“
„Stop,“ vyštěkl Surikata, „tohle je přespříliš pitomé. Pažouta škrtáme.“
Postava se  zakomíhala, zamlžila, rozplizla a vytratila.
„Mám jiný nápad,“ prohlásil Surikata.
Ze štoly za šachtou se ozvala tlumená detonace a po chvíli ticha, které následovalo, odtamtud začala při zemi vytékat bílá mlha a pomalu padala do jámy.
„Co to je?“ bádal Robotek. „Že by tam někde explodoval starý zapomenutý sněhový hasicí přístroj?“
Všichni pátravě zírali do temné chodby, ale nic se nedělo, jen mlha stále padala a padala.
„Počkejte, něco slyším,“ upozornil ostatní Surikata, možná se mi to jen zdá, ale mám dojem, že tam někde hrají skotské dudy.
A než kdokoliv stačil říci, že slyšet skotské dudy v dávno opuštěném dole je naprostá kravina, uslyšeli je zcela zřetelně všichni čtyři.
„Co se to, doboha, děje?“ nechápal nikdo z přítomných.
A skotská hudba sílila, duněla dolem jakoby přicházela ze všech stran a pak se ve štole za šachtou zažehla oslnivá barevná světla a v jejich záři přiběhli do jejího portálu  dva muži s koňskými hlavami a přímo nad jámou, do které se před časem zřítila Surikatova kostra, začali do dudáckého rytmu zběsile skákat a křepčit, jako šílení.“
„Hele,“ volala nadšeně Waki, „ten vlevo, to je přece Krtek z Moravy a ten vpravo Iwan z Liberce.“
A sotva ji koňomužové uslyšeli, začali se zmítat ještě divočeji, hříva jim povlávala, oči žhnuly a od hub jim létala pěna.
„To jsou frajeři,“ vykřikl okouzleně Surikata, „ne jako nějaká pražská muzejní nula, co se promenuje v kytli, nepozná pořádnou montanistickou fotku a naopak vnucuje ostatním své pomýlené představy o tom, jak má podzemní fotografie vypadat.“
„A Iwan s Krtkem s koňskými maskami na hlavách dál vířili nad propastí, skotské dudy hrály a mlha vyvěrala ze štoly a plnila šachtu, do které pořád zvolna padala. A  ze stěny vedle jámy náhle vystoupil Pažout převlečený za anděla a všem žehnal a ze rtů mu jako blyštivé perly splývala posvátná slova.
„Naprosto blbej důl, ale tohle za tu zabitou neděli stojí,“ shrnul Surikata a zaostřil fotoaparát.

Surikata CM radí: „Láká-li vás focení podzemních prostor, neváhejte je oživit nejnovějším fenoménem současné doby – montanistickými koni. Kůň je nádherné ušlechtilé zvíře a do podzemí prostě patří. Ať si nějací rádobyodbornící tvrdí, co chtějí, kůň měl v dole své nezastupitelné místo, dokud jej nevytlačily tak zvané lokomotivy, což jsou v podstatě také koně, ale v nevábném plechovém kostýmu. Fotograf, který nesežene montanistického koně, může zkusit králíka. Byli to totiž právě králíci, kdo s dávnými horníky sestupovali do tehdejších šachet a pomáhali jim tahat těžké vozíky.  Bude-li vám někdo tvrdit opak, nevěřte mu.