Jmenuji se Ježek a přednáším na Vysoké škole báňské v Ostravě. Mojí specializací je dynamika hornin a tak je celkem běžné, že se na mne různé subjekty obracejí s žádostmi o odborné posudky týkající se důlní výztuže a závalů. Koncem dubna mi došel mail od členů montanistické sekce Brdského muzejního spolku. V mailu stálo, že ta montanistická sekce pořádá v květnu v rámci muzejní noci ve skanzenu Barbora jakési blíže nespecifikované představení, v kterém hraje výraznou roli nešťastně zavalený horník a protože jejím členům velice záleží na tom, aby scéna vyzněla reálně, prosí mne, zda bych se její realizace neujal nebo ještě lépe, zda bych toho horníka nemohl jako odborník na slovo vzatý zahrát já sám.

Varhanice, smrt a malý permoník v autosedačce se připravují na vystoupení.

Přiznám se, že ta nabídka mi zalichotila, ale vláčet se z Ostravy někam k Berounu jen proto, abych tam pár minut (byť odborně) ležel pod závalem a nechal se očumovat se mi opravdu nechtělo. Byla by to pro mne veliká ztráta času, který jinak patří hlavně mým studentům a právě svým studentům jsem se na semináři o té podivné nabídce zmínil.
Kupodivu studenti o té nabídce diskutovali a nezamítli ji tak kategoricky jako já. Souhlasili samozřejmě s časovou i finanční náročností cesty z Ostravy na Berounsko, na druhou stranu ale mínili, že by byla škoda zahodit takovou skvělou příležitost, jak naši školu zviditelnit i za hranicemi ostravského regionu. Jeden ze studentů, Petr se jmenuje, mi řekl:“Pane docente, vy tolik milujete operní zpěv. Co kdybyste těm pořadatelům navrhl, že přijedete, pokud vaši roli rozšíří a umožní vám pod tím závalem zazpívat nějakou vaši oblíbenou operní árii. To by už přece pak stálo za to, že?“
Ta myšlenka mne zaujala a řekl jsem si, že nic nezkazím, když té montanistické sekci odepíšu a tohle drobné vylepšení programu navrhnu. Přinejhorším mne odmítnou a nic se neděje. Nechám se klidně zavalit někde doma v Ostravě a zpívat u nás také mohu až do aleluja.
Odpověď přišla hned druhý den a členové montánní sekce v ní projevili neobvyklou vstřícnost. Odepsali mi, že můj nápad je skvělý (byl to sice Petrův nápad, ale to oni samozřejmě nevěděli) a že mají představu, podle níž budu odborně představovat zavaleného horníka, který zpívá árii z opery Nabucco na slova: „Zavalený, jsem zavalený, kameny na sobě mám, ach bože, já umírám.“ Na závěr  (když už jedu až z té Ostravy, tak aby to mé číslo nebyl jen nějaký nevýznamný štěk) budou o moji mrtvolu  bojovat anděl se smrtí a jeden z nich si mne pak odvede s sebou. Dodali, že to bude další šance, jak projevit moje hudební nadání, neboť při tom budu zpívat Ježkovu píseň Život je jen náhoda.
Když jsem to vylíčil svým studentům, byli naprosto nadšeni. Ten Petr mi dokonce řekl: „Pane docente, to je přímo skvělé, když si představím, jak vy, coby Ježek, budete zpívat píseň od Ježka.“ A všichni ostatní také volali, že to bude úžasné a tleskali a slíbili, že uspořádají sbírku na cestovní výlohy a přijdou mne doprovodit k vlaku. Jen Karlík Šmouhalů, takový morous, netleskal a nevolal, že je to všechno úžasné, ale tvářil se naopak jako čert a já si myslím, že ho mrzelo, že ti montanisté neoslovili jeho, protože má se závalem praktické zkušenosti, neboť jej coby malého chlapce údajně ve sklepě zavalily  špatně uskladněné brikety. Tak jediný ten Karlík koukal jak kakabus, pravil zpupným hlasem, že do sbírky na cestovní výlohy nepřispěje a dokonce mne ani s ostatními studenty nedoprovodí k vlaku. To mne upřímně mrzelo a ač jsem jako pedagog velmi mírný, předsevzal jsem si, že tenhle zmetek ode mne zápočet jen tak nedostane.
Vyměnil jsem si s montanistickou sekcí ještě několik mailů, kde jsme řešili drobné technické záležitosti jako třeba jestli si mám na ten zával přivést vlastní materiál z Ostravy nebo zda mají oni k dispozici nějaké vhodné místní kamenivo. Montanisté slíbili, že nějaké kameny s předstihem zajistí a dokonce mi půjčí montérkovou blůzu, helmu a stojánek na noty, takže mohu z Ostravy odjet zcela nalehko.
A tak dny plynuly, občas pršelo a občas svítilo slunce, až nadešel ten den s velkým D, kdy jsem nastoupil na nádraží do vlaku, provázen mávajícími a jásajícími studenty. (Ten Karel opravdu mávat nepřišel, budu si muset o jeho dalším osudu promluvit s děkanem.) Usadil jsem se pohodlně v poloprázdném kupé a náhle si představil že pendolíno může cestou třeba někde u Pardubic nabourat a já nejen neprokážu své kvality v tom nadějném vystoupení, ale už ani nikdy neuvidím své studenty. Při té smutné představě mi mimoděk vytryskly slzy a houkavě jsem se rozplakal. Když jsem si ale všiml udivených pohledů spolucestujících, potlačil jsem svůj zármutek a začal  jsem se velmi přesvědčivě tvářit jako docent z Vysoké školy báňské, který jede do Čech odborně předvádět zavaleného horníka a bude k tomu zpívat chór židovských otroků z Nabucca a na závěr ještě Ježkovu píseň Život je jen náhoda. Určitě to udělalo dobrý dojem, protože jedna starší paní, co seděla naproti mně, mi darovala papírový kapesník a povzbudivě se na mne usmála. Po nějaké době jsem dorazil do Berouna, kde už na mne čekalo několik zástupců té montanistické sekce. Naložili mne do auta a odvezli do lomu Na parapleti, jelikož právě tam  se mělo mé vystoupení odehrávat. Dozvěděl jsem se, že ta scéna bude součástí názorné přednášky o nebezpečí, které číhá na amatérské průzkumníky důlních děl. To mne potěšilo, protože amatéři nemají v takových místech co pohledávat a pokud můj zpěv dopomůže k tomu, že si to ti nešťastníci uvědomí, nekonala se moje mise z Ostravy nadarmo.

Zleva: jeskyňářka, anděl, blanický rytíř, smrt a zavalený docent Ježek přemýšlejí, co vlastně hrát.

Znovu jsem si na své rodné město vzpomněl a moji duši zaplavil dusivý pocit tesknoty. Pak jsem si vybavil Karla, co se se mnou nepřišel rozloučit na nádraží a přistihl jsem se, jak polohlasem opakuji: „Jen počkej, ty hajzle.“ Člen montanistické sekce, který mne doprovázel, se na mne ukřivděně zadíval a tak jsem mu, abych předešel nedorozumění, vylíčil podrobnosti svého ostravského odjezdu. Pravil s porozuměním , že mne naprosto chápe, a že nejlépe by bylo toho strašného Karla na nějakém vhodném stromě oběsit.
Zatímco jsme tak hovořili, přiběhl k nám nějaký člověk, kterého ostatní oslovovali Potkane.Řekl nám, že za půl hodiny naše představení začíná  a podivil se, že jsme si společné vystoupení ještě nesecvičili. Chtěl jsem mu vyprávět, jak mne studenti (až na Karla, s kterým si to ještě vyřídím) přišli vyprovodit na nádraží, ale než jsem stačil otevřít ústa, Potkan odběhl a zanechal mne napospas aktérům, s kterými budu účinkovat. Nesympatický dědek, kterého ostatní nazývali Surikatou kategoricky prohlásil, že žádné zkoušení či secvičování  není potřeba a že děj budeme improvizovat. Odvedl mne spolu s několika dalšími kolegy do průtahové štoly, kde se mělo odehrávat ono představení a tam mne povalil  na zem  a začal na mne vršit polystyrénové tvárnice. Dodal, že až do mne kopne, mám začít zpívat svou árii a zbytek se uvidí. K hlavě mi přistavil rezatý notový pultík s mým partem a nakonec přeze mne přehodil špinavou páchnoucí deku. Byl jsem rád, že mne v té nedůstojné pozici nevidí moji studenti a deku jsem trochu nadzdvihl, abych mohl pozorovat, co se děje a měl pak po návratu  v Ostravě o čem vyprávět.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak nějaký vysoký mládenec ulehá ve spacím pytli na zem a i přes něj byla hozena deka, ač na něm neležely polystyrénové tvárnice a  ani nebyl docentem, který přednáší na Vysoké škole báňské, protože v tom případě bych ho musel znát. Znepokojilo mne to, jelikož jsem se obával konkurence. Doprostřed štoly byly přivlečeny elektrické varhany a k nim postavena jakási paní s drobným kojencem v náručí, na nedaleko stojící důlní vozík kdosi položil dvě trumpety. Napadlo mne, že je to kvůli mé árii a srdce se mi zatetelilo. Kolem mne se mihli dva drobní skřítci v červených čepicích s vyšitým netopýrem a já si smutně pomyslel, že tak úžasný zážitek mi u nás, na Vysoké škole báňské, nikdo z kolegů ani studentů  neuvěří, a že se naopak budou všichni domnívat, že jsem se opil lacinou kořalkou, halucinoval a dělal naší škole v Čechách ostudu. Zase bych se málem rozplakal, ale to už do štoly přišla první dvacítka diváků a představení začalo. Před diváky předstoupil bodrý chlapík v starodávné hornické uniformě a představil se jako vrchní báňský inspektor. Chtěl jsem odhodit deku, vstát, představit se mu a vysvětlit, že přednáším na Vysoké škole báňské, že jsem přijel z Ostravy, a že tady budu  představovat zpívajícího horníka, kterého usmrtil zával. Včas jsem si ale uvědomil, že bych tím představení narušil a tak jsem zůstal ležet a naslouchal, co bude pan vrchní báňský inspektor vyprávět.
Jeho přednáška mne hluboce zklamala. Tvrdil, že v podzemí může člověk potkat zlostné malé skřítky a ti se dají zastrašit vysavačem. Kdyby tohle byla pravda, tak bychom o tom určitě učili u nás na Vysoké škole báňské. A protože o tom neučíme, je to nesmysl a já si myslím, že ten pan vrchní inspektor musel být na mol opilý, když vykládal takové bludy a můj respekt k němu se zcela vytratil.
Když pan vrchní inspektor zahnal skřítky vysavačem, začal vyprávět o jeskyňářích, kteří jsou prý jeho přáteli, neboť na rozdíl od zlopověstných montanistů neporušují bezprecedentním způsobem báňské vyhlášky a předpisy. Aby publiku předvedl, jak jeskyňáři vypadají, přivolal na scénu nějakou svoji kamarádku. Řeknu vám, něco tak hrozného se jen tak nevidí. Připotácela se tam ženská v overalu, do kterého by se vešla čtyřikrát, na hlavě měla přilbu Ecrin s přimontovanými parohy (později jsem se dozvěděl, že je tomu tak proto, jelikož je členkou jeskyňářské skupiny „ZO 4-08 Divoké srny“) a oči jí zakrývaly  brýle proti slunci, které prý jeskyňáři pod zemí nosí, aby je neoslňovaly svítilny kolegů. Tedy, jestli tohle individuum byla jeskyňářka, tak já nejsem docent z Vysoké školy báňské. A musím říci, že jeskyňáře dobře znám, protože někteří chodí na naší fakultu. Jsou to lidé, co dbají na svůj ústroj a rozhodně by se neoblékali do overalu, do něhož  by se pohodlně nacpali  tři vzrostlí medvědi brtníci.
K panu vrchnímu inspektorovi pak přišel ten nepříliš sympatický Surikata a pan inspektor poučil publikum, že takhle prý vypadá montanista. Zase se musím pochlubit, že znám montanisty hodně dobře, ale takhle blbě rozhodně nevypadají. Surikata byl navlečen do prošívaného kabátce z červeného sametu, na hlavě měl baret ze stejné látky a po boku mu visely dva meče. Hájil se, že je králem montanistů a to, co má na sobě, je prý jeho slavnostní úbor. Já tedy nikdy o žádném králi montanistů neslyšel a myslím, že až o něm budu vyprávět svým studentům, že mi to neuvěří.

Málokdo z publika odolal možnosti vyfotit se s tvůrci scény. Vpředu jeskyňářka a Surikata, stojící zcela vlevo anděl a vpravo pan vrchní báňský inspektor se smrtí

Ten Surikata se k panu vrchnímu inspektoru choval tak neuctivě, až jsem ho chtěl okřiknout. Odstrčil inspektora ze scény a začal sám blábolit něco o zvířatech, na které je třeba v podzemí dávat pozor. Jako první uvedl lišku. Po krátké rádoby seriozní přednášce o vzteklině prohlásil, že Češi mají představu o lišce deformovanou obrázky Josefa Lady a skutečnou lišku nejsou schopni poznat, protože na rozdíl od té z Ladových obrázků, nemá na hlavě šátek, okolo pasu zástěru a v ruce hůl. Tady se musím Josefa Lady zastat. Máme u nás na fakultě pro výuku zoologie několik historických obrazů, kde jsou právě Ladou namalované lišky (jedna dokonce veze Budulínka na ocásku) a naši studenti, kteří se podle oněch obrazů učí lišku poznávat, nemají s ní v praxi žádný problém.
Ten Surikata přitáhl před diváky veliký pytel a pravil, že jim nechá lišku kolovat, aby se zbavili zažitých nesprávných iluzí a viděli to zvíře tak, jak skutečně vypadá. Podotkl, že se nikdo nemusí bát, protože liška má svázané nohy a čumák omotaný lepící páskou, aby nemohla kousnout. Nato poprosil pana inspektora, zda by nebyl tak hodný a nevyndal jako starý myslivec lišku z pytle. Pan vrchní inspektor se nechal nachytat, ochotně zalovil v pytli a vytáhl z něj na světlo velikou zelenou žábu. Pravím vám, takový laciný trik a ti bláhoví lidé se tomu smáli jak pitomí. Surikata nato reagoval slovy, že pan vrchní inspektor je vůl, který nepozná lišku od žáby, sáhl sám do pytle – a víte co vytáhl? Nevíte? Vytáhl sice lišku se svázanýma nohama a zalepeným čumákem, ale ta liška byla plyšová a navíc s nápisem Česká stavební spořitelna. A ten pitomec ji opravdu těm divákům dal kolovat a nabádal je, ať ji pevně drží, aby nikoho nepoškrábala. Já se vám za něj úplně styděl a začal jsem litovat, že jsem se, coby docent Vysoké školy báňské, propůjčil k podobné nedůstojné estrádě.
Když si všichni lišku prohlédli a ohmatali, Surikata ji vrátil do pytle a řekl, že ještě horší, než liška je jezevec. Vcelku odborně popsal nebezpečí, které od jezevce neopatrnému podzemnímu průzkumníku hrozí a potom předeslal, že ukáže skutečného  jezevce a navodí přitom stejnou atmosféru, jako kdybychom jezevce opravdu nečekaně v nějakém podzemním objektu potkali.
Nato paní s kojencem u varhan počala hrát jakousi strašidelnou nervy drásající melodii a zezadu ze štoly opravdu začal vylézat jezevec. Uvědomil jsem si, že kvůli své nevýhodné poloze (ležící na zemi a  znehybněný polystyrénovými tvárnicemi) budu pro to zvíře tou nejpřijatelnější kořistí a dokonce mne napadlo, že jsem na tato místa nebyl pozván kvůli závalu a zpěvu, ale proto, abych zde byl jezevcem zaživa sežrán. A jezevec se blížil a blížil a tlamu měl děsivě otevřenou. Polil mne smrtelný pot a teprve chvilku před tím, než by mi děsem puklo srdce, jsem si všiml, že jezevec je vycpaný a Surikata jej táhne na provázku. Ulevilo se mi tak, že jsem Surikatovi tento nevkusný žert odpustil a dokonce jsem se začal těšit, až budu o tomhle zážitku vyprávět ve škole svým studentům a polovina jich přitom hrůzou omdlí.
Když diváky přešla hrůza z jezevce a jejich pobledlé tváře se zase počaly nesměle usmívat, pravil Surikata, že posledními zvířaty, před kterými je třeba mít se při návštěvě podzemí na pozoru, jsou plazi. Přiznal, že žádného plaza pro demonstraci nesehnal, ale pochlubil se, že připravil něco lepšího. Užaslým divákům pak sdělil, že pozval na představení odborníka na plazy – doktora Vyhnánka z herpetologického ústavu, který je specialistou na užovky, o kterých ve volném čase  píše úžasnou habilitační práci. Řekl, že doktor Vyhnánek předvede ctěnému publiku užovku obojkovou (původně měl předvést i užovku podplamatou, ale nějak to nezvládl) v zimním spánku.
Nato strhnul deku z toho vysokého mládence, který ležel na zemi nedaleko mne ve spacím pytli a na hlavě měl jakousi pitvornou masku, jež vzdáleně připomínala hadí tvář.
„Hle, spící užovka obojková v podání doktora Vyhnánka,“ pronesl Surikata k užaslým divákům a hned pokračoval. „Spící užovka je poměrně nudné zvíře a doktor Vyhnánek, který je specialistou na užovky vám předvede něco, co v přírodě a dokonce ani v cirkuse jen tak neuvidíte – bude to užovka obojková, jež reaguje na jednoduché povely. Řekněte někdo třeba – užovko sedni.“
Nějaké dítě plaše zakoktalo „Sedni, doktore užovko,“ a světe div se, užovka, vlastně doktor Vyhnánek, si opravdu sedla. Nikdy jsem nic podobného neviděl a budu se muset zeptat svých studentů, zda se oni s něčím takovým setkali. Než jsem se ale nad tím stačil pořádně zamyslet, Surikata pokračoval.
„Nyní si ukážeme, jak se proti hadům bránit,“ řekl a tvářil se tajemně, jako hrad v Karpatech. „Hadi jsou citliví na délku svých jazyků,“ pokračoval. „Často můžete vidět souboj dvou hadů, který se odehrává tak, že se plazové pohodlně posadí proti sobě a zároveň vypláznou jazyky. Had, který má jazyk kratší, se vyleká a před hadem s delším jazykem prchne. Dostaneme-li se tedy do situace, kdy stojíme v bezvýchodné situaci hadovi tváří v tvář, pomůžeme si tak, že se zachováme, jako by se zachoval had. Usedneme  naproti plazovi, tváříme se jako had a vyplázneme jazyk. Jenže – s lidským jazykem na hada příliš velký dojem neuděláme. Lidský jazyk je široký a hadovi připadá krátký. Pomůžeme si však touto frkačkou, která se prodává na pouti za pět korun.“
A Surikata vytáhl z kapsy cosi, co vypadalo jako kotouč svinutý z úzkého pruhu papíru, jeden konec si strčil do pusy, zafoukal do něj a to cosi se za hrozného vřeštění rozbalilo a trčelo mu to z pusy na čtvrt metru daleko. A pak Surikata prohlásil, že ukáže názorný příklad zastrašení nehodného plaza, přistoupil k doktoru Vyhnánkovi a tu hroznou věc nafoukl přímo proti němu, řka, že takový jazyk každého hada donutí doslova strachy vyskočit z kůže. A doktor Vyhnánek opravdu celý pobledl a začal si rozepínat zip na spacím pytli.
Surikata se zatím obrátil k divákům a poučil je, že normální had se svléká z kůže dvě hodiny až dva dny, ale odborník, jako je doktor Vyhnánek to zvládne za minutu, pokud se mu nezasekne zip. A opravdu – do třiceti sekund doktor vylezl z pytle a prchal ze štoly.

Na snímku můžete obdivovat profesionalitu doktora Vyhnánka, představujícího užovku obojkovou.

Surikata nemeškal a pokračoval před šokovaným obecenstvem v přednášce. Poznamenal, že v podzemí člověk může nečekaně potkat i nadpřirozené bytosti, příkladem čehož je například známý duch z jihlavského podzemí, který tolik vystrašil reportéra Stanislava Mottla. Diváci se počali ustrašeně rozhlížet, zda se nějaký duch neblíží, ale Surikata je uklidnil, řka, že mnohem častějším zjevením, než duch, je zbloudilý blanický rytíř, který se v podzemních chodbách pod horou nečekaně probudí, rozespalý zbloudí v časoprostoru a ocitne se tam, kde bychom ho vůbec nečekali. A sotva to Surikata dořekl, vzadu ve štole cosi zašramotilo. Ozvalo se hlasité zívnutí, po něm následovaly  pomalé šouravé  kroky a před strachy zsinalé publikum napochodovala postava v lesklém brnění a dřevěným houpacím koněm podpaží.  Ta maškara  si plačtivým hlasem  trpce stěžovala  na těžké životní podmínky v těsných podzemních kobkách pod blanickou horou a hořekovala, že i ti koňové vlivem naprostého nedostatku pohybu zdřevěněli a nikdo z jejích druhů rytířů si nedovede představit, že na podobné houpací potvoře pojede stínat hlavy nepřátelům české země. A k tomu všemu zlomyslný svatý Václav nutí svou posádku při večerce zpívat píseň – já mám koně, vraný koně, koně dřevěný.
Znechucený rytíř pomalu odcházel ze scény a já ucítil kopanec do boku.
„Už je čas?“ zašeptal jsem.
„Už,“ potvrdil Surikata.
„Posledním nebezpečím, které si ukážeme a o kterém si něco povíme, je zával,“ obrátil se Surikata k divákům. „My si skutečný zával ukázat nemůžeme, protože zde přítomný pan vrchní báňský inspektor by se pominul. Mám ale něco lepšího. Pozval jsem z ostravské  Vysoké školy báňské odborníka na závaly, docenta Ježka, který vám předvede, jak takový správně zavalený člověk vypadá.“
A Surikata ze mne strhl deku.
Ležel jsem tam v záři světel, tělo mi svou příšernou  vahou drtily polystyrénové tvárnice, a já pod jejich tíhou  sténal a naříkal tak, jak se zavalenému člověku  sluší i jak se o tom přednáší u nás na fakultě.  Surikata do mne znovu kopl, abych se utišil a pokračoval: „Docent Ježek  mezi nás z Ostravy nechtěl přijet jen proto, aby tu pět minut ležel pod kamenem a naříkal. To je pro odborníka jeho formátu příliš nepatrná role. Docent Ježek je ale naštěstí mimo odborníka na závaly zároveň amatérským operním pěvcem a proto vám zde zazpívá árii „Jsem zavalen“ na melodii chóru židovských otroků z opery Nabucco. Na samý závěr uvidíte krátkou dramatickou scénku, kterak o jeho tělo bojuje zlověstná smrt s nadpozemským andělem.
Nato mne Surikata naposledy kopl a ustoupil do pozadí.
Posunul jsem si brýle, abych dobře viděl na notový pultík a leže pod polystyrénovými tvárnicemi jsem začal procítěně zpívat: „Zavalený, jsem zavalený, kameny na sobě mám, ach bože, já umírám.“
A zatímco obecenstvo dojetím nahlas vzlykalo, přistoupila ke mně z jedné strany  žena v děsuplné masce smrti s odhalenými žebry a přidala se k mému zpěvu slovy „Zavalený, on je tak nádherně zavalený, je můj, jen můj.“ A náš duet se rozléhal pod klenbou průtahové štoly a naše hlasy se proplétaly a tvořily důmyslnou konstrukci imaginárního chrámu vzájemného porozumění a lásky. A z druhé strany přistoupil plavovlasý anděl a zval mne do nebe, ale já si už svou cestu vybral a přijal jsem náruč smrti, která mi na ústa vtiskla horoucí polibek, do rukou mi strčila berle a setřásla ze mne polystyrénové tvárnice, aby mne už na tomto světě nic netížilo.
Slyšel jsem, že diváci už pláčou nahlas, viděl jsem anděla, jak se zklamaně odvrací a odlétá. Chopil jsem se berlí, postavil se a podpíraje se o smrt, belhali jsme se spolu, zpívajíce píseň „Život je jen náhoda“ za neutuchajícího potlesku ze scény.

Docent Ježek z Vysoké školy báňské v Ostravě: „To úžasné vystoupení jsme znova a znova opakovali každou půlhodinu od devíti hodin do půlnoci, kdy muzejní noc skončila. Ke konci jsme byli už tak sehraní, že jsem svou árii zpíval zpaměti bez not položených na stojánku. Kdyby mne v tu chvíli viděli moji studenti, utleskali by se k smrti.  Jen ten Karel by asi  otráveně vrtěl hlavou a pak by o mně potají roztrušoval, že dělám škole ostudu.
Když jsme balili, někdo omylem šlápl na toho jezevce. Ten praskl a vysypaly se z něj piliny. Až to budu vyprávět v Ostravě svým studentům, nebudou mi věřit, že je to možné a budou mne podezírat, že přeháním.“