Lara, nučický předlezec „Objevil jsem v Nučicích neprobádanou štolu,“ pochlubil se Surikata Pažoutovi. „Nemíří sice do hlavního revíru, ale zato není potřeba pracně prokopávat vchod, jelikož otvor, který vede dovnitř, je natolik prostorný, že se jím štíhlý drobný člověk s milostivou pomocí boží úspěšně proplazí.“
„Myslíš, že se jím proplazíme i my?“ projevil oprávněné pochyby o úspěchu plazení Pažout.
„My ne,“ přiznal Surikata. „Ale to nevadí, protože mám v úmyslu někoho požádat, aby dovnitř vlezl první.“
„A proč?“ divil se Pažout. „Když tam před námi poleze nějaký cizí člověk, těžko pak budeme považováni za srdnaté objevitele.“ 

„Ten kdo tam vleze jako první, poleze pod naším odborným dohledem a vedením,“ vysvětlil Surikata. „Bude to jen pouhý nástroj, něco jako krumpáč nebo lopata. Takové mechanické pomůcky jsou při prokopávání vchodu uvnitř také vlastně první a nijak to nesnižuje náš objevitelský věhlas.
“ „To je nakonec pravda,“ souhlasil Pažout. „Přesto nechápu, proč ten vchod nerozšíříme a nevlezeme dovnitř sami.“
Surikata se zasmušil.
„Ta štola je nebezpečná,“ prohlásil temným hlasem.
„Nebezpečná?“ protáhl Pažout, „myslel jsem, že ti říkají Surikata udatný.“
„To mi říkají zcela oprávněně,“ hájil se Surikata, „ostatně, špatně jsem se vyjádřil. Nebezpečná není ta štola, ale to, co se v ní ukrývá.“
„A co se v ní ukrývá?“ vyzvídal s úšklebkem Pažout. „Co může být tak strašlivého, že to vyděsí chrabrého krále montanistů? Zuřivé slunéčko sedmitečné nebo snad přerostlá žížala?
„Vůbec nejsem vyděšený,“ hájil se Surikata, „domnívám se však, že v některých situacích není určitá dávka opatrnosti na škodu. Když jsem ten vchod našel, vykonal jsem rovnou základní montanistický průzkum. Nejprve jsem do vchodu zakřičel známou formuli – Štolo, štolo, jak jsi dlouhá.“
„člověk, který do vchodu od podzemní chodby křičí – Štolo, štolo, jak jsi dlouhá, nepůsobí jako odborník, ale jako idiot,“ přerušil neurvale Surikatu Pažout. „Doufám jen, že tě při tom nikdo neviděl. Musel bych se za tebe hanbit a přestat se s tebou s ohledem na vlastní pověst stýkat.“
„Jak jsi starý, tak jsi hloupý,“ opáčil Surikata. „Zmíněná formule slouží k kvalifikovanému odhadu délky štoly. Jistě jsi někdy ve svém dlouhém a marném životě slyšel o fyzikálním jevu, zvaném ozvěna. Tvůj křik putuje (v ideálním případě, v kterém budeme pro zjednodušení uvažovat přímou rovnou chodbu) kupředu, až narazí na čelbu, od ní se odrazí a vrací se zpátky. Rychlost zvuku ve vzduchu je nějakých 330 metrů za vteřinu. V kysličníku uhličitém jen 259 metrů za vteřinu. Podle počtu slabik, které Ti ozvěna vrátí zpět, můžeš proto vypočítat, jak je štola dlouhá (musíš ovšem uvážit, že zvuk se pohybuje nejprve směrem od tebe a pak se odražený vrací stejnou dráhou zpět). Pokud znáš délku štoly, můžeš stejným způsobem zjiš?ovat, zda je před tebou dýchatelný vzduch nebo naopak zákeřný a zlý kysličník uhličitý.“
Pažout seděl, vstřebával informace a ani nedutal.
„Takže jsem do vchodu zakřičel, ale žádná ozvěna se neozvala,“ pokračoval Surikata. „Znamená to, že je buď podzemní prostora příliš krátká a ozvěna v ní nevznikne nebo že je sice dlouhá, ale stále zatáčí či se všelijak lomí a ozvěna pak naopak zanikne. I ulomil jsem dostatečně dlouhý klacek a pokusil se jím prostor za vchodem sondovat. To je další vědecká metoda a v odborných kruzích je známá jakožto klackování. Sotva jsem ale klacek strčil do otvoru, stalo se něco hrozného.Uvnitř cosi zaharašilo a pak vyletěl ven příšernou rychlostí rozezlený vrabec. Málem mi leknutím upadla hlava.“
„Nikdy by mne nenapadlo, že se budeš bát vrabce,“ pronesl opovržlivě Pažout.
„Nejde o obyčejného vrabce,“ urazil se Surikata. „Místní pověsti se zmiňují o obrovském přízračném ptáku kuhánovi, který vylétá z hory a požírá vše živé. Aby svou kořist nevyplašil, dokáže se proměnit v nenápadného šedivého vrabčáka. Těsně před tím, než zaútočí, vezme na sebe svou skutečnou podobu. Jeho křídla, kterými za letu zastíní oblohu, se rozpínají od východu k západu, jeho zoban je tvořen dvojicí mečů Waylandových, děsivé pařáty se podobají obludným drápům pravěkých veleještěrů.“
„Na bájného ptáka může věřit jen hňup,“ ušklíbl se Pažout, „i když ta pověst může mít reálný základ. Ten kuhán nebo jak se to jmenuje, se má vyskytovat někde poblíž toho vchodu, cos objevil?“
„Pověst to nijak blíže neupřesňuje,“ přiznal Surikata, „ale rozhodně nelze podobnou variantu vyloučit.“
„To ovšem výrazně mění situaci,“ uznal Pažout.
„A právě proto musíme použít takzvaného předlezce,“ uzavřel debatu Surikata. „Pod nějakou důvěryhodnou záminkou ho necháme zaplazit prvního dovnitř. Aby nebyl zcela bez šance, řekneme mu, že je uvnitř divoký vrabec, kterého je potřeba vypudit. Namluvíme mu, že kdyby totiž vrabec viděl takové dva pašáky, jakož jsme my, mohl by ho trefit šlak – a nás, protože máme zvířátka rádi, by to mrzelo.“
„To zní dostatečně důvěryhodně,“ potvrdil Pažout. „Koho tam pošlem? Blovičáka?“
„Blovičáka ne,“ odmítl Pažoutův návrh Surikata. „jen si představ, jak by to dopadlo.“

Surikatova představa:
Skalní útes, pod útesem nízká plazivka kamsi do zemských hlubin. Před plazivkou klečí Surikata a opatrně nahlíží dovnitř. Pažout sedí opodál na pařezu a zaujatě kouří. Z plazivky se slabě ozývá jakýsi křik, Surikata se snaží rozpoznat jednostlivá slova.
„Co tam ten Blovičák tak řve?“ táže se celkem lhostejně Pažout.
„Volá, abychom šli dovnitř, že plazivka je dlouhá jen dva metry a pak pokračuje normální prostorná štola,“ odpovídá Surikata.
„Ať nejdřív vyžene toho vrabce,“ odmítá striktně Blovičákův návrh Pažout, „nestojím o to, aby mne někde uvnitř svými pařáty nebo zobanem roztrhal na cucky.“
„Blovičák tvrdí, že tam žádný vrabec není,“ tlumočí Surikata.
„A došel až na konec?“ vyzvídá Pažout.
„Nedošel vůbec nikam, krčí se tři metry za vchodem a třese se,“ popisuje Surikata zmatenou situaci.
„Dokud to neprojde celé a nevyžene vrabce, nikam nejdem,“ opakuje zarputile Pažout a s úsměvem pozuruje obláčky kouře, které mu vycházejí z úst.
„Blovičáku, jdi dál a vyžeň vrabce,“ huláká Surikata do štoly.
„Už se hnul?“ sonduje situaci Pažout.
„Nehnul, říká, že prý to dál nejde.“
„Jak nejde,“ nechápe Pažout,“před chvílí přece hulákal, že štola někam pokračuje.“
„Říká, že ted to dál nejde. Má prý pocit, že je svázaný, přilepený za kalhoty k zemi a ještě přibitý dlouhým hřebíkem ke stěně. Máme jít za ním a uvolnit ho,“ reprodukuje Surikata Blovičákova slova.
„To určtě,“ mumlá Pažout. „Ať se uvolní sám. Nikdo se ho tam neposílal.“
„To my jsme ho tam poslali,“ připomíná Surikata, „Přemluvili jsme jej, ať tam vleze a vyžene vrabce smrti z lůna skály. Když se zdráhal, zahnali jsme jej dovnitř sukovitými klacky. Nechápu, jak může mít někdo jako ty tak chabou paměť.“
„Tak se neměl nechat ,“ soudí rozšafně Pažout. „Co to tam teď pokřikuje?“
„Že prý jsme zbabělci, když nejdeme za ním,“ opakuje Blovičákova slova Surikata s naprosto nechápavým výrazem na tváři.
„Tak my jsme zbabělci,“ ulevuje si Pažout. „A co je on? Statečně dřepí dva metry za vchodem a bojí se jít dál, aby ho náhodou nesežral vrabec. To se mi snad zdá.“
Ze štoly se náhle ozval hluk a hrozivý Blovičákův řev. Surikata pokleká ke vchodu a zvědavě nakukuje do štoly.
„Už je to tady,“ volá, „vrabec se objevil. Není to ale kuhan, jen obyčejný vrabčák. Létá kolem Blovičáka a snaží se jej zastrašit. Blovičák si zakrývá obličej, kvílí a úpí. Celá chodba potemněla, jako by do ní vstoupil stín smrti. Nebude to dlouho trvat, vrabec se na Blovičáka vrhne, zatne mu pařáty do lebky a rozdrtí ji jak kokosový ořech.“
„Už mu tu lebku drtí?“ zajímal se nevzrušeně Pažout.
„Zatím ještě ne,“ hlásí Surikata. „Blovičák se vzchopil a chystá se k obraně. Vrabec děsivě roztáhl křídla a vyráží z hrdla příšerný jekot. Vrhá se na Blovičáka a snaží se mu svým ukrutným zobanem probodnout srdce. Blovičák se ale bije, jako by měl v paži sílu dvaceti mužů. Jeho pěst dopadá na vrabcovu hlavu tak silně, až z odletuje peří. Chytá ho za křídlo a snaží se mu je prokousnout svými silnými zuby. Ale vrabec se mu vysmekl, couvl a zůstává stát pět metrů od Blovičáka v zlověstném, výhružném postoji. Blovičák na něj zarputile čumí.“
„Blovičák by neměl čumět, ale rychle toho ptáka dorazit, dokud je vysílený,“ rozumuje Pažout.
A Blovičák, jako by ho zaslechl, vrhá se na vražedného ptáka a snaží se jej povalit na zem.
„Už jsou zase v sobě,“ komentuje situaci Surikata. „Blovičák tvrdě útočí, ale vrabec se nevzdává a svým zobanem mu vrací ránu za ranou. Blovičák krvácí z uší, kolísá, ochabuje a …padá.“
„Kdo že padá?“ táže se Pažout zcela zaujatý zapalováním další cigarety.
„Blovičák padl,“ opakuje zlomeným hlasem Surikata.
„To se dalo čekat,“ vstává Pažout z pařezu. „Pojď, jdem domů,“ dodává lhostejným tónem.
Konec představy

„No jo, když ne Blovičáka, tak toho?“ spekuluje Pažout.
„Přemýšlel jsem na ViDrou,“ nadhodil Surikata.
„Nad rozvážným ViDrou ze slavného spolku Radioaktivních netopýrů?“ užasl Pažout. „To by bylo přímo kardinální.“
A Pažout udělal radostí několik přemetů.
„Jenže ViDra, když slyšel o vrabčákovi, účast na akci odmítl,“ dodal zkormouceným hlasem Surikata. „Oslovil jsem pak Tarantíka a když vrabec vyděsil i jeho, nabídl jsem účast i několika dalším odvážlivcům. Všichni tvrdili, jak se těší a jakmile přišla řeč na vrabce, začali si vymýšlet ty nejstupidnější výmluvy. Nakonec jsem prvolezectví nabídl Laře. Ta asi o kuhanovi nikdy neslyšela a slíbila, že se přidá.“
„Aspoň že tak,“ ulevil si Pažout a přeběhl nedalekou silnici po rukou tam a zpět jakoby nic.
Po několika hodinách už seděl Pažout na pařezu pod nevysokým skalním útesem, kouřil a pozoroval Surikatu, podávajícího Laře drátěnou klec na ptáky.
„V té štole žije malý, zcela neškodný a zmatený vrabeček,“ poučoval Surikata.“Až prolezeš dovnitř, pokus se ho šetrně polapit a umístit do téhle klece, kterou nám pak podáš ven. Až půjdeme s Pažoutem za tebou dovnitř, tak ji necháme stát někde před vchodem, aby se ten ptáček naší přítomností uvnitř zbytečně netraumatizoval.“
Lara chápavě přikyvuje, potěžkává klec a pak se namáhavě souká dovnitř. Pažout, s úlevou, že nemusí jít strašnému kuhánovi vstříc první, předvádí na svém pařezu dokonalou stojku.
„Tak co,“ huláká Surikata dovnitř,“je tam ten vrabec?“
„Žádného nevidím,“ ozývá se zdola Lara, „je to tu na plazení, ale za dva metry se štola zvyšuje a bude se tam dát normálně jít.“
„A dýchat se tam dá?“ projevuje určitou dávku opatrnosti Surikata.
„Dýchat v pohodě,“ je slyšet vzdálený hlas z hlubin.
„Pták ještě zjevně nezaútočil,“ naznačuje Surikata Pažoutovi, který ukončil svoji efektní gymnastickou presentaci a už opět spořádaně sedí na pařezu a kouří o sto šest. Uběhne několik minut.
„Ta Lara je tam nějak dlouho,“ projevuje určité znepokojení Surikata. „Asi už s kuhánem zápasí.“
„Nebo ji udusil kysličník uhličitý či spadla do nezakryté slepé šachty případně vyšplhala do bezedného komína.“
„Myslím, že jsme u průzkumné štoly, která nemá žádné slepé šachty ani komíny,“ namítá Surikata. „A hele, něco se tam ozývá.“
Po chvíli se v otvoru objevuje ruka, vystkující z plazivky klec, v jejímž rohu se ustrašeně krčí jakési zvíře.“
„Dokázala to,“ křičí nadšeně Pažout, „satanův vrabec je uvězněn.“
„Mně to jako vrabec nepřipadá,“ přemítá Surikata, „podle mne je to žába.“
„Jdete dovnitř?“ ptá se z otvoru Lara.
„Vrabec tam není?“ odpovídá otázkou Sutikata.
„Ne, jen nějaké žáby,“ tvrdí Lara, vystrkujíc hlavu.
„Nejdeme,“ odvrací se od vchodu Surikata. „Místní pověsti totiž uvádějí blíže neurčenou chodbu do nitra nučické skály. Podle nich v ní žije patero drobných žabek kuňkalek. Dostane-li se náhodný poutník mezi ně, obludí ho lascivním zpěvem a vášnivým tancem. Potom jej záludně spoutají, prokousnou mu hrdlo, vyssajou mu za děsivého skřehotání všechnu krev a pak na něj navalí obrovské diabasové balvany, které mu rozdrtí kosti v údech na morkovou kaši.“
„To je možné,“ skáče Surikatovi do řeči Lara. „Ta žabka se opravdu tak podivně rytmicky pohybovala, jako by tančila.“
„Vidíte. Pověstná chodbice nučická a smrtící žabky kuňkalky“, uzavírá debatu Surikata. „Pověsti nelžou. Jedem domů.“
A Pažout z radosti, že ho Surikatova předvídavost zachránila od žabích vražedkyň metá jeden kozelec za druhým.

Opuchlý Pažout poté, co tajně políbil mrzkou žabku Dlužno doplnit, že magická moc nučických svůdných žabek kuňkalek je obrovská. Ač Surikata nařídil, aby byla žába z klece neprodleně vypuštěna a přemístěna zpět do štoly, Pažout ji tajně ukryl do kapsy svých kalhot a během přesunu na náhradní lokalitu tajně žabku dlouze a vášnivě líbal, domnívaje se, že se mu za to bájný obojživelník odmění. Zákeřné zvíře však pomocí nečistých kouzel způsobilo, že Pažoutovi bezprostředně po tomto pošetilém činu natolik otekl horní ret, že byla namístě obava z jeho exploze. Budiž to všem montanistům výstrahou.
Sám slavný Pažout důrazně varuje: „Nelíbejte žab živých ni mrtvých a dokonce ani na zem spadlých.“