„Chtěl bych se letos vydat na Moravu po stopách svatého Fulgencia,“ zasnil se Pažout a kradmo pohlédl na Surikatu, zda i on sdílí nadšení pro tak bohulibou výpravu.
„V životě jsem o žádném svatém Fugenciovi neslyšel,“ děl opatrně Surikata, prolistovav narychlo ve své paměti kartotéku známých světců. „Nechceš jít raději po stopách svaté Starosty? Ač to byla žena, narostl jí z boží vůle úžasný plnovous. Legenda vypráví, že když ji posléze křižovali, zjevila se opodál kříže užaslým katanům na ocasu vzpřímená zpívající užovka. Svatá Starosta je prostě mnohem zajímavější, nežli nějaký naprosto neznámý Fulgencius.“

Důl, kde dožil svůj plodný život svatý Fulgencius z Erinu

„Žes o svatém Fulgenciovi ve svém zbytečném životě neslyšel, mne nepřekvapuje,“ ignoroval nešťastnou svatou Starostu Pažout. „Proto jsem tady já, abych tě na něj upozornil a seznámil tě (pokud na to tvůj slepičí mozeček uvnitř zakrslé lebky postačí) s jeho pohnutým osudem.“
Surikata si rychle starostlivě ohmatal hlavu a uklidnil se, když zjistil, že její objem standardní slepičí velikost mnohonásobně překračuje.
„Nemyslím, že by postava svatého Fulgencia byla důležitější, nežli nový montanistický  film, který právě hodlám natočit,“ mlžil Surikata,  očekávaje, že se Pažout na  zmíněný film začne dotazovat a přestane otravovat s jakýmsi Fulgenciem. Leč Pažout žil pouze svým světcem.
„Svatý Fulgencius se narodil za časů svatého Patrika, což je kolem pátého století našeho letopočtu. Stalo se tak  v Irsku, které Angličané nazývají Erin “ začal Pažout líčit světcovy osudy přes Surikatův ostentativní nezájem. „Se svatým Patrikem se Fulgencius hodně přátelil a podnikli spolu pár výprav do Grónska, kde silnými holemi utloukli několik  tučňáků na ledovci, protože mysleli, že jsou to nepřátelští jezuité. Když Patrik sepisoval svoje Confessio, Fulgencius stál celou dobu obětavě po jeho boku a žertovně mu strkal do ruky, v které držel pero.  A když Patrik z Irska vyháněl hady, Fulgencius mu šel v patách a  ty co neuprchli, umlátil svoji poutnickou holí. Takový byl svatý Fulgencius, který prošel křesťanskými dějinami jako zářící kometa.“
Surikata se zatvářil tak otráveně, jak jen dokázal. Leč Pažout nedbal a okouzlen Fulgenciovými osudy zaníceně pokračoval:
„Poté, co svatý Patrik zemřel, nebylo na světě smutnějšího člověka, než přítelovou smrtí hluboce zasaženého Fulgencia. Ten tou nešťastnou událostí dočista přišel o rozum. Chodil po Irsku dočista zpitomělý sem a tam. Občas spadl z útesu, někdy zašel nevědomky několik kilometrů hluboko do moře.  Bůh nad ním  ale bděl a nedal mu zahynout, ani když se zmatený Fulgencius vlezl do huby obrovské hladové velrybě.“

Místo, kde svatý Fulgencius z Erinu konal zázraky

„Velrybě  do huby vlezl Jonáš,“ namítl otráveně Surikata, „teď přeháníš, Pažoute.“
„Fulgencius tam vlezl také,“ ujišťoval kolegu Pažout. „A několikrát po sobě. Kam se na něj nějakej Jonáš hrabe. Jednoho dne Fulgencius v hlubokém zamyšlení zase jako obvykle vešel do mořských vln a kráčel pod vodou kouzelným světem ryb a mořských koníků tak dlouho, že  když z vody vylezl, zjistil, že se nachází  na severní Moravě blízko Budišova nad Budišovkou. Do města mezi lidi se mu nechtělo a tak si našel úkryt v opuštěném dole na pokrývačské břidlice. Musel tam bojovat s vlky a medvědy, kteří ho chtěli rozsápat. Ale Fulgenciova svatost byla už tehdy tak veliká, že se v takových případech jeho postava rozzářila oslnivým nadpozemským  světlem a oslepená dravá zvířata před ním padala na kolena, spínala pracky a volala ‚hosana‘, aby nakonec v míru a pokoji odběhla. Podle této svoji výjimečné schopnosti dostal ostatně Fulgencius své neobvyklé jméno. V Budišově jej místní nazývali otec Bleskovec. ‚Fulgemus et laboremus‘, řekl o něm jednou při večeři diakon Anselmus z Beneveta  a myslel to zcela vážně.“
Surikata si dlaněmi zacpal uši, ale Pažoutův nadšený hlas se mu zcela utlumit nepodařilo.
„Ještě mnohá léta zbožně trávil Fulgencius  ve svém dole, kde pak nikým nepoznán dožil svůj pohnutý život a umíraje, zahrabal své svaté tělo pod hromadu černého těžkého kamení, na němž vztyčil prostý dřevěný kříž ze smrkových větví.“
„Proč já musím tohle poslouchat,“ zasténal Surikata.
„Protože Brdské muzeum se o Fulgencia velmi zajímá a požádalo mne, abych ho zajel do toho dolu vyfotit,“ pokračoval Pažout. „Myslel jsem, že bys jel se mnou.“
„Neříkal jsi, že svatý Fulgencius dávno zemřel?“ posmíval se Surikata. „Mám snad fotit jeho ducha?“
„Brdské muzeum nechce samozřejmě fotit skutečného Fulgencia ale mne, který se za toho dobrého světce přestrojím a budu se pohybovat v prostředí, kde objekt našeho zájmu v posledních letech svého zbožného života působil. Kurátor Martin Lang tvrdil, že se Fulgenciovi hodně podobám,“ dodal hrdě Pažout, vytáhl z kapsy malé zrcátko a zíraje do něj, zjevně hledal ve svojí tváři světcovy rysy.
„Budišov nad Budišovkou je pro mne dost z ruky,“ mudroval Surikata, „nemohl by tě tam jet fotit nějaký jiný osel?“
„Ptal jsem se několika lidí, kteří fotí jeskyně,“ přiznal Pažout. „Oni však trvali na tom, že svatý Fulgencius musí mít přilbu a overal a k tomu všemu má ještě  na všech snímkách stát zády k objektivu. Takové fotky ovšem pro Brdské muzeum nemají valnou cenu.“
„Ach jo,“ povzdechl si Surikata. „Tak já si to rozmyslím.“

Zjevení svatého Fulgencia

Týden na to vyjelo k  Budišovu nad Budišovkou plně naložené auto. Řízení se ujal odvážný Kaši. Jel rozvážně, bedlivě sledoval dopravní značky i jiné signály a znamení, které na zem poutníkům sesílají andělé. Z jeho podlouhlé tváře zářila absolutní zodpovědnost v takové míře, že kdyby ji bylo jen o trochu více, řidičův obličej by tou září nejprve zrudnul a pak se by sežehl na uhel. Vedle Kašiho seděla Waki z Avalonu, která si Pažouta zcela získala vyprávěním o tom, kterak její praděd Fulgencia osobně znal a  světec mu na důkaz své přízně  daroval vlastnoručně vyřezanou vrbovou píšťalku, již její rodina uchovává jako ta nejvzácnější relikvii. Waki rozpačitě dodala, že momentálně neví, kde píšťalka je – snad zapadla za skříň, možná ji rodiče omylem vyhodili – nicméně, jakmile se vrátí domů, po píšťalce se podívá a možná ji  dobrému Pažoutovi předá, aby vzácný předmět vystavil v Brdském muzeu na čestném místě. Vzadu po Pažoutově pravici pospávala Elvíra. Její předkové sice svatého Fulgencia neznali, Elvíře samotné se však údajně zjevil světec ve snu a vyzval ji, ať se výpravy zúčastní, chce-li být poté, až ukončí svou bludnou pouť po této zemi, spasena.
Zcela v koutě se tísnil Surikata, tvářil se nenávistně a kdesi u Jihlavy zaskuhral zlostným hlasem, že se mu celá ta cesta hnusí a trpce lituje, že nezůstal doma.
Pažout, aby jej rozptýlil, pravil, že svatý Fulgencius je spolu se svatým Prokopem a svatou Barborou patronem všech horníků, havířů a samozřejmě též montanistů. Surikata odsekl, že svatý Fulgencius je patronem leda tak kretenů, zasmušil se a odmlčel.
Kolem druhé hodiny odpolední dorazila výprava do Budišova. Po krátkém občerstvení Kaši zaparkoval před vchodem do dolu, všichni vystoupili a počali se chystat k exploraci.
„Tady to je,“ opakoval Pažout jako v extázi. „Tady jsou ta místa, kudy kráčel svatý Fulgencius. Možná i sedával na  tamtom kameni. Nebo na támhletom. Anebo vůbec nikde nesedával, ale pouze klečel ve zbožném vytržení. A když neklečel, určitě tudy procházel. Tady žil, tady se modlil, tady konal zázraky,“
„To je úžasné, Pažoute, co ty všechno o tom Fulgenciovi víš,“ obdivně vzdychla Elvíra, provázejíc Pažouta uznalým pohledem.
Pažout se pod tou chválou zapýřil.
Waki udělala pár kroků  do portálu a protáhla obličej.
„Něco tam smrdí,“ oznámila. „Něco jako mrtvola.“
„To bude svatý Fulgencius,“ vykřikl vzrušeně Pažout. „Vykukuje zpod kamenů a z jeho ostatků se šíří líbezná vůně, plná levandulových a jasmínových esencí.“
„Tohle rozhodně není jasmínová esence,“ držela si nos Wakiela. „Je to smrad jak z otevřeného hrobu“
„Vůbec tomu  nerozumíš a tvůj čich za nic nestojí,“ rozčílil se Pažout, „Uhni a pusť mne dovnitř.“
Waki pokrčila rameny, ustoupila z portálu a Pažout se vřítil do štoly.
„I když si bude namlouvat, že to, co cítí je levandulová vůně, šířící se ze světcova těla, nevydrži ten děsný puch dýchat a pokud nezhebne, alespoň omdlí,“ soudila Waki. „Připadá mi to, jako by někde pár metrů za vchodem před měsícem chcípl kůň.“
„Kůň by touhle dírou neprošel,“ mínil Surikata, „patrně půjde o drobné hříbátko, či ponyho. Pojďte, pojedem domů a necháme Pažouta, ať se tu z toho Fulgencia třeba pomine.“
Ale než stačili odjet, Pažout z portálu vylezl.
„Tak co, je tam svatý Fulgencius, šířící kol sebe omamnou vůni, kterou jako by vířil pár andělských perutí?“ chtěl vědět Kaši.
„Za vchodem leží chcíplá liška,“ doznal smutně Pažout.
„Jsi si jist, že to nejsou pozůstatky svatého Fulgencia,“ ubezpečoval se Surikata. „Mohl učinit zázrak a  v lišku se převtělit, aby zmátl své nepřátele.“
„Myslíš?“ ožil Pažout.
„Určitě,“ potvrdil s vážnou tváří Surikata.
„Víte co? Vyfotíme tedy tu lišku, když  jde vlastně o proměněného svatého Fulgencia,“ navrhovala Elvíra. „Navíc je to zetlelé zvíře vlastně  důkaz faktu, že byl Fulgencius schopen konat zázraky – zejména převtělení. Snímky chcíplé lišky, která je skutečný Fulgencius, budou mít  pro Brdské muzeum mnohem větší cenu, než nějaký podvrh, kde je za toho světce převlečený Pažout.“
„Tak jo,“ souhlasil po krátkém váhání Pažout.

Waki z Avalonu: „A tak jsme nakonec místo svatého Fulgencia fotili chcíplou napůl rozloženou lišku  (viz: http://wolchov.rajce.idnes.cz/BRIDLICE_-_MORAVA/#DSCF2606.jpg ). Fotili jsme ji ze všech stran, zepředu i zezadu, shora i od země. Tím mrtvolným puchem jsme všichni načichli natolik, že nás večer vyhodili z hospody pod záminkou, že neobsluhují zombie.
Když doktor Lang v Brdském muzeu dostal místo fotek svatého Fulgencia snímky chcíplé lišky, velice se zachmuřil. A ve svém spravedlivém hněvu byl strašný, jako starozákonní prorok, když po Pažoutovi vrhal kameny z mineralogické expozice. Jo, člověk se nezavděčí.