Mirošov je městečko nedaleko Hrádku u Rokycan.  V obecné povědomí vstoupilo  zaniklou těžbou černého uhlí a  sanatoriem pro pacienty postižené tuberkulózou.   A právě tento Mirošov za temné, deštivé noci  hledají Surikata, Martin Majer a chrabrý Pažout. Hledají, hledají, leč zatím neúspěšně.
„Měli jsme na té minulé křižovatce odbočit doleva,“ hořekuje Martin, sedící vedle Surikaty-řidiče, „tudy do Mirošova nikdy nedojedeme.“

Pažout v jedné ze tří lvích kójí. (Divoce vrčí).

„Nesmysl,“  namítá  za zadního sedadla Pažout, „ta světla pod kopcem, kam sjíždíme, to svítí Hrádek u Rokycan. A Mirošov je hned vedle.“
„To by byl hodně maličký Hrádek,“ odporuje Martin. A přestože  Pažout tvrdí, že větší část města je neosvětlená v důsledku náhlého a neočekávaného výpadku elektrického proudu,  ukazuje se, že pravda je na Martinově straně a bezútěšné bloudění pokračuje. Nebesa jsou však mimořádně milosrdná a po dvaceti minutách automobil konečně míjí  ceduli s nápisem Mirošov.
„Teď musíme doprava a nahoru do kopce,“ naviguje Pažout.
„Tady je šipka s nápisem Přírodní jeviště a ukazuje doleva,“ nesouhlasí Martin.  „A místo, co hledáme, je právě hned vedle přírodního amfiteátru. „
„Tož si jeďte kudy chcete,“ odsekne zarputile Pažout, přesvědčen o své pravdě téměř jako Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým.
A tak se jede  podle šipek až ke kraji lesa lemovaného hradbou značek se zákazem vjezdu.
Zapomenuv na své předsevzetí nemrhat dobrými radami pro ty dva ignorantské tupce, ujímá se Pažout, jakmile trojice vystoupí z auta, opět role navigátora. A už žene skupinu lesní cestou kamsi do hloubi  lesa. Po deseti minutách znejistí, zastaví  se a přizná se k tomu, co ostatní už tuší:  neví zcela přesně, či spíše neví vůbec,  kde v tuto chvíli vlastně je.
„V té debilní tmě všechno vypadá zcela jinak, než ve dne, “ prohlásí na svou obhajobu  a na roli vůdce vzápětí  rezignuje.  Surikata navrhuje vrátit se domů, ale jeho  návrh vázne na skutečnosti, že nikdo z členů výpravy  není schopen určit směr cesty k autu.
„Máte někdo navigaci?“ táže se Martin znepokojeným hlasem.
„Máme, doma,“ odpovídají Pažout se Surikatou a zahanbeně sklánějí sivé hlavy.
Martin si povzdychne a staví se sám do čela výpravy. Trojice nešťastníků se potácí po lese, kleje a proklíná hodinu, v které se zrodil nejapný nápad  – nafotit arkózové komory u mirošovského amfiteátru.
A pak, po hodině bloudění,  nevědouce jak, ocitají se vyčerpaní zoufalci konečně na místě.

Pažout divoce cení zuby ve druhé sluji

„Ty komory jsou ale ubohé,“ ulevuje si rozšafně Pažout, rozhlížeje se kolem sebe roklinou, které se říká mirošovský lom.
„Kvůli tomuhle sem jedeme a následně bloudíme nehostinným nočním lesem, vystavujíce svá nebohá těla nebezpečí roztrhání divokými šelmami?“, neskrývá své zklamání Surikata, hledě posupně  na tři vchody do naprosto nefotogenických slují . „Pojďme domů,“ dožaduje se a jen skutečnost, že nikdo neví,  kudy se domů vydat, způsobuje, že skupina zůstává na lokalitě.
„Když už jsme tady, tak to vyfotíme,“  přesvědčuje ostatní Martin, „dáme fotografie Karlu Žákovi a on o těch komorách napíše odborný článek.“
„Karel Žák o nich napíše zcela špatný článek,“ kroutí hlavou Surikata.  „Karel nezná totiž skutečnou historii tohoto místa a bude proto tvrdit, že se jedná o těžební komory po těžbě arkóz pro hrádecké železárny. Skutečnost je však zcela jiná a málokdo o ní slyšel. Je to   strašlivá, temná skvrna v dávné minulosti obce a historikové se již po tři staletí snaží, aby ji před veřejností utajili. “
„Strašlivá a temná skvrna?“ nechápe Martin Majer, „copak se tady přihodilo?“
„Ten lesík s přírodním amfiteátrem není vůbec tak nevinné, klidné a pokojné místo, jak nám ho líčí tradice,“pokračoval hrobovým hlasem Surikata. „ Když už mluvíme o amfiteátru, musíme si uvědomit zásadní věc, a to, že objekt, který je dnes nazýván amfiteátrem neboli přírodním jevištěm, je novodobá stavba, která má z mysli pamětníků vymazat  vzpomínku na jiný amfiteátr. Ten původní amfiteátr je mnohem starší,  a byla to přírodní aréna naplněná až po okraj násilím, krví, a srdceryvným křikem umírajících obětí.“
„Nechci nic slyšet o těch strašných a krvavých příbězích z dávných věků,“ naříkal hlasitě Martin a zacpával si uši.
„To děláš chybu,“ mínil Pažout, usedaje  ztěžka na arkozový balvan. „Staré příběhy, byť je tvá útlocitná duše odmítá, nám občas přinášejí potřebná poučení a skryté náměty, jež může ten, kdo je moudrý,  použít pro  usnadnění  své  trpké a trnité pouti  životem.“
„Krásně jsi to řekl, Pažoute, “ pochválil kolegu Surikata. „Sám myslím, že je potřeba zavrhnout veškeré ty nesmyslné teorie o těžbě arkóz pro hrádecké vysoké pece, a přijmout pravdu, které se místní usedlíci z jakéhosi podvědomého pocitu viny bojí a  tvrdošijně ji  odmítají.“
„A jaká je tady ta pravda?“, tázal se Martin jakoby proti své vůli.
„Strašná a krvavá,“  odvětil Surikata. „Kolem roku 1725, se na místním zámku objevil jakýsi  otrhanec, a prohlásil se  vzdáleným příbuzným  Marie Zuzany Talackové z Ještětic, manželky Jana Václava z Mitrovic, kterému panství  patřilo. Neví se, čím si získal důvěru  Jana Václava, ale skutečnost je taková, že se zakrátko stal regentem na Hrádeckém panství, ke kterému patřil i Mirošov.  Byl to násilnický a nesmlouvavý psychopat, který se zhlížel ve starém Římu a jeho krutých vladařích. Po jejich vzoru nechal vybudovat starý amfiteátr, v kterém pořádal, jak tomu říkal, gladiátorské zápasy. K boji na život a na smrt  tam nutil pochytané vojenské zběhy i  vězně z vlastní šatlavy. Nicméně, to vše jej po několika týdnech znudilo  a tak nařídil několika mirošovským horníkům podél arény vysekat tři rozměrné hluboké komory, které posléze kovář uzavřel silnými železnými mřížemi. “
„To jsou ty komory, před kterými teď sedíme?“ zeptal se ustrašeně Martin, doufaje, že uslyší zápornou odpověď.

Pažout ve třetí mirošovské komoře

„Právě ty,“ potvrdil Surikata. „V jejich vchodech ostatně najdeš zbytky záseků po tehdy osazených a dnes dávno zcizených mřížích.„
„A co v těch komorách bylo?“ ptal se dál Martin nejistým hlasem. „Nechtěl  tam ten nedobrý regent  uvěznit nějakého už tak dost nešťastného ubožáka, že ne?“
„ Podobně se ptali všichni, kdo tehdy komory spatřili,“  navázal Surikata. „Mirošovská baba kořenářka prý tvrdila, že tam regent bude mít  zavřeného čerta, s kterým podle ní uzavřel nečistou sázku o svoji vlastní duši.  Ale nebylo to tak. Jednoho dne přijelo do amfiteatru několik povozů,  lidé pod regentovým vedením z nich vyložili tři veliké  těžké  kované klece a  cosi, co v nich bylo uvězněno,   vypustili a zavřeli  do komor.  To cosi byla zvířata, jaká v Mirošově  dosud  spatřil málokdo – byli to lvi.“
„Kristepane, lvi, “ zakvílel Pažout a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, ve snaze zjistit, zda se nějaký lev nepohybuje v bezpostředním okolí.
„Regent byl  ze lvů celý pryč, “ pokračoval v líčení pohnuté historie Surikata. „Trávil u komor  v doprovodu  krotitele, který se zvířaty přijel, celé dny   a v noci s rozkoší naslouchal temnému lvímu řvaní.  Když pak uplynulo čtrnáct dní,  ohlásil konání  nových zápasů v aréně.
A při těchto nových zápasech diváci poprvé viděli, kterak lev zabíjí člověka a krmí se jeho syrovým masem.
Regent byl svými novými gladiátorskými  hrami  nadšen. Nechal si ušít antickou tógu s červeným pruhem  a  hned chystal pokračování. A několik mirošovských, v kterých se probudily jejich dlouho tajené zvrácené pudy, mu začalo ochotně  pomáhat se sháněním obětí.
A pak nastal den, kdy se měl uskutečnit další gladiátorský zápas. Lvi celou noc děsivě řvali, a když byli vpuštěni do arény, čekala tam na ně mimo tří třesoucích se vojenských dezertérů i  nezvykle zamlklá mirošovská kořenářka.  Ale sotva se vyhládlé šelmy  vrhly na svoje vyděšené oběti a písek arény  začal rudnout krví,  dorazil zcela nečekaně do amfiteatru  Jan Václav z Mitrovic se  svým doprovodem.
A to byl konec gladiátorských zápasů v mirošovské aréně. Lvy postřílela mirošovská garda, regent dožil svůj život v blázinci kdesi v Tyrolsku.  Ti z obyvatel, kdo mu byli v jeho hanebném počínání nápomocni , skončili v těžkem žaláři. Amfiteátr byl z rozkazu vrchnosti zničen a mirošovští se snažii zapomenout.“
„A proto vznikly ty pověsti o těžbě arkóz v Mirošově, že ano?“  zvolal radostně Martin. „Aby se dospělým ani dětem nepřipomínaly krutosti, které se tu kdysi  udály a na nichž se někteří jejich předkové či předkové jejich předků anebo předkové sousedů, potažmo předkové předků těch sousedů podíleli. Že je to tak? Že je to proto, aby se neotvíraly staré zacelené rány ?“
Surikata shovívavě přitakal.
„To jsme dopadli,“ podotkl Pažout, „místo podzemí fotíme lví kotce.“
„Buď rád, že alespoň lví,“ chlácholil Pažouta Surikata. „Za pár let budeš rád, když tě báňský úřad nechá vyfotit holubník.“
„Pažoute,“ mohl by ses, prosím, postavit do té prostřední komory a tvářit se jako krvelačný lev?“ požadoval Martin.
„Jdi do hajzlu, “ odsekl  Pažout, ale přesto se polichocen staví do portálu a zaujímá hrdinskou pózu.
„A teď zařvi, jako ten lev,“  stupňuje požadavky Martin.
„Uáááá,“ řve udatně Pažout, divoce cení zuby  a cítí se ve svém živlu. Světla svítí, fotoaparáty cvakají.
Karel Žák se těší na fotky a na hřbitově poblíž starého zrušeného blázince kdesi v Tyrolsku  se v  zanedbaném hrobě   jak šílený obrací dávno mrtvý a zapomenutý regent.

Pažout, veliký montanista. Tu historku o regentovi a jeho amfiteátru jsem vůbec neznal. Opravdu jsem žil léta v bludu, podle kterého mirošovské komory  poskytovaly arkózu pro stavbu hrádeckých vysokých pecí, pro výrobu mlýnských kamenů nebo dokonce pro sochařskou uměleckou tvorbu.  Ach, jaký jsme byl bloud a jak jsem rád, že mi Surikata tuhle problematiku objasnil. Krvelační lvové za mřížemi a zaživa rozsápaní nešťastníci v aréně (nad jejich osudem se mi ještě dnes svírá srdce), jsou rozhodně daleko reálnější variantou vzniku této pozoruhodné pamětihodnosti.