„Chtěl jsem na letošním setkání jeskyňářů v Týnčanech vystoupit s fundovanou přednáškou o slavné Surikatově montanistické chaloupce, ale pořadatelé o ni neprojevili sebemenší špetku zájmu,“ postěžoval si Pažoutovi hluboce zklamaný Surikata.
„Neměli zájem o přednášku o tvé slavné montanistické chaloupce?“ vytřeštil oči Pažout. „Co je v těch Týnčanech, proboha, za ignoranty?“
„Sám nevím,“ pronesl trpce Surikata, „na stupidní kafrání o nějakých jeskyních mají prostoru dost. Ale na seriozní vědecké pojednání spojené s názorným maňáskovým divadlem dvacet minut nenajdou.“
Montanistická chaloupka v praxi, loutkoherečka se rozcvičuje s Kašpárkem
„Součástí té úžasné přednášky o chaloupce mělo být i maňáskové divadlo?“ klesla Pažoutovi údivem čelist.
„Samozřejmě,“ potvrdil Surikata. „Maňásci, na zručných rukou montanistů těch nejzvučnějších jmen, ztvární několik typických situací, v kterých je moje montanistická chaloupka nenahraditelná. Budou to scény tak syrové, že publikum zapomene vzrušením dýchat a mám oprávněné obavy, že se několik diváků udusí.“
„Když o Tvé vystoupení nikdo nestojí, tak se asi ani nikdo neudusí,“ zafilozofoval Pažout, „taková situace tě naopak zbaví případné starosti o náročnou resuscitaci oněch nešťastníků.“
Surikata neodpověděl a zasmušile rýpal do země nepříliš vzhledným klackem.
„K čemu je vlastně taková montanistická chaloupka dobrá?“ zajímal se licoměrně Pažout.
„Montanistická chaloupka je úžasná věc,“ ožil Surikata a zahodil klacek. „Je to můj nejnovější vynález. Představ si, že jsi náhodou v nějakém opuštěném dole a přistihne tě tam bánský inspektor. Víš, co tě v takovém případě čeká?“
„Pokuta,“ odpověděl Pažout se sklopenou hlavou.
„A nejen to,“ horlil Surikata, „ stalo se už několikrát, že inspektoři lapené nešťastníky namístě ztloukli lískovou holí.“
„Na to mají právo?“ vyděsil se Pažout, který již téměř cítil údery lískovky na svém pozadí.
„Samozřejmě, že nemají,“ odvětil ponurým hlasem Surikata. Ale kde není žalobce, chybí i soudce. Tyhle vpravdě drakonické tresty zavedla potají do praxe naše stará známá skotská inspektorka Mc Medvidkova, která byla v Čechách na stáži. U nich ve Skotsku prý montanisty řežou běžně a veřejně.“
„To je divné,“ tvářil se pochybovačně Pažout, „to bych do Mc Medvidkové nikdy neřekl, vypadala jako docela rozumná ženská.“
„Zdání klame,“ přitakal hořce Surikata. „Naštěstí máme s inspektorkou poněkud nadstandardní vztahy a tak nad námi přimhuřuje oko. A to právě díky těm maňáskům.“
„Maňáskům?“ podivil se Pažout. „Co mají maňásci společného s báňskými inspektory?“
„Inspektorka Mc Medvidkova miluje loutkové divadlo, které kdysi dokonce v Aberdeenu studovala,“ vysvětlil Surikata. „Když jsem se to dozvěděl, tak jsem pro ní napsal poměrně slaboduchou hru Kašpárek a báňský inspektor. Děj je velmi prostý. Kašpárek se zatoulá do starého dolu, v něm je lapen báňskou inspektorkou a ta jej do krve zešlehá lískovkou. Inspektorce se ta hra strašně líbila a tak od té doby s sebou do podzemí nosíme dva maňásky – Kašpárka a princeznu s hůlkou v ruce.“
„Tou princeznou chcete Mc Medvidkove zalichotit?“ chytal se Pažout.
„Samozřejmě, „ pokračoval Surikata. Když na inspektorku v nějakém podzemí natrefíme, směje se a zvolá:“ Á, Surikata se svoje parta. Tak co si fyberete? Saplatite pokutu a absolvujete fyprask nebo mi sehrajete tyfadlo o Kasparkofi?“
Nu a my zahrajem to divadlo o Kašpárkovi. Inspektorka se směje jak pitomá, a pak řekne: „Moc topre tyfadlo, vy mne pobavili. Muzete jit a brzy zas nekde na schletanou.“
Najdou se i montanisté, kteří chaloupkou opovrhují. Ti jsou pak pro inspektorskou lískovku snadná kořist
„To jsem si oddechl,“ ulevil si Pažout. „Už jsem se bál, že se jí to divadlo nebude líbit. Já také zbožňuju maňásky – hlavně Škrhólu. Má takový sympatický kukuč.“
„Jednou jsme takhle odehráli naše obvyklé představení, inspektorka se s námi dojatě loučí a v tom slyšíme z dálky nějaký šramot a vidíme blýskat světla,“ vypráví dál Surikata. „A v tom se přímo před nás připotácí Blovičák s nějakými mlaďasy. Jak uviděl inspektorku, zesinal jak plesnivý sýr.“
„Á, Plofičák,“ poznala ho hned inspektorka. „Zase leseme, kam nemáme? My se nikdy nepoučíme?“
Blovičák si klekl, sepjal ruce a začal pofňukávat, ale inspektorku neoblomil.
„Kolikrát já mu ršíkala, že v potzemí nemá co dělat?“ rozhorlovala se inspektorka. „Kolik uz saplatil pokut, co, Plofičák? Kolik už dostal fýprasků?“
Blovičák se krčil a naříkal, ale nic mu to nebylo platné. Radši jsme šli pryč, ale než jsme zašli za roh, slyšeli jsme příšerný svist lískovky a Blovičákův řev.“
„Křičel Blovičák hodně?“ vyzvídal Pažout.
„Strašně,“ potvrdil Surikata.
„To mu patří,“ mínil nemilosrdně Pažout, „vůbec mi ho není líto. „
„Takže se zdálo, že sebou stačí do podzemí nosit pár maňásků a všechny problémy s nepovoleným vstupem kolem nás proplynou, jako mráčky po šíroširém nebi,“ navázal Surikata. „Jenže skutečnost kráčí jinými cestami a stalo se, že se inspektorka Mc Medvidková nečekaně vrátila do Skotska. Operovali jsme zrovna ve starém kyzovém dole, když se dovnitř přiřítil obvodní báňský inspektor Hess. Znáš ho přece?“
Jak bych ho neznal,“ ušklíbl se Pažout.“ Je to takovej sveřepej dědek, kouří fajfku a po večerech hraje v Pražském symfonickém orchestru na harfu.“
„Jo, to je on,“ připustil Surikata. „Tak tenhle Hess nás chytil na třetím patře a začal jak smyslů zbavený řvát, co že tam prý děláme.“
„Měl s sebou harfu?“ vyzvídal Pažout.
„Neměl,“ zavrtěl hlavou Surikata. „On ji s sebou nenosí, protože jednou, když ji měl náhodou na Kladně a nachytal tam Blovičáka, tak ten leknutím omdlel, na harfu mu upadl a celou ji rozladil.“
„Já nevím, že Blovičák nemůže dávat pozor, kam padá,“ divil se Pažout. „Takhle jen mezi montanisty a báňský úřad zbytečně vnáší zlou krev.“
„Takže Hess řval, jako kdyby ho kleštili a zmlkl teprve, když jsme nasadili maňásky. Začali jsme rychle hrát osvědčeného Kašpárka a horníky, ale Hessovi, ač se na chvíli zklidnil, se to vůbec nelíbilo. Tvrdil nám do očí, že Kašpárek v dole nemá co dělat a ta princezna, co ho mlátí je nějaká karikatura a nemá nic společného s báňskou inspektorkou, protože není oblečena v uniformě. Normálně ti sebral ze země pár kamenů a začal je po nás házet.“
„Dědek nerudnej,“ ulevil si Pažout, „měli by ho poslat do penze.“
Nemáte-li chaloupku, převlečte se za nějaké zvíře a tvařte se, jako že do podzemí přirozeně patříte
„Naštěstí nás napadlo zahodit maňásky a zahrát mu naše představení Zával, s kterým jsme letos vystupovali na muzejních nocích. Zklidnil se, sedl si na špinavý kámen, spokojeně mručel a dokonce párkrát zatleskal. Jenže, nemá cenu si něco nalhávat. Neměli jsme to představení pořádně secvičené a v závěrečné scéně začalo váznout. Inspektor se s vrtěl jako by seděl na kaktusu, a mračil se jako Lucifer. Mysleli jsme, že ho coby muzikanta nadchne závěrečný Ježkův duet Život je jen náhoda, ale neměli jsme s sebou varhany, Kaši zpíval falešně a Hess rozčíleně vstal a křičel, že takhle by to nešlo. Vřískal, že kdyby on sám tak mizerně hrál v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy na harfu, tak ho dirigent zabije. Navrhoval jsem, že mu udělám přednášku o důlních plynech, ale nechtěl o ní ani slyšet a hulákal, že takovou zoufalou šmíru, jako je náš Zával, ještě ve svém životě neviděl a jestli nás ještě jednou nachytá v nějakém dole, máme se na co těšit.“
„Jo jo,“ přitakal Pažout. „S Heseem není legrace. Zlatá inspektorka Mc Medvidkova a její lískovka.“
„Když jsem přišel domů,“ vrátil se Surikata k tématu, vzal jsem si pravítko, kalkulačku a logaritmické tabulky a začal jsem vynalézat nějaký vynález, který by nás toho Hesse zbavil. Dlouho jsem nemohl na nic přijít, až mne nebesa osvítila a já vynalezl Surikatovu montanistickou chaloupku. A hned příští týden jsme s ní vyrazili na Přebuz. Nahoře nad šachtou jsme potkali Leča Jahodu a nedalo nám to, abychom se mu se svou chaloupkou nepochlubili. Díval se na ní se strašným despektem, pak do ní zalezl a začal štěkat z okénka. Nechápali jsme, co se mu stalo, tak nám vysvětlil, že naše chaloupka je dobrá leda jako mizerná psí bouda a že něco podobného může do dolu tahat jen naprostý idiot. A tak jsme chaloupku sbalili, přivázali lana a začali lézt dolů. Sotva jsme slanili na štolové patro, rozsvítila se v dálce ruční svítilna a někdo k nám začal pochodovat. Rychle jsme ve štole postavili chaloupku, zalezli dovnitř a koukali okénkem, co se bude dít. A ten, kdo k nám ze tmy připochodoval, byl samozřejmě Hess.“
„A sakra,“ lekl se Pažout.
„Přišel k chaloupce, píchl do ní lískovkou, co zdědil po Mc Medvidkove a řval, ať hned vylezeme, nebo si pro nás dojde dovnitř. Poučili jsme ho, že ta chaloupka je naše obydlí a nikdo do ní proti naší vůli nesmí vstoupit, což nám zaručuje článek 12 Listiny základních práv a svobod. Hned nato jsme ho stroze upozornili, že článek 11 téže listiny nám zaručuje k chaloupce naše vlastnické právo, včetně oprávnění vyloučit z užívání jiné osoby, počítaje v to i báňské inspektory a příležitostné hráče na harfu v Pražském symfonickém orchestru. Hess zbrunátněl, až připomínal vařenou mrkev, a tak jsem ho rychle ujistil, že jestli nám nepřestane šlapat po zahrádce před chaloupkou (byť zatím neosázené), zavoláme na něho policii a necháme ho z dolu odvést. Po tomto varování Hess naprosto zmalomyslněl, rezignovaně usedl na zem do bláta a jen na nás bezradně zíral, až mi ho bylo líto.“
„Mně by ho líto nebylo,“ zareagoval drsně Pažout, “mně tedy ne.“
„Tak jsme čuměli z domečku na Hesse a Hess beze slova zíral na nás, protože byl naprosto vykolejený a nevěděl co dělat, jelikož s montanistickou chaloupkou se za celý život na svých inspekčních cestách v podzemí nesetkal, stejně jako žádný harfeník Pražského symfonického orchestru nikdy neviděl tak zoufalou šmíru, jakou jsme mu předvedli při našem předchozím setkání. A v tom se od náraží ozval nějaký hluk a šinul si to k nám Lečo Jahoda se svoji partou. Hess vyskočil, sevřel lískovku a snažil se rozpoznat, zda Lečo nemá také montanistickou chaloupku. A neměl. “
„Osudová chyba,“ mínil Pažout.
„Stůj, kdo tam,“ zařval Hess tak strašným inspektorským hlasem , až jsme s sebou v chaloupce všichni trhli. Lečo se zastavil a mhouřil oči proti Hessově rozžaté lampě, ve snaze zjistit, kdo to na něj křičí.
„Vy nevíte, že je vstup do důlních děl amatérům zakázán?“ pokračoval inspektor, švihaje lískovkou jako archanděl Gabriel plamenným mečem.
„My jsme …,“ začal koktat Lečo..
„Ticho, nezajímá mne, co jste,“ vyštěkl inspektor. „pojďte sem a tady se ohněte přes tu kládu.“
Lečo se snažil protestovat, ale hned první rána lískovkou ho doslova srazila k zemi a vzápětí na něj padaly další a další. Koukali jsme na tu exekuci okénky z chaloupky, povzbuzovali inspektora k silnějším úderům a řezali jsme se smíchy. Když Hess spořádal celou tu bandu a nařídil jejím kvílícím a plačícím členům ať okamžitě opustí důl, přejel jeho zrak ještě jednou naši chaloupku. A v tom pohledu byla taková bezmoc nad tím, že na nás nemůže, až se nám ho zželelo a radši jsme zavřeli okénka, abychom ho víc nedráždili. A inspektor naprázdno švihl lískovkou, otočil se a odešel kamsi do temnot.“
„Jan Žák, Jihlavský netopýr.Tou slavnou Surikatovou montanistickou chaloupkou jsem dlouho opovrhoval, ale jen do té doby, co jsem z úkrytu pozoroval exekuci, kterou báňští inspektoři vykonávali na několika lapených montanistech. To monotónní svištění lískovek, duté rány a vřískot trestaných se mi tak hluboce vryly do mysli, že jsem u Surikaty pro naše členy hned dvě středně velké chaloupky (model Perníková CH-2012) objednal. Zatím se je učíme na povrchu co nejrychleji vybalit a nainstalovat – ale co nevidět nadejde den D.