Přebral, účastník bitvy o Stalingrad. „Povídá se, že Martin Majer fotí brouky-střevlíky, jak se smějou,“ pravil Pažout.“Vždy je chvíli šimrá stéblem pod břichem a když už se brouk nemůže udržet, tak zcela nečekaně zmáčkne spoušť“
„A to se ti brouci smějí nahlas?“ divil se Surikata.
„Ne, že by se přimo nahlas chechtali, hmyzáci nemají přece hlasivky“, vysvětlil Pažout, „oni jen doširoka roztáhnou huby, třepou tykadlama a děsně komicky se šklebí.“

Přebral, účastník bitvy o Stalingrad, pózuje v přístupové štole do podzemní továrny

„Nemám příliš rád smějící se brouky,“ oponoval Surikata, “když roztáhnou tlamy od ucha k uchu, působí značně slabomyslně a navíc je v jejich smíchu cosi neupřímného až zákeřného. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se na mne brouk rádoby přátelsky usmíval a jakmile se k němu otočím zády, zapíchl by mi s rozkoší kusadla do ledvin.“
„Každý brouk nemusí být takový,“ mínil Pažout. „Každopádně ti střevlíci, které Martin Majer šimral a následně fotil, ( pokud jsou mé informace správné), ho nakonec nepokousali či ani jinak nenapadli. Na světě přece žijí i dobří brouci, stejně tak, jako po něm mimo osob zlých, kráčejí za svým nelehkým údělem dobří a čestní lidé. Proto věřím, že i někteří brouci jsou pracovití, empatičtí, cudní, zbožní a mravně ušlechtilí. Nicméně zanechme neplodného hovoru o broucích. Říkal jsi, žes objevil zcela neznámou a značně rozlehlou podzemní nacistickou továrnu a že bychom do ní měli proniknout a proběhnout ji tam a zase zpět a to třeba i několikrát po sobě.“
„Ano, to je pravda,“ připustil Surikata. „Objevil jsem naprosto neznámou supertajnou podzemní továrnu, o které dnes nemá nikdo ani ponětí. Nikdo nezná její historii, nikdo netuší, kde leží.“
„A jakpak ses o ní dozvěděl?“ zajímalo Pažouta
„Řekli mi o ní tamní občané,“ pochlubil se Surikata. „První byl opilec v místní restauraci, kam jsem si zašel na oběd. Přisedl si ke mně a dlouze hovořil o pozoruhodnostech, kterými městečko oplývá. Pracovával prý kdysi v místních lupkových dolech a tak se většina toho, co poněkud chaoticky vyprávěl, skládala z informací jednak o místním kostele a jednak o lupkovém dolování. Jeho povídání provázené rozmáchlými gesty, nebylo příliš souvislé a ani zajímavé a tak jsem zbystřil teprve až ve chvíli, kdy na mne zvrhl své zvětralé pivo. V té chvíli totiž mluvil právě o oné podzemní továrně.“
„Na Surikatu, který zbystřil, musel být úžasný pohled,“ neodpustil si Pažout jedovatou poznámku.

Kaši CM hladí v polozřícené výrobní hale plyšové zvířátko, Waki taky“

Považoval jsem zpočátku jeho informace za blábol,“ nevšímal si Surikata Pažoutovy zjevné invektivy, „a asi se ho to dotklo, protože se začal vnucovat s tím, že mi ono místo ukáže, když jeho slovům nevěřím. Stačí prý, když mu koupím dva panáky.“
„A tys mu je koupil?“ zeptal se Pažout, aby řeč nestála..
„Koupil,“ doznal Surikata. „Koupil jsem mu je a on mne pak od auta, kterým jsme zajeli k okraji jakéhosi zpustlého areálu, vláčel asi kilometr daleko do naprosté divočiny, dokud jsme nedošli k hluboké rokli. Tou jsme se vydali ke svahu zarostlému šípkovými a trnkovými keři tak hustě, že jsme dál už bez mačety nemohli.“
„To muselo být velmi dobrodružné,“ utrousil zlomyslně Pažout. „Plahočit se s cizím opilcem neschůdnou roklí až k neproniknutelné hradbě trnitých keřů a nic nenajít.“
„Neříkal jsem, že jsme nic nenašli,“ ohradil se Surikata. „Zmíněný svah jsem jednoznačně určil jako kdysi uměle přihrnutý a při bližším zkoumání jsem zjistil, že z něho vycházejí dvě koleje, které patrně před lety pokračovaly roklí ven.“
„A kam ty koleje vedou teď?“ ožil náhle Pažout, “ Zhotovil bych doma podle návodu v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců šlapací drezínu z bukového dřeva a kartonového papíru, s kterou bych po oněch zjevně opuštěných kolejích zběsile jezdil sem a tam. Také by ses mohl svézt,“ dodal spěšně, vida, že Surikata nad jeho nápadem odmítavě kroutí hlavou.
„Nevedou nikam,“ vysvětlil Surikata, „asi po dvou metrech končí. Zbytek trati byl nejspíš dávno demontován a odvezen do šrotu.“
„To je ale škoda,“ soudil Pažout. „Tak bychom je alespoň mohli natřít stříbřenkou a tvrdit, že vedou ze zaniklého stříbrného dolu.“
„Mám mnohem lepší nápad,“ odmítl Pažoutův plán Surikata. „My začneme v tom místě, kde koleje mizí ve svahu kopat.“
„A proč?“ zeptal se otráveně Pažout, představiv si sám sebe s lopatou a krumpáčem.
„Protože ty koleje vedou do oné zmíněné podzemní továrny,“ objasňoval situaci Surikata, pozastavuje se nad kolegovou myšlenkovou nepružností.
„Ach tak,“ pochopil Pažout . „A co má vlastně být v té podzemní továrně?.“
„Toť otázka,“ zamyslil se Surikata. “Opilec hovořil o dlouhých řadách lesklých nedokončených tanků, o hromadách raket V-1 i o několika parních bombardérech. Ale mluvil jsem potom v městečku s několika dalšími rodáky, kteří mne zastavili a starali se, co mi ten dobrý notorik chtěl. Jeden muž mi sdělil, že můj společník je proslulý podvodník a lhář, který byl za své nečestné skutky podvakráte trestně stíhán a ostatní k tomu kývali hlavami a souhlasně mručeli. “
„Aha,“ zasmušil se Pažout. „Takže tu továrnu si ten dobrák jednoduše vymyslel.“
„Ne tak docela,“ řekl Surikata. „Ti milí rodáci mi potvrdili, že podzemní továrna tam opravdu za války byla, nicméně pořád opakovali, že se v ní nevyráběly ani parní bombardéry ani rakety V-1, ba dokonce ani ty lesklé řady tanků, připravených zvrátit kyvadlo válečného osudu na stranu svých tvůrců.“
„A co se tam tedy vyrábělo?“ dychtil zvědět Pažout?“
„Ti počestní mužové mi sdělili, že prý se tam šily plyšové hračky,“ děl Surikata.
„V tajné nacistické podzemní továrně že se šily plyšové hračky?“ vyjevil se Pažout. „Co je to za pitomost?“
„To není pitomost,“ vysvětloval trpělivě Surikata. „Když nacisté pod vedením velitele šesté armády Friedricha Pauluse v listopadu roku 1943 začali prohrávat u Stalingradu, rozhodl Hitler, že je třeba za každou cenu deprimované německé vojáky povzbudit. Jmenování Pauluse polním maršálem morálku vojska očekávaným způsobem nepozvedlo a tak Hitler spolu s Goringem rozhodli, že těsně před začátkem Mansteinovy ofenzivy shodí letectvo na Stalingrad desetitisíce plyšových zvířat – zejména vlků. Plyšová zvířata měla jednak svým realistickým vzezřením vyděsit a obrátit na útěk rudoarmějce vedené maršálem Žukovem, o kterém se traduje že byl na plyš alergický, mimo toho se počítalo s tím, že citově vyprahlí obležení Němci získají v podobě plyšových vlků nové přátele, jakési druhy ve zbrani (kriegskamaraden), k nimž si vypěstují silný citový vztah a budou tak, hladíce je po plyšové srsti, lépe snášet útrapy neustálých bojů. Zamotal se do toho i generál von Weiterscheim, který tvrdil, že jeho vojáci po tankovém útoku mnohem lépe usínají, když k sobě na polním lůžku tisknou plyšového vlčka, jehož hladí a tiše mu šeptají své frontové zážitky. Dožadoval se proto urgentně shození dalších tisícovek zvířat, zejména rozverných opiček a Rusů. Těmi Rusy měl na mysli figurky rudoarmějců, které by jeho tankisté mohli před bitvou všelijak ponižovat a šikanovat, nicméně výroba to špatně pochopila a místo figurky Rusa-rudoarmějce zhotovila dosti realisticky vyhlížejícího rusa domácího – což je druh švába. Tankisté byli plyšovými rusy zhnuseni, dupali po nich a volali: „Was bedeuten diese Schabe?“ tak dlouho a tak hlasitě, až nešťastný von Weiterscheim, aby je uklidnil, objednal pro ně mimořádnou zásilku plyšových srnečků. Situace u Stalingradu byla pro německé vedení klíčová a proto Hitler s Goringem, v obavě, aby nějakým náhodným spojeneckým bombardováním nebyly zásilky plyšových koloušků na východní frontu ohroženy, rozhodli, že výrobu hraček přemístí pod zem a volba padla na opuštěný nerentabilní lupkový důl mezi Kladnem a Rakovníkem, který navíc nečekaně nafáral nevelkou, ale pevnou vápencovou čočku. A právě v té čočce vznikla prostorná výrobní hala, kde seděly stovky šiček, látajících stovky a tisíce plyšových potvor.“
„Pane jo,“ vydechl uznale Pažout. „Ten příběh je tak napínavý, že jsem z toho málem dostal tasemnici.“
„Němci byli u Stalingradu poraženi a jejich do té doby vítězné tažení se změnilo v ústup a vyklízení pozic,“ pokračoval Surikata. Bombardéry na ustupující vojáky stále chrlily tisíce plyšových vlčků s vestavěným miniaturním gramofonem, který po natažení naléhavě opakoval tenkým chraptivým hlasem pořád dokola „Ich bin dein Kammarad, Sieg Heil!“, ale nějak to nezabíralo. Vojáci na mluvící vlčky pohlíželi zcela bez zájmu a někteří je i odhazovali do sněhu, který byl všude kolem a vzbuzoval v nich pustou a naprostou beznaděj. Někdy v dubnu 1945 podzemní továrna ukončila výrobu a šičky ji v tichosti opustily. Brzy potom její jediný vchod zničil zásah zbloudilé letecké pumy, kterou jakýsi zmatený pilot v těch místech odhodil, nemoha pro ni za žádnou cenu naleznout vhodnější cíl. Po osvobození továrna unikla pozornosti sovětských vojsk, protože bylo obecně známo, že mimo několika metrických centů plyše a několika stovek jehel neobsahovala žádné strategické zařízení. V nastálé poválečné době plné převratných událostí továrna nikoho nezajímala a po demontáži kolejnic, které od ní vedly na nedaleké nádraží, upadla postupně v zapomnění. Čas plynul, roky míjely a hluboko pod zemí na hnijících dřevěných regálech čekaly stovky nevyexpedovaných plyšových vlků a opiček na svůj velký den.“

Surikata CM, opička a dva vlčci. Plyšová zvířata Surikatu milují

„Chtěl bych jednoho takového vlčka,“ zasnil se Pažout, „vzal bych si ho domů a oblékl mu šatičky, jaké se šijí pro panenky.“
„Někdy v roce 2009 se pár metrů za zasypaým vchodem propadla zem a ti, kdož v ta místa náhodou zavítali, mohli otvorem, z kterého vanul zatuchlý vlhký vzduch nahlédnout do staré vstupní štoly, která kdysi mířila do plyšového království. Objevil to, tuším, nějaký myslivec, který se svým nálezem pochlubil v hospodě a zpráva o záhadné díře do neznáma se začala šířit krajem. Žila vlastním životem, kráčela vlastními cestami, které ji zavedly k uším školních dětí. Ty, nedočkavější a lačnější poznání, než byli jejich dospělí sousedé, pronikly temnou jámou jako první do zapomenuté továrny a přinesly do vesnice desítky olezlých plyšových vlků, po těch letech už němých, protože ocelové mechanismy miniaturních gramofonů se proměnily v rez. Vlčci nejprve vzbudili u dospělých obyvatel úžas a hned nato zděšení, kam že to ti haranti lezou. A den nato se hustými křovisky prodral buldozer a zahrnul propadlý vchod tak, aby po něm nezůstala ani památka.“
„Mohli bychom ho zase vykopat,“ navrhl vzrušený Pažout.
„Mohli,“ uznal Surikata. “Dokonce je zcela přesně vidět, kde by se mělo začít kopat. Jak se hlína, kterou tam buldozer nahrnul za ty tři roky sesedla, vznikla v místě toho propadlého otvoru velice nápadná prohlubeň.“
„Vykopem to,“ zvolal nadšeně Pažout, „my to vykopem.“ A tvář mu hořela nadšením a pevné svaly se pohybovaly pod jeho strakatou maskáčovou kamizolou.
„A co když nevykopem?“ zarazil jeho nadšení Surikata. „Co když nás během kopání sklátí z vyčerpání mrtvice nebo záducha?“
Pažout znejistěl. Vzhledem k věku a stupni tělesné zchátralosti obou montanistů se podobný scénář nedal tak úplně vyloučit. Svaly mu ochably, údy se roztřásly a do očí se vkradla beznaděj.
„Neboj,“ uklidnil jej Surikata , „myslel jsem na to a přizval dva přátele, kteří nám pomohou. Jednomu říkají Přebral a bude pro náš podnik velice přínosný, protože, pokud se nemýlím, je to přímý účastník stalingradské bitvy. Ukáže ti, jak o vlčka pečovat. Ten druhý přizvaný je žena, nazývá se Waki z Avalonu a říká se o ní, že zná zaklínadlo, jehož síla dokáže pohnout kameny a odchýlit je z místa, kde po staletí nehnutě spočívaly. Je tedy možné, že vchod odkryjeme s minimem fyzické námahy.“
„To by bylo nádherné, “ uznal Pažout. „Můj vlček je nadosah. V sobotu můžeme vyrazit.“
A tak v sobotu opravdu vyrazili, ale bez Pažouta.
„Víš,“ omlouval se do telefonu Surikatovi, „já bych strašně rád jel, ale volal mi Blovičák a říkal, že podzemní továrna na plyšáky je určitě kravina, A přemluvil mne, abych s ním šel do garáže imaginovat. Slíbil, že si představíme opravdu suprový důl a já že budu moci nést celou cestu motyčku.“
A proto Pažoutovo místo zaujal udatný Kaši, nesoucí s sebou zkrácený krumpáč a polní lopatku. Tato výzbroj se ukázala velice přínosná, protože i když Waki mumlala zaklínadla jak avalonská, tak keltská a několik dalších dokonce v makaronské latině, hlína ani kameny v propadu se nepohnuly ani o píď a vchod do podzemní továrny neuvolnily.
„Asi je drží na místě nějaké silnější kouzlo,“ zašeptala Waki a téměř bez vlády se sesula na nedaleký kámen, aby nabrala zpět síly, o které ji připravil magický souboj s oním neblahým kouzlem, které zlovolně drželo vchod zakrytý.
„Nejspíš to začaroval buldozerista, stávají se takové případy,“ pronesl Přebral a zatvářil se tak, jak se tváří přímý účastník bitvy u Stalingradu, zatímco Kašiho krumpáč se zakusoval do země a polní lopatka v Surikatových rukou vyhazovala nakypřenou hlínu.
A netrvalo ani hodinu, zbytek hlíny a kamení se propadl kamsi dovnitř, objevila se černá díra dolu a v ní suťový kužel, po kterém se dalo sejít do hlubin.
A když po něm čtyři objevitelé slezli až na dno, strnuli údivem. Stanuli v obrovské, pět metrů vysoké štole, u nohou se jim matně leskly koleje a celou tu obrovskou skalní klenbu nesly na svých obloucích mohutné železné hajcmany. Nebudeme dále detailně popisovat cestu téměř nekonečnou štolou až do zařícené vápencové komory, kde mezi zbytky dávno zřícených regálů leželo porůznu několik tuctů plyšových vlčků a jedna opice. A dodáme už jen tolik, že se společnému působení Wakiyeliných kouzel a Přebralova empatického přístupu povedlo přimět jednoho vlčka k tomu, že téměř neslyšně za kolísavého skřípání v jeho těle ukrytého mechanismu pronesl k našim hrdinům slova: „Ich bin dein Kammarad“. Nato v něm zachrastilo a umlkl navždy.

Pažout, slavný montanista: “ Škoda, že jsem do té podzemní továrny nejel. Akce s Blovičákem byla k ničemu. Nejprve asi dvě hodiny hledal klíče od garáže, zatímco jsem chodil v kruhu před ní a nosil motyčku, prý proto, abych se vytrénoval. Pak klíče našel, ale než  garáž (kde jsme si měli představovat, že jsme v podzemí) stačil odemknout, upustil je do kanálu a tím to celé skončilo. Jel jsem domů a myslel jsem na to, jak Kaši, Surikata, Waki a Přebral kráčí tou rozlehlou podzemní továrnu, zatím co já mrznu v Blovicích před zamčenou garáží s motykou v ruce a kolemjdoucí si nejspíš myslí, že jsem idiot.