Skotská báňská inspektorka Mc Medvídková „Sestrojil jsem univerzální montanistický přístroj,“ pochlubil se Blovičák Pažoutovi a ukázal mu příruční kovovou skříňku s velkým ručkovým měřidlem a spoustou přepinačů i potenciometrů na předním panelu.
„Montanistický přístroj?“ podivil se Pažout, „k čemu je to dobré?“
„Ke všemu,“ odpověděl Blovičák. „Měří důlní plyny, zjišťuje patogenní zóny a určuje tektonické poruchy. Funguje zároveň jako detektor anomálií a nadpřirozených jevů.“

Pažout chtěl Blovičákovi polichotit, že je nejskvělejší vynálezce, jakého kdy zplodil svět, ale vzrušením z přístroje nemohl ani pořádně promluvit.
„Jhi hehjhvehejší hyháhezce, hakeho hdy hplodil svět,“ zahuhlal proto, proklínaje v duchu své silnými emocemi indisponované hlasové ústrojí.
„Cože?“ nechápal Blovičák.
„Hejhvelejší hyhálezce,“ zopakoval snaživě Pažout a aby to bylo jasné, poplácal uznale Blovičáka po ramenou. Blovičák nad takovou pochvalou rozpačitě zčervenal jak čerstvá mrkev, a pak oba seděli a mlčky koukali na přístroj, dokud se Pažoutovi nevrátila řeč.
„Já Ti řeknu,“ pravil poté Pažout, „že takový přístroj možná nemá ani sám Surikata. „říkals, že mimo nebezpečných plynů odhalí i podzemní anomálie na místech tektonických zlomů, kde se koncentrují nehmotné přízraky z jiných světů?“
„Samozřejmě,“ přitakal skromně Blovičák. „Byl to jeden z hlavních cílů, které jsem při konstrukci svého vynálezu sledoval.“
„Zajímavé, vskutku zajímavé,“ mnul si bradu Pažout, snaže se marně rozluštit tajemství nápisů nad jednotlivými ovládacími prvky. „Jak se Tvůj přístroj jmenuje?“ zajímal se, doufaje, že se Blovičák stane sdílným a do tajemství přístroje dobrého Pažouta podrobně zasvětí.
„Jmenuje se Blovičákův montanometr,“ děl hrdě Blovičák. „Po mně,“ dodal po chvíli pro případ, že by Pažout tuto pozoruhodnou skutečnost neodhalil.
„Dokonalé. Přímo famózní,“ nešetřil slovy slávy Pažout. „Už jsem se obával, aby se ten skvost nejmenoval po králi montanistů třeba Surikatoskop.“
„Blázníš?“ osopil se na něj Blovičák. „Zvažoval jsem sice původně neutrální a krátký název montanometr, ale pojmenovat mé dílo po Surikatovi mne nenapadlo ani v nejčernějším snu.“
„Obávám se, že Surikata také vymýšlel něco podobného,“ rozpomínal se namáhavě Pažout. „Mám pocit, že říkal cosi o tom, že za ním přijede na návštěvu ze Skotska tamní báňská inspektorka Mc Medvídková. Chvástal se, že ji pozve na podzemní exkurzi a že spolu přitom odzkouší cosi, co se prý jmenuje Surikatův montanometr. Tvrdil, že takové mezinárodní testování je velmi důležité a otestovaný přístroj tím získá mnohem větší věhlas, než kdyby testování proběhlo pouze za účasti nějakých místních oslů.“
„Surikatův přístroj určitě nebude fungovat a Surikata se jeho neuváženým testováním na mezinárodním fóru totálně znemožní,“ prohlásil poněkud nejistě Blovičák a mimoděk svůj montanometr láskyplně pohladil.
„Nu nevím,“ zapochyboval Pažout, „Surikata prý získal pro svůj montanometr jakousi zázračnou elektronku RV12P2000, kterou k odobným účelům používal úspěšně už za druhé světové války německý wehrmacht.“
„Na elektronce RV12P2000 není nic zázračného,“ rozhorlil se Blovičák, „je to obyčejná vysokofrekvenční pentoda a jestli ji Surikata použil v montanometru, tak je idiot. Můj montanometr je mnohem sofistikovanější a nespoléhá se na starodávnou něměckou vykopávku, ale je plný úžasných integrovaných obvodů, jejichž možnosti tupou pentodu milionkrát překonávají.“
Pažout neodpovídal a myslel si své. Znal elektronky, ty důstojné skleněné trubice, které temně žhnuly a vydávaly hřejivé teplo a rozhodně v ně skládal více důvěry, nežli v titěrné integrované obvody obsahující obrovská množství pofidérních tranzistorů.
„RV12P2000,“ remcal Blovičák, „těch lamp se za války nasekaly tisíce a stejně ji Němci prohráli. Nechápu, co by na nich mělo být zázračného. To spíš senilní Surikata nedokáže zapojit nic jiného, než stupidní elektronku a kouzlo sofistikovaných polovodičových schémat či obvodů je před jeho myším mozečkem důkladně skryto.“
„Surikata snad nemá myší mozeček,“ namítl prostoduše Pažout, „myš by přece žádný montanometr nesestavila.“
„Co, myší mozeček,“ rozhorlil se Blovičák. „Ani ten Surikata nemá. Žádný mozek. V jeho hlavě by se stěží nalezla alespoň jedna mozková uzlina, jakou disponuje kupříkladu žížala. Montanometr s jednou elektronkou. To nemůže fungovat ani jako pitomý dálkoměr.“
„Surikata rozhlašuje, že jeho montanometr je právě díky té zázračné elektronce nadán umělou inteligencí a není nižádný úkol, který by hravě a s přehledem nevyřešil,“ opáčil Pažout.
Blovičák usoudil, že Pažouta o výhodách svého montanometru patrně bez pádného důkazu nepřesvědčí a změnil proto náhle téma hovoru.
„Ta skotská báňská inspektorka bude patrně úplně blbá,“ když chce jít do podzemí zrovna se Surikatou,“ nadhodil. „Proč nejde s námi? Co jí Surikata asi tak může ukázat, když se sám všude bojí vlézt? Kam ji chce vzít?“
„Prý do nějakého opuštěného dolu na uhlí, „pravil Pažout. „Postaví tam montanometr na zem, ten montanometr sám celý důl trojrozměrně zmapuje, do mapy zanese koncentrace plynů, zakreslí poruchy a vyhodnotí pravděpodobnost zřícení nestabilních částí.“
„S elektronkou RV12P2000 bude Surikata rád, když jeho montanometr bude fungovat leda jako hodně mizerný přijímač středovlného rozhlasového vysílání,“ ozval se Blovičák. „Samozřejmě nic nezmapuje ani nezměří, protože na to ta jedna elektronka prostě nestačí. Mapovat ostatně neumí ani můj vlastní dokonale sofistikovaný montanometr.“
„Pokud tvůj montanometr neumí mapovat, je ovšem naprosto k ničemu,“ soudil Pažout. „Orientace v podzemí je jedna ze základních podmínek přežití v onom nehostinném prostředí. Nevěřím, že by Surikatův elektronkový montanometr tak základní věc neuměl nebo že by ji Surikata opomenul do svého vynálezu zakomponovat, jako ty.“
Blovičák zbrunátněl a bylo vidět, jak se přemáhá, aby na nekompromisního Pažouta nezačal hrubě křičet. Pak se ovládl a procedil mezi zuby: „Jdu to mapování dovynalézt. A ty domluv se Surikatou, že my dva půjdeme do toho uhelného dolu s ním a inspektorkou a že já tam předvedu svůj vlastní montanometr, který je tak dokonalý, že za něj nepochybně získám Nobelovu. cenu.“
„A nebudeš se v tom uhelném dole bát?“ strachoval se Pažout.
Blovičák se beze slova otočil, popadl svůj sofistikovaný montanometr a zamířil k domovu.

Tam se pak zavřel do garáže, letoval, piloval, vrtal. Ven zpoza plechových garážových vrat pronikaly jen rány kladivem, nadávky, zoufalý pláč i nadšené výkříky. Za tři dny byl montanometr hotov. Vysílený Blovičák vyšel z garáže, svalil se doma do postele a spal bez probuzení celých čtyřicet hodin. A spal by možná ještě déle, kdyby ho nevzbudil Pažout telefonem. Když rozespalý Blovičák vyslechl, co mu Pažout vylíčil, usedl ke stolu a rozmrzele se zadíval na svůj nový montanometr. Přibylo na něm několik stupnic a další dvě řady blyštivých knoflíků.
„Tak Pažout s námi nakonec nepojede,“ povzdychl si Blovičák směrem k montanometru, jako by to byl živý naslouchající tvor. „Musí do práce. My dva máme za hodinu čekat na parkovišti u Tesca, kde se pro nás Surikata, Kaši a skotská inspektorka zastaví.“
Na montanometru zablikala dvě světélka a cosi v něm krátce píplo. Blovičák přístroj láskyplně pohladil, vstal a šel se převlékat.
Za hodinu už Blovičák spořádaně čekal na parkovišti u Tesca. Když před ním zastavilo Kašiho expediční vozidlo a osádka jej vyzvala, aby si sedl dozadu k skotské inspektorce, mimoděk se zapýřil. Seděl nehybně, snažil se působit důstojně a křečovitě svíral svůj objemný montanometr.
Po příjezdu na lokalitu    zanechala naše čtveřice autmobil na kraji úzké silnice a pěšky se vydala do strmé stráně, do míst, kde se rýsoval pískovcový útes. Blovičák sice naoko laškoval se skotskou inspektorkou, strkal do ní a nadzvedával jí větví zezadu kilt, přitom ale napjatě sledoval objemný Surikatův batoh a představoval si, jak asi vypadá montanometr s elektronkou RV12P2000, který se v něm dozajista ukrývá. Cítil se jako školák před zkouškou a i když nevěřil, že by Surikatův montanometr mohl ten jeho v čemkoliv překonat, přece jen v něm hlodaly pochyby a měl strach, aby jeho dokonalý přístroj vlivem nějaké konstrukční nepřesnosti nečekaně neselhal a nevystavil tak svého tvůrce v posměch.
Před vchodem do dolu Surikata konečně sáhl do batohu, nicméně nevytáhl z něj žádný montanoskop, ale kompletní skotský kroj.

„Dar od skotských montanistů,“ řekl a hnusně se na Blovičáka zašklebil.
Blovičák zíral, kterak Surikata s inspektorkou v krojích zalézají do portálu a poněkud se zastyděl za svůj tuctový overal.
„Ve Skotsku se místo overalů nosí skotské sukně,“ poučil jej Kaši, vida kolegovy rozpaky. „V overalu bys tam byl za pitomce. Chceme tento zvyk rozšířit i zde v Čechách, a proto jsem si už také nějaký ten kilt objednal.“
Blovičák si ještě všiml, že Surikata s inspektorkou mají na hlavách místo přileb jakési zelené barety a v duchu uvažoval, zda jsou opatřeny ocelovou výztuží, pak ale náročné přemýšlení vzdal a vydal se téměř směle za ostatními dovnitř.
Štola vedla asi deset metrů přímým směrem, tam končila v ošklivě vypadajícím závalu. Naštěstí před ním odbočovala vlevo další chodba, která v zápětí zahnula vpravo, pak zase vlevo a nakonec vyústila do prostorné štoly, v které už stáli Kaši a Surikata s inspektorkou. Stěny štoly zdobily černé uhelné proplástky, strop tvořily žluté lavice peruckých pískovců. Blovičáka ale estetika této barevné kombinace neoslovila, přiskočil rychle k Surikatovi a pravil:“Tak co, kdy vyzkoušíme ty montanometry?“
„Koho?“ nechápal Surikata, pohrávaje si s přezkou na opasku svého skotského kroje.
„Montanometry,“ opakoval Blovičák. „Vyrobil jsi prý přece montanometr s elektronkou RV12P2000.“
„Já?“ podivil se Surikata,“proč bych něco takového dělal?“
„Pažout to říkal,“ pronesl skoro plačky Blovičák.“
„Pažout kecá,“ odsekl Surikata. “ Nic jsem nevyrobil. Co to má být za blbost, ten montanometr?“
„Montanometr není blbost, ale můj vynález,“ odvětil hrdě Blovičák. „Je to velmi složitý montanistický přístroj, který dělá vše, co montanista pod zemí potřebuje. Měří plyny, detekuje synklinály a antiklinály, upozorňuje na zlomy, poruchy a dutiny, monitoruje nadpřirozená zjevení a během okamžiku trojrozměrně z jednoho místa zmapuje celý objekt. Pracoval jsem na jeho vývoji dva roky a spotřeboval sedm tisíc dvěstě padesát dva tranzistorů, šest tisíc dvěstě jedenáct integrovaných obvodů, šest set osm tantalových kondenzátorů..“
„A co s tím mám společného já?,“ skočil neurvale Blovičákovi do řeči Surikata.
„Tys přece podle Pažouta sestrojil za pouhý týden mnohem lepší přístroj osazený jedinou historickou elektronkou RV12P2000 a chceš ho tu za přítomnosti téhle skotské inspektorky testovat, aby získal mezinárodní certifikaci,“ deklamoval něšťastným tónem Blovičák.
Surikata rezignovaně mávl rukou a popošel dále do štoly.
„A ty s sebou ten svůj montanometr máš?“ zeptal se Kaši Blovičáka.
„Samozřejmě,“ vyhrkl Blovičák a postavil doprostřed chodby svůj přístroj.
„A potfebuješ ho teť orestovat a meszinárodně osertifikovat?“ zajímala se lámanou češtinou inspektorka.
„Rád bych,“ přeskočil Blovičákovi vzrušením hlas. „Co mám udělat?“
„Nejprfe tfeba tu trojvozměrnou mapu,“ mínila inspektorka.
Blovičák dřepl k přístroji a začal mačkat tlačítka a otáčet knoflíky. Nic se nedělo. Blovičák vstal a obešel přístroj ze všech stran. Tu na něj poklepal, tu čímsi zaviklal. Žádná změna.
„Tak co bude?“ ozval se Surikata, který se zjevně nudil.
„Nechápu to,“ stěžoval si Blovičák, „ještě včera fungoval. Mapoval. Měřil. Detekoval…“
„Nemáš tam šňůru,“ podotkl Surikata.
„Jakže?“ nechápal Blovičák.
„Vzadu je na tom krámu zástrčka a nemáš do ní zastrčenou šňůru,“ opakoval Surikata.
Blovičák se chytil za hlavu. „To tím rozrušením,“ omlouval se. Kaši, půjč mi klíče od auta, doběhnu pro ni.“ A vzav od Kašiho klíče, vyběhl z dolu.
„Když do toho montanometru budeme chvíli kopat a několikrát s ním udeříme o zem, nebude třeba fungovat ani se šňůrou,“ napadlo Kašiho.
„To py pylo felice lekracni,“ pridala se skotská inspektorka.
„Můžeme tu ohavnost hodit za zával a až se Blovičák vrátí, tvrdit mu, že najednou naskočila, zabzučela a pak vysublimovala do jiného časoprostoru. Když je tak dokonalá, jak Blovičák tvrdí, bude to znít dosti věrohodně,“ navrhl Surikata.
„Ja na ta pšístroj chodim tahle felika kamen,“ angažovala se inspektorka, zdvihajíc nad hlavu balvan velký jak pytel cementu. Ale než stačila kámen vrhnout, Blovičák byl zpátky. Hodil Kašimu klíče, zastrčil šňůru do přístroje, stiskl několik tlačítek – a nic.
„Co s tim sráčem je?“ neudržel se Blovičák,“ cloumaje svým dokonalým a sofistikovaným montanometrem ze strany na stranu.
„Nemáš tu šňůru, cos přinesl, zastrčenou v žádné zásuvce,“ napovídá Kaši.
„Co? Ježišmarjá. Jsem to hlava děravá. Promiňte, to ta nervozita z mezinárodní certifikace, už to bude v pořádku,“ vykřikuje s úlevou Blovičák, bere do ruky druhý konec šňůry s vidlicí a rozhlíží se, kam s ním.
„Což tomhle dole nejsou zásuvky s dvě stě dvaceti voltama?,“ ptá se po chvíli nejistým hlasem plným překvapení.
„Ne, Ploficaku. Ve ftarych dolech tolech nepyfaji sasufky. Ani u fas ani fe Skotsku,“ kroutí hlavou inspektorka.
„A mezinárodní certifikace je hajzlu,“ kvílí zdrceně Blovičák a častuje svůj úžasný monstanometr sérií nemilosrdných kopanců.
„Říkal jsem, že je montanometr kravina,“ hodnotí nešťastný montanometr Surikata a odchází dále do dolu.

Pažout, slavný vynálezce Blovičákův montanometr zklamal, Blovičák na všech frontách selhal jako vynálezce. Protože ale myslím, že ta myšlenka nebyla zcela zlá, jen ji Blovičák špatně uchopil a realizoval, rozhodl jsem se, že se celé té záležitosti s montanometrem ujmu sám. Z uhelného dolu jsem si přinesl zbytky montanometru, který tam Blovičák rozkopal a pracuji nyní na zcela novém revolučním modelu, který bude osazen germaniovou diodou GA 201 a solenoidovou cívkou z měděného drátu.