„Martin Lang se domnívá, že bychom měli pro strašické muzeum připravit na letošní muzejní noc výstavu fotografií ze starých brdských dolů,“ pravil Pažout, prohlížeje si zálibně polozmrzlé slunéčko sedmitečné, které mu zmateně popolézalo sem a tam po rukávu.
„Mám úžasného dřevěného houpacího koně,“ podotkl Surikata, „mohl by nám v těch starých brdských dolech posloužit jako neokoukaný a netradiční model.“
Surikata CM ve slavnostním montanistickém overalu přijíždí na lokalitu
Starý keltský důl
„Lang není přítelem zvířat v podzemí,“ namítl Pažout, „ve své seriozní mysli touží po seriozních fotografiích, na kterých je vidět buď prázdná štola nebo v ní stojí horník v předpisovém pracovním oděvu z dvacátého století.“
„Polský husar na houpacím koni by v těch brdských dolech místo horníka pózovat nemohl?“ ujišťoval se Surikata.
„Určitě ne,“ potvrdil chmurným hlasem Pažout a šetrně setřásl berušku z rukávu. „Pouze základní pravidla elementární slušnosti mi brání specifikovat místo, kam tě Martin s fotografiemi polského husara na houpacím koni vprostřed brdského dolu pošle.“
„Tak v tom případě je to výstava o ničem,“ zasmušil se Surikata a rázem ztratil o fotografování brdských dolů veškerý zájem.
Pažout si pozdechl a rozhlížel se, kam se podělo slunéčko sedmitečné, neboť usoudil, že s tečkovaným broukem bude přece jen větší zábava, než s králem montanistů.
„Když nad tím tak přemýšlím, vůbec už mne nebaví být montanistou,“ svěřil se Surikata. „Toužím sedět na prosluněné zahradě, hladit čerstvě vyrytou žížalu a přemítat, zda má ten kroužkovec podobné starosti, jako já.“
Pažout obrátil oči v sloup a zamumlal cosi nesrozumitelného.
„Také bych rád pozoroval pučící stromy, bzučící včely, co sají nektar z přepestrých květů a rovněž barevné ptáčky ve větvích stařičké pokroucené třešně,“ pokračoval zaníceně Surikata. „Chci držet v dlani živorodou ornici a cítit vůni tlejícího listí, jako předzvěst nového života, který vyraší zpod uschlé trávy.“
„To já bych chtěl něco jiného,“ pochlubil se Pažout.
„A co?“ zeptal se zdvořile leč bez valného zájmu Surikata.
„Chtěl bych pomalu kráčet starou cestou mezi poli a loukami až tam dozadu k obzoru, kde se vzduch chvěje a plynou odtud mraky. Chtěl bych dojít do míst, kde se dotýká země oblohy, rodí se tam modravé hory a tekou odtamtud stříbřité řeky, z kterých pchází počátek všeho života. Na jejich březích žijí tam dvouhlaví hadi, požírající sami sebe. A ve vodách plovou červené ryby, jejichž šupiny zlátnou v slábnoucích paprscích večerního slunce. A ty ryby každé ráno zpívají krásnými hlasy zbožné chorály ku větší slávě svého stvořitele.“
„To jo,“ odvětil znuděně Surikata. „Tak to abys pomalu vyrazil, obzor se zdá být dost daleko.“
„Co vlastně bude za program na té Langovo strašické muzejní noci?“ odváděl řeč od ožehavého tématu lenivý Pažout. „Slyšel jsem, že tam my dva budeme vystupovat.“
„To je pravda,“ ožil Surikata. „Rád bych tam uskutečnil přednášku o fenoménu zvaném montanistická užovka.“
„To ale nebude Lang moc potěšen,“ strachoval se Pažout,“určitě by byl radši, kdybys pohovořil o nějakém brdském minerálu nebo o pozůstatcích brdského dolování či o typickém krajovém obyčeji – třeba o jarním mlácení čápů v Černém újezdě.
„Co je to – jarní mlácení čápů?“ projevil zvědavost Surikata.
„Taková místní zvyklost,“ vysvětloval ochotně Pažout. „Újezdský truhlář vyrobí ze dřeva čápa a nabarví ho, tak, že vypadá jako živý. Na prvního máje ptáka vystaví na náves a v podvečer k němu přitančí skupina místních mládenců v krojích. Příšerně řvou a řežou přitom do čápa sukovicema tak dlouho, až z něj nic nezbude. Nikdo pořádně neví, co ten obyčej znamená, traduje se ale, že to má nějakou souvislost s dávným místním neoblíbeným starostou, který se Čáp jmenoval.“
„O mlácení čápů jsem dosud neslyšel, kroutil hlavou Surikata, „mohli bychom ale realizovat fundovanou přednášku o rozmanité zvěři hlubokých brdských hvozdů. Mám doma úžasnou sbírku nejrůznějších plyšových těžko identifikovatelných potvor.“
„A také bychom mohli jít za ten obzor,“ připomínal svůj nesplněný sen Pažout. „Jsou tam prý opuštěné šachty po dávné těžbě helia, vedoucí do podzemních systémů natolik rozsáhlých, že se tam neodvažuje vlétnout žádný ze známých ptáků, protože se mu z toho labyrintu sevře srdce ledovým pařátem hrůzy a v uších uslyší děsivé dunění nekonečna.“
„A to jsi slyšel kde,“ zděsil se Surikata.
„Někde jsem to četl, rozpomínal se Pažout, „přesný název zdroje těch famózních informací si ale zrovna teď nevzpomínám.“
„Helium se přece v žádném dole nedobývá,“ protestoval Surikata, „vždyť je to inertní plyn.“
„Tady se dobývalo,“ nenechal se odbýt Pažout. „Počátky těžby spadají do keltských dob, kdy Keltové těžili sirník heliničitý a z něj pak samotné helium získávali poměrně komplikovaným fyzikálně chemickým procesem.“
„Žádný sirník heličnitý neexistuje,“ lomil rukama Surikata.
„Tehdy existoval,“bránil svou pravdu Pažout,“ Keltové helium používali k rituálním účelům. Plnili jím sešité vzduchové měchýře velryb a ty během svých slavností vypouštěli do výšky, podobně jako to činí Číňané se svými pověstnými draky.“
„Vzduchový měchýř mají ryby ale nikdy jsem neslyšel, že by jím disponovaly velryby, což je zcela jiný živočišný druh,“ chytal se za hlavu Surikata. Kdo ti takovou kravinu namluvil?“
„Říkal to Blovičák, a ten tomu rozumí, protože má bratra profesorem na gymnáziu,“ hájil Pažout přednesené teorie, „ostatně obzor není daleko a nic nám nebrání, dojet se do toho dolu na vlastní oči přesvědčit.“
Starý keltsko-rudolfinský důl – ve stropě výrazná červená žíla kysličníku uhličitého
A tak se hned o weekendu do dolu na helium uskutečnila hrdinská výprava.
Zásadním problémem celé akce byla lokalizace, protože Pažoutovo umístění dolu „kamsi za obzor“ se ukázalo poměrně nepřesné. Při pohledu z Popovic se opravdu zdálo, že obzor je buď kdesi u Žebráka či u Loděnic, nicméně, když naše výprava do Loděnic dorazila, zjistila ku svému údivu, že nebe se zde se zemí vůbec nestýká a samotný obzor, čili oblast, kde se obloha dotýká krajiny, se z nepříliš pochopitelných důvodů posunul kamsi ku Praze. Nakonec oba odvážlivci na další hledání obzoru rezignovali a jako místo možného výskytu heliového dolu bylo vytypováno opuštěné pinkoviště v kopci nad vesnicí.
„Zjistil jsem o tom dole další zajímavé podrobnosti,“ chlubil se Pažout během přesunu od auta na lokalitu. „Roku 1595 jej nechal přezmáhat císař Rudolf II, a to na naléhání některých svých alchymistů, kteří slibovali transmutovat helium na zlato. Při následném rozfárání keltského díla bylo však hormistři zjištili, že Keltové byli opravdu důkladní a helium vytěžili do posledního zbytku. Pro Rudolfa to znamenalo obrovské zklamání, které neutěšil ani fakt, že jeho horníci v keltské štole narazili na jinou cennou surovinu, kterou byl kysličník uhličitý. Zklamaný, neúspěchem zaslepený Rudolf nebyl schopen docenit význam nálezu a horníky dokonce obvinil, že význam kysličníku uhličitého záměrně přeceňují, aby získali další práci poté, co dokončili ražbu proslulé Rudolfovy štoly.“
„To jsi slyšel také od Blovičáka?“ obracel oči v sloup Surikata.
„Samozřejmě,“ přitakal Pažout. „A ještě mi zcela nezištně řekl spoustu dalších užitečných věcí – třeba že těžba kysličníku uhličitého byla nepřiměřeně namáhavá, protože kysličník uhličitý je, jak známo, poměrně těžký (například mnohem těžší, než vzduch) a tahání pytlů, které ho byly plné až po okraj, tamní horníky velmi vyčerpávalo. Horníci nakonec v keltské štole hromadně odmítli pracovat a do štol se vrátili teprve poté, co jich nechal rozzuřený císař pět pro výstrahu přímo před vchodem oběsit. Ten kopec, kde se tak stalo, se od té doby jmenuje Šibeniční vrch a je to právě to místo, kde se nacházíme. A hele, támhle je zrovna nějaká díra, to bude asi ono.“
Surikata s krajní nedůvěrou nahlížel do hnusné nízké plazivky, kterou Pažout neomylně označil za keltsko-rudolfinský důl a když si představil, jak poleze dovnitř, otřásl se bezděky odporem.
„Tenhle rozvleklý val pod portálem byla nepochybně halda,“ povykoval Pažout a pobíhal po okolí, seč mu dech stačil. „Dovolím si podle její velikosti kvalifikovaně odhadnout délku dolu na nějakých pět set metrů.“
Surikata se zatím neúspěšně pokusil úzkou díru, kterou Pažout s ničím neoprávněným optimismem nazýval portálem, osondovat klackem.
„Myslím, že kdybych na haldě chvíli kopal, nějaké vzorky kysličníku uhličitého bych po chvíli našel, rozumoval zatím Pažout, zkoumaje několik náhodně zvednutých kamenů. „I trochu toho helia by se tam objevilo. Jak vypadá ten vchod?“
„Jaký vchod?“ osápl se Surikata. „Slovo vchod pochází od toho, že se jím někam vchází. Touhle dírou tak leda prostrčíš ruku. Vrátíme se sem zítra s někým pracovitým a svěříme mu krumpáč s lopatou.“
Nad Rudolfovo hloubením. Právě zde císař vlastnoručně vyryl záhadný nápis.
A tak druhý den mohlo žhnoucí polední slunce pozorovat udatného Surikatu, kterak je dolní polovinou těla zaklesnut v rozšířeném, leč přesto úzkém portálu a ač se divoce zmítá sem a tam jako kluzká užovka, nemůže se pohnout ani vzad ani vpřed. Pažout, bezradně stojící opodál, přemítá, zda by nebylo lépe trápícího se kolegu milosrdně usmrtit několika ranami kamenem do hlavy. Elvíra se svým milcem Ježkem se dílem modlí a dílem nahlas pláčí kvílivými hlasy. Asi po deseti minutách se Surikata, zatímco jej Pažout zvenku kope do hlavy, propasíruje úzkým místem (které je na jeho počest okamžitě pojmenováno „Surikatova past“), konečně se ocitá ve štole a začíná kritické místo rozšiřovat zevnitř. Po půlhodině se Surikatova past mění na Surikatovu bránu a zbytek výpravy následuje předlezce do útrob heliového dolu.
Jakmile se Pažout ocitá vevnitř, vytahuje z batohu igelitovou tašku a odstrčiv ostatní montanisty z cesty, vrhá se kupředu, aby první nabral něco helia a potažmo i kysličníku uhličitého pro skromné sbírky Strašického muzea.
Keltská štola vede stále rovně a v první třetině ji přetíná osmnáctimetrové slepé hloubení, kde v šestnáctém století rudolfinští horníci sledovali mocnost žíly kysličníku uhličitého. Ve plochém kameni přímo nad hloubením Surikata objevil téměř neznatelná (leč přesto dobře viditelná) vyrytá písmena velké N,P a H. Nějakou chvíli s Ježkem a Elvírou přemítali, co může tajemná značka znamenat, až záhadu rozřešil Pažout, vracející se z hloubi štoly s igelitkami narvanými heliem a kysličníkem uhličitým tak, že je sotva vlekl. Ochotně vysvětlil, že nápis vznikl roku 1596, kdy důl navštívil sám císař Rudolf a nad hloubením osobně vyryl svůj monogram. Císař si však v tu chvíli nemohl momentálně vzpomenout, jak se vlastně jmenuje a použil proto písmena NPH, což mělo znamenat „Nevím přesně, asi Habsburk“. Pažout zároveň vylíčil, kterak byl císař mocností ložiska kysličníku uhličitého doslova ohromen a celou cestu zpět do Prahy nadšeně vykřikoval, že za tohle nebývalé množství tak mimořádně vzácného plynu získá takové finanční prostředky, až sám neví, co si s nimi počne.
Nakonec Pažout vylíčil, kterak zájem nestálého a tehdy již nemocného císaře komorník Lang a hraběnka Stradová odvedli jiným směrem, důl byl opuštěn a mocné ložisko kysličníku uhličitého, které nám záviděla celá Evropa, ponecháno ladem.
Starý důl ožil teprve roku 1782, kdy jej nechal prozkoumat francouzský dobrodruh a vynálezce Joseph-Michel Montgolfier, který chtěl tamním kysličníkem uhličitým plnit své první balony. Podrobné rozbory však ukázaly, že zdejší kysličník uhličitý je příliš kvalitní (horníci říkali hutný – až nám praskaj lutny), tím mimořádně těžký a pro balony nepříliš vhodný. Montgolfier proto obrátil svoji pozornost k horkému vzduchu a keltsko-rudolfinský důl upadl v zapomnění.
Elvíra: Jsme velmi rádi, že nám Pažout objasnil všechny ty zdánlivě neřešitelné záhady, které stará keltsko-rudolfinská štola po staletí skrývala. Venku nás pak zadvedl na místo nepříliš vzdálené od vchodu, kde podle něho císař poté, co opustil štolu, vykonal svoji potřebu. Pažout je pro strašické muzeum nafotil, ale sám sebekriticky přiznal, že od dob Rudolfa druhého se mohlo ledacos změnit, a není proto jisté, zda šnek, vyhřívající se během naší akce na pařezu, byl tam přítomen i během Rudolfovy návštěvy v šestnáctém století. Nyní ale řešíme důležitější problém – Pažout se domnívá, že já, Elvíra, jsem jeho matka, která jej ve svém útlém mládí nevědomky porodila a pak pohodila. Já sama se na to nepamatuju. Takový je už život.