„Včera mi bylo neuvěřitelných padesát let,“ svěřil se Pažout, „a proto bych konečně rád zažil nějaké pořádné dobrodružství. „
„Na muzejní noci ve Strašicích, která se koná už za týden, tě v rámci  vystoupení našeho montánního divadelního sdružení  nechám hrát zavaleného docenta,“ sliboval Surikata,“ to bude dobrodružné až až.“

Dávno mrtvý doktor Kraft v malíkovické úpadnici – dosud jako živý

„Zavalený docent zas tak moc dobrodružný není,“  protestoval Pažout, „ myslel jsem, že bychom se  mohli konečně vydat na hrdinskou výpravu do Štoly temných vzdechů  a projít ji celou od začátku až do konce.“
„O štole mrtvých vzdechů jsem v životě neslyšel, „vrtěl hlavou Surikata, „v dole s tak blbým jménem by každý normální horník kategoricky odmítl pracovat a nemusel by být ani příliš pověrčivý. Bylo by to podobné jako s Jedovou  horou, kterou majitel raději nechal přejmenovat na Dědovu horu, jelikož horníci do ní nechtěli  fárat v obavě,  že se během několika dnů tím v názvu zmíněným jedem otráví.  Nový název Dědova hora je uklidnil, jelikož představa dobráckého sivého kmeta je na rozdíl od smrtelného jedu příliš nerozrušovala.  Mám ale lepší nápad. Co kdyby sis u příležitosti svých narozenin  změnil svou starou přezdívku Pažout na něco akčnějšího? Mohl by sis říkat třeba starý jezevec.  Starý  jezevec a Velký Surikata rozhodně nezní špatně. “
„Svět mne zná jako Pažouta a Pažoutem také zůstanu,“ zavrhl rezolutně Surikatův návrh Pažout. „To jméno si získalo všeobecný věhlas a úctu. Když se začnu představovat coby  starý jezevec, budu za idiota a navíc za zcela neznámého idiota.“
„Svůj věhlas a slávu byl jistě získal v krátké době zpět,“  soudil Surikata. „Stačilo by, abys se mnou podnikl několik výprav, nad kterými se tají dech a jeskyňáři se chvějí hrůzou, když  si o nich vyprávějí.“
„Nevšiml jsem si, že by se třásli hrůzou, když slyšeli o tvé poslední výpravě do Chalupecké šachty,“ namítl Pažout. „Naopak smíchy padali na zem, když si vyprávěli, jak jsi těsně před slaněním simuloval žlučníkovou koliku a když to na nikoho neudělalo sebemenší  dojem, hodil jsi dolu své brýle, aby ses mohl vymluvit,  že nevidíš lano  a musíš proto ku své veliké lítosti zůstat nahoře. Chechtali se, že prý většího zbabělce neviděli a asi už ani do smrti neuvidí.“
“Takové věci že říkali?“ podivil se rozmrzele  Surikata. „To mne ale špatně pochopili – nehodil jsem brýle do té šachty z toho důvodu, abych se mohl vymlouvat na následnou slepotu, ale naopak proto, abych ukázal, že tam ledabyle slaním naslepo.“
„Tak proč jsi tam nakonec ledabyle naslepo neslanil?“ vyzvídal potměšile Pažout, „jaké temné síly ti v tom zabránily? Zjevila se  snad před tebou stařecká ruka, píšící po okolních stromech ohnivým písmem  slova plná výstrah a varování? Nebo ti  slanění naslepo rozmluvil ten velký  střevlík, prodírající se okolo tebe trávou?““
Surikata se odmlčel, nenacházeje slov, aby na podobnou drzost reagoval.
„Povím ti, co se mi dnes zdálo,“ pokračoval Pažout. „A řeknu Ti rovnou, že mám spoustu důvodů věřit, že můj sen byl prorocký.“
Surikata se zatvářil tak kysele, jako by právě jedním lokem vypil barel kyseliny sírové.
„V tom snu jsem sestupoval s kamarádem geologem doktorem Kraftem malíkovickou úpadnicí,“ nedal se odradit Pažout. „Nepamatuju si přesně, jak jsme se v ní ocitli, vzpomínám jen, že jsme se cestou dolu živě bavili o těžbě uhlí  a o neštěstí, které se událo dvacátého čtvrtého dubna na dole Ferdinand , kdy se do do štoly provalila voda a utopilo se čtrnáct horníků.  Vím, že jsme zpočátku šli po kolejích a chodba vypadala čístá a udržovaná. Jak jsme ale scházeli hloub a hloub, koleje zmizely, na zemi se válely velké balvany a my je museli přelézat. Úpadnice byla stále zanedbanější, a neschůdnější. Kraft, který šel první, se odmlčel, podivně se potácel  a zdálo se  že ho ten pochod vyčerpává. Po dalším čase se mi začalo ztěžka dýchat a tak jsem se zastavil. Doktor přede mnou pomalu přelézal  nějaké kameny a já se zatím rozhlížel kolem sebe. Místy tu stála shnilá výdřeva, prohnutá  od tíhy rozpadlého stropu, všude kolem visely špinavé těžké pavučiny. Celé to působilo nesmírně bezútěšně a depresivně a já si říkal, že tahle chodba  se přece musí každým okamžikem zřítit.  Kraft si všiml, že za ním nejdu a aniž by se otočil, pokynul mi rukou, abych ho následoval. Něco mi na té jeho ruce přišlo divného, připadalo mi, jako by jí kus chyběl, ale protože doktor obě paže  zase hned napřáhl před sebe, aby odstrčil překážející  zlomenou dřevěnou stojku,  nebyl jsem si jist, co jsem vlastně v té chvíli zahlédl.  Pak se Kraft na mne otočil a mne zachvátila nevýslovná hrůza, protože jsem viděl  místo obličeje jen bezokou lebku, na které ulpívaly ohnilé  zbytky rozpadlé tkáně a tam, kde mají lidé ruce, mu z rukávů čouhaly pahýly kostí.  V tu chvíli mi došlo, že doktor je vlastně  už dvacet let mrtvý,  a že tohle je přízrak jeho rozpadlé mrtvoly, který   mne vede vstříc mé vlastní smrti …“
Pažout přerušil své vyprávění a nenávistně se podíval na Surikatu, který měl co dělat, aby se neudusil smíchy.
„Bože, to je kravina, „chechtal se Surikata. „To je tak blbý sen, že bychom ho mohli nastudovat na muzejní noc.“
„Nebudu ti už nikdy žádné sny vyprávět,“ odsekl Pažout, „a myslím, že tě to bude mrzet, protože třeba sen o tom, jak šlo malé koťátko na výlet, za vyprávění určitě stojí.“
„Jaké koťátko a kam šlo?“ projevil zájem Surikata.
„Bylo to malé mourovaté koťátko a do toho, kam šlo, ti nic není,“ zatvrdil se Pažout.  „Vrátím se ale k té úpadnici, kterou jsem procházel s neživým Kraftem. Ta popadaná část za snu  mi byla tak povědomá, že jsem o ní po probuzení dlouho přemýšlel a nakonec jsem na to přišel. Je to právě ta Štola temných vzdechů., do které se chci podívat.„

Doktor Kraft, ač dávno mrtvý, se pohybuje ve strašidelné úpadnici tak rychle, že mu Pažout nestačí

„Štola temných vzdechů mi nic neříká,“ přemítal Surikata, půjde patrně o nějakou tvoji slabomyslnou představu. Znáš to, máš v mozku uložené různé obrazy, slova a pocity a když ten mozek není zcela v pořádku, poruší se vazby, které ty jednotlivé objekty propojují a vypadne z toho naprostá pitomost.“
„Sám nemáš mozek v pořádku,“ ušklíbl se Pažout. „O Štole vzdechů psali před lety Doxáci  na svém webu.  Sami ji tak pojmenovali, protože v ní celou dobu vzdychali strachem, že už se nikdy nedostanou ven. Jejich článek si náhodou přečetl  nějaký emeritní inspektor z kladenského báňského úřadu a ze zveřejněných fotografií málem dostal šlak. Nedokázal překousnout, že nějací amatéři prolézají štolu, která je v tak katastrofálním stavu a nechal celý ten spolek předvolat k ústnímu jednání. Asi hodinu se z nich úředníci snažili vytáhnout, kde ta štola je, aby ji mohli nechat zlikvidovat, ale marně. Ne, že by Doxáci byli tak udatně vzdorovali nátlaku a výhrůžkám úředníků – oni jen nepochopili, co po nich chtějí a tak jim omylem vyzradili zcela jinou, úplně bezpečnou  štolu u Hředlí.“
„Už vím, „skočil Pažoutovi do řečí Surikata. „To je ten případ, kdy nechal baňák zlikvidovat čtyřmetrovou štolku U křížku, protože se domníval, že je tak strašně dlouhá, zařícená a nebezpečná, že ani neproběhl předlikvidační průzkum.  To ale znamená, že se chceš podívat do …“
„Právě tam,“ nenechal Surikatu domluvit Pažout.
„Ale takový nápad se téměř rovná sebevraždě,“ namítal zděšeně Surikata.
„Jeskyňáři, znevažující tvou odvahu u chalupecké šachty měli zřejmě výjimečně pravdu, když tě označili za zbabělce,“  poškleboval se Pažout, „já sám při pomyšlení na štolu vzdechů necítím ani sebemenší dotek strachu.“
„Jeskyňáři od chalupecké šachty  by se ode mne mohli odvaze učit,“  soudil roztrpčeně Surikata. „Nikdy jsem neřekl, že bych se do štoly vzdechů bál, jen mi výprava do jejích útrob  přijde vzhledem k jejímu stavu poněkud nezodpovědná.
„Přiznej jednoduše, že se tam bojíš,“ pravil Pažout a v jeho hlase bylo možno vycítit pohrdání.
„Já? Čeho, prosím tě,“ kapituloval Surikata. „O weekendu tam vlezem.“

A tak se stalo, že se v sobotu krátce před polednem Pažout se Surikatou objevili před ústím Štoly vzdechů nebo přesněji v místech, kde kdysi ono ústí  ústilo.
„Bylo to tady,“ píchl Surikata klackem do nevelké prohlubně ve svahu pod dvěma vysokými buky . „Pokud si dobře vzpomínám, vchod je ucpaný rezatými dvířky od staré ledničky a na nich je nasypáno asi tak půl metru hlíny a kamení.“
Odkrytí vchodu včetně odstranění dvířek od ledničky trvalo asi čtvrt hodiny. Pak se zjevila  asi metr a půl hluboká jáma a na jejím dně se černal nízký vchod do podzemí.
„Jdi první,“ vyzval Surikata Pažouta, „ když máš ty narozeniny, tak se to sluší a patří.“
Pažout  vrhl na svého kolegu  natolik vražedný pohled, že kdyby Surikata zrovna nekoukal na opačnou stranu, dozajista by na místě zcepeněl.
„Zapomněl jsem si ostatně doma přilbu i světlo,“ pokračoval Surikata, „takže musí jít přede mnou někdo, kdo mi bude zodpovědně svítit na cestu a mám nejasný pocit, že nikdo jiný, než ty, tu momentálně není.“
Pažout znechuceně zakroutil hlavou, slezl do jámy, klekl si na všechny čtyři  a  opatrně posvítil do štoly.
„Je to strašně nízké, tam neprolezu,“ ohlásil.
„Ale prolezeš.“ oponoval Surikata, „Ta rozpadlá břidlice, co vchod ucpává  je  relativně sypká a snadno ji svým svalnatým tělem odsuneš stranou. Akorát hrozí nebezpečí, že pokud bude v té štole voda, můžeš se v ní nechtěně utopit  a nebo tě sežere strašlivý velryb.“
„Co je to strašlivý velryb, zeptal se Pazout a tvářil se tak ustrašeně, až ho bylo Surikatovi líto.
„Přesně to nevím,“ přiznal neochotně Surikata,“ ale slyšel jsem vyprávět, že jde o dravou rybu, která žije v opuštěných dolech a   trhá na kusy neopatrné montanisty, kteří se jí dostanou do rukou. Je podobná obří kudlance nábožné a na hřbetě má bílé skvrny ve tvaru hřbitovního kříže.“
Pažout patrně považoval velryba podobného kudlance nábožné za nesmysl, neboť jeho hrůznou leč nejasnou  představu vypustil z hlavy a počal se za strašlivého funění namáhavě soukat nohama napřed do otvoru.
Surikata zatím nad jámou zručně splétal věneček z pampelišek.
„Nějak jsem se tu šprajcnul,“ ozval se Pažout zezdola. „Slez sem a vytáhni mne.“
„Určitě to není tak zlé,“ nehrnul se do tahání svého kolegy Surikata. Zkus se v té díře vrtět ze strany na stranu a ono to povolí.“
„A když nepovolí?“ toužil po poznání Pažout.
„Ale povolí,“ odbyl jej Surikata a dál si přítelových problémů nevšímal.
Pažout se začal v průlezu zmítat, seč mu síly stačily a jeho tělo se skutečně pomalu propadávalo hloub a hloub. Pak  se portálu uvolnil poměrně veliký kámen a s tlumenou ranou sletěl Pažoutovi na hlavu. Pažout s sebou škubnul, přestal funět a už se ani nepohnul.
Surikata, vyrušen neobvyklým zvukem, nahlédl do jámy a když viděl, že se Pažout nehýbe, hodil za ním dolu pampeliškový věnec a chystal se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ zavřeštěl Pažout, „přece mne tady nenecháš?“
„Promiň, myslel jsem, že tě ten kámen zabil,“ vymlouval se Surikata. „Řekl jsem si, že jsem tu zbytečný a že se o tebe podle pravěkého řádu přírody postarají rozličné lesní šelmy a roztomilí brouci hrobaříci.“
Pažout nad tou představou zbrunátněl a otřásl se odporem tak mocně, že konečně propadl přímo do štoly.
„Zapomněl jsem ti říci, že je  uvnitř pravděpodobně docela značná hladina kysličníku uhličitého,“ vzpomněl si Surikata.“Nechtěl jsem tě zbytečně vystrašit.“
„Cože?“ vystrčil Pažout hlavu, aby mu na ní vzápětí s temným zaduněním přistála polní lopatka.
„Trochu to zespoda prohrábni,“ komentoval její hod Surikata, „poleze se nám pak lépe ven.“
Když Surikata konečně slezl dolu za Pažoutem, našel jej v asi tři metry dlouhé chodbě, jejíž pokračování uzavíral zával z vysypaného stropu.

Roli zavaleného horníka nakonec Pažout nezískal, zato se etabloval coby anděl, bojující o jeho duši.

„Mezi stropem a závalem je škvíra, kterou je vidět dál,“ hlásil Pažout. „Vede tam chodba tak popadaná a zařícená, až se nápadně podobá té z mého snu.“
„Tak na co čekáš,“ pobízel Surikata, „přelez ten zával a řekni mi, jestli se tam dá dýchat,  jestli to stojí za to, abych se tam také plahočil a zhodnoť zda jde vskutku o chodbu ze snu nebo jen o její ubohou imitaci.  Nerad bych plýtval svoji odvahu na nějakou nevýznamnou štolku, ač  mám samozřejmě  té odvahy na rozdávání.“
Pažout namáhavě přelezl za zával a odmlčel se.
Uběhla necelá minuta. Surikata usoudiv, že se kolega za závalem nejpíš  udusil, otočil se  a bez dalšího zájmu o jeho osud zamířil k východu.
„Kam utíkáš, proč nelezeš za mnou?“ vykoukl Pažout zpoza hromady kamení a hlíny.
„Vzpomněl jsem si, že má moje šlechetná  manželka narozeniny a slíbil jsem jí, že budu brzo doma,“ vymlouval se Surikata. „Předpokládal jsem, s ohledem na tvé zkušenosti, že to tu beze mne zvládneš.“
„Tvoje manželka měla narozeniny v lednu,“ odporoval Pažout. „Polez a nevymlouvej se.“
„Má narozeniny v lednu i květnu, protože se narodila jako nedonošená“ mumlal nepříliš přesvědčivě Surikata. „Nemysli si, já vůbec nemám strach jít dál. Jsem přece král montanistů a jako takový neznám bázně. Kdybych si na ty narozeniny nebyl vzpomněl, dávno bych ten zával přeskočil jako lasička.“
„Úplně bude stačit, když ho přelezeš jako raněný šnek,“ ušklíbl se Pažout, „hlavně se pohni.“
Když se konečně Surikata ocitl za závalem, zjevila se před ním klesající  odporně vypadající chodba, téměř celá zavalená velikými ze stěn vypadanými balvany.
„Ach, běda,“ zakryl si král montanistů  oči a kvílivě zanaříkal. „Tohle je skutečná štola smrti. Každý její metr hrozí zřícením a ve stínech za těmi kameny se skrývají nešťastné duše zemřelých, neznající posmrtného klidu. Vraťme se, než si pro nás smrt sáhne svými kostnatými pařáty.“
Ale Pažout nenaslouchal. Opatrně postupoval kupředu a udatnému Surikatovi, svítícímu si na cestu mobilním telefonem, nezbývalo, než jej následovat.
Chodba klesala a stávala se s každým metrem neschůdnější. Balvany bránící v cestě byly větší a větší, ze stropu se občas vysypalo něco písku a drobného kamení. Surikata se mátožně potácel  kdesi vzadu a nemluvil. Vzduch podivně ztěžkl a Pažout, nemoha se pořádně nadechnout, usoudil že je čas k návratu.
„Jdem pryč,“ řekl sípavým hlasem.“Tohle bez dýchacího přístroje nemá cenu. Je to opravdu jak ta štola ze snu.“
Surikata neodpovídal.
Pažout ještě naposledy posvítil před sebe, kde štola mizela ve změti popadaných kamenů a zpřelámaných trámů.
„Jdem pryč, než se tu nakonec objeví i ten dávno mrtvej Kraft,“ dodal a udělal čelem vzad  směrem k Surikatovi.
A sotva světlo Pažoutovy svítilny ozářilo místo, kde stál Surikata, vyrazil Pažout nelidský řev beze slov, protože před ním stanula vysoká postava mající namísto lidské hlavy bělostnou lebku s prázdnými očními důlky, lebku z které visely cáry rozpadlé a potrhané kůže.
„Mrtvý doktor Kraft,“ zařval znovu Pažout a s rychlostí, kterou by u něj nikdo nečekal, proběhl kolem příšery a prchal, jak jen se v tom neschůdném terénu dalo, zařícenou chodbou k východu.
A Surikata, osamocený a opuštěný s telefonem místo svítilny usedl na nejbližší kámen, stáhl si z hlavy latexovou masku zvláště vyvedeného zombie a pak se bez ohledu na vydýchaný vzduch smál jak idiot.

Surikata CM, král montanistů. Štola vzdechů  je na mou věru mimořádně odporné místo. Nestabilní nadloží, zvětralé stěny, z kterých se odlamují rozměrné kamenné bloky, rozpadlá, shnilá výztuž a hluboké louže plné temné, zakalené vody, v jejichž nezměřitelných hlubinách číhají na svou kořist příšery, jaké lidské oko dosud nespatřilo. K tomu nutno připočíst zástupy nemrtvých přízraků, stovky zmatených a dezorientovaných duchů, kteří se štolou zdánlivě bezcílně  potloukají sem a tam s jediným úmyslem – škodit montanistům. Jako dárek k narozeninám rozhodně nemohu po našich zkušenostech návštěvu tohoto objektu doporučit.