Strašlivá panna z plzeňského sklepení „Tak jsem asi zjistil, kde je ukrytý svatý grál,“ pronesl důrazně Pažout a díval se, jaký tato zpráva udělá na Surikatu dojem.
„Možná dostanu k svátku tři figuríny surikat ve společenských oblečcích,“ ignoroval Pažoutovu senzační zprávu Surikata. „Jsou úžasné, Ignor o nich zcela vážně tvrdil, že vypadají jako báňští hejtmani.“
Pažout se zasmušil. Přináší zprávu o svatém grálu, který neúspěšně hledají po staletí nejrůznější dobrodruzi těch nejzvučnějších jmen a Surikatu zjevně více zajímají nejapné figuríny báňských hejtmanů.

„Ten svatý grál prý hlídá strašlivá panna,“ pokračoval Pažout, nevšímaje si na oplátku zmínky o třech báňských hejtmanech. „Ta panna má sveřepý výraz, v ruce třímá meč a smrt jí jde v patách.“
„A tu pitomost jsi sebral kde,“ uráčil se konečně Surikata věnovat pozornost Pažoutovu vyprávění.
„To není pitomost,“ hájil se Pažout, „vyprávěl mi to záhadný stařec, který tu pannu na vlastní oči viděl hned po válce v neméně záhadném podzemí, kam vlezl coby patnáctiletý chlapec se svými kamarády.“
„A toho záhadného starce jsi potkal nejspíš v delíriu,“ hádal krajně nedůvěřivý Surikata.
„Starce jsem vezl do špitálu, protože si zavolal naši záchranku, poté, co dostal slabou mrtvici,“ oponoval Pažout. „V sanitce pak tak trochu blouznil a pořád se snažil vyprávět cosi o pokladu v podzemí, prokládal to tou strašlivou pannou a říkal, ať se u něj stavím, až se vrátí z nemocnice, že se s tím musí někomu svěřit, protože to tajemství nechce s sebou vzít do hrobu.“
„Čím to, že se ním chce svěřit zrovna Tobě a ještě ve chvíli, kdy ho mrtvice drží za krk kostnatými pařáty,“ divil se Surikata.
„Asi jsem mu byl sympatický,“ usoudil Pažout. „Každopádně jsem se u něj minulý týden stavil a on tvrdil, že si nic nepamatuje.“
„Jak napínavý a tajuplný příběh,“ děl opovržlivě Surikata.
„Špatně to chápeš,“ hájil se Pažout,“pamatoval si, že jsme spolu o tom mluvili a že mi slíbil o tom vyprávět, ale jeho vědomí je co se týče té dávné historie mlhavé jak bájný Avalon a není zrovna velká naděje, že se ty mlhy rozptýlí. Naštěstí si ale vzpomněl, že si o té strašlivé události tehdy jako dítě psal deník a dokonce jej našel a daroval mi jej. Tady je.“
A Pažout vítězoslavně zamával neuvěřitelně špinavým starodávným školním sešitem.
„To vypadá jako opravdu hodně věrohodný pramen informací o svatém Grálu,“ odplivl si zhnuseně Surikata.
„Něco ti přečtu,“ nenechal se odbýt Pažout. „Tak třeba tady – Třináctého května 1945. K obědu jsme měli brambory. Byly přesolené a nechutnaly mi. V noci se mi udělalo špatně a dvakrát jsem zvracel.“
„Famózní a neuvěřitelně dobrodružné,“ odtušil Surikata. „To se událo před grálem nebo po něm? Nechceš to vydat knižně?“
„Nalistoval jsem špatnou stránku,“ omlouval se Pažout. „Uvedu tě do situace. Ten stařec, v době, kdy nebyl ještě starcem a jmenoval se František Hrdlička, bydlel s maminkou na Žižkově, Poslední rok války se ale kvůli obavám z bombardování odstěhovali k matčiným rodičům na venkov. František se seznámil s místními hochy a bez ohledu na válku spolu vesele lotračili. Blízko vesnice, kde bydleli, stál nějaký velký vyhořelý objekt – asi pivovar nebo sladovna. Byly pod ním obrovské sklepy a podzemní chodby, které chlapci prolézali. Chodby byly ale místy od toho, jak se během požáru stavba zřítila, zavalené. Kluci je prohrabávali a při každé návštěvě se snažili  dostat dál do míst, která ještě neprozkoumali. Jejich dětské představy byly plné ledabyle ukrytých truhel nacpaných zlaťáky, což v nich živila i skutečnost, že objekt původně patřil židovským majitelům, kteří byli deportováni do koncentračního tábora. Kluci věřili, že nešťastníci před svým odjezdem ukryli majetek v podzemí a vůbec jim nepřipadalo chucpe, najít jej a zmocnit se ho. Prostě děti.“
„Pořád nechápu, co má stará sladovna a pár rozjívených harantů společného se svatým grálem,“ nemohl Pažoutovu příběhu Surikata přijít na chuť.
„Někdy těsně po konci války se kluci prohrabali do dlouhé chodby, která vedla do ohromných klenutých prostor, které jim svoji velikostí doslova vyrazily dech. V jednom místě uprostřed podlahy zela studna, v které plavala mrtvá kočka – nebo spíše to, co z té kočky zbylo. Na naši partu to místo působilo velmi tísnivě. Byli už přece jen hodně daleko od vchodu a je možné, že zde nebyl příliš dobrý vzduch. Studna jim svojí hloubkou a průzračnou vodou naháněla hrůzu a provalená klenba v jedné části sklepení je děsila, zvláště poté, co mezi zbytky cihel, které se odtamtud vysypaly, objevili kromádku starých dlouhých kostí. V jejich chorobně zjitřené představivosti to byly samozřejmě kosti lidské, i když daleko pravděpodobnější vysvětlení je, že šlo o pozůstatky nějakého hospodářského zvířete. V jiném koutě si všimli starého obezděného železného točitého schodiště, vedoucího kamsi nahoru, nicméně po několika závitech končilo zavalené troskami napadanými shora. I zde nalezli ony kosti a umínili si, že se pro příště budou tomuto místu vyhýbat. V opačném rohu narazili na  hrubé dřevěné dveře zkřížené v kamenném ostění, které se nedaly otevřít. Nad veřejemi byl vytesaný latinský nápis, kterému nerozuměli a který je vystrašil. K jejich strachu přispěla skutečnost, že náhle nemohli nalézt průlez, kterým se sem dostali a seděli proto zcela vyděšeni na zemi v uctivé vzdálenosti od studny i kostí a obviňovali jeden druhého z toho, že to byl právě jeho nápad, prohrabat se do míst plný těch prokletých kostí a bůhvíjakého děsivého tajemství ukrytého za dveřmi s neznámým, leč ponurým nápisem, jen proto, aby tu nyní bezmocně čekali, dokud jim nedohoří svíčky a pak pozvolna zešíleli hrůzou, pokud ovšem ty staré kosti neobživnou, neobalí se cáry masa a nepromění se v napůl zetlelé ruce, které je zardousí. Tato představa je přiměla k horečnému a zoufalému hledání východu, přičemž někteří z nich už hrůzou nahlas plakali. Nakonec průlez objevili a když se konečně dostali ven, slíbili si, že už se do těchto míst nikdy nepodívají.
Tohle rozumné předsevzetí jim ale vydrželo pouhý týden.“
„Pořád v tom nevidím svatý grál,“ připomněl Pažoutovi Surikata.“Samotné kosti či studna s utopenou kočkou jeho existenci v těchto místech nikterak neevokují a navíc bolestně postrádám i onu záhadnou pannu s mečem a smrtí v patách, kterou ses na začátku oháněl.“
„Za týden se František se svými kamarády do podzemí vrátil,“ pokračoval Pažout, nevšímaje si Surikatových námitek. „Ti nejodvážnější se znovu neúspěšně pokusili otevřít vzpříčené dveře, i když je od toho ostatní zrazovali a v hrůze z toho, co za dveřmi uvidí, si zakrývali oči. František se pak pokusil opsat cizojazyčná  slova nad veřejemi do svého deníku. A když všichni vylezli zase na světlo, vydali se s kopií nápisu  k místnímu faráři, jestli by jim ho nerozluštil; předtím ovšem navzájem přísahali, že mu nevyzradí nic o kostech, studni a vůbec o celém podzemí. Dobrosrdečný farář je přijal, nabídl jim čaj a pak krátkozrace mžoural na písmena, tvořící slova terribilis ut castrorum acies ordinata. Vysvětlil jim, co znamenají a odkud pocházejí, ale odpověď na otázku, proč jsou vytesaná  na kamenném překladu nad vzpříčenými dveřmi, jim toto vysvětlení nikterak neposkytlo. Farář se pokoušel lstivými dotazy zjistit, jak hoši k těmto slovům přišli, ale úsilí, které vyvinul narazilo pouze na jejich zarputilé mlčení. Druhý den se kluci vypravili zpět do podzemí, vyzbrojeni dlouhým železným páčidlem a odhodlaní vyrvat tentokrát dveřím jejich tajemství. Opatrně se vyhnuli zlověstné studni, vrhli několik ustrašených pohledů k místu, kde se bělaly kosti a srdnatě přistoupili k veřejím.
František si v tu chvíli vybavil podivný sen, který se mu zdál včera a po kterém mu zbyl v duši nepříjemný pocit. Sen se odehrával právě v tomto sklepení a viděl v něm katafalk s otevřenou rakví, stojící u kruhového schodiště. V rakvi ležel některý s chlapců, nebylo však možné poznat který, protože mu tvář zakrývala černá rouška. Kolem katafalku hořely dlouhé svíce, ale při bližším pohledu bylo zřejmé, že to nejsou voskovice, ale ony podivné dlouhé kosti, co se válely pod schodištěm. Za rakví stanula nejasná postava mladé ženy v starodávném rouchu a s obnaženým mečem v pravici. Celým podzemím duněl hluboký pomalý hlas donekonečna opakující jako zaklínání slova tvořící nápis nade dveřmi. František se nemohl upamatovat, jak sen pokračoval, ale v místě kde se nacházel, stačila tahle náhlá vzpomínka, aby ho roztřásla hrůza. Svěřil se s tím, co se mu zdálo, ostatním a jejich odhodlání otevřít dveře dostalo závažné trhliny. Svíce, kterými si skupina svítila nebyly schopné ozářit celý podzemní prostor a hoši si nebyli jisti, zda kdesi ve stínu nestojí onen snový katafalk. Několik se jich dožadovalo návratu do vsi a vznikala panika. Dva nejmladší chlapci tvrdili, že katafalk u schodiště vidí a pouze hrůza z toho, že by se oddělili od skupiny, jim bránila v útěku. Nejstarší chlapec, který se jmenoval Vojtěch Benda, vrazil páčidlo mezi dveře a futro a vší silou se o něj opřel. Ozvalo se zapraskání a dveře se počaly pomalu utvírat, pak se utrhly panty a celá dveřní deska se svalila na zem. Za dveřmi chlapci uviděli nehluboký výklenek a v něm stojící ženu s mečem v pravici a jakýmsi kalichem v druhé ruce.
„Žena ze snu,“ vykřikl František a skácel se ve mdlobách k zemi.
Zatímco jej dva kamarádi křísili, zjistili ostatní po prvotním zděšení, že postava, která na ně hledí z výklenku, je socha. Panika byla již ale příliš veliká. Z prostoru u schodiště se ozvala dutá rána. Patrně tam vypadl nějaký zaklíněný kámen, ale dva nejmenší chlapci začali křičet, že se to zaklaplo víko od rakve ze snu, kterou tam jejich představivost zhmotnila. Skupina i s probraným Františkem počala prchat k východu. Vojta se ještě pokusil vytrhnout soše z ruky meč, který jej fascinoval, ale jediným efektem jeho snahy bylo, že mu zrezivělé železo rozřízlo dlaň. Strach z toho, že ostatní utečou a on zůstane ve sklepení sám, jej přinutil rozběhnout se za ostatními.
V úzkém průlezu nastala tlačenice, nikdo nechtěl v prostoře se sochou a imaginárním katafalkem zůstat poslední. Nezajištěný průlez, narušený náporem rychle se plazících chlapeckých těl, se začal znovu zavalovat. Vojtovi, který prolézal poslední se nechtěně podařilo skopnout část chatrného stropu a cihly, které mu spadly na nohy, ho v úzkém otvoru uvěznily. Šílený strachy řval o pomoc, ale ostatní prchali dál. Teprve, když vylezli ven a nabrali trochu ztracené odvahy, vrátil se František ještě se dvěma kamarády k průlezu. Vojtu nalezli polomrtvého hrůzou, křičel, že jej za nohy drží mrtvola z rakve z Vojtova snu. Nakonec se jim podařilo Vojtu ze závalu vytahnout a vyvést ven ze sklepení. Venku se Vojta pomalu uklidnil. Zjistil, že nemá žádné zlomeniny a mimo rozříznuté dlaně a bolestivých pohmožděnin na lýtkách mu nic není. Ruka krvácela a tak František utrhl kus vlastní košile a zhotovil z ní provizorní obvaz. Skupina, podpírající zhmožděného Vojtu se pomalu ploužila zpět do vesnice a Vojta, nyní už opět ve své kůži, místopřísežně prohlásil, že se zítra do sklepení vrátí a ten meč odtamtud přinese.
Ale nevrátil se tam ani zítra ani pozítří. Pohmožděniny bolely a Vojta byl rád, že leží. Pořezaná ruka mu opuchla a počala černat. Za dva dny jej vezli na žebřiňáku do města do nemocnice. A tam mu ruku pod loktem amputovali. Otrava krve, jak řekli lékaři, postupovala však příliš rychle a po čtyřech dnech od nezdařené výpravy Vojta zemřel.
Do podzemí se už nikomu nechtělo. Bylo po válce a lidé měli jiné starosti. František s maminkou se vrátili do Prahy. Pak přijel buldozer a zřícenou sladovnu srovnal se zemí. Vchody do sklepení zmizely a na podzemí se pomalu zapomnělo.
Léta plynula a František stárnul. Když mu bylo skoro osmdesát let, připadl mu domek, kde strávil konec války, v dědictví. Opustil pražský byt a přestěhoval se do vesnice v Bohem zapomenutém kraji na Rokycansku. Vesnice se změnila, ale ne tolik, jako jiné atraktivnější lokality, v jejichž sousedství vyrůstají satelitní městečka. František se rozhodl, že zde dožije. Na půdě ve starém kufru našel svůj deník z dob, kdy zde prožíval svá dávná podzemní dobrodružství. Přečetl si ho a vzpomínal na neblahou výpravu a dávno mrtvého Vojtu. Z celé dávné vesnické party zůstal už jen on sám. Z jara se vypravil tam, kde stávala sladovna. Čas, který hojí mnohé jizvy, zahladil i stopy po tom, že tu kdysi stával tak rozlehlý objekt. Na jeho místě vyrostl březový hájek a jen několik terénních nerovností naznačuje, že je zde pod travnatým kobercem staré rumiště. V jednom propadu František uviděl otvor vedoucí pod zem, který vyhrabal nejspíš jezevec a nad ním zvětralou cihlovou klenbu. Postál na tom místě a vzpomínal na těch několik podzemních výprav, na prohrabávání zasutých chodeb, na obrovské sklepení se studnou a točitým schodištěm, které nikam nevedlo. Vybavil si nepoddajné dveře s nápisem na kamenném překladu a sochu ve výklenku. Pak se otočil a pomalu se vracel do vesnice. Cesta ho vyčerpala, musel se mnohokrát zastavit a odpočívat. Věděl, se jeho dny na tomto světě krátí a že už se na tohle místo nevrátí.“

„Tys hrozný vypravěč, Pažoute,“ zhodnotil kolegovo vyprávění Surikata. „Předpokládám, že mi nyní navrhneš, abychom se na to místo vydali, prohrábli tu díru po jezevci, pokusili se proniknout dolu do toho sklepení a zopakovali neúspěšný pokus s odebráním meče té pofidérní soše. Už jsi někdy stál tváří v tvář jezevci, který brání svoji noru?“
„Stanul jsem tváří v tvář mnohem horším věcem, než je nějaký pitomý jezevec,“ pravil hrdě Pažout a jeho oči zaplály. „Spíše, než meč, mne ale zajímá ten svatý grál.“
„O svatém grálu v tvé historce nebylo ani slovo,“ upozornil kolegu Surikata.
„Grál je přece ten pohár, co drží panna v levici,“ pozastavil Pažout se nad Surikatovou neochotou pochopit na první pohled zjevné souvislosti.
„Proč by měl být nějaký pohár, který třímá velice neurčitá a neidentifikovatelná panna, zrovna svatým grálem? Když už by se s ním měl někdo zjevovat, proč to není Josef z Arimatie, který do něj Kristovu krev zachytil?“ oponoval Surikata.
„To nedokážu vysvětlit,“ přiznal Pažout,“ ale jakýsi vnitřní hlas znějící hluboko v mém nitru mne utvrzuje, že je tomu tak. Každopádně považuji za nezbytné na to místo zajet, do sklepení proniknout, pannu nalézt, grál jí odebrat a předat jej muzeu zážitkové ve turistiky Strašicích, kde bude vystaven ve vhodné vitríně s vysvětlující cedulkou. Jestli se nechceš takového dobrodružství zúčastnit, požádám o asistenci Blovičáka a tobě nezbyde, než se po našem kolosálním úspěchu užírat planou a zbytečnou závistí.“
Takovému argumentu nemohl Surikata nepodlehnout. A tak v mrazivou listopadovou sobotu navštívila akční dvojice nejprve starého Františka Hrdličku, aby se z něho pokusila vytěžit ještě další nějaké podrobnosti k jeho dávným výpravám. Zotavující se muž uvařil Pažoutovi kávu (slavný Surikata na něj neučinil pozitivní dojem), ale informace ze svého starého deníku příliš neupřesnil. Zmínil pouze, že v časech jeho dětství byla vstupní část sklepení přístupná několika nezávislými vchody, leč jejich počet si nepamatoval. Vedla do něj dokonce i nízko položená okna, kterými dovnitř pronikalo květnové denní světlo. Odtud se táhla dlouhá cihlová chodba do dalších a dalších místností, které již jiné vstupy neměly. Ani po pětašedesáti letech se starý muž nezbavil strachu z hrůzné panny a kategoricky o ní odmítl hovořit. Surikata s Pažoutem mu tedy popřáli pevnější zdraví a přejeli na nedaleký pahorek s zaplanovaným rumištěm.

„Tady je ten jezevčí vlez, který jsem objevil,“ děl hrdě Pažout, ukazuje na nevábnou díru, kterou shora ohraničovalo cihlové zdivo a zdola hlína promísená s odpadky.
„Na jezevce je to příliš veliké,“ soudil zoologický expert Surikata, „snad jde o noru divokého prasete nebo nedej bůh, doupě brdského medvěda.“
„Jasně. Brdský medvěd si pro větší pohodlí vyzdil strop cihlami,“ ušklíbl se Pažout a Surikata se odmlčel, usoudiv, že nemá smysl na Pažouta plýtvat vědeckými argumenty.
„Zkus tam zalezt, jak to vevnitř vypadá,“ navrhoval Pažout,“budu tě shora jistit.“
„Proč já,“ ošíval se Surikata, „je to tvůj objev, tvá panna a tvůj grál. V takovém případě se hodí, abys byl prvolezec právě ty.“
Pažout se na Surikatu nenávistně zahleděl ale pak jeho odvaha zvítězila a s funěním se nasoukal do otvoru. Surikata se zájmem sledoval, zda jeho kolega na sebe nestrhne narušený cihlový strop, ale rozpadlá klenba byla pevnější, než vypadala.
„Je to tu dobré, strč mi sem věci a polez, „ozval se zdola Pažoutův melodický tenor.
A tak se odvážlivci sešli v nevelké klenuté místnosti, z které vedl průchod do rozlehlého podzemního sálu, jehož klenbu podpíraly litinové sloupy. Po obvodu stěn zely mnohé otvory, všechny byly ale zvenku neprodyšně zasypané. Surikata s Pažoutem se po zevrubném prohlídce vrátili do místnosti, z které přišli a za jedním z pilířů nalezli průchod do dlouhé zděné chodby.
„To bude ta chodba z deníku,“ zajásal Pažout, „půjdeme každý na jednu stranu, ať neztrácíme čas.“
Surikatovi se podobný nápad nezamlouval, strachoval se, že se Pažout v tajemné chodbici bude sám bát, což může vést až k hysterii, ale nakonec se vzdálil napravo a světlo jeho lampy se ztratilo za mírnou zatáčkou. Pažout zatím prolézal četné polozávaly, když se k němu Surikata vrátil a sdělil mu, že jeho úsek chodby končil závalem z propadlého stropu. Dál proto pokračovali společně. I v dalším pokračování chodby cestu ztěžoval na mnoha místech propadlý strop a prorostlé kořeny bříz z povrchu, ale zatím šlo všechna řícením postižená místa bez větších obtíží prolézt. Po nějakých sedmdesáti metrech se však objevil suťový kužel až ke stropu.
„Za touhle pasáží už budou ty velké sály,“ opakoval Pažout, „není pochyb o tom, že se nalézáme v místech, kde na nebohého Vojtu spadl strop. Možná bychom objevili i zkamenělé krůpěje krve z dlaně, kterou mu poranil meč té strašlivé panny.“
„A ty se té panny nebojíš, když je tak strašlivá a krvelačná?“ nadhodil Surikata. „Co když ti tím rezatým mečem postupně odseká údy a rozhází je po sklepení?“
„Úcta ke svatému grálu mne před takovým osudem ubrání,“ odsekl Pažout a začal nedočkavě prokopávat zával.
„Jestli je to ovšem svatý grál,“ povzdechl si Surikata. „Hrabej víc vpravo, těsně u stěny, tam to je stabilnější.“
Po čtvrt hodině se dala lopatka prostrčit skrz zával na druhou stranu do volného prostoru a po dalších deseti minutách Pažout prohrábl otvor, kterým by se dalo prolézt, kdyby se vzápěti nezřítil.
„Jako by si ta terribilis panna nechtěla nechat vyrvat své tajemství,“ povzdechl si Surikata a vystřídal Pažouta v dalším hrabání. To již šlo v nakypřeném materiálu snadno a po krátké době byl průlez obnoven.
„Je tam sklepení, obrovské sklepení,“ křičel nadšeně Pažout, svítiv do otvoru. „Až prolezu, hoď za mnou lopatku, ať tě mohu vykopat, kdyby to na tebe při prolézání z vůle té strašlivé panny spadlo.“
Strašlivá panna se asi vyčerpala nebo čekala na lepší příležitost, protože oba výzkumníci prolezli prohrabaný zával bez úhony.
„Tady je ta studna,“ hlásil Pažout, hledě uctivě do po okraj zaplněné vyzděné šachty vedoucí kamsi do nezměřitelných hloubek.
„A támhle je točité schodiště,“ ukazoval škodolibě Surikata do zcela prázdného místa.
Pažout se na něj nevraživě podíval.
Sklepení mělo rozměr nějakých padesát na sedmdesát metrů. Valenou cihlovou klenbu podpíraly v pravidelných vzdálenostech mohutné cihlové pilíře a stín za nimi ukrýval menší místnosti a výklenky.
„Necítím se tu dobře,“ prohlásil najednou Pažout. „Mizerně se mi dýchá. Najdeme pannu, popadneme grál a vypadnem.“
A tak se klopýtavě vydali podél obvodové zdi. Ač bylo sklepení překvapivě zachovalé, přece jen se po zemi válely hromádky cihel, některé pilíře byly tlakem pobořené. Dvojice minula už tři výklenky, ale všechny byly bezútěšně prázdné. Pak se objevilo železné kruhové schodiště. Mělo zajímavě zdobené litinové zábradlí, ale zda jsou pod ním kosti, o kterých se zmiňuje deník, nikdo nezkoumal.
„Podívej se támhle,“ vyrazil ze sebe najednou Pažout.
Surikata posvítil směrem, kam trčela kolegova ruka. Byl tam výklenek a před ním na zemi rozbitá dřevěná deska.
„Svatý grál je nablízku,“ zašeptal Pažout, „cítím jeho nesmírnou neporazitelnou sílu.
A dvojice udatných vyrazila pomalu k výklenku.
„Je tam,“ opakoval Pažout extatickým hlasem. „Vidím ji. Quae est ista quae ascendit sicut aurora consurgens, pulchra ut luna, electa ut sol, terribilis ut castrorum acies ordinata.“
Ve výklenku se pomalu začala zjevovat nezřetelná ženská postava.
„Panna, nádherná jak luna, sluncem vyvolená, strašnější, než vojsko, v pravici meč a levici kalich smrti, která jde za ní,“ odrecitoval poněkud zmateně Surikata.
„Je to socha,“ dodal, přistoupiv blíže,“typická barokní socha. A je kolorovaná, jako kdyby pocházela z nějakého kostela.“
Pažout okouzleně hleděl na zaprášený pohár, který měla panna, strašná jak vojsko pod praporci, položen na levé otevřené dlani.
„Ten grál vytepali z ryzího zlata a rukojeť má vybroušenu z obrovského rubínu, který vzniknul zkameněním posvátné krve,“ pravil uctivě, pokřižoval se, uchopil pohár a mrštně jej strčil do batohu.
Surikata chvíli vyčkával, zda Pažoutovi nezčerná a neodpadne ruka, kterou se poháru dotkl nebo zda strop sklepení nerozčísne blesk a nesrazí opovážlivce k zemi. Nic se však nestalo. Dodal si odvahy, přistoupil k soše a pohladil ji po vlasech.
„Je to pískovec nebo v horším případě dokonce beton,“ děl poučně. „Tu neodnesem, bude mít přes metrák.“
„Ale je nádherná,“ přiznal Pažout. „Pulchra ut luna, electa ut sol,“ zopakoval, co už jednou řekl. „Máme grál, tak padáme. Tohle místo je zjevně prokleté.“
„Myslíš, že by svatý grál pasivně setrval na prokletém místě, aniž by to prokletí narušil?“ zeptal se zlomyslně Surikata, ale Pažout neomylně naleznuv východ, už se drápal závalem do dlouhé chodby.
„Prokleté bude zejména nyní, když odtud grál odnáším,“ zahuhlal, „předpokládám, že se na tebe co nevidět se strašlivým rachotem zřítí strop s veškerou tíží zemskou či se vyvalí vody ze studnice a zalijí ti plíce a nebo se oči panny rozzáří nepřirozeným svitem, najdou tě a sežehnou paprskem smrti, až se prohoříš do nicoty.“
Surikata rezignovaně sebral lopatku a vydal se za Pažoutem.
„Zajdeme grál ukázat Hrdličkovi,“ navrhl Pažout, když se u auta oprašoval od nečistot ze sklepení. Rozepnul pak batoh, vytáhl svatý grál, uctivě jej položil na nedaleký pařez a okouzleně se na něj zahleděl. „Také cítíš tu magickou moc, která z něj vyvěrá a rozlévá se po okolí?“ otázal se sugestivně Surikaty.
Surikata přistoupil k pařezu a než mu mohl Pažout v podobném rouhání zabránit, uchopil grál do ruky. Kalich a jeho podstavec byl ze zlaceného plechu, stopka mezi nimi z červeného skla. Na podstavci měl kalich přidělán kovový štítek s nápisem „Šachový pohár města Plzně 1943.“
„Doufám, že pro svatý grál ve strašickém muzeu naleznou opravdu to nejlepší místo,“ pronesl zbožným hlasem Surikata, nepozorovaně odlomil z podstavce kovový štítek, stejně nepozorovaně jej upustil na zem a vrátil s výrazem nejvyšší pokory kalich na pařez.

Pažout, slavný montanista a grálař V nenápadné vitríně v prvním patře Strašického muzea zážitkové turistiky může náhodný návštěvník spatřit zcela v koutě nádherný pohár. Jeho podstavec je z ryzího zlata a ze stejného kovu neznámý umělec vytepal i samotný bohatě zdobený kalich opatřený dvěma cizelovanými držadly. Kalich s podstavcem spojuje překrásný sloup z nejčistšího rubínu, jaký kdy uzřelo lidské oko. Není se čemu divit, protože právě tento rubín vznikl před více než dvěma tisíci let z pravé božské krve. U poháru místní kustod umístil cedulku s zcela pomýleným nápisem – Sportovní pohár, začátek dvacátého století.
Sic transit gloria mundi.