„Surikata je kamarád,“ zavrčel nespokojeně Pažout, „říkal, že mne obsadí do svého nového filmu.“
„Do jeho nového filmu,“ spráskl ruce Blovičák. „A víš, co tam budeš hrát?“
Pažout zavrtěl hlavou. Jakou roli ztvární, mu Surikata zatím nesdělil.
„Ty nevíš?“ užasl Blovičák. “ Tak já ti to řeknu. Budeš tam hrát čolka. A jestli sis myslel, že budeš představovat sám sebe, tak ses ošklivě spletl, protože roli Pažouta, slíbil Surikata Majorovi. Takový je tvůj kamarád Surikata. Hlavně, že se těšíš, jak mu budeš dělat na fotkách osla v černé sukni a s nůší na zádech. Díky takovým fotkám jsi všem k smíchu.“
Pažout se zatvářil, jako by se mu zhroutil svět. Dlužno přiznat, že takto podrobně nad vzhledem svých fotografií neuvažoval.
„Abys viděl, že jsem tvůj skutečný přítel, nabídnu ti něco, co jsem dosud nikomu nenabídl,“ vemlouval se Blovičák. „Proč bys jezdil se Surikatou? Mám doma tajnou magickou montanistickou kouli. Budeme do ní spolu zírat a důl si představovat. Oproti situaci, kdy bys jel do skutečného dolu, ušetříš čas i případné zklamání, pokud by se akce nezdařila podle tvých představ a mimo to, zažiješ takové dobrodružství, jaké ti strohá realita nemůže nikdy poskytnout. Je to má nová metoda, které se říká imaginace.“
„Tvá imaginace se nemůže rovnat skutečným prožitkům, jaké nás potkávají při reálných výpravách do podzemí,“ namítal Pažout. „Žádná stupidní představa tě neprostoupí takovými pocity, jaké zažíváme, když se zavěsíme na lano a komíháme se nad nekonečnou hlubinou, odkud vane mrazivý dech nedaleké smrti.“
„To říkáš proto, žes nezkusil imaginaci,“ odporoval Blovičák. „Přijď zítra ve čtyři ke mně do garáže a uvidíš sám.“
Druhý den kolem čtvrté hodiny odpoledne vešel Pažout do Blovičákovy garáže a zastihl svého přítele s magickou koulí v ruce ,celého natěšeného na imaginární výpravu.
„Tady se posaď,“ uvítal Blovičák Pažouta, ukázav mu na jakousi bednu nejasného určení. „Uvařil jsem čaj, napijem se a hned začneme fárat.“
Pažout se posadil a nedůvěřivě se zahleděl na kouli, kterou Blovičák držel v ruce.
„Magickou kouli nebudeme ani potřebovat,“ ozval se Blovičák, všimnuv si Pažoutova pátravého pohledu,“ta slouží začátečníkům ku snazší koncentraci myšlenek. Já jsem natolik zkušený, že si poradím bez ní a tebe to rychle naučím.“
Pažout se smutným pohledem rozloučil s koulí, kterou Blovičák odložil na ponk a zhluboka se napil nechutného trpkého čajového vývaru.
„Tak, Pažoute,“ začal s imaginací Blovičák. „Stojíme v hustém lese, je zataženo, teplota kolem patnácti stupňů. Před námi leží na zemi několik betonových panelů a já je odstrčím stranou.“
„Kde je jaký les?“ rozhlížel se Pažout nechápavě po garáži.
„Přece všude kolem nás,“ odvětil důrazně Blovičák. „Musíš si ho představit.“
„Tak jo,“ souhlasil Pažout. „Hele, támhle je chcíplá veverka.“
„Pažoute,“ představ si ty panely a mne, jak je odstrkuju a nevšímej si pitomé veverky,“ naléhal Blovičák na přítele.
„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval hlavního imaginátora Pažout, „moc ti to ale nejde. To kdyby tu byl Surikata, měl by ty panely odstrčené na to tata.“
„Netahej sem Surikatu, ten by s těmi panely ani nehnul,“ zbrunátněl Blovičák. „Tebe by taky neubylo, kdybys mi místo těch keců pomohl. Au. Skřípl jsem si kvůli tobě prst.“
Pažout obrátil oči v sloup a namísto Blovičáka, lopotícího se s panely, představoval si pořádně propečenou klobásu na kulatém tácku.“
„Tak,“ funěl Blovičák. „Panely jsou odstraněny, nahlédneme dovnitř. Zeptej se mne, co tam vidím.“
„Co tam vidíš?“ opáčil lhostejně Pažout, aby řeč nestála.“
„člověče, Pažoute, vidím šachtu,“ mumlal vzrušeně Blovičák. „Zeptej se mne jakou.“
„Jakou šachtu vidíš?“ zeptal se zhnuseně Pažout, proklínaje se v duchu, že se k té neskutečně dobrodružné imaginaci nechal přemluvit.
„Je oválná, vyzděná kamenem a jsou v ní zbytky lezného oddělení,“ básnil Blovičák. „Uvážeme ke stromu lano a já zkusím slézt nějakých dvacet metrů dolů, kde zřetelně vidím štolové patro.“
„Já bych tak neriskoval,“ mínil Pažout. „Je to sice jen představa, ale i tak, představa, že k tobě budu volat záchranku, se mi vůbec nezamlouvá.“
„Nu vidíš, jak už se vžíváš do děje,“ zaradoval se Blovičák. „Za chvíli ti tohle naše dobrodružství přijde skutečnější, nežli pokřivená realita, ve které žijeme.“
„To určitě,“ zabručel opovržlivě Pažout.
„Tak já házím dolů lano. Pak se po něm spustím na to patro, o kterém jsem mluvil a ty mne zatím budeš při sestupu fotografovat. Sakra, co to je?“ vyjekl Blovičák.
„Co co je, nechápal Pažout.
„To lano spadlo dolů. Tys ho neuvázal?“
„Proč bych ho vázal?“ nechápal Pažout. „Ty si představuješ, že lezeš do šachty, tak se taky postarej, abys měl po čem.“
„Pažoute, ty jsi idiot,“ rozběsnil se Blovičák. „To se nemůžeš do té naší výpravy trochu vžít? Jak si tu situaci představuješ, když nejsi schopnej udělat ani takovou maličkost, jakou je přivázání lana? Co teď budeme dělat? Já jiné lano nemám.“
„Tak proč jsi ho házel dolu?“ hájil se Pažout. „Proč sis to lano nepředstavil pořádně přivázané ke stromu, aby ti nespadlo? říkáš, že je to jen imaginace, tak si představ že máš lana dvě nebo že ti to spadlé samo vyskočí nahoru a pak si ho přivaž a akci zopakuj. A vůbec, já jdu pryč, je půl páté, to ještě stihnu Surikatu a půjdeme spolu do nějakého normálního reálného podzemí.“
„Počkej, Pažoute,“ couval Blovičák. „Já to tak nemyslel. Zapomněl jsem, že jsi nezkušený. Víš, i při té imaginaci musíme být sehraní a představovat si oba to samé a pak opravdu zažijeme ta neúžasnější dobrodružství, proti kterým jsou reálné výpravy jen bezbarvé vybledlé obrazy bez rámů. Víš co? Přijď zase zítra, já to lano do té doby nějak zařídím a polezeš první ty. Já už na tebe nebudu křičet.“
„Nu dobrá“, uvolil se Pažout. „Tak já ještě jednou zítra přijdu. Ale jestli to bude stejně blbé, jako dneska, tak se tu už nikdy neukážu.“

 

O den později se oba přátelé znovu sešli kolem čtvrté hodiny odpolední v Blovičákově ponuré garáži.
„Dneska polezu první, viď?“, těšil se Pažout a zdvořile odmítl šálek odporné břečky, kterou Blovičák, bůhví proč, nazýval čajem.“
„Sice jsme se tak domluvili, ale rozhodl jsem se, že dnes přece jen ještě půjdu první já, protože ty dosud s imaginací nemáš dostatek zkušeností,“ vymlouval se Blovičák. „Nicméně, slezeš hned za mnou a to patro, na které se dostaneme, prozkoumáme spolu.“
Pažout vrhl na Blovičáka dlouhý zachmuřený pohled, ale podrobil se.
Tak, začínáme,“ hlaholil Blovičák. „Jsem oblečen, vystrojen, jáma je odkryta, lano je přivázáno ke stromu, začínám lézt dolu. Ty mne Pažoute vyfotíš, jak lezu, pak se rychle převleč a až se zespoda ozvu, vydáš se za mnou.“
A Blovičák, nedočkavý jak hladová šelma před miskou žrádla, začal opatrně slézat do jámy, využívaje k tomu dřevěných žebříků lezného oddělení, které, zdálo se, byly v lepším stavu, než předešlého dne.“
Když Blovičák slez nějakých osm metrů, zastavil se a nemoha odolat touze Pažouta poučovat, jal se k němu laskavě hovořit:
„Všiml sis, Pažoute, jak jsem odvážný?“
„Nevšiml,“ odsekl jeho na bedně u ponku sedící souputník.
„Tak se podívej do té jámy a řekni mi, co vidíš.“
Pažout nepříliš ochotně vstal z bedny, popošel doprostřed garáže a upřeně se zadíval na podlahu.
„No tak,“ povzbuzoval ho Blovičák. „Neboj se, nahni se nad tu díru a pověz, co v ní je.“
„Nějaké klacky, žebříky a lano,“ oddeklamoval Pažout.
„Mne, jak tam udatně vyčkávám, nevidíš?“ zajímal se znepokojený Blovičák.
„Nevidím,“ opáčil Pažout. Ty sedíš venku asi deset metrů od té díry a třeseš se strachy, kdykoliv směrem k ní pohlédneš.“
„Ty jsi vůl, Pažoute,“ rozčílil se Blovičák. „S tebou nemá cenu provozovat montánní imaginaci. Nedovedeš si představit nic zajímavého. Představ si mne, jak nonšalantně stojím na polorozpadlém třetím žebříku shora a ten se kymácí nad nezměřitelnou hlubinou, z které se slabě ozývá pekelný jekot samého satana. Už sis to představil?“
„Jo,“ potvrdil navýsost znuděný Pažout.
„Tak já sestupuju dál až na to štolové patro. Dávej dobrý pozor, jak to dělám a až polezeš za mnou, snaž se mne napodobit. Auuu,“ zakvílel najednou Blovičák jako kleštěný vepř. „Někdo mi hodil na hlavu kámen.“
„To jsem byl já,“ přiznal se Pažout, „chtěl jsem jen zjistit, jestli je na dně šachty voda.“
„A to tam musíš házet kameny, když zrovna lezu?“ zuřil Blovičák. „Jsi normální? Ihned se mi omluv.“
„Omlouvám se,“ zahudral Pažout, „to máš za to, žes mne nepustil prvního,“ dodal potichu, leč sveřepě.
„Víc se omluv,“ běsnil dole Blovičák. „Nestačí říct – omlouvám se – poté, co mne málem zabiješ tím, že na mne ve své tuposti vrháš kameny velké jak dělová koule.“
„Trhni si nohou,“ odsekl Pažout a zapálil si cigaretu.
Blovičák seznav, že se omluvy nedočká, slezl poslední dva žebříky a posvítil do štoly, u jejíhož ústí se ocitl.
„Pažoute, to je nádhera.“ volal nahoru, rázem zapomenuv na ránu kamenem do hlavy. „Polez rychle dolů a poběž za mnou. Prozkoumám zatím levou odbočku.“

 

Pažout s povzdechem zhasl cigaretu a představil si, jak slézá po žebříkách za Blovičákem. První, druhý, třetí žebřík a už je na odpočívadle, na kterém trefil Blovičáka kamenem. Opatrně pohlédl nahoru, nebude-li se situace opakovat, ale vše, co viděl, byl jen vysoko nad hlavou malý otvor zalitý denním světlem. Slezl rychle poslední žebříky a vydal se za Blovičákem. Pečlivě vydřevená chodba vedla dvacet metrů rovně, pak zahla prudce do leva a po dalších dvaceti metrech počala prudce klesat.
„Kde, k čertu, jsi?“ zakřičel Pažout, Blovičáka nikde nevida.
„Tady dole,“ ozvalo se tlumeně zespoda.
„A co tam je?“ vyzvídal Pažout, nechtěje se zbytečně vyčerpávat lezením v klesající chodbě.
„Je to tu krásné,“ hlásil Blovičák. „Velká prostora a v ní podzemní jezero. A u toho jezera stojí v červeném overalu Waki. Přišla se na mne podívat.“
„Jak, přišla podívat? Kudy? Kolem mne nikdo neprošel?“ divil se Pažout, slézaje opatrně dolu k Blovičákovi.
Chodba byla poměrně strmá, Pažout opatrně kladl nohy na místa, která se zdála méně kluzká a rozpaženýma rukama se přidržoval stěn.
„Měřil jsi plyn?“ zakřičel na Blovičáka.
„Měřil, žádný tu není, polez,“ chlácholil ho kolega. „Ještě dvacet metrů a jsi u mne.“
Chodba se mírně stáčela doprava a když Pažout prošel na konec jejího oblouku, uviděl před sebou komoru zatopenou zelenkavou vodou, na jejímž břehu stál Blovičák a pyšně se usmíval.
„To ti to trvalo,“ odsoudil příkře rychlost Pažoutova sestupu. „Pozdrav Waki.“
„Jakou?“ nechápal Pažout. „Žádnou nevidím.“
„Stojí přece v jezeře a mává ti,“ naléhal Blovičák. „Támhle přímo před tebou.“
„Nikdo tam není,“ opakoval Pažout.
„Je tam,“ opakoval umíněně Blovičák. „Nemohu za to, že jsi jako montánní imaginátor naprosto neschopný a nedovedeš si představit ani ty nejjednodušší věci. Soustřeď se. Prostě tam stojí.“
A Blovičák, udělav dva kroky dozadu, aby měl Pažout lepší výhled, zřítil se za příšerného řevu do dvoumetrového hloubení, které měl za zády. „Co to je?“ řval vztekle. „Ta díra tu nebyla.
„Představil jsem si ji,“ přiznal Pažout, „Připadalo mi to tady takové nudné a fádní.“
„Pažoute, ty nejsi normální,“ hrabal se Blovičák z díry a z rozbitého rtu mu kapala krev. „Ty jsi neskutečné hovado. To chceš, abych se tu zmrzačil nebo dokonce zabil? Narazil jsem si loket a nemůžu hnout rukou. Jak teď polezu nahoru?“
„Rozbitá huba a naražený loket jsou tvůj problém, proč si takové blbosti představuješ?“ divil se Pažout. „Já si na dně toho hloubení ohleduplně představil dvě kupky sena, abys spadl do měkkého. Nemohu za to, že ty sis je ve svém chorém mozku odstranil.“
Blovičák hekaje bolestí vylezl z hloubení, podíval se přísně na Pažouta a zesinal.
„Co to máš na sobě?“ zařval nepříčetně. „Proč jsi navlečen v černé sukni, na hlavě máš namísto předpisové přilby stupidní baret a na zádech táhneš nůši? Tady nejsi se Surikatou na nějaké jeho debilní a úchylné fotoakci, tady jsi na seriózním výzkumu. Okamžitě se převleč.“
„Já si představuju, že mám na sobě černý přiléhavý overal,“ odmítal nařčení Pažout, „nemohu za to, že se ti tím pádem v hlavě pootočil mozek a teď si představuješ nesmysly.“
„Blovičák se několikrát udeřil pěstí do lebky, doufaje, že tak pootočený mozek vrátí do původní polohy, ale Pažout v sukni z jeho zorného pole nezmizel. Navíc se za ním objevila nezřetelná drobná ženská postava a mířila přímo k Blovičákovi. Že by Waki? Že by se mne vydala zachránit?“ blesklo Blovičákovi hlavou?“
Ne, Blovičáku, to není Waki. Tvá imaginace je zmatena a tvé představy tě vláčejí po stezkách omylů. Rysy té postavy se zaostřují, Blovičákovi leknutím přestává srdce tlouci a v hrůze z té postavy padá na kolena. Jeho nejčernější představy se stávají skutečností a přímo před ním se objevuje nesmlouvavá báňská inspektorka skotského původu – Elvira Mc Medvidkova.
„Tak, Ploficaku, zase netofolena fyprava do stareho dolu? A jeste jsi sem nalakala chudaka Pažrouta? Tak to pude za patesat tisic pokuta. Ja jsem moc sla šenská. Rosumis?“

 

Inspektorka Mc Medvidkova Poté, co Blovičák imaginaci násilně přerušil a ocitl se zpět ve své garáži, trpce plakal a naříkal nad nešťastným osudem, který mu do cesty přivedl nesmlouvavou báňskou inspektorku a připravil jej o padesát tisíc korun na pokutě, co mu uložila. Snažil se obvinit Pažouta, že inspektorku ve svých pomýlených představách na výpravu přivedl on, ale Pažout takové nařčení rozhodně odmítl. Není zatím zcela jisté, zda Blovičák zorganizuje další imaginární výpravu nebo jej pokuta natolik zastrašila, že podobných aktivit zanechá. A nedá se proto ani předpokládat, zda tato historka bude mít pokračování – což by si určitě zasloužila, jelikož imaginovaný důl je obrovský a Blovičák z něj zatím neprošel ani jedno procento.