Jednonohý přízrak z devatenáctého století Jako ztepilý jelen skáče Blovičák přes kameny i popadané kmeny prastarých borovic stále dál a dál do kopce. Jako porouchaný houpací kůň, kolébá se za ním Pažout, v ruce těžký objemný kufr, tváře má zarudlé, v temných očích rezignaci a naprosté vyčerpání.
„Tady už ta štola musí být,“ volá na něho Blovičák tónem, který nepřipouští odporu. A opět vyráží poklusem do strmé stráně, a vysoko přitom zdvíhá kolena.
„Už jsme blízko,“ křičí, zakopne o větev a padá. Hned se ale zdvihá, je zpět na nohou a znovu peláší kolem jednolité hradby trnkových keřů. Pažout si stírá pot z čela, mumlá zavilé kletby a provází Blovičáka nenávistným pohledem.

„Věř mi, Pažoute, tu štolu určitě najdeme“ svěřil se Blovičák, když jej jeho udýchaný souputník důstojným krokem dohonil, „teď bych ti ale rád vyprávěl o snu, který se mi včera zdál.Představ si, že jsem v něm kráčel oblečen v dámských dvoudílných plavkách po rozkveté louce, občas jem se sklonil, abych si utrhl květinu a přivoněl k ní. Hned nato jsem si bujně zavýskl, poskočil na místě a pak květinu širokým rozmachem odhodil, abych v zápětí utrhl další.“
Pažout mlčky obrátil oči v sloup.
„Tohle se pořád zrychlovalo, takže už jsem ani nekráčel, jen se shýbal, trhal, vyskakoval,poskakoval, výskal, rozhazoval květy, a zase se ohýbal jako prapodivný mechanický stroj sestrojený šíleným vynálezcem, když v tom jsem uviděl toho zajíce.
„Zajíce?“ podivil se Pažout.
„Ano, zajíce,“ Potvrdil Blovičák. „Stál na silných zadních nohou, navlečen v pečlivě zapnuté myslivecké kamizole a zeleném klobouku s pírky, nicméně od pasu dolu byl úplně nahý. Dokážeš si to představit, Pažoute. Nevyděsil by tě takový výjev až k smrti?“
„Nevyděsil a místo toho žvanění bys mohl raději pokračovat v hledání,“ odsekl zarputile Pažout.
„Nevím, co to do mne najednou vjelo, ale začal jsem na toho zajíce pokřikovat takovou posměšnou básničku – Zajíci, zajíci, máš vodu na plíci, zajíci zajíci, máš lejno na líci – ale on jen stál jako by nic a hleděl na mne tak přísným pohledem, až jsem znejistěl a dostal z něj strach. Trochu jsem couvl, tvářil jsem se, jako, že pozoruju nastávající západ slunce a v duchu jsem sám sebe peskoval, že jsem se zajíci posmíval. Co když se rozčílí, povalí mne na zem a bude do mne boxovat předními packami. Co když mi vyrazí zuby a nevratně pohmoždí mozek? Opatrně jsem pohlédl směrem, kde hlodavec stál. Zajíc se na mne pořád upřeně díval, pak se znenadání podrbal levou tlapkou na zadku a pravou si promnul levé oko.
„Zatanči mi,“ poručil.
„Cože?“ vykoktal jsem ze sebe.
„řekl jsem, abys mi zatančil,“ opakoval přísným tónem zajíc. „Chci být tvůj přítel. Jestli mi nezatančíš, zmlátím tě, vyrazím ti zuby a nevratně pohmoždím mozek.“
Nebyl jsem si tak docela jistý, zda by mne třiceticentimetrový, dobrácky vyhlížející zajíc zajíc bez vážné příčiny ztloukl tak surově až brutálně, ale koukal se na mne tak výhružně, že jsem si to netroufl riskovat.
„Zatančím Odettino sólo z baletu Labutí jezero,“ navrhl jsem podivnému hlodavci a když mi neodpověděl, dal jsem se do tance. Střídal jsem extravagantní figury s vysokými výskoky a odvážnými piruetami, proložené vláčnými arabeskami tak jako ještě nikdy v životě a říkal jsem si, že tenhle můj výkon zajíc určitě ocení. Když jsem celý zadýchaný skončil, mrknul jsem se na zajíce, co tomu říká. Vypadal, jako by se nudil.
„Bylo to dobré?“ otázal jsem se nejistě.
„Ubohé,“ zhodnotil stručně můj výkon zajíc a dál si mne nevšímal.
Trochu jsem se styděl, ale zároveň jsem byl na zajíce naštvaný, protože jsem jeho hodnocení považoval za neobjektivní. Přesto jsem ho nechtěl popudit, aby mne nakonec přece jen nezmlátil, nevyrazil mi zuby a nevratně nepoškodil mozek, jak vyhrožoval a tak jsem mu nabídl, že mu něco zazpívám.
Zajíc nereagoval, chvíli se díval jakoby skrze mne, pak si svlékl kamizolu, odhodil klobouček a odhopkal kamsi do vysoké trávy. Netušil jsem, zda neodešel hledat nějaký vhodný klacek, kterým by mne ztřískal, nevěděl jsem, zda mám zpívat nebo pro jistotu ne a tak jsem raději mlčel a pozoroval tu kamizolu, co zajíc svlékl.
Zelená látka se leskla, knoflíky se na ostrém slunci blýskaly, žhavý vzduch se chvěl a já přemýšlel, zda bych si ji neměl zkusit obléknout, když najednou kamizola vzplála oslnivým plamenem, z toho plamene se zrodil zářící barevný pták, zamával křídly a byl pryč.“
„Co všechno já musím poslouchat,“ povzdychl si znechucený Pažout, „nechceš raději konečně najít tu štolu, kvůli které sem jedeme dvě stě kilometrů?“
„Už jsme skoro u ní,“ upozornil Blovičák a rozběhl se do svahu. „Vchod je támhle za tím velikým kamenem.“
Pažout znechuceně usedl na svůj kufr a zatímmco Blovičák bezradně prohlížel balvan, za kterým se měl podle jeho představ skrývat vchod do kýžené štoly, ozvážně vytáhl z tlumoku klobásu a počal ji zaujatě hryzat.

„Proč jsem nejel radši se Surikatou fotografovat montanistického panáka,“ vyčítal si v duchu hořce Pažout. „Proč já se vždycky nechám nachytat na výpravu někam, kde nikdy žádné podzemí nebylo a ani nyní není.“
„Pažoute, ono to asi bude dole pod kopcem,“ ozval se od balvanu neúnavný Blovičák. „Pojď, seběhnem dolu, kdo tam bude první.“
„Běž si tam sám,“ osápl se Pažout, nechtěje se nechat vytrhovat od své svačiny.
„Dělej, Pažoute,“ naléhal Blovičák, „poběžíme vedle sebe bok po boku jako dva nedorostlí koloušci nebo jako dva stříbrní vlci, jejichž srst se tak nádherně kovově leskne v zářném měsíčním svitu.“
„To radši jako ti dva vlci, než jako koloušci,“ mumlá znechuceně Pažout, neochotně vstává, narychlo do sebe souká zbytek klobásy a těžkopádně se rozbíhá s kufrem v levici dolu s kopce.
Ale ani pod kopcem se žádný vchod do štoly nenacházel.
„Někde to tu být musí,“ opakuje umanutě Blovičák a bezradně se rozhlíží po okolí.

Pažout opět usedá na kufr a přemýšlí, proč se vlastně na tuhle výpravu vydal. Původně měl jet se Surikatou fotit modelku do zatopené těžní jámy kdesi u Kopidlna. Jenže se s tím svěřil Blovičákovi a ten mu řekl, že vymyslí mnohem lepší program.
„Co bys chodil se Surikatou,“ šklebil se na něj tehdy Blovičák. „A ještě k tomu fotit modelku. Taková nuda.“
„Fotit modelku není nic špatného či nudného,“ hájil se Pažout. „Je to dokonce velmi akční, když třeba modelka spadne do montážní jámy plné vody a odpadků nebo když se na ní zřítí zvětralý kus stropu.“
„Pche,“ ušklíbl se Blovičák. „Tak na tom já nic akčního nevidím. Já ti, Pažoute nabízím výpravu do štoly, kde se zjevuje jednonohý duch. To je akční. Mnohem akčnější, než nějaká Surikatova modelka rozmáčklá pod kamenem.“
„Jednonohý duch?“ podivil se Pažout,“co je na tom akčního? Takových jsem už viděl.“
„Tohohle jsi neviděl,“ odporoval Blovičák. „Není to vlastně duch, ale duchyně.“
„Opravdová duchyně?“ opáčil nerozhodně Pažout, shledávaje setkání s jednonohým přízrakem zajímavějším, než eventuelní utopení modelky v montážní jámě.
„Opravdová,“ potvrdil Blovičák. „Zjevuje se ve štole z devatenáctého století. Dcera tamního štajgra se zamilovala do mladého horníka, který tam fáral a aby mu mohla být nablízku, převlékla se za rozverného chasníka a nechala se ve štole inkognito zaměstnat jako střelmistr.“
„To zní zajímavě,“ zahýkal pochvalně Pažout.
„Ke svému vyvolenému se sice přiblížila, ale jako střelmistr za moc nestála,“ pokračoval Blovičák. „Při každém odstřelu jí výbuch něco utrhl. Nejprve to byly jen maličkosti, jako třeba nehet nebo uši a pár prstů, ale postupem času se tahle bilance zhoršovala. K tomu nebožačka zjistila, že je se svým milým těhotná a protože čas v podzemí běží rychleji, než na povrchu, než by ses nadál, tahala s sebou na šichtu tříletého caparta.“
Pažout, který má děti rád, se zasněně pousmál.
„Právě jedenáctého října 1872 slavil ten chlapeček, onen plod nezištné a čisté lásky, svoje třetí narozeniny a matka – střelmistr pro něj uspořádala přímo ve štole velkolepou oslavu. Stoly se prohýbaly pod tíhou nejvybranějších jídel, celým dolem zněl cinkot skleniček s nejušlechtilejšími víny a rozléhal se veselý zpěv gratulantů. Zlatým bodem oslavy měl být ale matkou speciálně připravený ohňostroj. Všichni se na něj těšili a nikdo si ani nevzpomněl, že střelmistryně má s explozemi problémy. A když na ohňostroj došlo, tlaková vlna rozmázla tříletého oslavence o stěnu a střelmistryni utrhla pravou nohu těsně pod zadkem.“
„A sakra,“ ulevil si Pažout,“bolelo ji to?“
„To nevím,“ přiznal Blovičák, „říká se, že po tom neštěstí ještě poklidila špinavé nádobí po oslavě, ale z té utržené nohy ji pořád tekla krev a nešla zastavit, a? ostatní dělali, co dělali. Byla to prostě úplně zkažená oslava. Střelmistryně se sice naoko tvářila vesele, ale čím dál tím víc bledla, pohybovala se pomaleji a malátněji, až náhle upadla na zem a už nedokázala vstát. Ostatní ji se zájmem pozorovali, ale nevěděli, jak ji pomoci. Krev, co jí vytékala z těla, pod ní utvořila velikou kaluž a v jejím šarlatové hladině se štola,osvětlená plameny hornických kahanů, odrážela, jako v magickém zrcadle. říká se, že v té kaluži přítomní horníci na chvíli spatřili obraz zabitého chlapečka oslavence, jak jezdí se svatozáří kolem hlavy na stařičké tříkolce a vypadá úplně jako živý. Potom krev zaschla a její hladina zmatněla. Zrcadlení se vytratilo a celá štola jako by pohasla. Horníci odešli po své práci a na neš?astnou oslavu by se dávno zapomnělo, kdyby beznohá střelmistryně nezačala i se svým mrtvým synkem v podzemí strašit.“
„A sakra,“ zaklel Pažout. „Se strašidly nejsou žádné žerty, to vím ještě z doby, kdy jsem pracoval v krematoriu. Já bych o tom mohl vyprávět.“
„No vidíš, mne právě napadlo, že se do té strašidelné štoly zajedeme podívat,“ lákal Pažouta Blovičák. „Když teď pracuješ u té záchranky, mohl bys sebou vzít záchranářský kufr a ten pahýl té strašící střelmistryni alespoň provizorně ošetřit. Určitě by to bylo záslužnější, než se Surikatou fotit nějakou jeho nejapnou modelku.“
„Což o to, stahnout nějakým obinadlem, bych jí ten pahýl mohl,“ uvažoval Pažout,“případně i vydesinfikovat. Mohu ji také provést těhotenské testy, případně vykonat základní vyšetření. Je ta střelmistryně alespoň trochu hezká?“
„Je prý překrásná jako antická socha,“ odpověděl Blovičák, „nemá sice uši, ale tento nepatrný nedostatek skrývá pod dlouhými tmavými kadeřemi, které jí splývají po ramenou, jak vodopád. Údajně jí chybí asi dvacet zubů, proto je zamlklá a příliš se nesměje. Ale ty zuby, co jí zbyly, jsou jako bílé perly, nejkrásnější, jaké kdy bohové stvořili na tomto ponurém a tesklivém světě. Pak má samozřejmě od nepovedeného odstřelu vypálené jedno oko, ale to druhé je hluboké a průzračné jak smutné oči gazel z pouště Kalahari. Kdo do něj pohlédne, propadne se do propasti nikdy nekončící touhy. Naše krasavice postrádá ovšem levou ruku, leč ta, která jí zůstala je bělostná a krásná, jak paže samotné Afrodité mélské. Po té nepodařené oslavě ji už nenarostla ta neš?astná utržená pravá noha. Musíš ale vzít v úvahu, že se narodila v roce 1853. Její vrstevnice jsou dávno zetlelé na prach. Třeba ji přemluvíme, aby nám dělala modelku a pak se může jít Surikata se svým ansámblem tak leda vycpat.“
„Něco by na tom mohlo být,“ připustil Pažout, „je štola, kde se duch té úžasná krasavice prochází, daleko?“
„Nějakých dvě stě kilometrů,“ mávl rukou Blovičák, „vím naprosto přesně, kde. Sbal si záchranářský kufr a zítra jedem.“
Pažout, sedící na kufru, se pomalu vrací do reality. Ano, takhle to bylo. Blovičák jej přemluvil, nalákal na jednonohého ducha a odvlekl dvě stě kilometrů od jeho rodných, milovaných Rokycan, aby tu klopýtal se záchranářským kufrem, plným obvazů, škrtidel, a těhotenských testů. A žádný důl, s duchem ani bez ducha, tady samozřejmě není.
„Už jsi něco našel,“ haleká Pažout na Blovičáka, neúnavně slídícího v nedalekém křoví.
„Ještě ne,“ křičí Blovičák, bude to na tom druhém kopci, poběž.“
Pažout odevzdaně vstává, zdvihá těžký záchranářský kufr a klopýtavě se rozbíhá za Blovičákem. Běží lhostejně, bez motivace, jako panáček na péro. Je mu jasné, že ducha ani důl, dnes určitě neuvidí.

Surikata CM, král montanistů Historku o jednonohém strašidle vodícím za ruku malého chlapečka samozřejmě známe. Známe ostatně i jiné historky, třeba tu o utržených nohách, které pochodují mníšeckým dolem. Nebo o zsinalé hlavě s vydloubanýma očima, bloudící bezradně chrustenickou šachtou. Protože se ale s jednonohou duchyní a jejím rozverným capartem dosti důvěrně známe, vydali jsme se, zatímco ji duo Pažout-Blovičák hledá kdesi na Karlovarsku, do jejího nedalekého působiště udělat pár vcelku nudných a nezáživných fotek.