Kaši CM „Ty tomu nebudeš věřit, Pažoute,“ oslovil Blovičák slavného montanistu, “ ale já včera objevil cosi, co vypadá jako propadlý vchod do nějakého podzemního objektu. Kdybys chtěl, vzal bych tě zítra na to místo s sebou a mohl by ses tam realizovat.“
„Jak, realizovat,“ nechápal Pažout, projevuje vskutku pramálo nadšení nad takovou lákavou vizí.
„Myslel jsem tím, že bys zkusil vlézt dovnitř, vykonal zběžný montanistický průzkum a já bych pak o tom napsal vědeckou zprávu pro blovické muzeum,“ vysvětlil, co má na mysli onou zmíněnou realizací, Blovičák.

„Tak to nepůjde,“ odmítl nabídku Pažout. „Já se jdu realizovat se Surikatou. Složil velkolepou montanistickou operu a zítra ji budeme nacvičovat v Chrustenické šachtě. Uvedeme ji jako překvapení na oslavě k výročí založení spolku CMA, který se o Chrustenickou šachtu stará.“
„Operu? A složil ji Surikata? Vždyť neumí hrát na žádný nástroj,“ zděsil se Blovičák.
„Hrát budou profesionální hudebníci,“ vysvětlil Pažout. „Surikata to dílo pouze složil a zapsal do not. Mně, protože jsem jeho kamarád, slíbil obsadit do hlavní role.“
„Surikatova opera je znevěcením Chrustenické šachty,“ chytal se za hlavu Blovičák. „Dovedu si dost dobře představit ten kakofonický paskvil, který se vysype z jeho chorého mozku. A jestli ty budeš hrát hlavní roli, dostanou předáci CMA, až tu hrůzu shlédnou, beze všech pochyb na místě mrtvici.“
„Náhodou jsem dost dobrý herec,“ odsekl Pažout, „vystupuji hned v úvodu prvního jednání u svážné jámy.“
„A jako co vystupuješ?“ zeptal se uštěpačně Blovičák.“ Surikata ti snad svěřil roli důlního potkana?“
„Mluví z tebe závist,“ opáčil Pažout. „Budu tam stát u zábradlí v kroji středověkého rytíře a k tomu zpívat árii na melodii ne zcela nepodobnou písni ‚Toreadore smělý, pozor si dej‘ z Bizetovy opery Carmen. Surikata tím chce vzdát Bizetovi hold.“
„Já bych spíš řekl, že nedokázal vymyslet vlastní hudební motiv a tak ho bezostyšně ukradl,“ pravil rozhořčeně Blovičák. „A co dělá v dole u úpadní jámy středověký rytíř? V dole mají být horníci a ne rytíři.“
„Já to Surikatovi také říkal,“ přiznal po krátkém váhání Pažout, “ ale on mne poučil, že do podzemí chodí patnáct let a žádného horníka tam nikdy nepotkal.“
„Zato rytířů tam běžně vídává stovky, co?“ poškleboval se Blovičák.
„Na setkání s rytíři jsem se ho netázal,“ odvětil Pažout. “ Nepovažoval jsem to za nezbytné a mám v Surikatův skladatelský um plnou důvěru.“ „A co budeš v té árii zpívat?“ vyzvídal Blovičák.
„Slova jsou takováto,“ řekl Pažout, vytáhnuv z kapsy složený papír, a počav z něj zajíkavě číst: „Montanisto smělý, pozor si dej, pozor si dej. Metan už z jámy stoupá, pozor si dej, pozor si dej.“
„Jak duchaplné,“ odplivl si Blovičák. „řeknu ti, Pažoute, kdyby za mnou Surikata přišel a nabídl mi v té opeře hlavní roli, poslal bych ho do háje.“
„Jenže on za tebou nepřijde a nenabídne ti ani ten nejposlednější štěk,“ prorokoval Pažout . „Takže ty tvoje silácké řeči si můžeš nechat.“
„Než bych stál v brnění u zábradlí svážné jámy a vyl falešně tu tvoji odrhovačku, radši bych zůstal doma. A s takovou blbostí chcete vystupovat před samotným velikým Lacem Lahodou a jeho všeodhalujícím zrakem? Já bych se propadl hanbou.“
„Náhodou to bude úžasná scéna,“ odbyl Blovičáka Pažout. „Metan se bude držet u stropu, já budu procítěně zpívat árii, a z té svážné jámy budou vystupovat po jednom horníci s rozžatými karbidovými svítilnami. Také budou zpívat, a jak vylezou z jámy, dostanou se rovnou do toho metanu a budou jeden po druhém explodovat. Surikata říkal, že to bude velmi působivé.“
„Kriste pane,“ zhrozil se Blovičák. „Pažoute, jak se můžeš k něčemu takovému propůjčit. Vždyť tě pak montanisté z CMA budou mít, stejně jako Surikatu, za naprostého idiota.“

„Surikata tvrdil, že montanisté z CMA budou naším představením nadšeni, založí si vlastní operní soubor a budou nás napodobovat,“ nedal se zviklat Pažout. „Zvláště, až shlédnou tu scénu, kdy černý rytíř zavraždí štajgrovu dceru – přelíbeznou Brunhildu – a její mrtvolu poveze na huntu plném uhlí, které potřebuje do své rodinné tepelné elektrárny.“
„Pažoute, podle indicií, které jsi mi tu přednesl předpokládám, že slabomyslný děj té nejapné opery se odehrává ve středověku. Ty si opravdu myslíš, že tehdy existovaly nějaké elektrárny? K čemu by tomu rytíři nějaká elektrárna byla, když by mu ji čEZ nepřipojil k rozvodné síti? To je přece jasné i tříletému dítěti,“ kroutil Blovičák hlavou, div si ji nevyvrátil. „Musím s politováním opakovat, že členové CMA takový zmatený děj na svojí oslavě určitě plně neocení. Měli byste angažovat do hlavní role mne. Strhl bych na sebe oslnivým výkonem pozornost a diváci by pak drobnější chyby, kterých se Surikata nepochybně dopustí, přehlédli.“
„Vždyť jsi před chvílí říkal, že kdyby ti Surikata nabídl jakoukoliv roli, poslal bys ho do háje,“ připomněl zlomyslně Pažout, pochopiv, že mu kamarád jeho účast v tak velkolepém podniku hluboce závidí.
„Samozřejmě, že poslal. To, co jsem nyní řekl, byl pouze poněkud náročnější žert, který jsi nedokázal pochopit. Vaše opera mne pochopitelně vůbec nezajímá a už teď je jisté, že nezajímá ani CMA. Je zřejmé, že se ta hrůza projeví jako naprostý propadák, který hned po své nezdařené premiéře upadne v hluboké a zasloužené zapomnění. Přibliž mi ještě trochu ten děj, je mi dnes jaksi nevolno a myslím, že by mi ulevilo, kdybych se vyzvracel.“
„Nejprve zahraje orchestr ve strojovně předehru,“ poučil Blovičáka dobromyslný Pažout. „hned po ní následuje můj výstup s vybuchujícími horníky.“
„Tak vida, orchestr,“ mumlal polohlasem Blovičák . „Kdopak v něm bude hrát?“
„To zatím nevím,“ přiznal Pažout, „Surikata už předloni oslovil několik filharmoniků těch nejzvučnějších jmen, ale zatím mu neodpověděli. Patrně měli na ten termín nasmlouvané jiné akce a nyní se je snaží zrušit či přeložit.“
„To určitě,“ pravil opovržlivě Blovičák. „Filharmonici zruší svá zahraniční turné, aby mohli fidlat někde v šachtě naprostou stupiditu a navěky se tím v uměleckém světě znemožnili tak, že už je pak nikdo neangažuje ani jako hráče na hřeben. Kdybyste chtěli, já bych třeba v tom orchestru na něco zahrál.“
„To je zřejmě další náročný žert, který jsem opět nepochopil,“ ujiš?oval se Pažout.
„Ano, jistě,“ zavrčel rozmrzele Blovičák. “ ve vašem orchestru by chtěl hrát jen naprostý zoufalec.“
„Také se divím, že ses k tomu nabízel,“ popíchl Blovičáka Pažout. „Po mém výstupu se scéna i diváci přesunou na křižovatku před starou jámou. Tam bude chodit do kruhu pětice zasmušilých rytířů za zpěvu Smetanovy písně ‚Věrné naše milování‘. Surikata tím vzdá hold Bedřichu Smetanovi. Kdybys to nevěděl, jde o skladatele, který zplodil osm dětí, z nichž přežily jen dvě a v druhé polovině života ohluchl.“
„Samozřejmě, že to vím,“ mávl rukou Blovičák. „A co dál, co bude dál?“
„Ti rytíři postupně naskáčou do staré jámy a utopí se. Jsou totiž neš?astně zamilovaní do tří dcer místního papeže a jejich nenaplněná láska je sžírá takovým způsobem, že smrt je pro ně jediné východisko.“
„Pět rytířů miluje tři dcery?“ podivil se Blovičák, marně se snažící takovou početní záhadu rozřešit na prstech.
„Vlastně jen čtyři rytíři,“ vzpomněl si Pažout. „Ten pátý je beznadějně zamilován do papežova psa. Tu roli chceme nabídnout Lacovi Lahodovi, pokud o ni bude stát.“

„Laco Lahoda netuší, jak takového rozvášněného psa řádně zahrát. Kdybyste chtěli, ujal bych se té role sám,“ vnucoval se Blovičák.
„A pak přichází finále, kdy temný rytíř za zpěvu Verdiho árie ‚Si, vendetta‘ z opery Rigoletto tlačí štolou hunt naplněný kvalitním černým uhlím a na něm leží zavražděná štajgrova dcera,“ přeslechl Blovičákovu šlechetnou nabídku Pažout. „Surikata tím chce vzdát hold italskému skladateli a jeho oblíbenému ohaři. Bude to nejsilnější scéna celého díla. Předpokládámě, že diváci včetně otrlých členů CMA budou houfně omdlívat a nevylučujeme ani několik srdečních kolapsů. Ale o tomhle výstupu jsem mluvil už na začátku.“
„Vendetta je jedna z mých nejoblíbenějších áriií,“ připustil Blovičák. „Kdybyste mi dali roli toho ohaře…“
„Žertuješ dnes více a náročněji, než bývá obvyklé, ale já už musím jít trénovat,“ všiml si Pažout a odkráčel pohvizduje si ústřední motiv z Dvořákovy Rusalky.
Blovičák osaměl. Zdrceně usedl na kámen a hlavou se mu divoce honily neuspořádané představy. V jedné se v lesklém brnění vrhá střemhlav do šachty, v jiné se viděl v podobě statného ohaře a divoce štěkal. Dlouho setrval v hlubokém zamyšlení, pak vstal, mávl rukou, jako by dotírající myšlenky odháněl a se smutným výrazem na tváři odešel k domovu.

Surikata CM, král montanistů Montanistická opera nastudovaná ku příležitosti výročí skupiny CMA měla kolosální úspěch. Výkon orchestru pod Surikatovým vedením vzbudil nelíčené nadšení, explodující horníci publikum přímo okouzlili. Největsí aplaus ale vyvolal neznámý ohař, který nečekaně vběhl na scénu, regulérního papežova ohaře shodil do jámy, a pak už jen zpíval, až srdce usedala a po otrlých tvářích montanistů se koulely slzy dojetí. A sám Laco Lahoda mu tleskal tak nadšeně, že jej kolegové museli vyvést ven před důl, aby se uklidnil.