„Slavný montanista Pažout dosáhl letos na padesátý rok svého života. O něco méně slavný montanista Laco Jahoda slaví své padesátiny tento pátek. A bezkonkurenčně nejslavnější montanista Surikata se letos stane šedesátníkem.
Jak se k takové význačné společenské události, kterou tvoří tahle tři jubilea, postavit?“ láme si hlavu doktor Kurz z rokycanského muzea.

Hajcmanová chodbice smrti, kterou kdysi hlídával strašlivý mahaut

 „Kterak oslavit tak výjimečné výročí?“ Doktor si nalévá již pátý šálek kávy a jeho ruka mechanicky zaznamenává na  počmáraném papíře další a další nápady, jak se s těmi prokletými narozeninami vypořádat. A stejně rychle, jak své myšlenky zapisuje, je ihned zase energicky přeškrtává.Myšlenky znaveného muzejníka se rozprchávají jako hejno vyděšených koroptví, jeho mozek vadne, šedá hlava klesá na stůl a do mysli ustaraného muže se vkrádá sen. Ve snu, do kterého se zvolna propadá, potkává tři veliké ryby stojící vzpřímeně na ocasech a ty ryby zpívají hlubokými příjemnými hlasy starozákonní žalmy. Rybí zpěv proniká do doktorovy hlavy, rozechvívá miliardy neuronů a nutí mozek k výkonům, o jakých se mu dosud ani nesnilo.
Doktor se probouzí. A ustaraný výraz z  jeho tváře pozvolna mizí a mění se ve spokojený úsměv. Doktor už ví jak na to. Muzeum uspořádá pro  tři montanistické nestory slavnostní večer.  Jakže to dělají ti zpropadení jeskyňáři na svých setkáních? Mají tam exkurze, lanový travers, odborné přednášky, sem tam promítnou i nějaký ten film a celé to korunují fotosoutěží s podzemní tématikou.
Doktor se usmívá stále víc, dalo by se říci až příliš.  Už je mu jasné, jak celou akci zorganizuje. Exkurzi pro veřejnost snadno podnikne přímo do hornických sbírek muzea. Ty se nachází  ve sklepě a mimo několika vycpaných ptáků je tam k vidění i stejně preparovaný jezevec.  Lanový travers bude lépe vynechat, nestorům by se nečekaným zrychlením mohla utrhnout hlava. Na přednášky má muzeum velký  sál s projektorem a fotosoutěž se uskuteční přímo v hudebním salonku, kde ji  místní pěvecký spolek podmaluje sborovým zpěvem slavné Surikatovy písně „Jsem zavalený.“ V salonku je čirou náhodou současně instalována výstava litinových hřbitovních křížů, což se k věku oslavenců výtečně hodí.
Doktor Kurz si spokojeně mne ruce a v krátkých přestávkách, kdy si je nemne, rozvážně si hladí dlouhý splývavý vous. Pokud si ani nemne ruce ani nepopotahuje vous, vychází mu z hrdla krátký chraplavý smích.
V duchu si na pomyslné plátno promítá předpokládaný průběh připravované akce a starostlivě kontroluje, zda něco důležitého neopomněl, když v tom kdosi bere za kliku a do kanceláře vchází Pažout.
„Ach, Pažoute,“ vítá doktor svého návštěvníka, „právě jsem vymyslel velkolepý program k oslavě narozenin tří montanistických nestorů – tebe, velkého Surikaty a Laca Jahody.“
„To nepůjde,“ říká rezolutně Pažout, vyslechnuv doktorův plán. „Laco se nezúčastní oslavy, na které bude veliký Surikata, protože se mu z něj dělá špatně a bojí se, že by se mu vlivem Surikatovy přítomnosti atrofoval mozek. Surikata naopak odmítne vystavit své fotografie vedle Lacových, protože by se prý mohly nakazit a vypadat stejně příšerně.  Surikata  navíc pro sebe bude dožadovat jízdu na traverzu, aby tak dokázal svoji odvahu, ale to není tak velký problém. Stačí hodit lano z okna v přízemí, jelikož při pohledu z větší výšky by omdlel jak dubový špalek.“
Doktor, který si vše svědomitě zapisoval do malého notýsku se zarazil. „Vypadá to tedy, že jubilanta Laca budeme muset z oslavy vynechat,“ povzdechl si a svědomitě škrtal, co právě napsal.
Dveře kanceláře se úsečném zaklepání opět otevřely a dovnitř vešel kmet natolik důstojného vzhledu, že neznalý člověk by si jej na první pohled snadno spletl se sochou třicetiletého Budhy. Důstojné na něm bylo naprosto vše, bílým vlasem počínaje a tkaničkami od bot konče.

Od doby, co zde mahaut nehlídá,  proměnilo se podzemí v bezútěšné smetiště

„Ó, sám velký Surikata,“ postavili se mimoděk doktor s Pažoutem do pozoru. „Vítej, ó, živoucí legendo montánní historie. Buď dlouho zdráv, podzemní Nestore.“
„Jsem osudem těžce zkoušená osoba,“ ulevil si Surikata, odmítaje skromně pocty, kterými jej kolegové zahrnovali.  „Představte si, že pořadatelé z výstavy Světové dědictví v hlubinách země a zpřístupněné jeskyně České republiky  vyřadili mé příspěvky o proseckých jeskyních.“
„To že udělali?“ zhrozil se Pažout zatímco  doktor nad takovou neomaleností nevěřícně kroutil hlavou.
„Udělali.“ potvrdil Surikata. „Ta výstava je v zámku Ctěnice, který patří Městskému muzeu Praha a pořádá ji Správa jeskyní České republiky. Těsně před jejím zahájením jsem zcela  netradičním způsobem nafotil prosecké jeskyně a napsal k  nim  pojednání tak zajímavé, že jsem si je po sobě pětkrát sám přečetl a při každém čtení jsem v něm našel něco nového. K tomu všemu jsem přibalil dva montanistické fotopanáky v životní velkosti z tvrdého kartonu a vše to odeslal na adresu výstavy.“
„Pořadatelé museli být nevýslovně poctěni,“ mínil doktor.
„Pořadatelé mi vůbec neodpověděli,“ odsekl Surikata a vypadal v tu chvíli ještě důstojněji, než obvykle. „Jel jsem se proto na výstavu osobně podívat. Mé krásné fotografie z proseckého podzemí tam vůbec nevisely.“
„To není možné,“ divil se Pažout. „Nemohly být v nějakém  tmavém zastrčeném koutě, kde jsi je přehlédl?“
„Nemohly,“odvětil zasmušile Surikata. „Nicméně v zámeckém sklepení, kde se výstava odehrává, jsem narazil na dvě  plastové figuríny, které jsou navlečeny do jeskyňářských overalů. Jedna bezradně visí na kusu lana ze stropu, druhá namáhavě prolézá malým okénkem. Hned jsem se tedy zajímal, kde jsou mí dva kartonoví fotopanáci. A víte, kde byly?“
„Na tom nejčestnějším místě,“ soudil doktor.
„Nikde nebyly,“ vyjevil strašlivou pravdu Surikata. „Pořadatelé vše, co jsem jim poslal, naprosto ignorovali, možná i vyhodili.“
„To nemůže být pravda,“ hrozil se Pažout a vypadal, jako by se mu zhroutil svět.
„Nemohu tomu uvěřit,“ dodal doktor, bledý jak stěna.
„Je to, jak říkám,“ stál pevně na svém Surikata. „Ale poslouchejte dobře, co se přihodilo potom. Na té výstavě se pohyboval člověk, který si všechno fotografoval. Dával se do řeči s každým, kdo se tam vyskytoval a cpal mu přitom k hubě diktafon. Považoval jsem ho za nějakého místního psychopata, ale když ke mně přišel, představil se jako reportér.“
„I tak to mohl být psychopat,“ rozumoval Pažout.
„Ptal se mne, jak se mi výstava líbí, co mne nejvíc zaujalo a co na ní naopak postrádám. Přiznal jsem, že postrádám fotografie z proseckých jeskyní, dvojici kartonových montanistikých fotopanáků a poster s mým odborným pojednáním. Reportér se mi poté  svěřil s tajemstvím, které jsem ovšem dávno dopředu  uhodl. Píše prý o téhle výstavě reportáž. Chtěl vědět, co je to prosecká jeskyně, o které mluvím a když jsem mu to vysvětlil, řekl, že by do svého časopisu rád napsal několikadílný seriál o pražském podzemí.“
„Kdyby radši napsal o nás,“ zamyslel se Pažout.
„Také jsem mu vysvětloval, že je to nošení dříví do lesa, protože o podzemní Praze je toho publikováno tolik, že jsou tím čtenáři doslova otráveni. Ale on si nedal říct a sháněl někoho z pořadatelů, aby mu poradili někoho, kdo se v tom vyzná a poskytne mu potřebné materiály. A tak jsem mu rovnou popravdě  řekl, že se snaží zbytečně, protože stejně nenajde většího odborníka, než jsem já. Představte si, představil jsem se mu jako král montanistů a on vůbec nevěděl, co to je.“
„A takový nedouk chce psát o prosecké jeskyni,“ ušklíbl se doktor.
„On hlavně vůbec netuší, jak by se mělo o podzemí psát,“ horlil Surikata. „Měl pošetilou představu článků, kde bude popis  lokality, vyprávění o tom, proč to podzemí vzniklo, co se v něm těžilo… Prostě takové ty žvásty, které se píšou už desítky let pořád dokola. Vyvedl jsem ho rychle z omylu a slíbil, že mu ještě dnes večer pošlu první díl toho seriálu zpracovaný tak, že zůstane čumět tak, jak ještě nikdy nečuměl.“
„A zůstal ten redaktor čumět tak, jak dosud ještě nečuměl?“ chtěl vědět zvídavý Pažout.
„Zatím ne, protože mám ten článek pořád ještě  u sebe,“ vysvětlil Surikata. „Ale když jsme tu tam pěkně pohromadě, ocituji vám z něj několik odstavců.“
Doktor s Pažoutem na sebe vyděšeně pohlédli, ale neodvážili se protestovat.

Místo, kde se kdysi ukrývala skříňka s maharadžovým pokladem

Surikata vytáhl z kapsy pečlivě složený papír, rozbalil ho, odkašlal si a svým příjemným hlasem začal předčítat:“Někdy v polovině devatenáctého století, přesněji v roce 1851, koupil pražskou usedlost Kundratka i s přilehlou vinicí  pražský měšťan Jan Erasmus Dvorecký.
„To přece není pravda,“ namítl doktor.“Kundratka patřila velkostatkáři Janu Mechurovi od kterého ji později získal Spolek pro blaho epileptiku.“
„Na tom vůbec nezáleží,“ namítl Surikata.  „Životní osudy Jana Mechury nejsou natolik zajímavé, aby běžného čtenáře zaujaly. Proto jsem jej nahradil Dvoreckým kterého popisuji  jako vysokého muže démonického zjevu jemuž věčně rozcuchaná kštice havraních vlasů rámuje mrtvolně bledý obličej pokrytý špatně zhojenými jizvami, které utržil po výbuchu ve své alchymistické laboratoři.“
„Alchymisté v osvíceném devatenáctém století dávno neexistovali,“ mrmlal nespokojeně doktor.
„Ale to  je čtenářům přece úplně jedno,“ mávl nad problémem s umístěním alchymie v nesprávném období Surikata. „Arci když to tak vadí, tak si tu hubu popálil elektrickým výbojem během pokusů s Teslovým transformátorem.“
„To už je lepší,“ souhlasil doktor.
„Ten Dvorecký byl podivín, amatérský vědec, tajný zednář a také tak trochu šílenec,“ pokračoval Surikata. „Pro své pokusy potřeboval spoustu stříbra a rtuti a proto založil na kraji prosecké plošiny dva hlubinné doly – jeden rtuťový a druhý stříbrný. Jako krtkové se tam zarývali najatí horníci hluboko pod zem, aby odtud vynášeli na denní světlo její poklady v podobě vzácné blyštivé  rudy.“
„To je ale naprostý nesmysl, chytal se za hlavu doktor.“V tom pískovci se žádná stříbrná ani rtuťová ruda nevyskytuje. Ještě snad nějaká železitá konkrece. A ten výraz amatérský vědec je příšerný.“
„Dobře, dobře,“chlácholil  kolegu Surikata. „Tak tam ti horníci nehledali rtuť a stříbro, ale hloubili podzemní labyrint, kam by Dvorecký mohl bezpečně ukrýt kolekci překrásných safírů, co mu daroval indický maharadža spolu se  dvěma slony a jedním osmahlým mahautem. Dvorecký byl totiž paranoidní a trpěl takovým strachem z případné ztráty těch drahokamů, že nevěřil žádnému trezoru ani bance. Proto si pro ně nechal vyrubat tohle záhadné podzemní bludiště, v kterém se každý lupič ztratí a motá se tak dlouho dokola, až téměř na prahu tajné komnaty s drahokamy zemře vysílením.“
„A co ti sloni,“ ozval se Pažout zatímco se doktor držel za hlavu.
„Jací sloni?“ nechápal Surikata.
„Ti sloni, které poslal Dvoreckému maharadža,“ upřesnil Pažout.
„Jo tak,“ vzpomněl si Surikata. „Ti sloni hned chcípli, ani se na nich Dvorecký nestačil projet. Ale  mahauta poslal s tasenou šavlí do hlubin labyrintu, aby  střežil jeho tajemství proti lupičům a ty, kdož tam vniknou, rozsekal na cucky. Je to taková analogie Mínoova labyrintu na Krétě. Zkuste se vcítit do duší těch lupičů. Motají se v temném neznámém podzemním bludišti, každá cesta se po několika metrech rozdvojuje a oni již dávno naprosto ztratili pojem o místu a čase. Vědí, že někde v tomto prostoru je ukryta skříňka s drahokamy nepředstavitelné ceny, ale zároveň se tu kdesi pohybuje strašlivý mahaut s tasenou damascénskou šavlí, který už má jejich stopu a neslyšně se k nim blíží. Za každým zákrutem chodby na každé křižovatce se může ozvat ostré zasvištění, jak šavle protíná vzduch a pak následuje už jen vodotrysk krve z proťatého hrdla a nebohý lupič se pár kroků od cíle své pouti propadá do věčné temnoty.“
„Ty jsi strašný vůl,“ dal průchod svým pocitům doktor.
„Nyní uděláme  delší skok v čase a přesunem se do dvacátého století, kdy jsem prosecké podzemí, tehdy zvané Močálka, objevil“, ignoroval doktorovu dehonestující poznámku Surikata. „Usedlost Kundratka už pár let neexistuje – ustoupila výstavbě mimoúrovňové křižovatky. Její název připomíná jen nedaleká ulice. I Jan Erasmus Dvorecký již dávno sní svůj věčný sen na starém proseckém  hřbitově, kosti jeho slonů zetlely a rozpadly se v prach. Dokonce ani hrůzný mahaut s lesklou šavlí neprochází podzemním labyrintem a nestřeží cestu k  maharadžovým drahokamům.“
Surikata umlká a překvapeně pohlíží na Pažouta, který se hlasitě rozeštkal, roztíraje si slzy pěstí po tvářích.
„Co je Pažoute?“ stará se doktor, „co se ti stalo?“
„Mně je líto těch slonů a toho mahauta,“ škytá mezi vzlyky Pažout. „Umřeli tak daleko od domova. Daleko od jiných slonů a mahautů. Museli si tu připadat hrozně osamělí.“
„Všichni jednou umřeme Pažoute,“ konejší kamaráda doktor. „Já, ty i Surikata. A kdo ví, jak daleko budeme v té nelehké chvíli od domova my.“
„Nad krajem přešlo sto let a okolí se změnilo k nepoznání,“ navazuje Surikata na své vyprávění. „Lidé zapomněli na  slony, na mahauta i na Erazima Dvoreckého. Jen útes s polozavalenými vchody do mahautova labyrintu zůstal. Občas dovnitř nakouklo několik zvědavců, jindy se tam vydala hledat dobrodružství parta místních kluků. Ale zapomenuté bludiště na všechny působilo tak depresivním až strašidelným dojmem, že všichni průzkumníci skončili svou pouť pár desítek metrů od vchodu, kde jejich tváře zpopelavěly strachem a ten strach otočil jejich kroky zpět.“
Pažout s doktorem, uchváceni příběhem, ani nedutají.
„A přece se objevil hrdina, který vzdor temným pověstem, jež se k tomu místu vázaly, vstoupil do mahautova labyrintu a prošel skrz závoje staletých pavučin bludištěm až k bájné pokladnici. Byla to prostorná sluj uzavřená kdysi těžkými kamennými dveřmi, které teď smutně visely vylomené na jediném pantu. A ta sluj byla prázdná, jen pískovcovou stěnu hyzdilo několik narychlo načrtnutých znaků staroegyptského písma. Káhirští vykradači pyramid dorazili až sem.“
„Ten hrdina, který tu vykradenou pokladnici našel byl Vašek Cílek?“ hádal Pažout.
„Ne,“ odsekl Surikata.
„Tak snad Vladimír Vojíř?“ přidal se doktor.
„Vy jste magoři,“ zalomil rukama Surikata. „Copak z toho, jak jsem tu osobu  popsal, z její neohroženosti, není jasné, že jsem to byl já sám?“
„No jo, jasně,“ vyskočil Pažout, „kdo jiný by mohl být tak odvážný, aby prošel těmi pavučinami bez ohledu na to, že se v tom prostoru může pohybovat duch mrtvého indického mahauta s tasenou trochu rezatou damascénskou šavlí.“
„Jedině veliký Surikata,“ přitakal doktor, “ ať nám ho Bůh zachovati ráčí. Nicméně…“
„Nicméně co?“ opáčil Surikata.
„Ten článek je přece úplný nesmysl,“ hořekoval doktor. „Každé malé dítě ví, že prosecký labyrint, zcela nepoeticky zvaný Močálka, správně Hamplova pískovna, jsou zbytky po obyčejném ručním kopání písku a rozhodně to celé nemá vůbec nic společného s nějakým labyrintem, maharádžovým pokladem, neexistujícím Erazimem Dvoreckým a tím méně sveřepým mahautem a dvěma chcíplými slony.“
„A to je právě špatně,“ odsekl Surikata. „Doba se změnila. Drtivou většinu dnešních čtenářů vůbec nezajímají nějaké rádobyvědecké odlidštěné plky. Chtějí akci, dobrodružství, exotiku, vášeň i násilí. A právě to jim dáme v našem novém pětidílném seriálu, kde vás oba uvedu jako spoluatory. Uvedeme čtenáře do světa přeludů, magických zrcadel, plného templářských tajemství, tryskající krve a rozkvétajcí lásky kdesi dole v temnotách starých pískovcových štol.
„Kriste pane,“ zaúpěl doktor. „Mé vědecké renomé odchází právě do pekel, provázené dvěma mrtvými slony a jejich pomateným mahautem.“
Viditelně otřesený Pažout k tomu už nedodal nic.

Pažout, slavný montanista a montánní vědec: „Veliký Surikata nám ještě dlouhé hodiny přibližoval náměty dalších dílů seriálu a doktorovi se hrůzou podlamovala kolena. Těch informací bylo mnoho a já si zapamatoval pouze tu, že ve štole pod letištěm, zvané Višňovka, měli za války nacisté pokusný obrovský podzemní višňový sad.  Ten sad už dnes neexistuje, protože nacisté, než opustili Prahu, všechny stromy uřezali u země a pařezy zasypali pískem. Surikata plánuje podrobný průzkum, během kterého prý pařezy vyhrabeme a nabídneme Národnímu technickému muzeu.